Lístky vrby

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lístky vrby
Autor: Amable Tastu
Původní titulek: Les Feuilles de Saule
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 304–306.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Den v podjesení byl tak průhledný a čistý.
A opouštěje nás s čel lesů žluté listy
                  hnal přede mnou.
A já jsem viděla, jak všecko v sklon se řítí
a prchá za sebou: Čas, leta, slunce, žití
                  vše najednou.

Na strouchnivělý kmen skráň kladouc v zamyšlení,
jsem chtěla zapomnít dnů těžkých okamžení
                  mdlá zápasem.
Nad vodou studenou, kde ještě kvetla tráva
já zřela, bez ruchu jak listí opadává
                  a snila jsem.

A z vrby skloněné nad snivou mojí skrání
má roztržitá dlaň pozvedla v zadumání
                  sněť v myšlenkách
a trhala jsem z ní po lístku lístek svěží
a v dál se dívala, jak lehá, plyne, běží
                  dál na vlnách.

Ó bizarní to hra, a marné nudy její,
já lístku každého se ptala v beznaději
                  na budoucnost.
Hle, k sobě řekla jsem, jak lístek v běh se řinul,
zda mému osudu by asi život kynul
                  všech slastí prost?

Jen malý okamžik a sotva jsem ho zřela,
jak člun, jejž unáší v dál vlna stříbroskvělá
                  on tiše spěl,
pak uchvátil jej vír a vrh jej k břehu zpátky,
byl náraz lehounký, cíl jeho poutě krátký,
                  ó jaký žal!

A nový lístek zas vln svěřila jsem tísni
se ptajíc po štěstí, jež kyne mojí písni,
                  kam dospěje?
leč darmo doufala jsem jakýs zázrak zříti,
ráz větru divoký hned orakul můj chytí,
                  s ním naděje.

Na tomto pobřeží, kde moje štěstí hyne,
kde moje nadání na křídlech větrů plyne,
                  se dává v let,
mám vlně nevěrné snad jiné svěřit přání
mně dražší? Nikoli, má ruka ve zdráhání
                  se táhne zpět.

A slabé srdce mé ač smálo se té mdlobě,
přec smutek tajemný v té pocítilo době
                  a plachý děs,
neb srdce nemocné jest v touhách pověrčivé
a jejich zástup zlý kol hlavy mojí snivé
                  jak mračno kles.

A větev zelená mně k zemi padla s rukou,
já těžkým krokem šla, jsouc hnána tuchy mukou
                  vždy víc a víc.
A ještě v půlnoci mé fantastické snění
kol vrby prorocké se neslo v roztoužení
                  tam těkajíc.