Labyrint světa a ráj srdce/XXXIX. Námluva jejich společná

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXXIX. Námluva jejich společná
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: James Naughton’s Pages
Vydáno: 1663
Licence: PD old 70

I BLOUZENÍ NÁŠE MOUDROST BOŽÍ ŘÍDÍ. „Přijímám to, synu můj, od tebe,“ řekl on. „Stůjž v tom, buď, slůj a zustávej můj vlastní. Můj‘s sice byl a jsi od věčnosti: ale‘s toho prv nevěděl. Já sem pro tebe potěšení to, k němuž tě nyní uvedu, dávno již strojil; ale‘s ty tomu nerozuměl. Vedl sem tě cestami divnými, skrze okolí a zápolí, k sobě: čehož‘s ty neznal, a co já, ředitel všech vyvolených svých, tím obmýšlím, nevěděl‘s; nýbrž ani díla mého při sobě‘s neznamenal. Ale bylť sem s tebou všudy, a proto sem tě poněkud skrze ty okliky vodil, abych tě naposledy tím hlouběji k sobě uvedl. Ničemu tě svět, ničemu vůdcové tvoji, ničemu Šalamoun naučiti; ničím také zbohatiti, ničím nasytiti, ničím žádostí srdce tvého spokojiti nemohli: nebo to v nich složeno nebylo, čeho‘s hledal. Ale já tě naučím všemu, já zbohatím, já nasytím.“

USILOVÁNÍ SVĚTSKÁ VŠECKA PŘENÉSTI NA BOHA. „Tohoto toliko od tebe žádám, coskoli v světě viděl, a jakákoli lidská při věcech zemských usilování spatřil, na mne aby to všecko přenesl a obrátil: to buď, dokud jsi živ, tvá práce a zaměstknání; a čehož tamto lidé hledají a nenacházejí, toho já tobě dosti dám, pokoje a radosti.“

S JEDINKÝM KRISTEM, VĚČNÝM CHOTĚM, SE SPOJITI. „Viděls v manželském stavu, jak, kteří se sobě oblíbí, všecko opouštějí, aby svoji byli: učiň ty také tak, opusť všecko, i sebe samého, a odevzdej se mně plně a budeš můj, a dobřeť bude. Dokud toho neučiníš, k žádnému mysli upokojení nepřijdeš, slibujiť. Nebo v světě všecko se mění, čehokoli se myslí a kocháním držeti chtíti budeš, kromě mne, všecko tě jen sebou tak i jinák zaměstknávati a nepokojiti bude: a naposledy tě opustí, a kochání, kteréžs sobě v něm strojil, obrátíť se v žalost. Protož věrně radím, synu můj, pusť ode všeho a chop se mne, buď můj a já tvůj! Zavřeme se zde v schraně této spolu a pocítíš opravdovějších rozkoší, než se v tělesném manželství najíti mohou. Mně se jen líbiti, mne za rádce, vůdce, svědka, tovaryše a společníka všech svých věcí míti hleď; a kdykoli ke mně mluvíš, říkej: Já toliko a ty, Pane můj; o třetího někoho starati se tobě není potřebí. Mne se jen drž, na mne hleď, se mnou mile rozmlouvej, mne objímej, mne líbej: a ode mne všeho toho zase čekej.“

SAMÉHO KRISTA ZA SVŮJ ZISK MÍTI. „Viděls v druhém stavu, jakými se neskonalými pracemi lidé, zisku hledajíce, zanášejí, jakých fortelů chytají, jakých nebezpečenství odvažují. Ty kvaltování ta všecka za marnost měj, věda, že jednoho toliko potřebí jest, přízně Boží. A protož ty jediného povolání, kteréžť sem svěřil, ostříhaje, věrně, upřímě, tiše práci svou veď, konec a cíl všeho mně poroučeje.“

SAMÉHO KRISTA ZNÁTI SE UČITI. „Mezi učenými viděls, jak oni všecko vystíhati se snažují; tobě vrch umění buď, mne v skutcích mých zpytovati, jak já tebe a všecko divně řídím: tu materie k speculování více než oni tamto najdeš a s nevypravitedlnou oblectací. Místo všech biblioték, kteréž čísti neskonalá práce, užitek malý, často škoda, vždýcky ustání a tesknost, tuto knížku tobě dávám, v níž všecky artes složené najdeš. BIBLÍ. Tu Grammatika tvá bude slov mých považování; Dialektika víra k nim; Retorika modlitby a vzdychání; Physica skutků mých rozjímání; Methaphysica ve mně a věcích věčných se kochání; Mathematica dobrodiní mých a naproti tomu nevděčností světa počítání, vážení a měření; Ethica tvá bude láska má, kteráž tobě všech tvých ke mně i bližnímu činů regule dávati bude. Všeho pak toho umění, ne aby vidín byl, než aby tudy ke mně se blížil, hledati budeš. A ve všem tom čím sprostnější, tím umělejší budeš. Nebo sprostným srdcím mé světlo se rozněcuje.“

SAMÉHO KRISTA ZA NEJLEPŠÍHO LÉKAŘE POZNÁVATI. „Viděls mezi lékaři vyhledávání rozličných prostředků k obhajování a prodlužování života. Ale ty k čemu by se, jak dlouho živ býti máš, fresoval? Zdaž to v moci tvé jest? Nevyšels na svět, kdys chtěl, nepůjdeš také z něho, kdy chtíti budeš, ale má to řídí prozřetedlnost. Protož ty hleď, aby dobře živ byl, a já hleděti budu, pokud živ býti máš. Živ buď sprostně a upřímě k mé vůli, a já tobě k vůli budu lékařem tvým; nýbrž já budu životem tvým a dlouhověkostí dnů tvých. Sic beze mne i lékařství jedem jest; když já poručím, i jed lékařstvím býti musí. Protož jen mně život svůj a zdraví své poruč, sám o to naprosto pokoj maje.“

A ZA RÁDCE, VŮDCE, OBHÁJCE SVÉHO. „V jurisprudencí‘s divné a nesnadné lidské pletky spatřil, jak se o své věci rozličně táhati učí. Při tobě toto práv umění buď, aby ani cizího, ani svého žádnému nezáviděl; co kdo má, toho mu nechával, co kdo tvého potřebuje, toho mu nebránil; komus čím povinen, oddával, komu i nad povinnost čím prospěti můžeš, k tomu se povinného znal; pro pokoj všeho, i sám sebe, ustupoval; bere-liť kdo sukni, i plášť mu přidal; bije-li v líce, i druhého mu nastavil. To jsou práva má, jichž budeš-li šetřiti, pokoj obhájíš.“

NÁBOŽENSTVÍ KRISTOVO JAKÉ. „Dívals se v světě, jaké lidé při provozování náboženství ceremonie a hádky tropí. Tvé náboženství buď v tichosti mně sloužiti a ceremoniemi se nevázati: nebo já tě jimi neváži. A když mi tak, jakž tě naučím, v duchu a pravdě sloužiti budeš, s žádným se již dále o to, by tě pak i pokrytcem, kacířem a čímkoli jmenovali, nevaď: ale jen předce tiše mne a služby mé hleď.“

A JAKÁ SPRÁVA V KRÁLOVSTVÍ JEHO. „Mezi vrchnostmi a správci lidských společností poznals, jak se lidé rádi na přední místa a k zpravování jiných trou. Ale ty, synu můj, dokud jsi živ, nižšího místa vždycky hleď a poslouchati raději než rozkazovati sobě vinšuj. I snadnější zajisté, i bezpečnější, i pohodlnější jest za jiným státi, ne na špici. Pakli vždy spravovati a rozkazovati chceš, spravůj sám sebe, dušiť a tělo místo království odevzdávám: kolik v něm oudů a v duši rozličných hnutí, tolik poddaných míti budeš, kteréž spravovati hleď, aby dobře bylo. A bude-li se mé prozřetedlnosti něco mimo to víc tobě poručiti líbiti, jdi poslušně a konej pilně: ne pro choutku svou, než pro mé zavolání.“

A JAKÉ VÁLKY. „V stavu válečníků spatřils, jak se tam v hubení a plénění vlastního pokolení hrdinství zakládá. Ale já tobě jiné nepřátely, na nichž od této chvíle rekovství dokazovati hleď, vyhlašuji: ďábla, svět a vlastního těla tvého žádosti. Těm se braň, a jak můžeš, onyno dvoje od sebe odháněj, poslední pak bij a mordůj: a když to udatně konati budeš, dojdeš koruny slavnější, než ji ten svět má, slibujiť v jistotě.“

V SAMÉM KRISTU VŠEHO DOSTATEK. „Viděls také, čeho lidé na hradě toho domnělého Štěstí hledají a v čem se pýskají: v zboží, rozkošech a slávě. Ale ty těch věcí nedbej: nedávají ony pokoje, než nepokoj, a jsou cesta k zámutkům. O množství zboží proč by stál? k čemu by ho žádal? Život málem stojí a má věc jest každého, kdož mi slouží, opatrovati. Protož ty hleď vnitřní sobě poklady, osvícení a pobožnost, shromažďovati, a já tobě jiné všecko přidám, nebe i země právem dědičným tobě přináležeti budou, tím buď jist. Aniž tě o to jako onyno hnísti a tlačiti bude, ale obveselovati nevymluvně.“

I DRUŽINY PŘEMILÉ. „Lidé v světě rádi hledají tovaryšstva. Ty se hluku šetř a samostatnost milůj. Tovaryšstvo není než pomoc aneb k hříchům, aneb k nějakým zbytečnostem, aneb aspoň k zahálce a maření času. Však sám nejsi, neboj se, by i sám byl: já jsem s tebou a anjelů mých zástupové, s námi rozprávěti můžeš. Pakli by časem i viditedlného tovaryšstva předce žádostiv byl, těch, kteříž by téhož ducha byli, hleď, aby váše tovaryšení společné v Bohu se tvrzení bylo.“

I ROZKOŠÍ. „Onino v hojném kvasu, jídle, pití, smíchu radost zakládají. Tobě milo buď se mnou a pro mne, když toho potřebí, lačněti, žízniti, plakati, rány a všecko trpěti. Pakliť pohodlných věcí podám, také se (ne pro ně však, než pro mne a ve mně) veseliti můžeš.“

I SLÁVY. „Onino jak po slávě a cti dychtí, spatřils: ty pověsti lidské nedbej; mluví-li o tobě dobře či zle lidé, nic tobě na tom nezáleží, jestliže já s tebou spokojen jsem. Když víš, že se mně líbíš, o zalíbení se lidem nestoj: jejichž přízeň i nestálá, i neplná, i převrácená jest; často milují, což nenávisti hodné, a co hodné milování, nenávidí. Aniž se kdy všechněm zachovati lze: jednomu se chtěje zlíbiti, jiným se zošklivíš. Všech tedy tak nechaje a mne samého hledě, nejlépe učiníš: my když spolu v srozumění budem, nic tobě, jako ani mně, jazyk lidský nepřidá, neujme. Mnohým znám býti nehledej, synu můj! Slovoutnost tvá buď nízkým býti, aby třeba svět, by možné bylo, o tobě nevěděl; to nejlép a nejbezpečněji. Anjelé mezi tím moji o tobě věděti a rozmlouvati, tobě na službu hleděti, tvé činy na zemi i na nebi, když toho potřeba bude, ohlašovati budou, tím jist buď. Ovšem pak, když čas napravení všech věcí přijde, k slávě nevypravitedlné všickni, kdož ste se mně oddali, před anjely i vším světem přivedeni budete: proti kteréž slávě všecka toho světa méně jest než stín.“

TU VRCH VŠEHO. „A protož, synu můj, summovně ještě pravím: máš-li zboží, umění, krásu, vtip, přízeň lidskou, a cokoli se zdárného v světě jmenuje, nic se tím nepozdvihůj; nemáš-li, nedbej o to; ale nechaje všech těch věcí, buď že při tobě neb při jiných jsou, tak jak jsou, vně, sám zde uvnitřku se mnou obírání své měj. A tak obnaže se ze všech tvorů, i na sebe samého také se odečta a odřekna, najdeš mne a ve mně plnost pokoje, toť připovídám.“

ODEVZDATI SE KRISTU CELE, VĚC NEJBLAHOSLAVENĚJŠÍ. I řekl sem: „Hospodine, Bože můj, porozumívám, že ty sám všecko jsi, kdo tebe má, všeho světa snadně oželeti můž, protože v tobě má víc, než žádati umí. Bloudil sem, již tomu rozumím, v světě se toulaje a odpočinutí v věcech stvořených hledaje. Ale jižť sobě žádného kromě tebe kochání od této hodiny nevinšuji, tobě se hned teď nyní cele oddávám: jen ty mne sám posilni, abych od tebe zase k věcem stvořeným neodpadl, nesmyslnosti té, již svět pln jest, znovu se dopouštěje. Milost Tvá ostříhejž mne, na tuť se spouštím.“