Labyrint světa a ráj srdce/XVII. Poutník prohlédá stav nábožníků

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XVI. Poutník se na promocí mistrů a doktorů dívá	XVII. Poutník prohlédá stav nábožníků	XVIII. Prohlédá náboženství křesťanské

Údaje o textu
Titulek:	XVII. Poutník prohlédá stav nábožníků
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

POHANÉ. I provedou mne průchody jakýmis, a přijdeme na ryňk, kdež množství na rozličnou formu stavených chrámů a kaplic stálo, a vycházejících a vcházejících zástupové. I vkročíme do nejbližšího, a aj, tu po všech stranách rytiny a slitiny mužů a žen, též všelijakých zvířat, ptactva, zeměplazů, stromoví a zrostlin; tolikéž slunce, měsíce a hvězd; až i ďáblů mrzutých plno. Z přicházejících pak každý sobě, co se mu vidělo, vybera, před tím klekl, líbal, kadil, pálil. Kdež ač mi divná byla všech tu svornost, že každý takměř svou věc jinák konaje, trpěli sobě to, a pokojně každý každého při jeho smyslu nechával (čehož sem jinde potom nespatřil); a však mne i puch jakýsi smrdutý tu zarážel i hrůza podjímala: takže sem ven pospíšil.

ŽIDÉ. Vejdem tedy do jiného chrámu, bílého a čistotného, v němž žádných kromě živých obrazů nebylo: ale ti jednák hlavami klátíc tiše cos breptali, jednák se vstyčíc a uši zacpajíc huby do kořen zodvírali, hlas vlčímu vytí nenepodobný vydávajíce. TALMUDI FIGMENTA. V tom sstupujíce se do hromady, nahlédali do jakýchsi knih: k nimž přistoupě i já, vidím divná malování. Ku příkladu peřenou a křídlatou zvěř, nepeřené a bez křídel ptactvo; hovada s lidskými a lidi s hovadími oudy; jedno tělo s mnoha hlavami, a zase jednu hlavu s mnoha těly. Některá potvora měla místo ocasu hlavu, a místo hlavy ocas; některá oči pod břichem, a nohy na hřbetě. Některá očí, uší, ust, noh bez počtu, jiná nic toho: a vše to divně zpřestavované, stočené, zpřehýbané, zkřivené a v veliké nerovnosti; jeden oud pídi, druhý sáhy zdýlí; jeden prstu, druhý sudu ztlouští; summou, potvorně všecko, víc než se věřiti můž. Oni však pravili, že to historie sou, a chválíce, jak to vše ušlechtilé jest, ukazovali starší mladším za tajemství. A já řekl: „Ale kdož by se nadál, aby lidé byli, kteříž sobě takové nechutné věci chutnati mohou. Nechme jich, jděme jinam.“ A vyjda, spatřím je mezi jinými také se procházeti: tak však, že všechněm omrzalí byli, a jen smích a hřičku z nich sobě strojili. Což mne, abych jimi pohrdl, připonuklo.

MAHOMETANI. Takž vkročíme do jiného chrámu, kterýž okrouhlý byl a neméně onoho vnitř švárný, bez ozdob? kromě některých po stěnách liter a po podlaze koberců. Lidé pak v něm byli tiše a nábožně sobě počínající, bíle přistřeni a čistoty velice milovní, nebo se vždycky umývali a almužny dávali, takže mi se tvárností tou milost k nim dělati počala. A řekl sem: „Jaký pak oni těch věcí základ mají?“ Odpověděl mi Všezvěd: „Onino jej pod sukní schovaný nosí.“ I přistoupím a viděti žádám. Oni, že toho jiným kromě vykladačů viděti nesluší. Já předce viděti chci, dovolení od pana Osuda předstíraje.

SUMMA ALKORÁNU. I dobyta jest a ukázána mi tabule, na níž stál strom kořenem zhůru do povětří se pnoucí, ratolestmi pak v zemi strmící: okolo kterýchž množství krtic rylo a jeden veliký krt vůkol chodě jiné svolával a v práci tu zavodil. I povídali mi, že na ratolestech toho stromu pod zemí všelijaké libé ovoce roste, kteréhož pry ti tiší a pracovití životčíškové dobývají. „A to jest,“ dí Všezvěd, „summa náboženství toho.“ I porozuměl sem, že základ jeho na větru domnění jest; cíl a ovoce jeho, pýskati se v zemi a troštovati se neviditedlnými, kdež nerostou, rozkošemi, a slepě hledati, nevěda čeho.

MAHOMETANSTVÍ NÁSILÍM STOJÍ. A odejda odtud dím vůdci svému: „Čím pak oni, že to jistý jest a pravý náboženství základ, dovodí?“ Odpověděl mi: „Poď a viz.“ I vejdeme za kostel na plac; a aj, tu bílí ti a umytí lidé, ohrňujíce lokty, jiskříce očima, hryzouce pysky a řvouce strašlivě, běhají, koho potkají, šavlují a ve krvi lidské se máchají. Čehož já zlekaje se a zpátkem běže, řekl sem: „I což pak to oni dělají?“ Odpovědíno mi: „Disputují o náboženství a dovodí, že Alkorán pravá jest kniha.“

MEZI PERSANY A TURKY O ALKORÁN ROZTRŽITOST. I vejdeme do kostela zase, a aj, tu mezi těmi, kteříž onu tabuli nosili, také hádka o toho, jakž sem srozuměl, nejpřednějšího krta. Jedni zajisté pravili, že sám on drobnější ty krtice spravuje; jiní, že má dva pomocníky. O kterouž věc tak se neukojitedlně táhali, že naposledy tak rovně tu s sebou, jako vně s jinými železem a ohněm disputovali, až hrozno.