Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Létací vak

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Červené střevíce	Létací vak	Křesadlo

Údaje o textu
Titulek:	Létací vak
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Den flyvende Kuffert
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 189–195. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70

беларускаяdanskEnglishEsperanto

Byl jedenkráte kupec tak bohatý, že celé město a skoro i malou uličku mohl dáti dlážditi stříbrňáky svými; tak ale nečinil, nobrž užíval svých peněz tak, že za každý půjčený groš obdržel tolar nazpět, a tak hospodařil až do smrti.

Syn jeho dědil pak všechny jeho peníze, žije vesele, chodě na maškarné plesy; dále nechával vystupovati draky z tolarů papírových, házel místo kameny zlatými penězi po vodě. Takovým způsobem promařil brzo všechny peníze a zbyly mu pouze čtyry groše a ze šatstva trepky a župan. — Nyní se nestarali více o něho bývalí jeho přátelé, poněvadž s ním po ulici choditi nemohli, jeden však z nich, dobrák to, poslal mu starý vak, vzkázav mu: „Seber své věci.“ Tak říci bylo arci hezké, avšak nebylo zde věcí k sebrání, protož se mladý kupec sám do vaku posadil.

Byl to ale podivný vak: Jakmile se tlačil zámek, letěl vak; a tak učinil kupec! — huj, vyletěl komínem vysoko do oblak přese všechny domy. Kdykoliv ale dno jeho zaprasklo, měl kupec velký strach, neb by byl pak udělal znamenitý kotrmelec, od kterého nás Pán Bůh chraň! a tak se dostal do Turecka.

Vak schoval pod suché listí a šel pak do města, což zcela dobře mohl, neb u Turků chodí všickni jako on v županu a trepkách.

Tu potkal kojnou s malým děckem. „Slyš, ty turecká kojná,“ tázal se, „jaký jest to zámek zde u města, kde okna tak vysoko leží?“

„Zde bydli dcera králova,“ odvětila, „proroctví dí, že se stane pro milence velmi nešťastnou, a proto nesmí nikdo k ní, nejsou-li král neb královna přítomni.“ —

„Díky tobě!“ pravil kupec, pak šel do lesa a posadiv se do vaku, vyletěl na střechu zámku a lezl oknem do komnaty princezniny.

Ležíc na pohovce, spala, byla tak hezká, že nemohl odolati kupec a políbil ji, tím se probudila a náramně ulekla, on ale pravil, že jest turecký bůh, přišlý vzduchem k ní, a to se jí líbilo.

Tak seděli pospolu, a on jí povídal povídky o jejích očích, toť byla nejhezčí tmavá jezera, v kterých myšlénky jak víly plovaly, pak povídal o čele, to byl sněžný vrch s nejskvostnějšími síněmi a o obraze, a pak vypravoval o čápu, který přináší děti.

Ba, byly to hezké povídky! tak si získal princeznu a ona hned svolila!

„Ale vy musíte v sobotu přijíti,“ pravila, „to jsou král a královna u mne na čaji! oni budou velmi pyšni na to, že dostanu tureckého boha, hleďte ale, abyste věděl velmi hezkou báchorku, nebo to moji rodičové nad míru milují, matka má chce naučné a vznešené, otec pak obveselující, že se musí smáti.“

„Ano nepřinesu jiného věna krom báchorky,“ pravil, a když se rozloučili, dala mu princezna šavli, ozdobenou zlatými penězi — a těch měl právě potřebí. Nyní odletěl, a koupil si nový župan, posadil se pak do lesa, kde si vymyslil novou báchorku, ta měla býti až do soboty hotova, — to není přece snadno. Bylť právě v sobotu hotov.

Král a královna a celý dvůr meškali na čaji u princezny.

Uvítali ho překrásně!

„Račte nám vypravovati báchorku,“ oslovila jej královna, „ale učenou a vznešenou.“ —

„Při níž se ale může člověk zasmáti,“ podotkl král. —

„Ovšem,“ odpověděl kupec a vypravoval následující báchorku, při níž třeba pozor dáti. —

„Bylť jednou svazek sirek, pyšných na vysoký jich původ; strom jich rodový, totiž smrk, byl velký, starý lesný strom. Sírky tu ležely v středu mezi starým železným hrncem a křesadlem, a zde povídali si o svém mládí. — „Ba, když jsme byly na svých zelených větvích,“ pravily, „tu jsme vskutku byly na zelené větvi! každého rána a večera měly jsme čaj démantový, byla to rosa, po celý den jsme měly zář slunečnou, svítilo-li slunce, a všichni ptáčkové vypravovali nám povídky. Mohly jsme také pozorovati, že jsme bohaté, nebo stromy listnaté měly jen v letě listí; naše rodina měla ale prostředku býti zeleně oděnu v letě i v zimě. Tu však přišel drvoštěp, a nastalo bouření, celá naše rodina byla rozsekána; pán rodiny dostal místo co hlavní stožár na velké lodi, která plovala světem, kdykoliv se jí zachtělo, a naší povinností jest, nízké třídě světlo rozsvěcovati, pročež jsme my vznešení lidé přišli do kuchyně.“

„Osud můj jinak tomu chtěl!“ pravil železný hrnec, na jehožto straně sírky ležely. „Od počátku, kde jsem světlo spatřil, byl jsem často čištěn a umýván, starám se o nejlepší jídlo, a jsem takto prvý v domě. Jedinou mou radostí jest, když po obědě, čistě umyt leže, rozumně hovořím se svými kamarády; takto žijeme povždy v kuchyni a jen když se vyptávám vodný džber, přicházející někdy do dvora, dovíme se, co se mimo kuchyni děje. — Jediným naším stálým novinkářem jest koš, navštěvující každodenně trh, jsa za ruku kuchařky zavěšen, však mluví velmi nepokojně o vládě a o lidu, ba onehdy zde stál starý hrnec, a jakmile to uslyšel, strachem spadl a rozlomil se! ten, pravím Vám, byl svobodomyslný.“ „Nyní již příliš mnoho mluvíš,“ podotklo mu křesadlo do řeči, a ocel uhodil do něho, že se zajiskřilo. „Nechceme večer vesele stráviti?“

„Ba, mluvme o tom, kdo je nejvznešenější!“ pravily sírky.

„Nemiluju toho, mluviti sám o sobě,“ pravil hlíněný hrnec, „spořádejmež si večernou zábavu! já počnu; budu vypravovat, čeho každý z nás užil, nemůže se člověk tak snadno do toho vpravit, a jest to velmi potěšitelné. — Blíže severného moře u dánských buků —“

„Tak hezky začínáš!“ zvolaly všechny talíře, „toť bude jistě povídka, která se nám bude líbiti.“

„Ba, zde jsem strávil mládí své v tiché rodině, nábytek byl čištěn, podlaha se myla a každý druhý týden věšeny čisté záclony!“

„Jak zajímavé umíte vypravovati,“ podotknul smeták, „hned lze poznati, že vypravuje ženština, neb čistota vysvítá z toho.“

„Ba, cítím to!“ pravil vodný džber, radostně si poskočiv, tak že to na podlaze kleplo.

A hrnec povídal dále, a konec byl právě tak dobrý, jako začátek.

Všechny talíře radostí klepaly, a smeták vytáhnuv zelenou petrželi z konta, ověnčil ní hrnec, neb věděl, že tím druhé rozlobí. „Ověnčím-li ho dnes, ověnčí mne on zítra.“ —

„Nyní něco zatančíme,“ pravily kleště a tančily. Chraň nás Pán Bůh, jak zdvihaly nožku do výšky. Starý povlak na židle praskl v koutě, spatřiv vše to. „Ověnčíte mne nyní také?“ tázaly se kleště. —

Nyní měl samovar zpívati, on ale pravil, že se nastudil, že nemůže zpívati, nevaří-li; to ale bylo pouhé hrdopyšství, nechtěl zpívati než mezi panstvem v pokoji. —

V okně bylo péro, kterým děvčátko psávalo, nebylo na něm ničeho znamenitého, leč že se potápělo až na dno kalamáře, a na to bylo pyšno. „Nechce-li samovar zpívati,“ pravilo, „ať toho nechá, venku visí v kleci slavík, ten ať zpívá, on se sice ničemu neučil, to mu ale tento večer odpustíme.“

„Považuju to za velmi nevhodné,“ pravil samovar, jenž byl kuchyňský zpěvák a bratr prvého samovaru, „abychom poslouchali takového cizího ptáka! Jest to vlastenecké? Ať tržný koš rozsoudí.“

„Já se pouze zlobím,“ pravil koš, „zlobím se uvnitř tak, že si to nikdo nemůže pomysliti! Jest to snad vhodný způsob, čím se večer stráví? nebylo by to lépe, dům v pořádek uvésti? Každý by musel na své místo, a já bych spravoval celou hru. To by mělo býti něco jiného.“ —

„Ovšem, udělejme rámus!“ zvolali všichni. Tu se dvéře otevřely. Bylať to služka, a všickni umlkli. Žádný ani neceknul; ale nebylo tu ani jediného hrnce, který by nebyl věděl, co dovede a jak vznešený jest, při tom si mysle: „Ba, kdybych byl chtěl, byl by to býval veselý večer.“

Služka vzavši sírky, rozsvítila je; Pán Bůh s námi, ty dávaly ohně! —

„Nyní aspoň každý uvidí, že jsme první,“ myslely si, „jak se leskneme, svítíme,“ — tu zhasly.“

„Byla to velmi hezká báchorka,“ pravila královna, „cítím se zcela býti v kuchyni u sirek, ano, nyní dostaneš naši dceru.“ Nebo nyní mu už tykali, jelikož náležel k jejich rodině. —

Svatba byla nyní ustanovena, a večer před svatbou bylo celé město osvětleno, sucháry a preclíky byly rozdávány, a uličníci lezouce na stromy a tyčky, křičeli „hurá“, a pískali na prsty — bylo to nad míru nádherné a velikolepé.

„Nuž to dám také něco k lepšímu!“ myslel si kupec a proto koupil prskavky, třaskavá zrnka a ohňostroj, jaký lze si jen mysleti, vše to položil do vaku a letěl do povětří. — Huj! jak to praskalo a bouchalo!

Všickni Turci skákali do výšky, tak že jim trepky kol hlav lítaly — neb takový vzduchový výjev ještě neviděli. Nyní pochopili, že to jest sám bůh Turků, který se oženil s princeznou.

Jakmile náš kupec opět do lesa se vrátil, myslel si: Půjdu nyní do města, abych se dověděl, jaký dojem to způsobilo. —

A to bylo zcela přirozené, že měl k tomu chuť. —

Než, co si lidé povídali! každý, koho se tázal, viděl to jinak, všickni ale velmi hezky.

„Viděl jsem boha našeho vlastníma očima,“ pravil jeden, „mělť oči jak lesknoucí se hvězdy a vous jako plynoucí voda.“

„Lítal v ohnivém plášti,“ řekl druhý. „Nejmilostivější andělíčkové vykukovali z jeho rasů.“

Ba byly to hezké věci, které uslyšel, a druhého dne měl míti svatbu.

Šel nyní do města, by se posadil do vaku, ale kam se tento mezi tím poděl?

Shořel totiž. — Jiskra z ohňostroje zde spadla, chytila, a vak shořel v popel. Nemohl kupec více lítati — nemohl se dostati ku své nevěstě.

Stála po celý den, čekajíc na pavlači, čekala pořáde, on ale cestoval světem, vypravuje báchorky, tak veselé, jako byla ona o sirkách. —