Labyrint světa a ráj srdce/XLVIII. Pobožní mají odevšad pokoj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XLVIII. Pobožní mají odevšad pokoj
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: James Naughton’s Pages
Vydáno: 1663
Licence: PD old 70

Jak sem prvé v světě mnoho kolotání a lopotování, fresuňků a starostí, hrůz a strachů všudy po všech stavích znamenal, tak sem tuto mnoho pokojné a dobré mysli při všechněch Bohu oddaných nalezl. Nebo ani se Boha neděsí, laskavého jeho k sobě srdce naskrze jsouc povědomí; ani v sobě, co by je kormoutilo, nenalézají, žádného v ničemž dobrém (jak již ukázáno) nemajíce nedostatku; ani z věcí vůkol stojících nepohodlí neokoušejí, nedbajíce jich.

POSMĚCHY SVĚTA ZA NIC NEMÍTI. Pravdať jest, že jim zlý svět pokoje nedá, co na vzdoru a na posměch můž, činí, šklube, trhá, hází, plije na ně, nohy podráží, a co nad to horšího vymysliti můž: jakož sem mnoho příkladů viděl a poznal, že se to z nařízení nejvyššího Pána děje, aby kdo zde dobří býti chtějí, kuklu a zvonce nositi musili; protože způsob světa tohoto to s sebou nese, aby co u Boha moudré jest, světu pouhým bláznovstvím bylo. Protož sem spatřil, že mnozí s přeušlechtilými Božími dary nic než za povrhel a smích byli, i u svých vlastních často. Děje se to, pravím: ale však viděl sem, že oni toho nic nedbají, nýbrž kochají se v tom, že svět jako před smradem před nimi nos zacpává, jako od ošklivosti od nich oči odvrací, jako blázny jimi zhrdá, jako zločince odpravuje. Nebo to heslem svým, po němž se poznávají, že Kristovi jsou, býti pravili světu se nelíbiti, a kdo křivd vesele snášeti neumí, že plně ještě ducha Kristova nemá, tak o tom mluvili a tím jedni druhých posilovali. Pravili také, že svět svým vlastním rovně neodpouští, své vlastní škrabe, šidí, loupí, trápí, i nechť pry nám to též dělá, herež. Nemůžeme-li trýznění toho prázdni býti, tu je snášeti chceme, kdež by se nám od světa nahodilé škody Božskou štědrou dobrotou vynahraditi mohly: a tak se nám smích jejich, nenávist, křivdy a škody v zisk obrátí.

PRAVÉMU KŘESŤANU VŠE JEDNO. Ba i tomu sem tu vyrozuměl, že čemu svět štěstí a neštěstí, bohatství a chudoba, poctivost a potupa říká, tito praví křesťané o tom rozdílu jmén ani slyšeti nechtí: pravíce, že všecko dobré, šťastné a prospěšné jest, cokoli z ruky Boží přichází. Protož se ničímž nekormoutí, v ničem nerozpakují a nekroutí, buď že panovati neb sloužiti poroučíš, buď rozkazovati neb poslouchati, buď učiti jiné neb se od jiných učiti, buď hojnost míti neb nouzi trpěti, vše jemu jedno: s jednostejnou tváří půjde, jen aby se Pánu Bohu líbil, péči maje. Praví oni, že svět není tak veliký, aby snesen, ani tak vzáctný, aby oželen býti nemohl. Protož se ani toužením po něčem, ani odjetím sobě něčeho nic nekormoutí. Dá-li mu kdo poliček v pravé líce, nastaví mu vesele i druhého; chce-li se s ním kdo o plášť nesnadniti, nechá mu i sukně, všecko na Boha, svědka a soudce, oddávaje, a že ty věci k revisí a znovu přehlédnutí i spravedlivému rozeznání časem svým konečně přijdou, jist jsa.

I CO KROM SEBE VIDÍ. Aniž se také světa národům člověk Boží z pokojné mysli vyraziti dá. Nelíbí se mu sic mnohé věci: ale se proto sám v sobě nehryze a netrápí. Nech jde zpět, co přímo nechce; nech padá, co státi nechce; nech hyne, co trvati nechce neb nemůž. Proč by se tím křesťan trápil, kterýž svědomí své spořádané a v srdci Boží milost má? Nechtějí-li se k našim obyčejům formovati lidé, formujme se my k jejich, pokud jen pro svědomí lze. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest: ale zdaž my to fresováním svým napravíme?

RVANIC SVĚTA NEDBÁ. Vadí-li se a táhají mocní světa o koruny a sceptra, z čehož krve prolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě sám netroudí osvícený křesťan, mysle, že málo aneb nic na tom nezáleží, kdo světem vládne. Nebo jakož svět, by pak sám Satan sceptrum jeho držel, církve nezkazí, tak zase, by s korunou nad ním anjel některý seděl, světem býti nepřestane, a ti, kteříž právě pobožní býti chtějí, vždycky předce, co by trpěli, míti musejí. Jednostejná tedy se jim zdá, kdokoli na trůnu světa sedí: leč že když z pobožných někdo (nebo to zkušením vyprubováno), mnoho pochlebníků a pokrytců k houfu pobožných se mísí, a těmi přímisky i oněch pobožnost chládne; ješto v čas odevřené persequucí sami pobožní a v plné horlivosti Bohu slouží. Zvláště když se soudí, že mnozí v takových příčinách zástěrou obecného dobrého, náboženství, poctivosti, svobod se přikrývají, ješto kdyby se na ně, jak v kůži jsou, pohledělo, našlo by se, že ne Kristu, než sobě království, svobody, slávy hledají. Člověk tedy křesťan nechává všeho toho jíti, jak jde aneb můž, sám doma v srdci na Bohu a milosti jeho dosti maje.

ANI UTRPNOSTÍ NA CÍRKEV PŘICHÁZEJÍCÍCH. Aniž pokušení církev obstupující duši osvícenou znepokojenou činí. Vědí zajisté oni, že triumf naposledy jejich bude: kterýž bez vítězství býti nemůž, ani vítězství bez boje, ani boj bez nepřátel a nesnadného s nimi se srážení. Protož udatně všecko, co je neb jiné potkává, podníkají: jisti jsouce, že vítězství Boží jest, kterýmž kam naměřil, tak věc dovede, byť se mu skály, hory, pouště, moře a propast v cestu vkládaly, ustoupiti naposledy že všecko musí. Vědí také, že to nepřátel proti Bohu bouření jen k rozmnožení jeho slávy musí napomoci. Nebo kdyby věc k slávě Boží začatá žádného neměla odporu, bylo by myšleno, že od lidí začata a sílou lidskou vyvedena jest: takto pak, čím vstekleji svět se všemi ďábly odboj činí, tím se jasněji Boží moc vyskýtá.

KORMOUCENÍ POBOŽNÝCH SNADNĚ SE ROZHÁNÍ DVOJÍM PROSTŘEDKEM. Naposledy, byť i přicházely takové příhody (jakož sem příklady toho viděl), kteréž by jim truchlost v srdci působily, nemůže ta při nich dlouho trvati, rychle se rozplývá jako mračínko pod sluncem. A to dvojím prostředkem. Jedno, rozpomínáním se na veselou věčnost, kteráž za zdejšími těmi neřestmi stojí a jich čeká. To, co tu přebíhá, že časné jest, vyskytnuc se odchází zas, tratí se, mizí: a protož, jak po něčem z věcí těch toužiti, tak něčemu k vůli se kormoutiti že nehodno, poněvadž to jen chřest jest jednoho okamžení. Druhé, mají doma hned vždycky hostě, s nimž porozmluvíc, všechnu tesknost, by sebe větší byla, zahnati mohou. Ten jest Bůh, utěšitel jejich, k němuž oni v srdci svém se vinou, domácsky a odevřeně, co je trápí, přednášejíce. Ta jest smělá doufánlivost jejich, že s každou hned věcí ku Pánu Bohu běží, každé své přečinění, každé nedočinění, každý nedostatek, každou mdlobu, každou bolest, každé toužení do otcovského jeho klína vysýpajíce a se vším všudy jemu se svěřujíce. Kterouž synovskou laskavou k sobě dověrnost poněvadž nemůže Pán Bůh než libovati, nemůž také než udělovati jim potěšení svého, nýbrž i posily k snášení útrpností dodávati: takže čím více se obnovují a rozhojňují utrpení při nich, tím více se také obnovuje a rozhojňuje v srdci jejich pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum.