Labyrint světa a ráj srdce/XLV. Bohu oddaným srdcím vše lehko a snadno

Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský
XLIV. Řád vnitřních křesťanů	XLV. Bohu oddaným srdcím vše lehko a snadno	XLVI. Svatí všeho hojnost mají

Údaje o textu
Titulek:	XLV. Bohu oddaným srdcím vše lehko a snadno
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	James Naughton’s Pages
Vydáno:	1663
Licence:	PD old 70

BOHA POSLOUCHATI SNADNO. Aniž jim trpce nějak přichází v řádu takovém státi, nýbrž to líbost a rozkoš jejich: ješto v světě viděl sem, že jen bezděčně každý stojí, k čemu musí. Těmto zajisté zodjímaje Bůh srdce kamenná, massitá dal do těla, ohebná a povolná ke všeliké vůli Boží. A ač jim těch i jiných nesnadností ďábel lstivými vnukáními, svět pohoršitedlnými příklady, tělo přirozenou svou k dobrému váhavostí nemálo dělají, oni však toho nic nedbají, ďábla střelbou modliteb odhánějíce, světu štítem neproměnného umyslu se zamítajíce, tělo bičem kázně ku poslušenství dohánějíce, konají svou věc vesele, a přebývající v nich duch Kristů dodává posily, aby se jim ani chtění, ani skutečného činění (podlé míry zdejší dokonalosti) nenedostávalo. Tak sem já tu v skutku shledal, že sloužiti Bohu celým srdcem ne práce jest, ale rozkoš; a porozuměl sem, že kdo se příliš, že lidé jsou, vymlouvají, moci a platnosti rodu nového nerozumějí a snad ho ani nedosáhli: v čemž nechť se opatří. Já sem neviděl, aby kdo mezi těmito mdlobou těla osvobozování sobě hříchů zastával, aneb křehkostí přirození spáchanou zlost vymlouval. Než viděl sem, že když kdo celé srdce tomu, kterýž je stvořil, vykoupil a za chrám posvětil, oddal, za srdcem již jiní oudové povolně a povlovně, kam Bůh chtěl, tam se klonili. Ó křesťane, kdož jsi koli, dobuď se z okovu těla, ohledej, zkus a poznej, že překážky, kteréž sobě v mysli maluješ, menší jsou, nežli aby vůli tvé, jestliže opravdová jest, zbrániti mohly.

PRO KRISTA TRPĚTI MILO. Nejen pak činiti, co Bůh chce, ale i trpěti, co Bůh vzkládá, viděl sem, že snadné jest. Nebo tu nejedni poličkování, plvání, bití od světa snášejíce, radostí plakali a ruce k nebi zpínajíce Boha chválili, že je hodné učinil nětco také pro své jméno trpěti: aby nejen v Ukřižovaného věřili, ale také jemu ku poctivosti sami křižováni byli. Jiní, jichž to nepotkávalo, záviděli oněm závistí svatou, hněvu Božího bez kázně a odloučení od Krista bez kříže se obávajíce: takže i metlu i hůl Boží líbali, kterékoli navštívila, i kříž jakýkoli.

TA OCHOTNOST ODKUD JEST. To pak vše odtud jde, že se Bohu se vší svou vůlí tak oddali, aby nic jiného činiti, ničím jiným býti nežádali, než jak Bůh chce. A protož, cokoli je potkává, že jim od Boha z prozřetedlného jeho uvážení pochází, jisti jsou. A takovýmť se již nenadálého nic přihoditi nemůž, poněvadž sobě rány, žaláře, muky a smrt mezi dobrodiní Boží počítají. Dobře a zle se míti jednostejné jim jest: kromě že onono za podezřelejší, toto bezpečnější soudí: protož se v nepohodlích, ranách a jízvách svých kochají a jimi chlubí. Summou tak jsou otrlí v Bohu, že netrpí-li nětco, zaháleti se a čas mařiti domnívají. Ale zdrž od nich ruku, kdo můžeš! Nebo čím chtivěji hřbetu nastavují, tím tížeji jest bíti je; čím sou podobnější k bláznům, tím nebezpečněji vysmívati je. Kteří zajisté již ne svoji, ale Boží jsou, co se jim děje, Bůh sobě všecko přičítá.