Poesie francouzská nové doby/Lampa

Poesie francouzská nové doby
Modlitba	Lampa	Mladá zajatá

Údaje o textu
Titulek:	Lampa
Autor:	André Chénier
Původní titulek:	O nuit, j'avais juré d'aimer cette infidèle
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 70–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Noci! tu nevěrnou já slíbil milovati;
i ona slíbila mi věčnou lásku dáti,
ty, naší přísahy jsi, noci, svědkem byla.
Teď v loktech jiného mne ona opustila;
teď jej chce milovat; to dí a zaklíná se —
a, noci, poznovu, tys toho svědkem zase.

A noční lampo ty, ty hvězdo lásce drahá,
na stolku z mramoru ty, jež jsi v chvílích blaha
z vězení křišťálu v hry naší lásky plála,
tys rovněž slyšela, co sladce přísahala.
Však běda! s tebou též nestálá láska vřelá
se rychle ztrávila a brzy zhasla zcela.
S tebou, co přísahal ten milovaný ret,
jak lehký, modrý dým se dalo záhy v let.

U lože jejího já oheň tvůj jsem vznítil,
by lásku naši střeh a na hry její svítil.
Tys lampo nezhasla, když’s její zřela hřích,
ty sloužíš rozkoši pro soka citů mých,
jak ona falešná, bez víry jako ona,
co pro mne konal kdys, jinému tvůj svit koná!
Teď oči jiných k ní tvá vede záře jasná
jim ukazujíc, jak jest nevěrná a krásná.

— Nešťastný básníku, rci, proč naříkáš sobě?
Já udělala vše, bych chránila ji tobě;
má zář i v zločinu jí vždycky v patách byla,
jak její žárlivost mi žít jen dovolila.
Tu včera zdálo se, že nyla chvíli dlouhou,
a s těží vlékla řeč i kroky svoje touhou.
Den v sklonu konečně a zas má zář tmou šlehla;
já slyšela, cos děl, když v lože lehla:
že slabost unylá jejího mdlého těla
by spánku sladkého a klidu užít měla.
Tys objal ji, tys šel, tys viděl, kterak spala.
Však sotva vyšel jsi, tu dvířka tato malá
se otevřela v ráz. Hle, plavá, mladá skráň!
To nový milenec! já zřela poprv naň.
A hlasem, jenž se chvěl, však dále lákal blíž,
mu děla: „Jděte pryč, jsem příliš vinna již!“
Tak ona pravila, on ruce zvedal obě,
krok za krokem šel k ní a juž přisedli k sobě
a tu jsem viděla jich zrádná ústa splynout.
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Tu boky čarovné a sněžné, ubělové,
a růže, eben, nach a žilky azurové
jsem zřela, jak mi ji tvá ruka odhalila,
jen svojí nahotou kdy okrášlena byla,
když noci prchaly a její polštář bílý
zřel, jak v tvých polibcích se vzbouzí a v sen chýlí,
když chválil jsi mou zář za služby, které koná,
a v smíchu klnula mé přítomnosti ona.
Tu darmo Amora, já mnila, že ti přeje,
o řeč jsem prosila, a jak se nyní děje,
bych mohla vyčítat tvé slzy nevěrnici,
jí chtěla hříšnou zvát a bídnou nevděčnicí;
bych aspoň zbudila ve duši její zpráhlé
buď strach neb výčitky, já zachvěla se náhle,
až s velkým praskotem se třas knot hořící
a kmitný plamen můj vzplál v jisker tisíci.
Tu zbledla, chvěla se — ba její zrak mi hrozí,
a hlasem hasnoucím mi děla: „Velcí bozi,
je třeba, touha tvá když vzdechy moje kojí,
před sebou svědka zřít, jenž vidí vinu moji?“
I vstala — ale on ji náhle zadržel:
„Ó ne, ó, nech ji plát!“ ji tiskna v náruč děl.

Já pláti přestala. Ty po mém příkladu
zas jinou miluj, plať jí zradou za zradu.
Věř, foukni, příteli, na plamen lásky klamné,
jak, by mne zhasila, též ona foukla na mne!