Labyrint světa a ráj srdce/XXX. Poutník na palácu Moudrosti obžalován

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XXIX. Poutník hrad královny světa, Moudrosti, prohlédá	XXX. Poutník na palácu Moudrosti obžalován	XXXI. Šalomoun s houfy velikými na palác Moudrosti přišel

Údaje o textu
Titulek:	XXX. Poutník na palácu Moudrosti obžalován
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

POUTNÍK PŘED KRÁLOVNU SVĚTA MOUDROST POSTAVEN. I uvedli mne na nějakou velikou síň, na níž mne nejprv světlo oblesklo neobyčejné: nejen proto, že oken plno bylo, ale více pro drahé (jakž pravili) kamení, jimž stěny vysazeny byly vůkol, a půda postřená čalouny drahými, též od zlata se třpytícími: místo pak stropu byl oblak jakýsi či mhla. Čehož sem plně examinovati neměl kdy, protože mi oči na samu tu milou královnu ihned obráceny byly, kteráž na nejvyšším místě pod majestátem seděla, a okolo ní z obou stran stojící raddy a služebnice její, komonstvo k užasnutí velebné. I zhrozil sem se slávy té, zvláště když počaly jedna za druhou na mne vzhlédati. I dí mi Všudybud: „Nestrachůj se nic, předstup blíž, ať tě i královna Její Milost spatří: a buď srdnatý, na stud však a zdvořilost nezapomínaje.“ A tak mne vedl až do prostřed a kázal mi se z nízka pokloniti: což já, nevěda jak činiti, učinil sem.

A TU OBŽALOVÁN. A tlumočník můj, tlumočníkem se ode mne bez mé vůle udělav, v tato slova řeč začal: „Nejjasnější světa královno, přestkvělý Boží paprslku, Moudrosti velebná, tento teď, kteréhož sme před důstojnost obličeje tvého přivedli, mládenec, dostav štěstím jakýmsi od Osuda (rejenta Tvé Milosti) dovolení, aby všecky stavy a řády přeslavného tohoto království světa, v kterémž tebe nejvyšší Bůh na místě svém, aby v něm všecko prozřetedlností svou od končin až do končin jeho řídila, postavil, projíti a shlédnouti mohl, od nás teď, kteříž sme podlé prozřetedlnosti vůle tvé takovým za průvodčí nařízeni, skrze všecky stavy proveden jest. Avšak (což s pokorou a bolestí před tebou vyznáváme) vší naší upřímnou a věrnou prací toho sme při něm dovesti nemohli, aby sobě jistý řád oblíbě, pokojně se v něm usadil a jeden z věrných, poslušných, stálých vlasti této veřejné obyvatelů byl: nýbrž vždycky a při všem nám teskní, všecko sobě nechutná a po čemsi jiném neobyčejném dychtí. Protož my, jeho divoké žádosti za dosti učiniti, ani ji vyrozuměti nemohouc, před tvou teď velebnou jasnost jej stavíme a prozřetedlnosti tvé, co se s nim učiniti vidí, poroučíme.“

A LEKAL SE. Tyto řeči (jichž sem se nenadál) slyše já, každý souditi můž, jak mi k mysli bylo. Nebo sem dobře již viděl, že sem já tu na soud přiveden: protož sem se lekal. SOK. Zvláště vida u trůnu královny ležící ukrutnou šelmu (pes-li, či rys, či drak nějaký byl, nevím dobře) a na mne jiskřícíma očima vyhlédající; jíž, viděl sem, že nebylo než pošťvání na mne potřebí. Stáli také tu dva oděnci, drabanti královny, v ženském sic rouchu, hrozní však: zvláště levý. MOC. Nebo byl v pancíři železném, špičatém jako jež (jehož i dotknouti se, viděl sem, že nebezpečno), u rukou i noh měl ocelivé pazoury, v ruce jedné oštíp a meč, v druhé luk a oheň mající. ULISNOST. Druhý mi se ne tak hrozný jako směšný zdál. Nebo měl místo pancíře liščí, na ruby obrácený kožich, místo halapartny v ruce též liščí ocas, v levé pak větev s ořechy, jimiž štěrkal, maje.

PROMLUVENÍ K NĚMU. Když odmluvil tlumočník (a ať také dím zradce) můj, královna (tvář nejsubtýlnějším kmentem přistřenou majíc) takto řečí vážnou a rozvláčitou promluvila: „Mládenče zdárný, umysl tvůj, žes všecko v světě prohlédnouti žádostiv byl, ne zle mi se líbí (čehož já každému z nejmilejších svých ráda přeji a k tomu skrze věrné tyto služebníky a služebnice své ráda napomáhám). Ale tohoť o tobě neráda slyším, že tak cosi vybíravého jsi, a učiti se jakožto novotný v světě host maje, ty se v mudrování vydáváš. Pro kterouž příčinu ač bych tě jiným na příklad v kázeň svou vzíti mohla, však poněvadž radějí obmýšlím, aby příkladové snášelivosti a dobroty nežli přísnosti mé vůbec známi byli, shovímť ještě a tuto při sobě na hradě svém tobě bytu propůjčujic povoluji, aby lépeji sobě sám a správě mé vyrozumíval. Važiž sobě této milosti mé a věziž, že se ne každému na tato tajná místa, kdež se dekrétové a usudkové světa dějí, přicházeti dostává.“ Což domluvivši rukou pokynula, a já podle daného návěští ustoupil v stranu, co to bude, dívati se opět žádostiv jsa.

RADDY KRÁLOVSKÉ. Mezi tím postavě se v stranu ptám se tlumočníka, jak těm raddám říkají, jaký mezi nimi řád a jaká které povinnost? I dí mi: „Ty nejblíže královny Jeji Milosti stojící jsou tajné raddy: po pravici Čistota, Bedlivost, Opatrnost, Rozmyslnost, Přívětivost, Mírnost; po levici pak Pravda, Horlivost, Opravdovost, Udatnost, Trpělivost, Stálost; a ty jakožto raddy vždycky trůnu královskému přístojí.“

UŘEDNICE KRÁLOVSKÉ. „Tyto pak v nižších šraňcích stojící jsou uřednice a místodržící její v světě. Ta v šeré sukni, zavitá, jest místodržící nad dolní stranou a slove Industria, Snažnost; ta pak v zlatohlavu a nabíraném obojku pod věncem (všaks ji, za to mám, prvé již viděl) místodržící nad hradem Blahoslavenství a slove paní Fortuna. Ty obě i s svými pomocnicemi někdy tam jsou při svých řízeních, někdy zde, jakož pro postavování se na službu, tak i pro přijímání usudků a rozkazů. A ta opět každá má své podrejentí, jako paní Industria nad stavem manželským Milost, nad řemesly a živnostmi Pracovitost, nad učenci Důvtipnost, nad duchovenstvem Nábožnost, nad vrchnostmi Spravedlnost, nad soldáty Srdnatost etc.“

ŽENSKÝ REGIMENT V SVĚTĚ. Já jména ta krásná slyše, a však proti tomu všecko na opak v světě vida, byl bych rád něco řekl, nesměl sem však již; pomyslil sem sobě toliko: „Divná toho světa správa! Král žena, raddy ženy, uředníci ženy, všecken regiment ženský! coť se ho kdo báti má.“

DRABANTI. I zeptám se ještě na ty drabanty dva, co a k čemu jsou? On, že „i královna Její Milost své nepřátely a ukladníky má, před nimiž se hájiti musí. Tento pry v liščí zbrojí slove Ulisnost, onen druhý v železi a ohni slove Moc: kde jeden obrániti nemůž, brání druhý, oba se vespolek zastupujíce. Pes pak při nich jest místo strážného, aby, kde kdo podezřelý se blíží, štěkáním svým oznamoval a odháněl: slove u dvoru Pošta, ale kterým se povinnost jeho nehrubě líbí, přezdívají mu Sok. Ty však lelkování nechaje, poslouchej a pozorůj věcí samých, kteréž se tu díti budou.“ „Dobře,“ řekl sem, „rád.“