Láska vlastenky

Údaje o textu
Titulek:	Láska vlastenky
Podtitulek:	Novela
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 31–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1838

Paříž má své Elizejské pole, Vídeň svůj Prater, Praha svou Hvězdu. Tři tato místa veřejného veselí nejsou si arci ve všem podobna, avšak města, k nimžto náležejí, a lidé, kteří je navštěvují, nejsou si také zcela podobni. Tak se jedno druhým vyrovná, tak se jedno k druhému hodí.

Hvězda! — V Praze ji zná každé dítě. Tak chudé a opuštěné nemůže býti žádné, aby do ní aspoň jednou, a to o svatomarkytské pouti nepřišlo. Avšak nemluvím dnes o té hlučné oboře, kdežto se jednou do roka tisíce lidí schází, kde při sudech piva a při pečených kejtách strakaté hromady sedají, po trávníku tancem obuv trhají, zpívají, šašky provádějí, a pak se melou, perou… nikoli, o této Hvězdě s výroční národní slavností dnes nemluvím.

Dnes činím zmínku o tichém háji, kdežto se času nedělního jednotlivé rodiny nebo celé společnosti z Prahy vyrážejí, užívajíce krásného letního dne pod zeleným baldachýnem hustého stromoví, a na samorostlém mechovém čalouně aneb u stolů dosti dobře opatřené restaurace tělu a žaludku hovíce. Dnes činím zmínku o konci a cíli sváteční pouti veselých Pražanů, cestujících Šárkou do Hvězdy.

A věru, těchto poutí bývá hodný počet do roka. Také se tomu nedivím. Šárka je ta jediná romantická partie v celém Pražském okolí, a kdokoli jednou z prachu města hlavního vyváznouti a trochu poetičtějšího povětří vssáti chce, musí Šárkou do Hvězdy.

Tyto sváteční procházky bývají velmi strakaté, co se týče věku a pohlaví nebo stavu a povahy poutníků. Nejstrakatější byla však snad ona na den sv. Petra a Pavla léta 183*. Já měl tehdáž také potěšení, že mě výborové společnosti pozvali, abych se za své peníze dle cizí chuti vyrážel.

Chtěli jsme celého dne užíti. Ráno udeřením páté hodiny měli jsme již vesměs a vespolek za Bruskou branou pohotově státi. Já se dal tedy o půl čtvrté zbuditi, a dvakráte se ještě obrátiv, šťastně jsem ve čtyry vstal. Po včerejší noci bolela mě trochu hlava. I měl jsem již již chuti doma zůstati: že jsem však dal slovo… začal jsem se holiti. Břitva se mi ale jaksi v ruce třásla; šťastně jsem se několikrát říznul, i musel jsem se tedy zastavováním krve a přilepováním hubky meškati. Zatím bylo půl páté, a já měl ještě paterou nesnázi odbývat. Boty, stářím na cestu pohodlné, byly puklé, u košile scházely knoflíčky, u kravaty utrhla se mi přeska, vestu oblekl jsem na ruby, a do nového letního kabátu nemohl jsem se zapnouti. Vypeskovav konečně posluhovačku, děvečku, pradlenu a krejčího, vyběhl jsem z domu, právě když na Novoměstské radnici pátá zavzněla.

Z Dobytčího trhu za Bruskou bránu není slepičí krok; letěl jsem tedy, jakoby šlo o hrdlo. Přiletěv ale na most, cítil jsem, že mi něco po čele běží. Byl to potůček potu. Začal jsem tedy volnou, maje při tom času k následnému filosofování: „Puncto o páté jsme se objednali — pět je pryč, tedy bude již také společnost pryč. U brány jí nedostihneš — což tedy na tom, jestli ji o sto kroků dříve nebo později dohoníš?“ — A za tou volnou cestou i filosofií přišel jsem šťastně o půl šesté na určité stojiště.

Ale již pozdálí, to jest: na začátku branného mostu klepalo mi srdce radostně. Nebyl jsem poslední. Na kopečku vedle silnice stálo asi deset mužských a opodál pět ženských. Všech dohromady mělo nás ale být asi padesát — bylo tedy patrno, že se všickni ještě nesešli. Nebylo však divu: jedni zůstávali na Poříčí, druzí u Koňské brány, třetí v Podskalí.

Čekali jsme tedy — a když jich více čeká, netrvá to tak dlouho. Já měl zatím příležitost, všechny poutníky a poutnice od hlavy až k patě dobře si prohlédnouti.

Mnoho nového se o nich pověděti nedá. Byla to strakatina, jakou v Praze často vídati. Mužští byli v lehkých letních halenách z pruhovaného cajku a v pantalonách z nankynu nebo režného plátna; okolo boku měli široký kožený pás, na hlavě zelený nebo žlutý klobouk se širokým okrajem, s notným fáborem a kytkou, krky obnažené. V tu dobu litoval jsem ženských, že i pro ně podobný kroj nebyl vymyšlen, i divil jsem se, že ony samy, jakož representantky mody, něco podobného nevymyslily.

Tváře a postavy poutníků nebudu popisovati; muselť bych tuze mnoho nosů, úst a očí ohledávati — a já to, abych se přiznal, všude rád nedělám. O stavu a povolání společnosti nemohu také mnoho říci, neboť jsem málo koho znal, a vyšel jsem si, abych se trochu povyrazil, způsobně zasmál a vydováděl, ne ale abych činil pozorování o řemesle, o průmyslu, o umění, o študentech a o praktikantech.

A děvčata? — Nu, to byla stvořeníčka, jak říkáme, na obstání. V Praze jich potkáváme na sta. Hezké, ó dozajista — velmi hezké; ale když se jim člověk do očí podívá, když je mluviti poslechne — při sám Bůh! tu neví, má-li malované obrázky nebo dřevěné loutky před sebou. Možná, že se jiným mužům tak neděje — ale já jsem já, a za to nemohu. To milé Já nebylo tehdáž, t. j. o sv. Petru a Pavle roku 183* arci nic obzvláštního; ale — (tak jsem mudroval sám u sebe, když jsem přicházející děvčata prohlížel) — čtyryadvacítiletý, rovně rostlý člověk s hladkou tváří není také k zahození, a do padesáti let může býti z ouředního akcesisty ouřední direktor. Na zadání jsem — kdo ví, zdali mezi těmito již přítomnými a ještě přicházejícími dívkami některá po mně očkem nehodí, a… stůj! Co to? — Ta půjde také s námi?

Byla to dívka — odpusť slabému smrtelníku, postavo andělská, že tě jiným slovem pojmenovati neumí — byla to dívka asi sedmnáctiletá v jednoduchém kartounovém šatě. Ale co byly tulle anglais, mousselinet, foolard, gaze — a jak se ty pavučiny všechny jmenují, které jsem kdy na panských bálech a procházkách viděl — co bylo to všecko proti tomuto sprostému bílému kartounu s těmi drobnými kvítky? Rubáše to byly, a v nich vyzáblí kostlivci bez ladu a skladu. Nyní, dnes teprva poznal jsem, co je dívčí postava! Ó šťastná Šárko!

Víla po květnaté louce, růžové poupě, zefír, vtělený anděl — a Bůh sám ví, jak zapálený lidský mozek již dívky nazval! — ale v té chvíli přál jsem si to věděti; a předce bych všemi slovy, buďsi co možná vylíčenými, nebyl mohl ji pojmenovati. Tak se mi aspoň zdálo. Uvidím, jestli jsem se nezklamal.

Nyní jsem neměl oči pro nic jiného, nežli pro ni. Zvědavě nastrčil jsem ucho, když ji ostatní slečinky vítaly. Zdáloť se mi, jako by se jí některé nebyly nadály. Hlasité: „Ach, naše Emilie!“ prozradilo mi, jak ji byli na křtu nazvali.

Tedy Emilie! — Nevím, proč mi při tom Emilie ze Švýcarské rodiny na mysl připadla. Poněkud měla s ní ovšem naše Emilie podobnost. Z očí jí svítila dětinská nevinnost, a okolo úst poletoval úsměv jemného srdce. Byl bych jen také rád věděl, má-li již svého Jakuba! Má-li jej? — Musel bych býti špatný znalec lidí, kdybych to nepoznal. Má-li jej, tedy se bezpochyby také mezi poutníky nachází — já bych alespoň dívku srdce svého nepustil s poutníky do Šárky, maje sám doma zůstati! — a toho Jakuba mé žárlivé oko jistě vyslídí.

Žárlivé oko? — Ba věru! Již jsem se hněval na slaměný klobouček, jenž jí tak pěkně slušel a čílko i tvářinky zakrýval — již i na dívky, které ji braly za ruku.

Avšak, abych nezapomněl — bylo sedm hodin, a my se hnuli od brány. Šťastně byli se zatím všickni sešli.

Jako mravenci táhli jsme se po silnici. Já držel jednoho z výborů společnosti pod páží, vyptávaje se na Emilii. Ale ten človíček byl jako bez hlavy. Povídal mi cosi tak rychle a rozkouskovaně, že jsem mu nerozuměl, a mezi tím volal brzo na zad, brzo ku předu, maje všelico ještě vyřizovati, že jsem ze všech řečí jeho nic jiného v paměti nepodržel, nežli: výborná dívka, starý otec, bývalý oficír, tiché živobytí… Dobrá! Teď jsem věděl, co jsem chtěl.

Vlastně jsem nevěděl nic; ale proto mi zůstalo tím širší a volnější pole pro fantasii. I zabral jsem se v skutku také do nejkrásnějších snů. Vymyslil jsem celý románek, učiniv z Emilie a ze sebe ovšem hlavní osoby. Ovinuv rámě okolo štíhlého tílka, procházel jsem se s ní po rozkošném květnatém sadě; slunce jasně svítilo — opodál kynul vlídný hájek. Duše moje prahla po jeho stínu; přituliv dívku tužeji k prsům, beru se k jeho pohostinnému krovu — ana mě tu náhle silná střelná rána z ráje mých nadějí vyděsila.

Někteří pánové ze společnosti byli totiž k obveselení mysli a ukrácení chvíle bambitky přinesli, a začínali jimi teď svůj pekelný manévr. První rána padla právě za mnou, až mi uši zalehly a já se celý otřásl. Ale to nic neškodilo. Já to vzal za přídavek k rozkoším Šáreckým, a maje příčinu, diviti se pánům, že tak výborný prostředek k všeobecnému veselí a k rozmnožení důvtipné konversace nalezli, vzdával jsem jim spolu díky, že mě z marných a klamných snů vytrhli. Střízlivěji obrátil jsem ihned oči po Emilii.

Ona šla s přívětivou paničkou, a jak se mi zdálo, matkou dvou roztomilých děvčátek, ježto se plny smíchu okolo ní honily. Já však neznal ani matku ani dcerušky, a to mě mrzelo. Jak jsem se měl k Emilii dostati? Sed fortuna audaces juvat — t. j. kdo se neosmělí, ten se neochmelí, a dodav si zmužilosti, začal jsem se na oklikách k ní točiti.

Avšak jiní měli také oči pod čelem a v srdci ještě více zmužilosti nežli já, a zvláště jeden — počkej, na tobě zkusím, mám-li nějaké schopnosti k povídání a popisování! Zásluhou původního vynalezení nesmím se ovšem chlubiti.

Pan Vrtílek — dávejte dobrý pozor, jak se u svém popisováni vší předpojatosti odříkám — jmenuji ho pánem, ačkoli mi při jeho pohledu žluč kypí — pan Vrtílek dal si říkati literát, to jest: on sepsal několik novel tak nazvaných, čili povídaček bez děje a činu, přiozdobených několika sentencemi a tirádami, jako tváře staré panny štipkami anglického flastru, a myslil, že si tou obrovskou prací dobyl práva býti samolibým, prostořekým, dotíravým, nebo, abych to zkratka řekl, člověkem k omrzení.

Takto jsem, tuším, několika tahy vykreslil pana Vrtílka co vnitřního člověka: zevnějšek jeho nedá také velké práce. Byl v mém stáří, ale štíhlejší a menší. Při každém slově špoulil sladce hubu, po každém děvčeti kroutil očima, šeptal, šilhal, všecek se rozplýval. Andělem a božským stvořením byla u něho každá zástěrka, a neustále si vlasy čechraje, vesloval rukama v povětří jako hoch, jenž poprvé do vody padl, anebo se oháněl jako šermíř o veřejné produkcí. Jak povídám, pan Vrtílek byl pamětihodný mužíček; dokonalý v každém způsobu, výborný ve všech věcech — ano takměř jediný v celé společnosti, a protož jej také jediného vyobrazuji.

Jako mlsný motýl okolo růže poletoval čili vlastně poskakoval okolo Emilie. Oči, ústa, uši — veškeré smysly jeho ssály medovinu z rozkošné květiny — ach, já bych byl všecku radost dnešního dne za to obětoval, kdybych se byl mohl k ní tak přiblížit! — Ne, ne, tak nikoli! Vidělť jsem jí to na očích, že nemá Vrtílka za motýla, nýbrž za dotíravou nestydatou mouchu. I odháněla ji — viděl jsem to, viděl a v duši plesal! — odháněla ji, nejdříve ousměchem, potom slovem. Ale kdo nezná mouchy? Já bych ji byl — tu dotíravou hněvem rozmáčknul; ale předce jsem v duši plesal, a v plesu tomto spustil jsem hlasem vysokým:

„Za dnů mladosti kdo radostné —!“

Jako jiskra do tuny prachu, vletěla slova tato do prsou celé společnosti, a ze všech hrdel zavznělo:

„Modlám cizím se nekoříš —“

Nejhlasitěji pronikl ale tenor Vrtílkův v následujících dvou řádkách. Chopilť se jich, jako tonoucí na hlubokém jezeře po slabé třísce sahá, o nížto myslí, že ho šťastně k břehu donese. V nebeském zanícení plynulo mu ze rtů:

„Kdo k dceři nevinné, milostné
z českého rodu zahoříš —“

a oči jeho, ve sloup se kroutíce, měly říci Emilii: „Tys to, dívko milostná — pro tebe jsem zahořel — pro tebe zpívám — smiluj se nade mnou!“ Ale Emilie si toho jaksi nevšímala. Mělať napořád s paní co mluviti: a já nechal pány zpívati, čekaje v tichosti, co se bude dále dít.

„Ale pro živý Bůh!“ promluvil jsem po chvíli sám k sobě — „nač budeš ještě déle čekati? K čemu ta zpropadená ostýchavost? Nejsi-li blázen, že se přikročiti a promluviti bojíš? Jiné káráš, jiným se posmíváš, vida je, ani se nejapně ve společnosti chovají… a sám? Proč k ní nepřikročíš? — procházky do Šárky jsou k tomu stvořeny, aby se známosti dělaly! — proč ji také něco pěkného, vtipného nebo pochlebného neřekneš, jako to bezpochyby pan Vrtílek činí?“

Srdce mi začalo mocně klepati. Poznávalť jsem důležitost a pravdu svého tichého kázání, i byl bych mu rád po vůli učinil; ale jak to as vypadne? Bude z toho veselohra — nebo truchlohra? Doma, o samotě, to vím na vlas, jak s dívkami mluviti, a vsadil bych se nevím oč — kdyby někdo ty mé tiché, tajné rozmluvy s pěknou pletí na papír uvedl, že by se velmi dobře do všech Klaurenových povídek hodily. A není-liž to dost na pouhého akcesistu? — Ale já chtěl navždy jen tajným hrdinou u dívek zůstati! — mělť jsem tolik rozumu, že jsem sám k sobě řekl: Jene, budeš-li takto ještě dlouho s dívkami jen v duchu harcovati, kopí lámati a meče kaziti: staneš se direktorem a nebudeš míti ještě direktorku! — To jsem si řekl, rychle se odhodlal, a nedbaje na klepot srdce, k průvodkyni Emiliině jsem přistoupil. Zvítěziv nad první ostýchavostí, pozvedl jsem klobouk a řekl: „Ach, milostpaní, dnes máme ukrutné parno!“

Milostpaní se na mne podívala a poněkud se zasmála. Já stál jako v ohni. Byloť opravdu parno, a mne polila červená. Napadlo mi, že se obyčejně člověku posmíváme, když počíná hovor otázkou: „Jak se máte?“ anebo astronomickým pozorováním povětrnosti — i myslil jsem, že se mi také tak stane, a byl bych se raději propadl, než aby se mi byl někdo před Emilií vysmál; avšak bázeň moje byla marná. Panička se smála — jakživi jsme se dřív neviděli a ona se smála jak náleží přívětivě! — smála se, odhazovala pěkný šál s půvabně klenuté šíje, vála si batistovým šátečkem ochlad a řekla: „Ba věru, dnes máme ukrutné parno! Já se bála studeného jitra — teď mi šál překáží —“

„Kdybych se směl opovážiti, milostpaní —“ vpadl jsem jí do řeči, a to s tak opovážlivou lehkostí, že bych se byl při studené krvi zhrozil; ale dnes jsem neviděl, neslyšel a necítil — nežli pěkný zelený šátek na ruce Emilčině, a po tom dychtila, hořela vlastně duše má. „Kdybych se směl opovážiti,“ začal jsem ještě jednou — „líbí-li se, drahý ten poklad ochraně mé svěřiti —“

„Ó s radostí, s radostí!“ odpovídala panička a bleskem jí letěl šál s krku. „Chcete-li se tím břemenem obtěžovati — Emilko, dej sem také svůj šáteček, dej, pán bude tak dobrý —“

Ó zlatá, diamantová panička! Já bych ji byl pod šírým nebem, před očima celé společnosti obejmul — kdybych nebyl musil honem po zeleném šátečku sáhnouti.

Ó, moudrá, zlatá paničko! Ve společnosti panen a paniců měla by se vždy osobička druhu tvého nalézati; onať by stavěla mosty ze srdce do srdce, ovšem neviditelné, ale pevné a milé — ach, milé! Onať by z pramene zkušenosti své ukazovala nevidoucím cestu do chrámu nejsladších tužeb, a — —

Ale kam zabíhám? Vždyť nesmím daleko; mámť Emiliin šátek na ruce. Jak se mi tam dostal, to již nevím; pamatuji se ale, že jsme pak vedle sebe stáli — totiž Emilie a já — za námi panička — a že jsme hleděli v pravo ze silnice k Vltavě. Hladina řeky leskla se jako drahé zrcadlo; ale nad ní vznášela se tenounká, šedomodrá mlha, vinoucí se i po břehu mezi temné, vysoké olšoví. Celý obor vzduchu chvěl se pichlavým parnem ranního slunce. Kolem zelenavé návrší, opodál skalnaté stěny — zaneslť jsem se v duchu do pustin amerických, zpomněl na Atalu, na Pavla a Virginii — a Bůh milý ví, jak se to dělo, že jsem při tom i na sebe a na Emilii připadl!

„Malý sice, ale pravý to obraz lidskou rukou ještě neporušené přírody,“ pravil jsem, hledě do dálky. „Kdyby se pěkný ten omam i při bližším pohledu a za jiné denní částky nerozpadl, bylo by milo vystavěti tam stánky pro celý čas života.“

„To máte dobře,“ prohodila panička… „Člověk by neměl daleko do Bubenče, zvláště ve čtvrtek asi na tři polky — a kdyby doma písek potřeboval, měl by ho tu z první ruky.“

Já nevěděl, mám-li se smáti nebo zlobiti; nerozumělť jsem jí ouplně, ale hlas jakýsi šeptal mi potají:

„Dej si pozor!“

Co si Emilie myslila, to nevím. Ona tu byla mlčky stála, a mlčky nyní dále kráčela. Musím podotknouti, že jsme zůstali nejzadněji za celou společností. Panička nemohla střelbu snésti, pokaždé to jí trhlo, když rána z pistole padla — a ony se nyní jen sypaly, neboť pánové dodělávajíce hlučný chór:

„Tys bratr náš, tys vlastenec,
sem kvítí tobě na věnec —“

začali vypalovati, že nebylo vlastního slova slyšeti. A měli dobře. Nevěděliť co mluviti a dělati, a museli předce nějak čas mařiti.

Já ho mařil také. Ale jak! — Mně bylo, jako bych na začátku tureckého ráje stál a jakoby mě nejkrásnější huriska jeho vítala. Mluvili jsme o Šárce, t. j. ne o tom nynějším rejdišti Pražanů, přírodu a dobré pivo milujících, nýbrž o pověstné hrdince, o té chytré hubitelce mužů a věrné přítelkyni Vlastině. Já byl rád, že se vyskytnul pramen, z něhož se dala hojná rozprávka čerpati.

„A myslíte, pane, opravdu, že jednou v Čechách ženské s mužskými válku vedly?“ tázala, se Emilie.

„A proč by nemyslil?“ předešla panička mou odpověď. „Což je to něco k víře nepodobného? Já, kdyby se dnes něco takového strhlo, jsem první se zbraní na bojišti!“

„Ty, tetinko?“ usmála se dívka. — „Ty — ježto jsi mne učívala, že je strpení osud ženských —“

„A povolání láska! Ano, tak jsem tě učívala, a opakuji slova svá ještě jednou. Ale mezi mnou a tebou je veliký rozdíl — mezi náma leží celé pokolení. Já své povinnosti již vyplnila; ty je budeš teprva plniti. Ano, kdyby byl můj nejmilostivější tyran a panovník ještě na živě —“

„Ale tetinko, tetinko! Kdo tě nezná, co by si pomyslil, kdyby tě takto mluviti slyšel?“

„Ze jsme se s mým nebožtíkem upřímně kočkovali!“ prohodila tetinka, tak vesele na mne pohlednouc, jako by v mé osobě celé Adamovo pokolení po meči na souboj vyzývala.

Byla to divná osoba. Dřív jsem si jí hrubě ani nevšimnul; ale dovádivý rozmar její učinil mě pozornějším a hle! — najednou jsem nevěděl, kde jsem se byl očima toulal, že jsem tolik půvabnosti již dříve nezpozoroval.

Odpusť mi, Emilie, že se tak upřímně vyznávám. Ty — ty jediná zaclonilas, oslepilas oči moje, a jestli se mi později otevřely — vždyť to byla tvoje tetinka! A ty sama uznávala jsi krásu její — jakož i ona tvou.

Ale jaký to rozdíl mezi krásou vaší! Tvoje modré, nebeské oko — její černé, k rozkošem zovoucí zraky; tvůj jabloňový květ po tvářích, zlatovlasé koutečky za malýma ušima, outlý zrůst, tílko z povětří — její kulatá, červená líce, plné rty, stvořené jenom k líbání, havranní vlasy, postava plna živosti a bujné krve; tvůj sedmnáctý rok čistého panenství — a pětadvacáté léto veselé vdovy, toto vše dělalo arci mezi váma veliký rozdíl.

Avšak musil jsem náhle pozorování svoje skončiti, neboť se k nám blížil pan Vrtílek.

„Ale to není dovoleno,“ švitořil již z daleka, „společnost tak drahých perel zbavovati!“ — a jako nic, uchopiv Emilii pod paží, vrtil se s ní před náma do společnosti.

Mně se hrnula krev do tváře, i myslil jsem, že mi horký proud její očima vyhrkne.

„To by byl hezký párek!“ smála se tetinka, když byli oba asi deset kroků před náma. „Není-liž pravda?“

„To bych neřekl!“ vypleskl jsem s tak hořkým ousměchem, že jsem se pak sám toho ulekl.

Tetinka na mne jaksi divně pohledla. Šel jsem vedle ní, zatínaje zuby a kroutě pyskoma.

„A proč by nebyl?“ začala se tázati. „Na první pohled se k sobě dobře hodí. On je hezký — ona je hezká —“

„Ach — ona je anděl!“ zvolal jsem z plného srdce.

„Nu — a on není snad ďábel?“ ptala se pokušitelka.

„To nevím! Ale že bych ho nemohl vystát, to je jistá pravda, milostpaní!“

„To může být; dějeť se často, že nám člověk při prvním setkání nelibost působí, o němž přece nic zlého pověděti nemůžeme. Ale vy nejste Emilie, a dívky hledí na mužské jinýma očima.“

„Praví se, že bystřejšíma; a tudíž nemůže slečně Emilii ujít, že je pan Vrtílek omrzelý pošetilec —“

„Zvolna, zvolna, mladý pane!“ zubila se panička. „Gusto ženských a mužských je velmi rozdílné, a nám slabým dcerám Eviným může se často něco líbiti, co vy páni veškerého tvorstva nelibě zavrhujete. My máme jiné touhy, jiná přání, jiné potřeby — vy také. Pan Vrtílek je ostatně mužíček jako ze soustruhu, ohebný, sladký —“

„To je, to je!“ vpadl jsem jí hořce do řeči. „A nežádá-li, nepotřebuje-li slečna Emilie u svého budoucího jiných vlastností, tedy je ovšem pan Vrtílek muž podle srdce jejího. Je to snad milostpanino poučení, aby slečna jen po vystrouhaném, ohebném a sladkém muži hleděla?“

Poznalť jsem arci hned, že jsem v rozhorlení vykázané meze slušnosti překročil; ale slova byla již venku, i nebyl bych je pro živý svět odvolal; neboť příbuzná mé Emilie — mé? ó já blázen! — ano teta měla věděti, jak smýšlím. I očekával jsem zamračení čela, stáhnutí obočí, špoulení úst, nebo čímkoli jiným paničky nelibost na jevo dávají; ale ze všeho toho nepřišlo ani dost málo. Tetinka se smála tak vesele a nenuceně jako prve.

„A co více potřebuje dívka u muže?“ ptala se dále. „Je-li živa s uhlazeností a sladkostí, nemůže naříkati na tvrdost a hořkost života, a to je věc nejhlavnější. To ostatní se najde.“

Já byl podivením celý bez sebe. Byl to žert — byla to satira? — kdož mi to mohl vysvětliti?

„Jak, milostpaní?“ řekl jsem, když jsme již o té věci rozprávku začali — „a tajný, svatý souzvuk srdcí pokládáte za věc vedlejší? Lásku v úplném, čistém významu slova toho nepovažujete —“

„Za nic, za nic! Prosím vás, kdo pak hledí teď na lásku — a proč by také hleděl? Z jedné strany ouřad a 50tiletá paruka, z druhé dvacet tisíc a osmnácte let — z jedné strany veliký statek a zastaralá pakostnice, z druhé kvetoucí tvářinky a mladé tílko — to jsou ty nejpěknější ingredience k šťastnému manželství, jakž je nyní svět miluje. K čemu láska!“

Já byl po druhé podivením bez sebe. Jaká to byla žena? Již jsem se byl začal obávati, že je lehké mysli, a ona mluvila nyní tónem — Bůh je můj svědek! — v hořkosti slov jejích poznal jsem ohlas bolestně zkoušeného srdce. I zbudila mé celé oučastenství; zapomněl jsem v tu chvíli, že jsme zůstali daleko za společností — ona totiž a já. —

V Šárce panuje anebo panoval roku 183* ten krásný a chvalitebný obyčej, že po každém desátém kroku žebravé dítě do cesty vběhlo. Outrpné srdce a dobročinnost jsou ovšem hezké věci, a když člověk radosti požívá — nu, a k vůli radostem jde se do Šárky! — tedy je to opět slušná a lidského srdce důstojná věc, když i potřebným z radostí svých několik drobtů udělí. Ale pro živý Bůh! je-li pak na těchto buclatých nebo, jak říkáme, nadělaných klucích a děvčatech viděti, že čeho potřebují? A ta nestydatost, s kterou se na poutníky věší! ta neústupnost a dotíravost… Místo dalšího rozjímání udělal jsem tu jen několik puntíků; smysl mohou do nich vložiti pánové, jimž na veřejné pohodlí hleděti přísluší. —

Šťastně byli jsme opět třem klukům z rukou vyvázli, an se tu náhle žebrák dospělý vyskytnul. I zdáloť se mi, že jsem ho byl již na silnici pozoroval, a že nám tedy stranou zahradami nadešel. Měl asi třicet, dvaatřicet let. Na těle mu seděla sedřená kazajka, která někdy vojáku patřívala, při tom ouzké, žlutavé nohavice, na kolenou černými, jako dlaň velikými záplatami spravované: na nohou měl provázky uvázané střevíce, z nichž prsty vykukovaly, na zádech malý raneček, na hlavě kus čepice s natrženým stínidlem, v ruce notnou trnovku; tak tady stál! Tvář jeho byla opálená a jako rozdvojená velikými kníry, oči byly jiskrné, a v pohledu jeho leželo cosi příkrého a divokého, ačkoliv byly tahy jeho tak pravidelné a souměrné, že jsem se podivil a samým podivením do kapsy sáhnouti zapomněl. Paní tetinka, dokonávajíc právě svou poslední demonstraci, neměla proň očí; ale tím bystřeji, tím pronikavěji upřel on zraky své na ni.

„Nesměl bych o malý dárek prositi?“ začal pak na nás s jakousi drzostí, že jsem se tónu jeho ulekl. Rychle sahal jsem do kapsy.

„Od vás, pane, nechci ničeho! Z rukou této paničky chci dáreček! — Antonie!“ zvolal pak vášnivě — „z rukou tvých chci almužnu!“

Tetinka sebou trhla, obrátila se, podívala se bystře na dotíravce, zkřikla — a ve mdlobách klesla do mé náruči.

„Pane na nebi!“ zvolal jsem všecek pomaten. „Co se to děje, milostpaní?“

A voják se chechtal.

Já byl v strašlivé nesnázi. Zbledlé tváře, zamodralé rty — celé bezživotné tělo v náručí! I nevěděl jsem, co začíti.

„Milostpaní!“ zkřikl jsem ouzkostně. „Otevřete oči! — Kdo jsi, člověče?“ osopil jsem se pak na podivného cizince, ana panička očí neotvírala.

„To ti poví tvé sladké břemeno, panáčku!“ vycenil tulák zuby. „Avšak musí mě ještě jednou spatřiti, aby se jí moje nynější podoba tak snadně z hlavy nevykouřila.“

S těmi slovy přeskočil plot, přeběhl ouzkou zahrádku, octnul se u potoka a nabral z něho do čepice vody. Za minutu stál opět přede mnou a omýval osmáhlými prsty spánky a líce ve mdlobách ležící tetičky. Já mu to nemohl zabraňovati, ačkoli bych ho pohledem rád byl probodnul; teď jsem mu ale musel ještě děkovati.

Ubohá panička otevřela oči. — „Co jest? co se to děje?“ byla první slova její, když jí leknutí zase slov najíti dalo.

„Všední historie!“ odpověděl cizinec. „Obyčejná scéna plačtivé činohry, milostpaničko! Abélard našel svou Heloisu, Petr svou Magelonu — a nesmí se k ní hlásiti. Přeškoda, že není Kotzebue na živě, on by k tomu teď nějaký šťastný konec zavěsil.“

Tmavě zarděla se při těchto slovech opět tvář tetinčina, z očí sršely jiskry a labutí ňádra vysoko se dmula. Spočívalať ještě v náruči mé, ale — cítil jsem to ve všech žilách — tu chvíli byla by vyletěla jako hněvivá lvice. Hněvem se třásla. V tom se ozvaly na blízku lidské hlasy.

„Někdo přichází, milostpaní,“ začal jsem prosebným tónem, boje se, abychom zbytečných diváků nedostali, a nebesům díky vzdávaje, že nás byly až potud před cizíma očima okolní zahrady ukryly.

„Někdo přichází“ — prosil jsem, a ruka moje zavěsila se okolo ruky její, aby ji s místa odvedla.

Ona však se ohlídla — žádného nebylo ještě na blízku viděti, a vymknuvši se z rukou mých, hrdě se vztýčila. Bylo to divné stvoření; opět jsem ji nemohl poznati.

„Nevděčníku!“ začala k cizinci hlasem přísným. „S těmito slovy se opovažuješ na novo do cesty mně vstupovati? Mně, ježto jsem pro tebe — avšak nikoli! nic jsem pro tebe netrpěla. Já tě neznala — já tě neznám — a co by mě ještě na dětské sny pamatovati mohlo, tímto buď zrušeno!“

Kvapně sáhla při tom na krk, odepjala s něho malý zlatý medalionek, hodila jej cizinci k nohám a rychlým krokem odcházela. Já šel za ní. Slzy jí stály v očích; neosmělil jsem se promluviti.

*

Veselá, venkovská hudba — klarinet, trubka, housle a harfa zněly na zahradě u mlýna, kdežto jsme první zastaveníčko učiniti chtěli. Společnost naše byla tam již vrazila, a nás nebyl nikdo pohřešil, krom Emilie. Starostlivě přicházela nám nyní vstříc, a vedle ní Vrtílek. V první době podivného shledání mezi zahradami byl jsem ovšem dívku z mysli pustil; ale po přejití bouře zjevila se podoba její opět na obloze mého myšlení, a neveda s paničkou, ježto se hned k Emilii přichýlila, dále rozprávku, měl jsem po cestě dosti času, obírati se na mysli s oběma, s tetinkou i s Emilií.

Nyní tu stála dívka zase přede mnou. Jen kdybych to vrtidlo byl neviděl! Ale arci — kdež pak je ráj bez hada? —

„Aj, kde pak jsi vězela, tetinko?“ volala Emilie, krásným prstíčkem vyhrožujíc, jakmile nás zahlídla; a mně se zdálo, jako by neobyčejný zápal, jakési radostné nadšení na tvářích jejích spočívalo, jež ani starostí o příbuznou zapudit se nedalo. Byl to následek Vrtílkovy společnosti? Mělo by to dojíti k slovům tetinčiným! „Gusto ženských bývá…“ atd. — I umínil jsem sobě, že budu hodně chladným pozorovatelem, abych — nemoha ničeho jiného dospěti — aspoň nějakých příspěvků k poznání lidského pokolení vytěžil. —

„Aj, aj, kde pak se touláš?“ ptala se Emilie. „Kdybych byla nevěděla, že máš u sebe tak statečného rytíře, byla bych strachy umřela.“

„Ah, škoda, žes to neučinila,“ smála se tetinka. „Podívej se, co tu roste sedmikrásy, mazanečků, chrpy a koukole — byl by to z nich krásný věneček do rakve; a to víš, já miluji věnečky.“

Na to vzala Emilii pod paží a lehkým krokem — pozadu byl bych přísahal, že je osmnáctileté děvče! — vznášela se s ní k mlýnu. Já zůstal s Vrtílkem pozadu.

„Bei Gott, ein Paar famose Geschöpfe!“ zašeptal můj soucestník sladince. „Und Sie haben nicht den schlechtesten Theil gewählt — Sie Glücklicher!“

„Prosím,“ odpovídal jsem poněkud v nesnázích; neboť jsem hned nechápal, kam pan novelista bije — „prosím, já si tu nic nezvolil, aniž posavad o nějakém štěstí vím — leda byste myslil konversací s onou paničkou, kteráž arci nevšedně vzdělanou býti se mi zdá.“

Nežli však dále povídati začnu, musím zde především omluviti svůj spůsob čili nezpůsob, že někdy na německou otázku českou odpověď dávám; já si ale s naším Klicperou myslím:

Což pak já jsem kámen ve zdi?
Každý člověk světem jezdí
na nějakém koníčku! —

proč bych tedy také já neměl nějaké hříbátko? A na německou otázku dáti českou odpověď, to není, tuším, tak veliký hřích, ba pro akcesistu je to dost velká zásluha. Ale nota bene! toho zvyku svého držím se jen tenkráte, když vím, že pan Otázka česky umí a rozumí, a jen buďže se málo übuje, že je mu to unkvenlich, že je vytáhnutý po německu, že se bojí, aby žádného nepelaidigoval, že je ta čeština cu těžká — aneb jak se všechny výmluvy jmenují, kterými takový pan Otázka svou němčinu omývá: jenom tenkráte držím se tyransky svého spůsobu, a jako železem kovanými důtkami doléhám jím na vytáhnutého panáka. I přál bych si, aby se dělo i jinde vedle příkladu mého!

„Ach, sie sprechen böhmisch!“ usmál se pan Vrtílek, a tvář se mu rozjasnila, jako by nebeskou hudbu byl zaslechl. — „To mě těší, to mě těší! Snad také vlastenec?“

Při těch slovech mě popadl pod paží; já byl ještě rád, že se to nestalo po straně, kde jsem šál a šátek nesl; neboť nevím, jak bych se byl naň podíval, kdyby se byl toho paladium dotknul.

„Nevím, pane, koho vlastencem nazýváte,“ jal jsem se odpovídati, nemoha docela hořkost v sobě tajiti ani tak nezdvořilým býti, abych ho byl odstrčil. „Činím, co právě za svou povinnost k národu a jazyku jeho uznávám — ale za vlastence nemohu se ještě vydávati. Nemělť jsem posud štěstí, abych byl pro vlast něco učinil. Posud jsem pouhým Čechem!“

„Bei Gott! — genial! — Vidíte, já také tak myslím. Dříve Čechem — potom vlastencem. Dokud jsem vlasti sloužiti nemohl, nenapadlo mi jmenovati se vlastencem — jen Čechem, jen Čechem! Ale co není, to může býti — je-li pravda? Co pak máte nyní pod perem?“

„Já? — pod perem?“ vyvalil jsem oči.

„Nu, jenom nezapírejte! Mně se můžete svěřit; a nevíte-li, jak s milým dítkem ven, vezměte si mě za kmotra! Naši redaktoři, od prvního až do posledního, jsou moji přátelé — ti vám to slupnou jako med. Co pak je to vlastně? — novela? — humoristika, satiry — básně?“

A při tom se mi třel bez ustání tak z tuha na krk, že jsem každé okamžení čekal, kdy mě převalí. I vytrhl jsem se mu posléze dělaje při tom, jakobych se hrozné divil.

„Ale což, pane, myslíte, že nemůže člověk vlasti jinak sloužiti, nežli bídným spisovatelstvím?“ prohodil jsem otázku.

„Bídným?“ napjal si čelo můj průvodčí, nelibě polekaný. „Pane, já jsem novelista Vrtílek!“

„Slyšel jsem, slyšel — ačkoli mi ještě žádná práce od vás do rukou nepřišla; a proto se také slova moje vás netýkají. Já mluvil vůbec — ačkoli se musím přiznat, že na spisovatelství mnoho nedržím, a —“

„To je na vás vidět!“

Oči se mu blýskaly, a já se v duchu smál. Děkoval jsem náhodě, že jsem ho trefil do živého, a měl jsem radost, doufaje, že se ho na celý den zbavím. Ani za pověsť nejprvnějšího tragického básníka nebyl bych se nyní tónu spustil, do něhož mě — abych upřímně mluvil — žárlivost byla uvrhla.

„Prosím vás, to není divu!“ mluvil jsem dále. „Člověk při ouřadě a spisovatelství — kdy pak se to dvojí shoduje? Budu-li chtít vlasti posloužiti, budu sbírat housenky, ježto naše vlastenectví ožírají, budu mnohomluvcům jazyky ostřihovati, dotírálkům na paty šlapati, z posměváčků ďábly vyháněti —“

„Charmant, charmant!“ zaplesal opět novelista. „Bei Gott! sie werden ein böhmischer Sterne, Swift und Boz werden! Jen se držme — jen se —“

V tom zavzněly na zahradě pod mlýnem Labického Cikánské valčíky. Jako blesk projel první zvuk milého Vrtílka, a druhý ho povznesl a točil jím, jako vítr peřím.

„Famos! famos!“ křičel a pádil do zahrady, jako když mu hlavu zapálí.

Já se za ním díval. Napadloť mi opět tetinčino: „Nebyl by to hezký páreček?“ — a chtěje býti spravedlivým, nemohl jsem zapříti, že by mohl pan Vrtílek mnohou dívku oslepiti. Byl sice trochu malé postavy, ale dobře, pravidelně urostlý, tváře jako krev a mléko, vlasy rusé, dlouhé a pěkně učesané, jako kotouče žlutého hedvábí; na kulatém nosejčku stříbrem lemované brejle, přistříhnuté licousy — při sám Bůh! obyčejné dívce mohl se na první pohled zalíbiti. K tomu elegantní zelený fracek se zlatými knoflíky, bílý klobouk, šedivé pantalony, květovanou vestu — co více potřebuje srdce ženské, aby ráj svůj nalezlo? — Tak jsem tenkráte soudil, anebo raději: tak mi tenkráte žárlivost pošeptávala. Ale já se mýlil. Nyní to vím — ano doufal i věřil jsem odjakživa — že srdce ženské k blahu svému ještě něco jiného vyhledává, nežli je vyfintěný panáček. Ale ovšem! mezi srdcem a srdcem jsou všelijaké rozdíly, a vyfintění panáčkové hledají také teplé hnízdečko.

Zatím jsem vešel do zahrady. — Opodál seděla na trávníku tetinka se svýma dceruškama (na něž po cestě kromě matky i hodná děvečka pozor dávala) a hrála, žvatlala a miliskovala se s nima, jako dcera pustin indických. Nemohlť jsem se tříti k chrámu lásky mateřské, a přistoupil jsem k ostatní společnosti. Tu se pilo, tu se jedlo, tu se hrálo v kuželky, tu se ovšem také bambitkami strašilo — tu se konečně i tančilo. Vrtílek si dal zahrát polku — tehdáž právě do tančíren Pražských uvedenou, a pustil se s Emilií do kola. Tančit uměl — a jak! — to povídala celá společnosť, a tleskala a vejskala, že byl učinil začátek, a já bych sám byl také rád zatleskal a zavejskal — ale… inu, proč bych se nyní za to styděl? — byl jsem blázen!

Míval jsem odjakživa tu slabost (abych se nerozhněval, neříkám hloupost), že jsem se ostýchal dívku za tanec požádat. Proč? kdož to věděl! Košík není přede tak těžká věc. To není… ale hrozně mrzutá, a já se vždy mrzutosti bál.

Stoje o strom podepřen, hleděl jsem do kola, kdežto se jich za příkladem Vrtílkovým již několik jiných vrtilo.

„A vy netančíte?“ ozval se za mnou hlas. Já se ohlídl — přede mnou stála tetička Antonie.

„Nevím, jak bych tak výborným tanečnicím dost učinil,“ prohodil jsem s jakousi hořkostí — „a mimo to je tu dokonalých tanečníků, že —“

„— že nejlépe uděláte, když mi ruku podáte — ne k tanci! to by se neslušelo. — Pomyslete — vždyť jsem gardedame této veškeré ženské drůbeže, a tamto běhají dvě moje vlastní kuřátka. Tuť musím již tedy na usedlou hráti. Dejte mi ale ruku a vyprovoďte mě tuhle nahoru po potoce! Tanec vám nahradím, až se budu zase vdávat — anebo až bude mít Emilie svatbu.“

Mezi tou řečí pověsila se mi již ovšem na loket, a já chtěj nechtěj dal se vésti, kam se jí líbilo. Ale při posledních slovech jejích tak jsem sebou trhnul, že nevěda, jak jinak leknutí své před paničkou zastříti, ruku jsem na srdce položil, dělaje, jakoby se mi krev byla zarazila.

„Píchlo vás u srdce?“ ptal se můj ženský pokušitel, a tím věru byla — neboť veselostí, rozmarem zas jen sršela; z nenadálého shledání mezi Šáreckými zahradami nebylo na ní již ani památky — „Píchlo vás u srdce? — Přichází to na vás často?“

„Málo kdy — ale když mě to popadne — div že nepadnu.“

„Děje se vám to snad po každé, když o svatbě hezkých dívek slyšíte?“

„Ach — co ráčíte o mně smýšleti?“

„Že byste nerad, aby měla Emilie svatbu.“

„Ale, milostpaní —“

„Ale, milostpanáčku! Tu vidíte, že mám dobré oko, upřímné srdce a pravdivá ústa. Či myslíte, aby byla z Emilie stará panna?“

„Bože nedopouštěj!“

„To také nedopustí. Abychom ale k cíli přišli — my se dnes po prvé vidíme — náhodou i nehodou padlo oko vaše do směsice mých osudů — naději se do šetrnosti vaší —“

„Milostpaní, co si o mně myslíte? Já ničeho neviděl, ničeho nevím.“

„To ne — to ne. Já sama odhrnu snad jednou záclonu před vašima očima; nyní ale musím ještě mlčeti — mlčeti o sobě, protože bych s vámi ráda o Emilii mluvila.“

„Ó mluvte, mluvte, milostpaní!“ zvolal jsem a nevěda ani, co činím, líbal jsem krásné, plné prsty své půvabné průvodkyně, kterou jsem byl mezi řečí za ruku vzal.

„Emilie,“ začala tetinka, „nevím, kde se to v ní vzalo — postonává českým vlastenectvím.“

„Vlastenectvím?“ zvolal jsem radostně udiven.

„Aha, z vás páchne také něco podobného!“ usmála se Antonie. „Nu tím lépe! Nemějte mi za zlé, že jsem vlastenectví k nemoci přirovnala; u Emilie to věru jinak nazvati nemohu. Jakož u nás ženských srdce vůbec na prvním místě sedí a prvního hlasu má: takž opanovala Emilii láska k vlasti a ke všemu, co se Čech nebo češtiny týká, takovou vřelostí, že nezřídka i na hlas rozumu nedbajíc, volně a bez uzdy jen srdcem vésti se dává. V tom outlém děvčeti, v té tiché dušince nehledal byste nikdy ten plamen, s nímž ona proti tak mnohým z družek svých o vlastenecké záležitosti do boje se pouštívá a o krásných nadějích národu svého — jak Čechy jmenuje — prorockými slovy mluvívá. Mezi sty — ba mezi tisíci Pražských děvčat nenaleznete druhou Emilii; tomu se však nesmíte diviti. Toto sto a ten tisíc hezkých, a jakož obyčejně říkáme, i vzdělaných děvčat za to nemůže. Onyť se učí všemu; tanci, frančině, fortepianu, trošce zeměpisu a přírodopisu, učí se plésti punčochy a psáti psaníčka; ale to, co by v nich lásku k vlasti, k jazyku, k národu, k jeho činům, slávě a nehodám probudilo, co by je k poznání přivedlo, aby ucítily, co to obnáší: já jsem Češka — jak se mám dle toho chovati? — toho všeho se jim nedostává, ony jsou zůstaveny pouhé náhodě, a dobře ještě, když tato s nimi laskavě zahraje.“

Vřeleji probíhala krev žíly moje při těchto slovech podivné paničky. Na počátku zdálo se mi, jakoby posměch v řeči její ležel, když o vlastenectví neteře své mluviti začala — ale jakž vroucně plynula jí nyní slova z krásných úst!

Zamlčela se — a já mlčel také. Dílem věru jsem nevěděl, co na ty spravedlivé žaloby odpověděti, a dílem nechal jsem ozvěnu slov jejích ještě v srdci svém doznívati, potápěje při tom čarosladkém zvuku obraz Emiliin do nejhlubšího krytu prsou svých.

„Podívejte se, jaký jsem blázínek!“ začala sama Antonie po krátkém zamlčení. „Chtěla jsem mluviti o Emilii, a začínám si stýskati na cizí děvčata.“

„Mluvte, co se vám líbí, milostpaní!“ odpověděl jsem tónem své přirozené dobrosrdečnosti. „Vaše slova jsou pro mne nebeskou hudbou —“

„— a andělským zpěvem! — či že ne?“ smála se panička. „Prozatím byla bych spokojena, kdybych byla pozemskou zpěvačkou tak asi Lutzerovou nebo Devrientkou, nebo aspoň Malibrankou slavné paměti — věděla bych, co s tím darem začíti. Nyní to však nechme! Mně nepotřebujete marných komplimentů dělati, milý pane… ale považte si tu komickou situaci! — vy jste nahlednul již za oponu mých tajností, já odhaluji před vámi srdce své, a ještě nevím, jak vás jmenovati mám — nechcete-li jinak dnešní velikou cestu incognito vykonati. Prosím tedy… jméno vaše?“

„Krupinský!“

„Krupinský? — Krupinský — to jméno jsem již slyšela. Můj Bože, kam jsem dala pamět? — Kde pak to bylo?“

„Krupinský — akcesista —“

„Ale pro Pána Boha, milý pane Krupinský, co pak myslíte, že náležím k těm omrzelým, protivným, sprostým lidem, kteří nemohou s cizím člověkem čtvrt hodiny pobýti, aby se ho jako kriminální soudce hned po stavu, ouřadu a charakteru neptali? Což je mi do všech těchto přívěsků a přídavků na lidském životě, umím-li s člověkem jako s člověkem mluviti? Nu, však jste již musil poznati, že nejsem ženská jako ženská —“

Tu se mi stala ukrutná hloupost. Zarděl jsem se totiž, abych řekl, jako pivoňka, a bezděky pokynul jsem hlavou. Byloť to němé svědectví, že tetička myšlénky mé poznala. Červenou literou stálo na tváři mé psáno: „Věru, tys podivná ženská! Nevím ještě, co o tobě mysliti!“ Ale ona činila, jakoby si toho písma nebyla ani povšimla.

„Já jdu svou vlastní cestou,“ mluvila dále, „a zkušenost naostřila zraky moje, že tak snadno do ničeho čelem nevrazím. A protož také hned v prvním okamžení ve mně jakási důvěra k vám vznikla.“

„Nebudete toho litovati, milostpaní!“ řekl jsem se vší vroucností pohnutého srdce. „Račte na mne úplně spoléhati!“

„Nu, to mě těší,“ zasmála se panička, „že jsme oba stejní bláhovci — avec permission. Jeden druhého neznáme, a předce si již hory doly slibujem. No, uvidíme, k čemu to povede. Poslyšte! Nedávno dostala Emilie do rukou svazeček novel, jichžto spisovatele ještě neznala. Byl to Vrtílek. I čtla je — čtla po druhé, a byla jako u vytržení. Pravda je pravda: kvetoucí sloh, letavá fantasie, sem tam natroušené sentence, pikantní a vůbec z nynějšího života vyňaté situace, a pode vším tím prostřeno jakési vlastenecké smýšlení — to jsou cnosti p. Vrtílkových novel. Mne samu nemálo dojaly. Ale při tom se mi předce zdálo, jakoby ze všeho toho ani slova pravdy nebylo: všecka práce viděla se mi býti nalíčenou hrobkou, v nížto na hromadě spráchnivělých kostí smrt číhá. Při každém slově bylo mi, jakobych viděla spisovatele s úsměvem přede mnou stojícího a šeptajícího: Pošetilá! ty tomu všemu věříš? Mnoho štěstí a veliká čest pro mne. Já tomu ale sám nevěřím! — Mimo to zdálo se mi v nich mnohé býti již povědomým, odjinad sneseným, sestaveným — a takž nám zavdaly páně Vrtílkovy novely mnohou příčinu k rozepři. Emilie viděla původce jich v duchu jako vážného, smělého, ohnivého, neohroženého bojovníka na poli národním, v pravici plamenný meč, v levici diamantový štít a v ústech hřímající slova k povzbuzení všech dřímavých. Já ji při tom nechala; ale vítaná byla mi náhoda, která dnešní společnost svedla. Jindy byla bych sotva se odhodlala, den takto zmařiti, nemohouc se nadíti, že vás mezi pány naleznu, jehož jsem dříve neznala: běželo mi však o něco jiného, než o pouhé vyražení, a protož jsem sama Emilii u otce na dnešní procházku vyprosila, vědouc, že také původce našich, abych řekla, literárních hádek a sporů mezi společností bude, a poznání toho pána mělo mi dáti náhradu za dlouhou chvíli, kteréžto jsem se na celý den bála — která mne ale právě dnes nejméně se dotknula.“

„Tedy jste si, milostpaní, přála, aby se Emilie s Vrtílkem seznámila?“ tázal jsem se ouzkostně.

„Přála. Chtělať jsem jí dokázati, že se pouhými sny bavila; chtělať jsem ji, děvče nezkušené, pozornu učiniti na klamný světa lesk, na vylíčené ctnosti lidské — chtělať jsem ji vůbec k přesvědčení přivesti, jak snadno se člověk vášní, přepjatostí, zalíbením — i kdyby se to všecko tak svatých věcí týkalo, jako je vlastenectví — oslepiti a svésti dá. Bude to sice naučení bolestné, ale prospěšné.“

„A myslíte, milostpaní,“ — ptal jsem se rychle — „že slečna Emilie stran oblíbeného novelisty k pravému poznání přijde?“

„Muselo by mě oko moje velmi klamati, kdybych se měla něčeho jiného dočkati. Avšak nechci předce dívku nadarmo v další nesnáze uváděti, a protož vás prosím, abyste se k Vrtílkovi přitovaryšil a takořka z rukou ho již nepouštěl. Rozumíte mi?“

A já jí rozuměl! Ale milejší bylo by mně bývalo, kdybych byl nerozuměl, kdybych slova poslední byl ani neslyšel. Mělť jsem býti hromosvodem, po němžto blesky Vrtílkových rozprávek sjížděly, dříve nežli ucho Emiliino dostihnouti mohly. Proč ale neřekla tetička: Přitovaryšte se k Emilii!? — Nežli jsem však odpověděl, ozval se za námi hlas děvečky, hledající a volající velitelku svou.

„Co se stalo?“ tázala se panička, ruky mé se pouštějíc.

„Společnost by ráda již odešla,“ — začala děvečka.

„Nu, já ji nebudu zdržovati,“ řekla Antonie, a zahlídnouc opodál Emilii s Vrtílkem, kteří byli také za náma na zvědy vyšli, doložila ke mně: „Teď začne vaše úloha!“ — a krokem polotanečním běžela oněm dvěma v ústrety. Vidělť jsem na to, jak Emilii pod paží vzala a s lehkou poklonou Vrtílka o samotě nechavši, s dívkou zmizela.

Nyní jsem měl pospíšiti a novelistu do svých klepet vzíti — to byl oumysl mladé vdovičky; já to věděl, i byl bych se tetince nejhezčího děvčete velmi rád zavděčil; avšak nohy moje byly jako z olova, v srdci uhnízdila se ošklivost — nemohl jsem se ani z místa hnout, a Vrtílek neměl také, jak se zdálo, tuze mnoho chuti, z přátelství našeho dlouhou nit upřísti, neboť se pustil kvapem za ženskými.

Zůstal jsem tedy sám a sám vedle potoka, mezi hustým olšovím, o němžto (kdybych jen dost málo básnického nadání měl) říci bych mohl, že bylo temnozelené, libošumné a milostinné. Stálť jsem tedy, a něco jsem cítil, něco jsem myslil, něco jsem chtěl — to vím — ale co? to bylo vše ještě neproniknutá, nespořádaná směsice, a protož to i nyní pověděti nemohu. Tuším, že jsem byl jako ve snách. Brzy jsem ale opět procitnul.

„S dovolením, mladý pane,“ ozval se vedle mne rázný mužský hlas, a já pozvednuv hlavu, spatřil vedle sebe osudného žebráka ze zahrad Šáreckých. Musím říci, že jsem se poněkud ulekl; tomu chlapu nekoukalo z očí nic dobrého.

„S dovolením — jste s onou dámou, která právě od vás odešla, dobře známý?“

„Co je vám do toho?“ osmělil jsem se proti jeho všetečnosti. „Jakým právem se na to ptáte?“

„Ho, ho! Jenom ne tak zprudka, panáčku! Já snesl jiné blesky a dal se ožehnouti jinými plameny, nežli je pár zamilovaných a hněvem sršících očí — mne nezastrašíte. Mimo to mám i právo — anebo si je aspoň udělám, tázati se po známostech své někdejší milenky.“

„Vaší milenky —?“… Ve mně se oužil dech.

„Je vám to divné? Ha. ha! Vidíte, to jsou žerty a šašky osudu — to je veselohra vezdejšího života, toho skvostného, rozmarného díla božího. Tedy vám slaďounká Antonie o mně posud nepovídala?“

„Já s ní mluvím dnes jakživ ponejprv —“

„Tak? — Nu, však ono to nebude naposled!“ usmál se chlap s velikou hořkostí. „A já vám dám příležitost, lásku její si získati. Onať je vdova — není-li pravda?“

„Je — tuším. Ale co je vám do toho?“

„Řekněte jí, že bych ji rád jednou u oltáře spatřil, jak se přitom asi dvoří, když ano říká a ruku podává! Musí to býti podívaná! Nu, kdo ví, čeho se ještě dočkám. A že jí dojista žádných překážek v tom dělati nebudu — to jí vyřiďte — a tuhle —“ při tom sahal za ňádra; kabát měl rozepjatý, košili rozhrnutou; na srdci, na pletenci vlasů, ohozeném okolo krku, ležela pěkná malá tobolka; pletenec násilně roztrhnul a vytáhl i s tobolkou.

„Nic nemá věčně trvati,“ — řekl při tom, a — ne, ne, já se nemýlil! — oči se mu naplnily slzami, rtové se křečovitě kroutili… „toto jí dejte! Chtěl jsem jí něco ještě vzkázati, avšak ona mi porozumí i bez toho! — Adieu!“

Na to rychle odešel.

Teď jsem opět stál — poněkud podoben sloupu na silnici; stál jsem, v rukou drže tobolku s pletencem z dlouhých ženských vlasů. I byl bych se ovšem přirozenou cestou do rozličného rozjímání pustil, ale moji páni soudruhové na dnešní pamětihodné pouti mě toho šťastně zbavili. Strašlivé salve ze všech bambitek najednou vyhnalo mi z hlavy chuť ke všemu pomýšlení, moudře mi na paměť uvádějíc, že je čas, abych vzal nohy na ramena.

Hlučně zpívajíce, vycházeli právě do posledního muže z mlýnské zahrady, když jsem já do ní opět vstoupil. Mezi nejzadnějšími byl tenkráte pan Vrtílek. Bylo viděti, že se po něčem shání, a sotva mě oko jeho dostihlo, již ke mně zaměřil.

„Aj, aj!“ začal — „kde pak ráčíte vězeti? Paní Pohorská mi řekla, že mi máte něco důležitého svěřiti! Co je to, co?“

Tu máš, tu jsem ho měl na krku! Bylo to jak náleží potutelné od paní tetinky, alias Pohorské! Ale co dělati? I chytil a držel jsem se novelisty, doufaje, že si nemalých zásluh o Emilii dobudu. I patřilať k tomu věru veliká resignace, ostatní celou cestu odsouditi se k nucenému hovoru a pozdálí očima po osobách stříleti, po nichžto srdce toužilo a k nimž přístupu nebylo. Tetinka byla sebe a Emilii několika děvčaty, mne pak cizími pány jako silnými palisadami obehnala — tak že jsem jí ani tobolku doručiti nemohl. Či-li jsem to měl před nezasvěcenýma očima učiniti? — To jsem nemohl…

*

Došli jsme do Hvězdy. Obyčejné lezení přes skály a do vrchu, zapocení v poledním parnu a rozličná žízeň byly ingredience dalšího putování z divoké Šárky, nežli nás dolejší dvířka do obory uvedla. Milostný chládek uvítal nás hned u vchodu — dobré pivo nahoře u pokrytých stolů. Antonie, napořád s Emilií po předu se držíc, sešla se teď u myslivny s jinou známou společností — tu bylo povídání, dotazování… já nemohl živou mocí tobolky pozbyti!

Sedli jsme ke stolu. Dobrá skopová pečené a nevinné rozprávky o předešlém masopustě daly za ranní utrmácení dostatečnou náhradu. Mužští seděli mezi ženskými, žádný se neupejpal — aspoň se mi to tak zdálo — a což potřebuje člověk mnoho, „um glücklich zu sein?“, jakž Berlíňan říká?

Ale Čechové by nemohli býti docela šťastni, kdyby neměli hudbu, a my ve Hvězdě, my byli Čechové. Již k vůli p. Vrtílkovi snažil se všeliký člověk, čistou aneb, jak se obyčejné říká, tou vysokou češtinou mluviti, a pro všecko na světě nebyl by nikdo řekl: To je dobry pivo! nýbrž: To jest výborné pivo!

K vůli tomu všeobecnému čechomilstvu… stůj! zde musím, dělej co dělej, tajemství prozradit! — Když jsme byli totiž asi padesáte láhvic toho výborného piva pohřbili a v prsou i ve hlavách všeobecné zanícení nastalo: pochytil kdosi tu šťastnou myšlénku, aby se oudové naší společnosti dílem na památku dnešního, krásně užitého dne, dílem pro rozdíl před jinými pány. kteří pro Čechy a češtinu tolik nečiní jako my, ode dneška jménem Čechomily nazývali… a takž tedy k vůli tomu čechomilstvu poslal strážný duch Čechie do Hvězdy výborné terčeto, z něhož opodál ovšem nic jiného slyšeti nebylo, nežli pronikavé pikolo.

Ale jakéž to bylo pikolo! Zázračná trubka Oberonova byla proti němu pouhý dudák. Již při obědě, počínaje u polívky, bylo nás to čarodějné pikolo pokoušelo, a všickni jsme museli lžíci k ústům podle taktu dávati; vidličky a nože na talířích jen tancovaly; nohy pod stolem poskakovaly — všemi žilami to v nás trhalo, tak sice, že mnohý jiné pomoci nevěděl, nežli uši sobě zacpati.

Což ale je platno lidské protivování proti síle geniální — a ona pikolička byla zajisté geniální! — což tedy naplat všecko zdráhání? Ona zvala k tanci — a Čechomilové museli tančiti.

Já děkoval Bohu, že jsme vstali od stolu. Nehoda, v osobě mladé vdovy, byla mě s novelistou daleko od Emilie seděti odsoudila, a já si div nezoufal, polykaje všechna sousta v pravém rozhořčení. Nyní jsem si chtěl všechnu ztrátu nahradit. Ale jakkoliv jsem to i chtěl i doufal a maje několik sklenic výborného piva v hlavě, také na něco se odhodlati pevně si umínil: byl předce pan Vrtílek u svém chtění, doufání a mínění čerstvější a odhodlanější, a nežli jsem se nadál, točil se již s Emilií mezi stromy v kole po písku.

Mne popadl hněv, že bych byl na místě domů odešel — jen kdybych byl neměl tu tobolku! A k paní Pohorské nebylo ještě ani přístupu. Jakoby si to bylo všecko řeklo, přicházely celé houfy známých — — a já se nechtěl opovážiti…

Zdáloť se mi sice jednou, jakoby mě u prostřed celé společnosti oko její hledalo a znamení mi dávalo, stranou kynouc, kde Emilie s Vrtílkem tančila; avšak já měl také porci hrdosti, domnívaje se, že bych se hodil za něco lepšího, nežli za hlídače, a činil jsem, jakobych kynutí jejímu nerozuměl.

A proč bych byl také ty lidičky z ráje vytrhoval? Emilie nacházela v něm zalíbení… při sám Bůh! Od té chvíle, co se mě tato myšlénka zmocnila, neviděl jsem na dívce nic obzvláštního. Chceš-li ho, měj si ho; kdo chce kam, pomozme mu tam… ach, člověk je ošklivé stvoření, když má několik sklenic piva v hlavě — anebo hlodavého červa žárlivosti v srdci!

Kdybys věděla, ubohá dívko, jak pan novelista, ten tvůj ideál, o tobě soudí! —

„Mezi náma řečeno,“ prohodil ke mně Vrtílek, a já musím laskavým čtenářům říci, že jim tuto zlomek naší rozpravy na cestě z mlýna do Hvězdy podávám — „mezi náma řečeno, — to děvče“ (myslilť Emilii) „je pravá kachnička!“

„To nevím,“ řekl jsem já, do rtů se kousaje, aby nic hořkého nevyklouzlo. „Já s ní jakživ nemluvil. Takto ale zdá se —“

„Zdá se, zdá se!“ řekl on. „Da haben sie recht. Ale povrchní lesk — ten klame. Bei ihr ist nicht die geringste wahre Lebensanschauung, kein inniges Durchdrungensein — rozumíte? Sie bewegt sich in den Sphären einer idealen Welt — a co do toho?“

„Já bych myslil, že velmi mnoho,“ řekl jsem na to. „Člověk se na světě skutečném tolik nalopotí a umdlí v boji s okolnostmi tak, že nemůže míti větší úlevy a útěchy, nežli na srdci, ježto s ním pak na okamžení nuznou zemi opustí a po nivách fantasie se prochází. A mně je velmi divno, že právě vy, pane, jakožto vychovanec říše obraznosti, jinak smýšlíte.“

„Ach, ty milý Bože!“ řekl on. „Spisovat a živu být je věc dvojí. Ano, když sedím u stolku, s perem v ruce, tu se dá hezky a pohodlně svět ideální stavěti. Mein Gott, die Intuition ist da, man weiss nicht wie. Das Genie bricht durch — avšak nemyslete, že se chci vychloubati —“

„Prosím“ — řekl jsem já — „račte mluviti, jakž vám Deus, o němžto jsme ve školách říkali: est in nobis, diktuje. Vímť také, že Goethe povídá: Nur die Lumpen sind bescheiden — i držel jsem se toho také vždy jako moudrého zákonu. Mluvmež tedy bez ostýchání o své geniálnosti.“

„Bravo, bravo!“ řekl on — „gauz mein eigenes Glaubensbekenntniss. A což je také skromnost geniálnímu duchu platna? Svět musí předc uznati —“

„Arciže, arciže,“ řekl jsem já, vida, že se milý novelista své geniálnosti zuby nehty drží. — „Abychom však zase na Emilii přišli — pro vás je to arci skok z ohně do vody; já bych ale rád důkladně věděl, co o ní souditi mám.“

„Nesuďte nic!“ řekl on. „Jak jsem již povídal — vy jste se chytil mnohem lepší stránky. Držte se vdovy! U té se dá předce něčeho očekávati — a člověk ví, proč hubou mele — v té se předce nějaká jiskra zachytí. Ale v té ovečce!… Ovšem, hezká je Emilie na první pohled — ale jako z ledu — mozek zabedněný —“

„Podivno!“ řekl jsem já. „Jakž tedy může taková osoba v ideálním světě živa býti — jakož jste povídal?“

„Verstehen Sie,“ řekl on, „insoferne — sie hat, wie ich merke, einige larmoyante Romane gelesen, und die spucken ihr jetzt im Kopfe. Ostatně tam ale není, co by padlo za nehet.“

Tak pravil pan Vrtílek a okazoval při tom na čelo.

„Rád věřím, že tam pranic není!“ prohodil jsem na to, ústa k dvojsmyslnému ousměchu sešpouliv a oči na čelo geniálního novelisty upjav. Vidělť jsem mu pak na nose, že neví, jak si moje slova vyložiti — nemohl však nic říci.

„Vy byste ale neměl býti takovým ukrutníkem“ — mluvil jsem dále — „a měl byste milosrdněji o Emilii souditi. Vímť, že je vlastenka a že vaše novely s velikým zalíbením čítala.“

„Vlastenectví jí odpouštím,“ řekl on; „a že se jí moje práce líbily — to je pouhý oučinek mého genia. O vlastencování u ženských nestojím. Nevím také věru, jak by se co řádného u nich ujmouti mohlo — a jestli se něčím honosí, je to pouhé koketování. Děvče je mi nejmilejší, když je pouhé děvče — ostatní je na ní všecko jen záplata.“

To řekl pan Vrtílek — i řekl ještě mnoho jiného; a já bych si byl nyní snad celý náš dialog na mysli opáčil, kdybych nebyl Emilii mezi tanečnicemi pohřešil.

„Ale což je ti do ní?“ mluvilo cosi ve mně. „Ať si je, kde maliny rostou — pro tebe žádných neutrhne.“

Bylť jsem se totiž opět o strom podepřel, a nemaje chuti s jinou tančiti, an jsem nejprvnější nemohl s Emilií do kola vstoupiti, hleděl jsem před sebe do písku, jakobych mezi ním kámen moudrosti hledal. Nemoha ale dlouho nic na zemi spatřiti, pozvedl jsem hlavu, abych aspoň diamant mezi dívkami našel — — ale jak jsem již řekl, Emilie nebyla mezi tanečnicemi.

A kde je Vrtílek? Kam se ten poděl? Mnou to trhlo, jakoby mě blesk byl zasáhl. Země pode mnou hořela, písek se bořil; já se musil hnouti, ohlížeti, slíditi — ale ničeho jsem nespatřil a zaběhnul do lesa. Byliť to osudové, kteří kroky moje vedli, a já — nehledě ani u tetičky zprávy nabyti, držel se tajného jich ve mně hlasu a puzení. A kdybych nikdy nebyl věřil v tajná tušení — od té doby musím v ně věřiti.

Běžel jsem do lesa, hledaje cesty nejvzdálenější. Na počátku jsem ani nevěděl, co chci. Utíkal jsem — bez pochyby ze zlosti, že jsem sám s Emilií po oboře nebloudil a neblouznil… nevím, nevím, proč jsem utíkal! Někteří pánové z naší společnosti, kteří se na blízku po krásném trávníku s vyvolenými srdéčka svého procházeli — ti vidouce mě okolo sebe jako postřeleného ubíhati, museli mysliti, že mi přeskočilo kolečko. A — ono nebylo do toho daleko!

Vrazil jsem do největšího houští, a tam, o samotě, kdež mě krom zobajícího na stromě dudka, ani živá duše neviděla a neslyšela — tam jsem hodil sebou na zem a… plakal jsem!

Mnohý to nebude věřiti — ne, že jsem plakal, neboť to pochopí každý, kdo byl jednou zamilován — ale že jsem v největší houštině sebou na zem hodil. Nu, byla-li to právě houština — či-li nebyla? — to nemohu teď rozhodnouti, a viděl-li jsem ve fantasii houšť, kde pěkně prázdno bylo: zdaž mě každý neomluví, kdož jednou zamilován byl?

Já si počínal dětinsky — a z toho může zkušený poznati, že jsem byl zamilován, a to tím více zamilován, ježto jsem věděl, že marně miluji. Plakal jsem, zlobil jsem se — litoval zaslepenosti ženské, která nepoznávala rozdílu mezi mnou a zpropadeným Vrtílkem — a konečně jsem i na soku svém pomstu si vylíti ustanovil.

I vzchopil jsem se tedy opět a běžel dále. Oko moje lítalo na vše strany s bystrostí ostrovidovou — až… konečně! — ano, já se nemýlil! Victoria! tamto jdou! Skočil jsem na stranu. Křoví mě ukrylo. Přicházeli blíže. Slyšel jsem již mluviti.

„Ich versichere Sie, mein holder Engel!“ — rozplýval se medový novelista — „der heutige Tag ist der schönste meines Lebens.“

„Kdybyste tu byl hercem pohostinsku“ — odpovídala Emilie, „mohl byste za vyvolání tu samou floskuli prohodit, a já myslím, že tam také patří; neboť jsem ji na divadle nejméně desetkrát slyšela.“

„O köstlich, köstlich!“ plesal Vrtílek, líbaje ruku její. „Každé slovo andělské — i v satyře. O blažený, komu z těchto rtíků slovo lásky zavzní!“ mluvil dále, a mně se začaly mžitky před očima dělati! — vidělť jsem, že o ni ruku ovinuje — ale — dobře tak! — díky tobě, anděle! ty jsi se mu vyvinul!

„Nicht so grausam!“ — dotíral na ni panáček v zeleném fráčku — „jednu hubinku — ein Küsschen, mein Engel! — als Talisman für meine dunkle Zukunft!“

A již opět ruce jeho po ní sahaly — i držely ji; ale Emilie s ním hněvivé zápasila; poznalť jsem to na první okamžik, neboť šli právě okolo mne — a v druhém byl jsem již venku z křoví — pravice moje chytila se límce u zeleného fráčku, trhla i zatřepala novelistou a zprostila Emilii.

Oba se ovšem nemálo ulekli. Já na to však nedbaje, držel pevně kořist svou. Neznalť jsem se v tom okamžení.

„Pane!“ začal jsem hlasem hromovládcovým — „jak se můžete opovážit, líbati tuto kachničku?… Prosím za odpuštění, slečno! Opáčím toliko slova páně Vrtílkova.“

Vrtílek zůstal jako omráčený, a plamenné blesky z očí dívčích zabodaly se palčivě do prsou jeho. Já pak nahlížeje, že bude nejmoudřeji, když nemilý výjev ukončím, podal jsem Emilii ruku, ona se jí takměř ani nevědouc chopila. Vrtílek zůstal pozadu mezi borovicemi, já pak veda Emilii pod paží. vracel se jako triumfator k společnosti.

Nemělť jsem sice toho potěšení, aby dívka, jižto jsem hrdinsky vybojoval, nyní mnoho slov byla činila, a já v duchu již poněkud litoval, že musím v líbezném háji slavičího zpěvu oželet; avšak byl jsem předce dosti moudrý nahlédnouti, že se v hlavě a srdéčku spanilé dívky podivné převraty dějí, a že outlá šetrnost velí, nedotýkati se prstem tak rozjitřených ran.

Vrtílek byl až do této chvíle živocitné dívce na mysli stanul jako vážný, spaniloduchý a ohnivý hajitel oné svaté pravdy, k nížto sama se přiznávala, majíc v sobě čisté a ryzí vědomí, co jako věrná dcera vlasti konati, jak mluviti, o čem mysliti a po čem toužiti má. Ale v jakém světle objevil se náhle její ideál! Ani slova, ani vlasu nebylo na něm z onoho obrazu, jenžto se byl v duchu jejím oživil, dokud novelistu osobně neznala. Zevnějšek mohl arci obyčejnou dívku omámiti… ale jáť si to hned myslil, že Emilie k takové třídě nepatří.

Přišli jsme k společnosti. Rychle kročila nám paní Pohorská naproti; viděl jsem jí na očích, že nás plna starosti hledala.

„Aj, aj, panno tetinko!“ začala prstem hroziti. „Kde pak se ráčíme toulati a mého kavalíra prováděti? Drž ty se, panenko, svého vyvoleného! Že pak vy, mláďátka, nám osobám osiřelým praničeho nepřejete!“

„Ó, já ti přeji všeho — všeho!“ odpovídala Emilie s bolestným úsměchem. „A chceš-li, přidám ti pana Vrtílka nádavkem. Nyní bych ale byla nejradší, kdybychom šli domů. Nerada bych svému vyvolenci — jak se ti laskavě říci líbila — příčinu dala, aby se musil ještě jednou zastydět anebo v nestydatosti se cvičiti.“

„Pro milé bohy!“ divila se tetička, s jednoho na druhého pohlížejíc — „co pak se ti to stalo?“

„Byla jsem tak dětinská,“ usmála se Emilie s hořkou příchutí, „a myslila jsem, že se mi hezký sen vyjeví.“

Obě se na to vzdálily. Já zůstal samoten. Byloť snadno poznati, že chtějí o něčem rozmlouvati, při čemž svědka nepotřebovaly. Avšak mně bylo nyní volno i bez Emilie — já byl tak spokojené mysli, že jsem si ještě zatančil…

*

Pod zeleným baldachinem vonných borovic začal již podvečerní větřík vanouti, když jsme se konečně domů vraceli. Emilie a tetička zůstaly až do posledka. Já byl — kdo mi vysvětlí, jak se to stalo? — já byl s nimi do té doby tak za dobré, jakobychom se již léta Páně znali, a předce nebyla ta naše známost ani celodenní dítko! Ale to jsou ona tajná, nevyzpytatelná kouzla v přírodě, že srdce lidská diamantovými pouty na sobě uvíznou, aniž vědí, jak se byla shledala. —

„Milostpaní,“ začal jsem na cestě ku Praze, a byl jsem rád že jsem se k ní přitočiti mohl, aby to žádný neslyšel — „mám s vámi něco mluviti.“

Zůstali jsme tedy nejzáze — a já vytáhl z kapsy osudnou tobolku. Antonie ji poznala na první pohled. Tváře její se zarděly, tak že jsem nevěděl, mám-li hledět na ni anebo na oblohu, ježto se pokrývala večerními červánky.

„Viděl jste ho tedy ještě jednou?“ ptala se hlasem poněkud se třesoucím.

A já jí pověděl, jak se byla tobolka do mých rukou dostala.

Mlčky hleděla na ni Antonie hodnou chvíli. — Zpomínala snadná časy, kdy ji byla vyšívala? Ach, jaké to bylo as okamžení, kdyžto si krásné vlasy ustřihla, aby z nich pro něho pásku k hodinkám upletla?… Laskavé čtenářky! byla-li která mezi vámi v podobném případu — prosím — prosím! — račte se v duchu k podobné chvilce zanésti, a pak bude i mé nejlepší popsání zbytečno…

„Pane Krupinský! Nechci-li před vámi v podivném světle nebo ve tmách zůstati,“ jala se tetička posléz mluviti, „musím vám beztoho několik obrazů z předešlých let svých před oči postaviti. Tuto tobolku ani neotevru. Tuším, co v ní leží a co nešťastník jako ze ztroskotané lodi do vlnobitného moře života s sebou odnesl. Nechtě ji dnes u sebe — dělejte s ní, co se vám líbí, a uznáte-li za dobré, přineste ji zejtra ke mně — nebude-li vám jinak cesta obtížna.“

Na to mi popsala obydlí své, a já ovšem svatě slíbil, že se dostavím. Kdo by to byl neslíbil! Vždyť byla Emiliina tetinka! — a zajisté hodná, dobrá tetinka.

Jak jsme se toho večera ještě rozešli, jak si dobrou noc dali — o tom ani slova. Pamatuji se, že jsem o takových každodenních věcech již takové množství hledaných slov četl, že bych jak náleží po spisovatelsku lháti musel, maje o tom něco nového pověděti. Rozešliť jsme se v bázni boží, v lidské naději — a na tom dost.

Radostněji, nežli jsem byl vyšel, vrátil jsem se domů, a když jsem konečně na starém, ale pohodlném lehátku se umístil, padlo oko moje na tobolku, a v hlavě mi zavznělo poznovu tetinčino: „Dělejte s ní, co se vám líbí!“ — Nebylo to dosti zřetelné: podívejte se do ní?

Otevřel jsem ji tedy. Ležely v ní listy, psané rukou ženskou, poněkud přeleželé, hedvábím svázané, a několik listů papíru, na němžto jako v nějakém denníku jednotlivé scény a data ze života nešťastného milovníka poznamenány byly. Podávámť je tuto v pořádku, jakým asi byly povstaly… a jak jsem je dle obsahu byl srovnal.

Dopis ženský

Milý Ludvíku! — Ještě jednou podobná slova — ještě jednou podobné chování — a svazek srdcí našich je zrušen na věky. Vlastní rukou vykopám své lásce hrob. Já tě miluji — ty to víš! Jiná žena tě nemůže a nebude tak milovati — ale jiná také s tou odhodlaností chrám blaha svého nezruší. Proč tě miluji?… můžeš mi to říci? — mohu já to říci? — může mi to někdo jiný říci? Odhalila již ruka smrtelná onu tajnou oponu, nad níž plamennými slovy psáno stojí: Proč miluji?… A já tě miluji!

To všecko již dobře víš: ale já ti to musím ještě jednou písemně pověděti, abys při chladné mysli, s ledovým rozumem, v tichu a samotě, bez vášně a pohoršení, černé na bílém před očima viděl a jistoty nabyl, že svazek srdce svého protrhám, jestli se ještě jednou tak rozejdeme, jako jsme se včera rozešli. Dříve, nežli tebe, milovala jsem národ svůj. Neptej se, jak to za našich časů možno, svět mnohému nerozumí, a ty s ním. Slovem: já miluji národ svůj — a nic, nic na daleké zemi, nic pod širým nebem, krom jediného Boha, nic nemůže tuto lásku mou umenšiti, nic porušiti. To si pamatuj!

Tys jiného smýšlení. Ty nemiluješ národ můj, ty nechápeš lásku mou; ale duch tvůj je ohnivý, je mocen všeho velikého, srdce tvé je schopno šlechetného dojmu — a já tě miluji! Víš, co je to: Miluji?

Nemiluj ty tedy národ můj — ale tajiž to v srdci v nejtajnější skrýši — snad že se ti později oči otevrou a jiné hlasy v srdci probudí. Ale mlč nyní o svém smýšlení! Nebodej jedovaté šípy do prsou mých! Já nesnesu hanobících slov o národu svém ani z úst milencových. To si pamatuj!

Cti smýšlení moje, jakož já tvoje ctím — a nezapomeň, že jsem byla dříve Češkou, nežli tvou milenkou!

Lístek z denníku

Mně se zdá — nebe nedopouštěj! — že se mě chce Antonie zbaviti. Povídá i píše sice: Já tě miluji — ale k čemu ty vrtochy, k čemu ta affektace s patriotismem? Žeť nemůže nikdy ušlechtilá duše býti prosta všech předsudků, prosta vší slepé vášně! A co jiného může ten její hněv býti, když mi někdy slovo o Češích a o tom pověstném vlastencování vyklouzne? Slabost je to — a já nemohu snésti, aby se Antonie před světem směšnou činila… Či-li je to pouhá svéhlavost? — Dobře má — já ji nemohu pochopiti.

Bojím se ale — bojím — že něco jiného za tím rouchem přepjatého citu vězí. — Neuchází se boháč o její ruku? Nebe a země! — Byla by nešťastná — kdyby…?

Dopis ženský

Vážený pane! Včerejší naše rozmluva byla poslední. Splním, co jsem slíbila. Muž, který nejsvětější moje city uráží, nemůže býti mým manželem. Já znám povinnosti své, nynější i budoucí. Já mám vlasti své čackých synů vychovati — — ale jak by to bylo možná po boku člověka, jenž by nešetrnou rukou, s posměchem na rtech kazil a bořil, co bych já s láskou stavěla?

Nejsem dívka obyčejná, i nedám se jako bázlivá ovce poutati. Vím, co žádám — vím ale také, co s rukou a se srdcem podávám. Vy ale, pane — zdá se — nepochopil jste ani velikost lásky mé ani skromnost proseb mých.

Dobře.

Srdce mi krvácí, když toto píši — a ráda bych pero své v krvi omočila, aby Vám z liter mých pochopitelná pravda vysvítala.

Uchovejte ji dobře v paměti: já podám svou ruku panu Pohorskému — neboť vím, čeho se dopouštím a k čemu se odhodlávám. Že umím své slovo držeti, to víte. Budu-li šťastnou, na to se neptejte! Vím ale, že vyplním povinnosti své — a v plnění takovém spočívá také štěstí.

Vám přeji štěstí z celého srdce, i doufám, že je, tak jak jste, naleznete u dívky, která nemusí, ba snad nesmí býti dcera vlasti, má-li býti vaší manželkou.

Dopis třetí

Já nemohu od Vás žádných listů přijímati — tuto máte svůj první a poslední nazpět; zůstal zapečetěný. Bývámť mysli veselé — dovedu ale také na přísnou hráti. Litujmež jeden druhého, že jsem pro Vás veselost svou pohřbila. Co jsem uzavřela — na tom zůstanu. Kdosi mi povídal, že chcete jíti do boje… jesti to mužná myšlénka. Ctím bolest Vaši a budu se za Vás modliti. Věc, pro kterou boj nastal, je svatá. Anděl Páně Vás opatruj a stůj při Vás po všechny časy!

Lístky z denníku

— Psal jsem jí opět. Čtyry neděle jsem ji neviděl — smutná to věčnost. Věčnost? Hrozné slovo pro toho, na koho v ní muka moje čekají. Avšak ať nevolá ona: Vítězství! Vyrvu ji ze srdce svého, nebudu nešťastným. Neraduj se, nevěrná! — nebudeš volati: Vítězství!

Ona mě nemilovala, není možná, nemohu to pochopiti. Srdce mé jest hořící Vesuv; já vím, co je láska — ona mě nemilovala! Lživé byly sliby její, přetvářkou byl její cit. Lichotilo jí, že byla mou milenkou — mou! člověka, jenžto jinde mohl býti šťastnějším! Tu se jí vyskytl zisk — va banque! Láska — bohatství! — Pryč s láskou! — Ó moudrá karbanice!

*

Ne, ne, ne — ještě tomu nevěřím! Nemohu věřiti, že by takové dětinské vrtochy srdce její byly ode mne odvrátily!

Co má ona s národem svým jednati? Co jí do toho, v jakém jazyku láska s ní rozmlouvá? Pošetilá! — Já tomu nerozumím.

*

Běda mě! já jsem slabší, nežli ona! Ona se usmívá — moje tváře blednou. Běda jí! Přijde čas, přijde — horkými slzami jej na Bohu vyžebrám — — pak ale běda jí! Já ji miluji… v dálce bude snad mír.

Lístek psaný olůvkem — někde v Šárce

Nejkrásnější a nejmilostivější paničko! Dnes ráno jste se nenadála, že Vám tak vítaný host do cesty vkročí — není-liž pravda? On se toho také nenadál. Vracel se z nešťastné výpravy — kanonáda Varšavská byla pohřební písní jeho zámyslů… jako pronásledovaný uprchlík překročil práh vlasti a políbil předsíň své otčiny… tu potkal obraz Váš… Vy sama jste to nebyla — o ne! I loudal se za Vámi — neboť se divil šílenec… Myslilť, že Vás truchlící v tiché domácnosti napadne… ale proč truchliti, že ne? Radovati se a milovati — hodně mnoho a hodně často — to je Vaše devise — nejsem-liž dobrý prorok, paničko?

Já byl bláznem po celý svůj život — nu, co škodí! Ta hrstka zbývajících dnů nebude tak veliká. Podívám se jenom ještě, jak Vám to sluší, býti paničkou! Prosím, budete-li družbu potřebovati — ze staré známosti vyvolte si mne! Byl by to švarný družba! že ne?

Zatím ale, abyste mohla pokojná, beze všech výčitek svědomí svého k oltáři kročiti — posýlám tuto zbytky Vaší milosti, té neslýchané, věčné milosti!

Nezapírám toho — ony byly až posud čarovným talismanem na divoké pouti mé — ony byly korouhví na lodi mého doufání, kterážto se daleko přede mnou, na zbouřeném moři zmítala. Ale Vy sama odmrštila jste právě v tu dobu, kdyžto se naděje moje nově zelenati chtěla — Vy jste odmrštila, co bylo snad posud mezi náma tenounkým, tajným ouvazkem… ó veliká hrdinko!… tuto jsou ostatky blaženosti mé.

Já byl bláznem po celý svůj život — nyní chci býti mudrcem. Tu máte poklady mé — dar lásky Vaší; já zůstanu žebrákem. Mnoho štěstí, paničko! Jenom nesužujte svého nastávajícího tou věrností, jako se dělo Vašemu poníženému — — —

*

Druhý den jsem nesl tobolku k Antonii. Šťastně jsem ji nalezl. Vešel jsem do pokoje, ana právě své dcerušky vyučovala. S veškerou líbezností své půvabné povahy kročila mi vstříc a vítala mne, jakoby dávnoletý domácí přítel přicházel.

„Nelekejte se,“ pravila s úsměvem, „že tu ženského preceptora nacházíte. Nemyslete, že jsem takový blázínek, abych se snad nějakou učeností chlubila, nebo že jsem taková skrblice, abych výdělku chudému študentovi nepřála. Ale já to počítám k nejvyšším a nejsladším radostem mateřským, že si dítky své, pokud možná, sama vychovávám.“

„Rád věřím, milostpaní!“ odpovídal jsem, bera se s ní do vedlejšího pokoje, kdežto jsme se pak na hebounké pohovce usadili. „Rád věřím — a vždy jsem se mrzíval na rodiče, kteří se domnívají, že pro své děti všecko učinili, když jim několik cizích učitelů najali a sami pak svou krev tak s očí a myslí pustili, jakoby ubohá poupátka ani na světě nebyla. Nedá se to arci požadovati od člověka sprostého —“

„Dovolte, pane — v tom vám musím odmlouvati, aspoň poněkud a částečně odmlouvati. Mohlo i mělo by se to také od člověka sprostého žádati, ovšem ale, že by se dříve o to starati muselo, aby se k tomu schopným učinil. Nemyslím ovšem, aby při tom proto svou denní práci zanedbával — nikoliv; ale i po denním lopocení, pod večer, nebo času nedělního, zbývá nádenníku chvíle, kde by s dítkami moudré a prospěšné slovíčko promluviti mohl — arci, kdyby je sám věděl. Otcovský a mateřský cit je trvanlivý nade všecko umdlení; on přemáhá všechny těla obtížnosti, ba poskytuje i síly v nejtrudnějších okolnostech života — a to platí o člověku vůbec, bez ohledu na stav a řád a bohatství. Či-li nejste mého smýšlení?“

„To jsem; ačkoliv zapříti nemohu, že poněkud ideálním okem na svět hledíte a člověka hledáte, jak by býti měl, ne ale jak jest — tak se mi aspoň zdá.“

„Ideálním?“ opětovala Antonie polohlasitě, jakoby se v myšlénkách potápěla. „Dost možná, že ta vada posud na mně lpí: déjeť se mi tak aspoň u mého zamilovaného předmětu, a jsem-li na omylu, mýlím se aspoň lidského srdce důstojně. Ach ti lidé! ti lidé! Vím, že se mi smějí — co medle bylo by na světě dosti svatého, aby se toho drzý posměch nedotknul? Ale to mě nezdrží, vlastní péčí, vlastním okem a vlastní rukou děti své vychovávati. A může-liž v srdcích těch outlých poupat něco líp se ujmouti, než co do nich matka vštěpuje?“

„To nemůže ani obyvatel pustin upírati,“ dosvědčil jsem na to; „ale bohužel, až dosaváde myslí mnohé matky, že učinily povolání svému dost, když toliko na tělesné potřeby dítka hledí, vše ostatní vyvinutí jeho rukám cizím zůstavujíce.“

„Ony za to z většího dílu samy nemohou, a při vší trestuhodné vině musí je povážlivý člověk ještě omlouvati. Prosím vás, kolik pak děvčat se provdá, aby věděly, jakých povinností krokem tím na sebe přijímají? Jaké navedení mají ony samy, aby je pak jiným sdílely? Dříve by se mělo… avšak nejsme-li oba pošetilci? Mluvíme jako pudrovaní pánové na katedře a jednáme o věcech, které, myslím, sami nezjinačíme. Ale vidíte, to je také jedna z mých vad, že ráda o věci mluvím, která mi na srdci leží, neohlédajíc se, jestli posluchači dlouhou chvíli působím.“

„Prosím, milostpaní…“

I přišli jsme do tak rozkošného labyrintu rozmanité rozprávky, že jsme ani nevěděli, jak se vyplésti. Já vysýlal mezi tím zpytavé oko po pokoji. Nebylo tu velmi skvostného, ale nad míru vkusného, oupravného nábytku — zvláště padalo do očí krásné fortepiano; v jiném koutě stála pedálová harfa, pěkná skříně s knihami, na ní alabastrové podobizny, Goethe a Schiller, po stěnách viselo několik obrazů z české historie. Čím déle jsem tu meškal, tím volněji bylo mi okolo srdce. Stál jsem jako ve svatyni.

Krásné, krásné hodiny, kterých jsem tam užil!

Antonie — jaké to divné stvoření! Jemnost a síla, veselá mysl a, hluboký cit střídaly se v ní každým okamžikem. Ona byla vzdělaná žena, veselá družka, věrná přítelkyně, dokonalá matka — a jak milovala vlast! Já se té lásky ulekl. Já neměl o takové lásce ani tušení. Milovalť jsem ji také — ale vedle její horoucnosti, vedle jejích zámyslů a žádostí, vedle jejích snů stál jsem jako pídimužík vedle obra.

Muže byla jenom jednou milovala. Byla to láska u své nejpodivnější tvářnosti. Antonie byla svatě se zařekla, že nepodá ruku svou muži, který by ohledem národních záležitostí jednoho smyslu s ní nebyl; nebo jí nesměl alespoň pražádných překážek na vyměřené cesty života jejího metati. Tohoto posledního také dospěla.

„Vy jste četl dopisy mé,“ pravila ke mně. „Vskutku, milovala jsem Ludvíka, nevědouc proč. On byl spanilý, pro mužského skoro až tuze spanilý; kam oči jeho padly, musil se v srdci ženském oheň vzníti; řeč jeho byla milozvučná hudba, jeho fantasie bystrý orel — všecko, všecko bylo na něm, co ženské srdce pohnouti může. Já zapomněla na sliby své, zapomněla zkoumati, zdali se on k zámyslům horlivé Češky hodí — ach, kdo by mohl v tom čarovném okamžiku srdce své ledovou hrází obehnati, když se k němu první láska přiblíží? Já jí otevřela všechny brány prsou svých, já ji ověnčila libovonným kvítím, já jí upravila oltář a uvítala ji před ním jako svou blaženost. Pozdě jsem procitla. Kotvice vězela již ve hlubinách, a kdybych ji byla měla vytrhnouti — byla bych utonula v krvi své. Tak jsem aspoň myslila. Avšak pomyšlení na povinnosti vlastenecké bylo ještě mocnější nežli bolest lásky mé, a já se nezakrvácela. Nesmějte se mi! Maje člověk milovati věci tak veřejné a velké, jakož je národ a vlast, nemusí býti také veřejný, pověstného jména, vysokého stavu. Nevím, k čemu to potřebí. Já zamilovala národ náš tak upřímně a silně, jako bych jeho vládkyní byla, jako bych jediná o blahost jeho pečovati měla. Ale Ludvík byl jeden z oněch světanských srdcí, ježto vlasti neznajíce, káží, aby se práva člověčí v celém světě stejně zachovávala, a sami je doma raší — sami na rodilé krajany nevrou, nebo jim spílají. Já jsem…“

Avšak co mluvím pořád o Antonii? Což tu není také Emilie? Ba je! a podobá se nejkrásnějšímu zornímu paprsku onoho bohatého slunce, jehož jméno bylo — vlastenka Antonie Pohorská. Den po dni rozvinoval se přede mnou vždy půvabněji a půvabněji kalíšek spanilého ducha jejího — a den po dni prahli rtové moji větší a větší touhou, chtíce z něho občerstvení ssáti.

„Ach, vy ji posud neznáte!“ řekla mi tetinka. „Já sama podivím se někdy zvuku, který náhle v prsou jejích zavznívá — a předce jsem sama raku k jejímu vychování přikládala. Nehleďte na mládí mé — to jest: na mládí počestné vdovy; já umím býti také přísným mentorem. Ptáte se, kde se to ve mně vzalo — myslím, že je to podíl vychování otce mého, který sám a sám, bez cizích učitelů, s dítětem svým se obíral.“

A věru, mysl dívčí není při vší panenské čistotě jako křehké sklo průhledná! Moje Emilie — moje? — ach, ano! ano! — nyní to smím již říci, nyní smí duše má již veřejně zaplesati: Emilie jest má!…

Byli jsme opět v Šárce a ve Hvězdě, ale tenkráte jsme si vyšli jen malá, ale dobře známá společnost.

„Proč tak smutný?“ ptala se mě usmívavě paní Pohorská den před tím, an jsem v jejím pokoji před obrazem stál, na němž bylo vidět knížete Oldřicha, kdy Boženu nalezl. „Schází vám snad Božena?“

Já se zapálil. Byl bych rád odpověděl, ale v tom okamžení bylo mi, jakoby tíž na srdci mém ležela, a mimo vzdech nevystoupilo ze mne nic jiného — než malá slza do očí.

„Nebuďte bláhový!“ mluvila tetinka dále, „a otevřete ústa! Přede mnou nemusíte plakati, mně to není nic platno — ale před Boženou! Nu, kdo ví, co se nehodí — že ne? Zejtra jdeme zas do Hvězdy. Co se v ní ujalo, může v ní uzráti — myslíte, že ne?“

A paní tetinka byla dobrá prorokyně!

Byl to krásný den; do smrti naň nezapomenu. Na tom samém místě, pod šírým nebem, pod božím okem, kdežto jsem Emilii dotíravého Vrtílka zbavil,

Slíbila mi má panenka
Věrné milování!
Prsten vyrytý
—  —  —  —  —
Od ní dostal jsem! — —

Jak mi při tom bylo — nač bych to povídal? Za jedno bych to ani pověděti nedovedl (neboť kde, v jakém slovníku měl bych nabrati slov, abych popsal onu sladkou blaženost, ono trnutí všech žil, onen zápal krve, ono rozplynutí v lepší, nadpozemský svět, které nás uchvacuje, když nás milovaná dívka poprvé políbí?) — a nechť bych to i dovedl: člověk, který nemiloval, to předce nepochopí: a za druhé, kdo miloval a v stejném případu se nacházel, ten mi i beze všeho popisování rozumí. Slovem: byl jsem blažený!

Láska moje byla šťastná, nenalézajíc nižádných překážek. Otec mé drahé Emilie — stůj! — povídání o lásce mé se končí, a já v něm zapomněl ještě jednu hlavní osobu uvésti! Otec mé Emilie byl pensionovaný setník a při tom ani o vlas jinší, nežli skoro všickni pensionovaní setníci. Ráno vstal, oblekl župan, zapálil si dýmku, v letě vystrčil hlavu z okna. v zimě se procházel po pokoji. Na to vypil šálek černé kávy, byl-li v dobrém rozmaru, vypil také dva. a začal skoumati, co bude dobrého k obědu. Potom prohlížel své kordy, které měl u postele nad hlavou rozvěšeny, ptal se Emilie: „Jak pak, děvečko! nepůjdeš do kostela?“ — neboť vychování jeho jediného dítěte leželo mu velmi na srdci, — potom četl trochu „Kriegsaffairen vom Jahre 1809“; potom svlekl župan, oblekl pohodlný kabát, zahvízdnul na svého mopslíka, vyšel si trochu do veřejných zahrad, zastavil se před obědem v kavárně, aby „Všeobecné noviny“ prohlídnul, a potom se vracel domů k obědu. Odpoledne…

A však již dle tohoto předpoledního obrázku pozná každý snadno, že pan setník Světelský velmi tichý život žil. Hodiny odpolední byly věnovány procházkám, za špatného povětří návštěvám nebo kavárně — a tak mu léta ubíhala velmi pokojně;… svých 600 zlatých pensí trávil beze všech starostí. Ty vesměs ponechal paní švagrové, alias paní Pohorské, na kterou velmi mnoho držel, kteréž i svou děvečku (jak Emilii rád nazýval) jakož osobě starší a rozumnější na starosti nechal, a s kterou v jednom domě, v jednom poschodí zůstával.

Toliko dva dni do roka dělaly starému setníkovi nemalé vrtochy — a sice dni, o kterých Emilie a Antonie svůj svátek slavily. Tu chodil několik dní před tím celý zamyšlen, trochu se mrzel, trochu se usmíval — jak ho buď špatná neb dobrá myšlenka napadla; neboť se nyní o to jednalo, co má těmto svým miláčkům vázaného koupiti…

Bylo to již druhý rok, co jsem do domu k paní Pohorské docházel — nebo abych to hodné po česku řekl: co jsem za Emilií chodil, a vskutku mi celý ten čas rychleji utekl, nežli jsem byl s to, příhody jeho sepsati — tu se blížil opět svátek Emiliin, a opět začal setník po pokoji přecházet.

„Švagřínku,“ řekla tetinka, berouc ho pod paží a začala semotam s ním popocházeti. „Švagřínku, za týden máme Emilčin svátek.“

„Vím, vím, paní švagrová!“ odpovídal setník, důležitě hlavou kývaje. „Právě začínám přemýšlet —“

„— Co byste jí dal vázaného? Švagříčku, já vám něco poradím. Nebude vás to nic jiného státi, než abyste řekl: Ano! A Emilie bude šťastna.“

„Aj, aj, paní sestro! Co pak by to bylo? Jáť již přemýšlel sem a tam —“

„Nechte nyní všeho přemýšlení — a podívejte se na tenhle kus papíru!“

S těmi slovy podala mu nový můj ouřadní dekret na 500 zl., který jsem byl toho dne obdržel a své laskavé protektorce ihned doručil.

Starý pensista ho četl. Četl a špoulil ústa a kýval radostně hlavou.

„Krupinský — 500 — dobrá, dobrá!“ mluvil při tom. „Zdá se býti poctivý človíček — poctivý. Mám ho rád. Otcova krev se v něm nezapírá.“

„To si my také myslíme,“ potvrdila Antonie slova jeho, „ačkoli jsme to potěšení neměly, abychom byly otce jeho znaly —“

„Ach, paní švagrová!“ zvolal Světelský, zpomenutím na bývalé časy hned všecek opojen — „to vám byla dobrá — věrná duše, ten milý Krupinský! U Vagramu stáli jsme v jedné setnině — já dostal blesuru, padl jsem, vozy by mě byly přejely — ani památky nebylo by po mně pod koly zbylo — tu mě vzal kamarád Krupinský na ramena, kord do pošvy — a tak mě tři sta kroků nesl z bojiště…“

Proto bylo moje jméno paní Pohorské hned v Šárce povědomo, neboť pan švagr o nebožtíku příteli rád povídával — proto se tetička hned od té chvíle ještě přívětivěji ke mně chovala — proto mě i otec Emiliin rád ve své domácnosti vídal — a proto i nyní Antonie řeč o mém otci počala. Mohl-li starý Světelský o svém Krupinském mluviti, bylo mu volno a líbezno. To paní švagrová dobře věděla.

„Zajisté,“ převzala slovo po jeho povídce, „Krupinský byl vzor dobrého a věrného přítele, a vy byste měl vedle své možnosti veškeré přátelství jeho na zdárném synu spláceti.“

Setník vyvalil na paní švagrovou oči. „Jak bych mohl já? co bych mohl já, milá paní sestro?“ začal se pln podivení tázati. „Mladý Krupinský je zaopatřen —“

„Co se týče božího a panského chleba,“ usmála se paní Pohorská, „jeť ovšem zaopatřen; ale srdce touží po něčem vyšším, nežli je pouhý chlebíček, a v tom toužení padly oči jeho na vaši Emilii, a nyní se mu zdá, že jich nemůže od ní odvrátit.“

„Jakže — cože?“

„Krátkými slovy, pane švagříčku — já tu stojím jako přímluvčí, a mně nesmíte ničeho odepříti, sice vám vypovím vojnu na živobytí a, na smrt. Krupinský miluje vaši děvečku, děvečka miluje Krupinského, a jelikož tento z brusu nový dekret dosvědčuje, že mohou z něho dva velcí lidé — a při tom i třeba dva malincí lidičkové poctivě živi býti: tedy bych myslila, pane švagřínku —“

„No, co byste myslila — co, paní švagrová?“ ptal se pensista zvědavě.

„Abyste těm dvěma dušinkám žádných překážek do cesty nekladl, a řekl: Buďte svoji a mějte se po všechny časy rádi!“

„Jak?“ divil se Emiliin otec. „Což pak si chce Krupinský naši holku vzít? — tak jak říkáme…“

„…pořádně a počestně vzít? — ano!“ kývala Antonie hlavou. „Bohu chvála, že pan švagr pochopovati začíná! Ano vzít si ji chce — ve vší poctivosti, za svou jedinou a řádnou manželku.“

„Hm, hni!“ začal Světelský hlavou kývat a za ušima se poškrabovat. — „Co pak mám — co pak mohu… ale co pak vlastně myslíte, paní švagrová?“

V tom jsem vešel do dveří. Antonie ke mně přiskočila, a vedouc mě k starému, řekla: „Já myslím, pane švagře, abyste nastávajícího zetě svého objal.“

Já byl jako v Jiříkově vidění! —

Krasocitné duše prosím za odpuštění, že tohoto pravšedního podobenství užívám. Chci býti srozumitelným a bude-li možná, i národním spisovatelem, a proto je mi každá průpovídka z národního jazyka vítanou kořistí.

„Nu, paní sestro,“ — začal Světelský, a já bych si byl nikdy nepomyslil, že ve starém vysloužilci tolik srdečného citu vězí, s jakovým nyní mluvil… „nu, paní sestro, vyť nejlépe víte, co si na své holce zakládám, a že bych rád, aby mi tak zdárná vnoučata, jako je ona sama, staré oči zatlačila. Pan Krupinský je syn mého přítele… myslíte-li tedy, že by… nu, s Pánem Bohem! Dejte mi hubičku, pane zeti!“

K tomu jsem se nedal ovšem dvakráte pobízeti. Mně šla radostí hlava kolem, a v tomto sladkém víru objal jsem také přímluvnici tetinku.

„Zvolna, zvolna, pane ženichu!“ smála se panička — „ještě nejsme u cíle. Ještě musíte něco podniknouti — a to něco velkého.“

„Co pak by to bylo?“ ptám se zvědavě.

„Že máme Emilčin svátek přede dveřmi, to víte,“ řekla tetinka. „Tatínek byl by jí rád letos něco neobyčejného vázaného dal… a to musí přijít z rukou vašich. Musíte napsat novelu.“

Já zůstal, jakoby do mne blesk udeřil. — „Milostpaní — já novelu“ — začnu se vytáčet…

„Tu vám nepomůže pražádné vymlouvání. Já vím, že byste Emilii náramnou radost způsobil, kdybyste do řady českého spisovatelstva vstoupil — třeba jen co pouhý diletant… a k vůli Emilii, myslím, že kousek takové práce podniknouti můžete.“

„Ale, milostpaní — jáť jsem jak živ ani řádky — můj Bože, to není hračka — a já nejsem s to nic vymyslit —“

„To také nepotřebujete,“ dotírala na mne Antonie. „Napište jen historii o panu Janovi Krupinském a Emilii Světelské, k obveselení všech mládenců a panen — popište jen příhody své lásky —“

„Ano, ano!“ ozval se nyní setník hlasem povýšeným — „to bude nejlepší. Tím způsobem alespoň také něco o tom zvím. Tisíc kulí! vždyť pak hledím na tu historii jako slepý na barvu. Napište to tedy — napište, pane zeti!“

„Ale pro Pána Boha!“ bránil jsem se malomyslně, „vždyť pak se v mé lásce nepřihodilo nic neobyčejného — byla by to novela beze všeho jednání.“

„Tím bude právě po módě,“ tvrdila paní Pohorská. — „Žádné jednání — trochu sentencí, trochu rozumování, žádné spojení jednotlivých částek, aby se to nezdálo býti jako z jedné formy ulito — a máte nejlepší novelu tendenční.“

„Milostpaní ráčí žertovati…“

„Nu, tedy udělejte z mého žertu pravdu a potěšte svou nevěstu!“

„Pro Emilii bych se o to arci pokusil — ale ne snad aby vám pak ještě napadlo, abych tu věc vytisknouti dal!“

„Což by to bylo tak veliké neštěstí?“ smál se můj milostný pokušitel.

„Já bych se pak ani na ulici neukázal!“ řekl jsem na to. „Býti spisovatelem! Já bych myslil, že si lidé na mne prstem ukazují.“

„To máte dobře!“ přisvědčila mi tetinka v dobrém rozmaru. „Pro spisovatele není u nás ještě jistý cech nebo pořádek, a proto jsou také posud v obecenském životě věcí neznámou. Na mnohých místech stojí spisovatel v rubrice: zboží nepotřebné, a Bůh milý ví, kdy se u nás na jeho emancipaci pomyslí.“

„Jak je to? — co je to, paní sestro?“ ozval se opět můj nastávající tchán. „Tomu jaksi nerozumím.“

„To jest srozumitelně řečeno: Buďte ševcem, krejčím, řezníkem nebo mlynářem, a svět náš bude vědět, co na světě děláte; buďte ale spisovatelem, a svět se bude ptát: Co dělá ten člověk? od čeho je živ? k čemu je tu platen? Avšak o to ať bojují sami páni spisovatelé, a může-li svět ducha malířova, sochařova, hercova a hudebníkova uznati: nechce-li se učiniti směšným, musí také stavu spisovatelovu práva poskytnouti. Nám tu ale nyní jen o novelu běží, o jediný plod spisovatelský, a ten musí na stromě vaší fantasie uzráti, pane ženichu.“

„Ano, ano, — to musí, pane zeti!“ dotvrzoval i setník, který vůbec pokaždé s paní švagrovou jedné vůle býval. — „Já vím — já vím — Emilka ráda čítá, a zvláště miluje tu češtinu — to má tuhle po paní švagrové — již jí tedy něco napište! Co pak vám to udělá!“

Pěkně děkuji, pane tcháne! — pomyslil jsem si — Co pak vám to udělá! — Jak se podobá, patří pan setník také k oněm mudrcům, kteří myslí, že se dají povídky z rukávu vytřepat. Ale co naplat? Byla to práce pro nevěstu — a já se do toho s boží pomocí pustil.

Začal jsem popisovat pouť do Šárky… avšak pomalu! Jak jsem začal, to laskavý čtenář i milostná čtenářka již vědí. Psal jsem nejprostější, prajednoduchou historku zamilování svého, a kdo snad — očekávaje podivné zapletení, srdcelomné příhody a nehody, až posud shledal, že se oklamal: ten ať vede soud s paní Pohorskou. Já za to nemohu…

Šťastně dokončil jsem úlohu; pročítaje ale posléze práci svou, upadl jsem v jakési nesnáze. Nebyl jsem docela spokojen. Šel jsem tedy k tetince na radu.

„Jste již hotov, pane strejčku?“ vítala mě ona, jaksi potutelně se usmívajíc.

„Jsem.“

I četl jsem práci svou. Tetinka pozorně poslouchala.

„No, vidíte,“ řekla konečně — „na první pokus jak náleží obratné — trochu mnoho slov, ale to se časem podá. Našincům to bude vítaná pochoutka; neboť až dosavad je u nás v takovém způsobu hrozně málo psáno. A jak povídám — druhá povídka vypadne již líp.“

„Bože nedopouštěj!“ vzdychnul jsem na to. „Já měl a mám ještě s touhle nesnáze, že nevím, jak se jich zbaviti. Za jedno: Jak mám tu věc nyní nazvati?“

„Ahá!“ usmála se tetinka. „Myslíte stran lákavého titule? Dobře máte. Svět se titulům posmívá, a předc na ně padá jako mouchy na lep. Víte-li co? Nazvete svou povídku: Nevěsta z Hvězdy. Nevěsta vaše také vskutku z Hvězdy pochází — a na první pohled je to dost lákavé. Pochybil jste arci, že jste nepopsal scénu, jak vám Emilie lásku vyznala; přičteme to ale panické ostýchavosti, která vám nedovolila z nejsvětější a nejtajnější svatyně srdce svého oponu stáhnouti. — A což máte za druhé?“

„Teď se mi zdá, že jsem někde panu Vrtílkovi křivdu učinil.“

„Snad proto, že jste pero v živějších barvách namáčel? Aj, toť jste právě dobře a trefně udělal. Nyní o tom arci jinak soudíte — ale tenkrát mluvila z vás žárlivost, a ta hledí vždycky na věc okem divokým. — Za třetí?“

„Za třetí,“ začal jsem, poněkud otáleje — „pozoruji, že se mi jistá osoba z povídky docela ztratila — zdá se mi předce býti důležitou…“

Tetinka se zamlčela. Poznalať, že myslím — Ludvíka. Přitom se zarděla, a libý úsměv položil se okolo rtů jejích.

„Nedokončenost je právě charakter povídek romantických, jak bych vám slavnými příklady dokázati mohla,“ jala se konečně mluviti; „jelikož ale nevíme, jestli se práce vaše samým přátelům romantiky do rukou dostane: tedy vám dáváni dovolení, připsati ku své povídce… avšak počkejte!“ — s těmi slovy obrátila se k svému psacímu stolku a vyndala z něho sešitek papírů. „Nebudu vám radit, co máte připsati. Tuto vezměte, čtěte, a můžete-li co z toho potřebovati: učiňtež to k doplnění své povídky. Já patřívala jednou také k tem rozkošně nevinným bláhovcům. kteří rádi psané samomluvy držívají, aby viděli, jak jejich city a myšlénky na papíře vypadají. Ani nevím, jestli bych to měla svým denníkem nazvati — k tomu se mi to nezdá býti dosti ouplné… nu, však uvidíte sám nejlépe, k čemu se vám ty zlomky hodí. Já je kladu do rukou vašich, jen abych vám k spisovatelské slávě pomohla. Nějaké tajemství vám tím sotva odkryji. Jsemtě tak na papíře jako v životě — a od první naší procházky do Hvězdy až po tuto chvíli mohl jste mě již ouplně prohlednout a poznati.“

Já se chopil milého denníku jako drahé kořisti, a první příští hodina v mém tichém a ještě panicky osamělém příbytku spatřila mě čtoucího. Písmo bylo z rozličných dob, ale vždy zajímavé, vždy stejným duchem prováté.

*

Mám plakati anebo se radovati? Mám si štěstí přáti anebo žalostné písně zpívati? Ó podivné srdce lidské, nikdy nevědoucí, na čem se ustanoviti! Tichá byla jsem, pokojná, roztomile po světsku blažená, dokud jsem nevidoucí životem kráčela — dokud toliko zrak těla mého otevřen byl, a nebe a země, slunce a měsíc, květnaté louky a šperky městských krámů ve zřetelnici oka mého se zrcadlily. Já chodila vůkol jako tisíce jiných a měla potěšení, když slunce svítilo nebo když měsíc své romantické paprsky rozléval; i trhala jsem kvítí, zpívala jsem písně, kupovala prsteny — a vše bylo dobře. Co potřebuje dívka víc?

Co potřebuje víc — a zvláště z možného domu, jako jsem byla já? Číst a psát — trochu kreslit a hedvábím vyšívat — tomu mě byli naučili. Takéť jsem hrála Moschelesovy komposice, a mladí panáčkové stojíce okolo fortepiana tleskali, až jim rukavičky praskaly. Moje guvernantka se dokládala svou čistou krví francouzskou, že ani rozená Pařížanka ž a ň tak jemně nevyslovuje jako já; taneční mistr byl vytržením bez sebe, když jsem poslední krok milostné gavoty dovedla, a moje matka plakala radostí, když jsem Schillerovu Píseň o zvonu deklamovala. Co potřebuje dívka víc? Není-liž jich na tisíce, jenž ani tolik nevědí a neumějí? — a jsou předce živy — a jak živy! — ó šťastní pošetilci!

Věru, dnes mám veliké chuti do žertu! Povídám, že jsou živy! Proč by nebyly! Kamélie za mým oknem je také živa, můj kanárek je také živ, i mají všeho v plné míře, cokoli jen srdce — nebo žaludek a několik chatrných kořínků ráčí. Hledí na svět, a svět hledí na ně, a žádný nestýská.

Ale já stýskám! Co se otevřely oči duše mé, od té chvíle stýskám. Dětinská radost moje prchla. — Slunce svítí — a já vidím jen samé temnosti; nebe se pne — ale jen jako pokrývka nad velikým hrobem; lučiny kvetou — ale není tu, koho bych strakatým věncem zdobila. A proč bych i kvítí trhala? Není-liž každá píď vlasti naší půda posvátná, kterou by tisíc květů zdobiti mělo? — Ach, co mi čarovné slovo vlast v uších zavznělo a já svaté jeho tajemství v hlubokosti mladého, vřelého srdce pojala: v tu chvíli spadlo i bělmo s očí mých — teprva vidím, co se vůkol děje, teprva jsem nahlídla v život, teprva žiju.

Žiju a stýskám? Žiju a bloudím v temnostech? — Ó já bych raději veselé písně zpívala a raději v jasnosti sluneční se procházela… ale nemohu za to. Vidím, že všude něco schází, a ráda bych pomohla; ráda bych duši svou, krev těla svého na miliony částek rozdělila a po všech větrech mezi pohlaví naše poslala, aby padla v ouhor srdce jeho a vzešla jako úrodné semeno. Ach, byla by to krásná smrt, kdybych svou krví jiné oživiti mohla. Tak ale chodím a toužím a umírám toužením. A opět se krev bouří, opět celá hořím, opět cítím v sobě sílu — a proto teprva žiju! To je život. Ano — to věčné střídání touhy, naděje a malomyslnosti, boje, klesání a vítězství.

*

To byla skvostná beseda! — mně se ještě hlava točí. A jak se všickni bavili! Taková bohatá, blahorodá paní je věru velmi šťastna, že tolika přátelům tak pěkného večera připraviti může — ó hrozně šťastna! Přála bych jí, aby mohla každého dne svůj svátek slaviti. A jí všickni děkovali — a jakou radost měli, když bylo… po všem. Ó šťastní ubozí!

Slečinky měly hořkost v srdci a sladkost na jazyku — já to dobře pozorovala — kdykoli na jiné dražší náramek nebo staženější tílko zpozorovaly; kdykoli se okolo jiné trochu více šviháků nastavělo. Není-liž pravda — jaké neštěstí! Nejsou-liž k politování?

Já mám zvláštní potěšení, když se na ty naše dívky podívám. Jaká to krásná strakatina květin — beze všeho zápachu. A ony se mi smějí — vím to dobře — jáť bych se jim bez pochyby také smála, kdybych byla jimi a ony mnou! Co mohou za to, že jsou tak a ne jinak? Které z nás dáno tolik síly, tolik schopnosti nebo příležitosti, aby mohla sama bělmo své strhnouti? Já se jim nedivím. Já byla také tak, dokud mi náhoda… ne, ne! to nemohu nazvat náhodou! To byl prst věčného řízení, jenžto tak dobře jednotlivého člověka jako celé národy zkouší, navštěvuje a k velkému poznání přivádí.

Já se našim dívkám nedivím. Pohybujíť se, jak jim byli nohy nastrojili; dělají, čemu se byly naučily — provozují kousky, jaké do nich byli vpravili — mluví, jak jim jazýčky podřízli… jsou to dobré dušinky, plny ochotné vůle, měkkého srdce a chytlavého rozumu. Kdyby jen byly k něčemu vedeny!

Jim se nedivím, ale sama na sebe se zlobím. Proč k nim nemluvím, jak se mi co v srdci ozývá? Proč je nevyvedu na vrch a neokáži jim poklady požehnaného království, k nimžto by se měly hlásiti?… Či-li se k tomu nehodím? Nedospěla jsem ještě posvěcení, abych mohla o věci národní důstojné mluviti? Vždyť potřebuji jenom srdce odkryti a okázati ten svatý plamen, který mě nyní zahřívá. Ony by nemohly odolati.

Že by nemohly? — jen se neklam lichotivou nadějí! Ano, kdyby bylo srdce jejich ještě tak ryzé, jak vyšlo z ruky Stvořitelovy, pak by se zahřáli plamenem prsou mých; ale srdce jejich je obtočeno, ohrazeno marností a předsudky tohoto světa a potřebuje dlouhého a tuhého očišťování, nežli je dech nadpozemského zápalu pronikne.

Znají mě již sice — ale jen tak, jako mnoho jiných věcí na světě znají. Oči jejich tkví na povrchu. Vědí, co je slupina moje; ale co pod ní vězí, toho se jen domýšlejí, to hádají… a z toho povstávají podivné báchorky. Nazvaly mne Vlastou — a myslí, že kdo ví co dovedly. Znají to jméno dle pověsti — nejspíše z van der Veldovy činohry nebo z nějakého starého románu, a poněvadž jiného neznají, daly mi právě to. Já se nehněvám. Snad mu přivyknu, a nebudou se diviti, až já některou z nich Libuší nebo Tetou pokřtím.

Co si ostatně o mně mysliti mají — to bezpochyby samy nevědí. Ale já jim podám k tomu klíč. já jim rozsvítím pochodeň v temnosti. Něco již ovšem o té češtině slyšely — ale co? Kdo jim měl tu pohádku vysvětlit? Aby se po rozluštění samy sháněly — to jim za to nestojí. Kdyby to byly módní žurnály — to by ještě prošlo. Kdo by také, nevěda o tom, hledal perly ve skořápce, jako je ubohý náš jazyk — že ne?… Ony činí dost, když mě „eingefleischte Böhmin“ jmenují.

Jim se nedivím; ale něco jiného naplňuje mě hrozným obdivem — naši pánové! Či nestojí psáno: I bude pánem tvým? Toho se držím. Jinak ale — chraniž nebe, abych takového člověka svým pánem nazvala! Tyto stroje z rukou krejčů, tanečních mistrů a pojezdných! Vědí-li, jaká fraška právě panuje, jaká tanečnice právě hlavy mate — kdo při budoucích dostihách nejlepšího koně dostaví — kde se nejskvělejší mastička na vousy prodává: tu vědí dost, až tuze mnoho; již mohou někomu něco přepustit. A jednoho z těch měla bych pánem svým nazvati?

A však co se budu nyní horšiti? co žalovati? co mysl nemilými obrazy naplňovati? — Pod oknem tluče slavík, měsíc mi hledí do okna…

*

Byla to spanilá, libodechá, slastiplná noc. Stála jsem u okna — pode mnou zahrada v plném květu, nade mnou jasný měsíc a miliony hvězd, přede mnou v šerém polosvětlí velebné skaliny Vyšehradské.

Já se nahnula s okna, a libý větérek chladil tvář mou a hrál s mými kadeřemi. Ale já na to nedbala. Já myslila na něco jiného.

„Víš-li pak již? Tyto dny přijede tvůj nastávající!“ — S těmi slovy skočila odpoledne sestřenice Beti do mého pokoje.

Můj nastáva…? Ach, je pravda! Já mám již milence a ženicha — haha! Na to bych byla málem zapomněla! Mým starostlivým rodičům — dej jim Bůh věčnou slávu! — napadlo jednou, postarati se mi o manžela, dokud jsem ještě na vodítkách běžela; avšak navzdor slibům obou rodičů neměli jsme, jak se podobalo, ani jeden ani druhý tuze veliké chuti do růžových vazeb stavu manželského. Ludvík byl již nyní třetí — čtvrtý rok v cizině za svým povoláním… Já naň pomalu zapomínala. Vždyť jsem ho i před tím byla málo kdy vídala.

Já hleděla v tichou noc a myslila: Co se z Ludvíka asi udělalo!… Pošetilé myšlénky, ježto mne celý den stíhaly. Proč tluče mé srdce nepokojněji? Mám se čeho báti? — Nemám. Upřadatele osudu mého povolal Bůh před časem k soudu svému — nechť před ním zodpovídají, co mi připravili! Ale já se nedám poutati. Nedám. Svobodna jsem — svobodna jsem zrostla — a nezadám svobodu bez úplné náhrady.

Nemohu si Ludvíka již ani představiti; ale svět okolo mne chce dotvrzovati, že s ním budu šťastná a že se půl kopy žádostivých přítelkyň závistí roznemůže. Já na to nemyslím. Ve mně se zmáhá jakási nechuť. Snad by to mluvilo ve mně jinak, kdyby nebyl Ludvík pro mne ustanoven.

*

Tedy jsem ho viděla… ale já ho skoro nepoznala. Já se bála prvního setkání. Hlava moje byla plná myšlének — ale nevěděla jsem, která z nich se vyplní.

Z Ludvíka se udělal krásný muž! To mohu směle napsati. Ponejprv spatřili jsme se u jeho strýně Dolinské — byl se právě ledva navrátil. Dvorně se omlouval, že mi nemohl hned poklonu složiti — zdálo se mi, že mluví pravdivě. Slova jeho zněla alespoň tak upřímně, jako uhlazeně; oko jeho spočívalo na mně… anebo jsem se mýlila? Pokojná jsem nebyla — to vím: neboť mě překvapil. Jáť si ho docela jinak představovala — bylyť i chvíle, kde jsem si přála, aby se mi nelíbil. Dějeť se nám tak často s věcmi, které se nám vnucují.

Ludvík mne ale překvapil. Jesti to obraz spanilého muže. a celá společnost byla jím okouzlena. Já poznala ponejprv, jak jediný muž mysl všech ovládnouti může. Jak živě umí vypravovati! — a předce též nenuceně a vždy jako náhodně. I dobrota srdce, myslím, nedá se mu upříti — a rozum? — tuším, že by mohl půl tuctu jiných panáčků poděliti, a ještě by jim zbývalo. Co byl všecko viděl! Co byl všecko poznal! Cesty jeho nebyly marné projížďky.

*

Měla jsem trudnou, těžkou noc. Ludvík mi ležel na mysli a pak mi sklouzl i na srdce — náramný nepokoj zmítal celou bytostí mou.

Co je to? — Mělo by se přání rodičů vyplnit a strachy moje zvrátit? miluji ho?… Mohu těmito osmi písmenky bouř vysloviti, která jeho příchodem ve mně povstala?… Ano, tak by mohl, tak by snad musel muž vypadati, jemuž bych milostně ruku svou zadala… tak by mohl vypadati, jejž bych pánem nazvala.

Ale budu jej moci tak nazvati? Budu se moci k němu s celou duší přivinouti? Jedno musím u něho nalezti —jinak se nevyplní snové moji; jinak se nebudu ani v čarodějná jich tenata vrhati. Čech musí býti pán srdce mého a ruky mé! Ale to jest právě, co můj nepokoj vzbuzuje — to a nikoli pouhá láska.

Milovati bych jej mohla — to cítím na tlukotu srdce svého, to poznávám z tajemného hlasu, který mou celou bytost prochvívá. Bylo mi o něm tolik šlechetného praveno, i viděla jsem to zářiti z očí jeho; budu jej ale smět milovati?

A kdybych směla? — Pak — ach, pak by se ovšem uskutečnil ideál snů mých. Po boku takového muže dalo by se jíti životem, jako pod štítem strážného ducha květnou zahradou, a požehnáním oplývalo by okolí, kamkoli by naše cesty vedly. S mužem, kterýžto v srdci svém stánek lásky vedle oltáře vlasti rozbil — který národ svůj i nad ženu miluje; s tím by byla pouť pozemská jako pouť živým rájem. Z pramene lásky jeho řinul by se proud blahodatných činů a ovlažoval by znovu rozseté símě naší národnosti!

Ale až dosaváde se bojím tuto myšlénku mysliti! Kdybych se snad zklamala… ne, ne! raději na to ani nemysliti, a kochati se jen v květnatých sadech blouznivého srdce.

Dnes k nám přijde! — Horečné tušení potrhává duší mou.

*

Byl u nás. Duše moje byla přichystána jako k velikému svátku. Umínila jsem si, že mu vyjdu naproti, jak jsem — bez obalu, bez lesknatých šupin ouzkosrdcího obyčeje a dobrého tónu, aby mne poznal a v nejskrytější hlubinu srdce mého nahlídnul. V našem poměru nemůže býti nic prospěšnějšího, nežli brzké, ouplné poznání.

I myslila jsem na první pohled, že rád ke mně přichází — že mu bylo od prvního setkání kus obrazu mého v duši uvázlo; aspoň to ústa jeho pravila a oči to dosvědčovaly. Byla to sladká hodina mého života… ale já se opět strachuji! — veškerá blahost moje sloučila se v tuto hodinu, a já vypila číši určených mně rozkoší téměř do dna. Nic mi nezbylo.

„S tlukoucím srdcem a s jakousi bázní očekával jsem hodinu, kdežto jsem vás opět spatřiti měl. Stál jsem ale s očima zavázanýma před svým Eldorádem — s bojácnou nohou před rájem, kde na mne anděl života čekal…“

Takto ke mně mluvil. Mně bláhové bylo, jakoby mne hudba nebeských krajin ochvívala: i myslila jsem, že slyším více, nežli jsem vskutku slyšela… že slyším, co mi nejvřelejší a nejtajnější touha srdce mého šeptala.

*

Dnes — ani nevím, jak se to dělo — držel ruku mou v rukou svých, pravice jeho ovinula se okolo těla mého, a rty jeho spočinuly na rtech mých. Bylo mi, jakoby duše moje do něho vcházela. Necítila jsem ničeho, co by mně tento svět a život bylo na mysl uvedlo — onen okamžik, jediný krátký okamžik… ach, kdo vysloví rozkoš jeho?… ale kdo vysloví i míru neštěstí mého. kdybych se v Ludvíkovi — zklamala?… Těžce napsala jsem toto slovo. Nebudu se jím daremně strašiti. Štěstí moje rozvinulo se v první květ — budu se jím těšiti. K zármutku jest dosti času, až jestli hlodavý červ korunu jeho skutečně ohryže.

*

Dobrý, tichý papír! — co ten všecko snese! — Psala jsem něco o rozkoši, o blahosti — a opět jsem to četla. Třeštivé, slabé srdce! Tedy by na světě nic jiného nebylo, co by mne výše opojilo, plamenněji roznítilo, nežli sladký omam mužského políbení a procitlé milosti?… Ano, miluji Ludvíka! hlas tento zní z celé bytosti mé, a ohnivý šíp vězí tak hluboko v srdci mém, že bude rána dlouho krváceti…

Ale nechci-li muže, který by vlast nad ženu miloval? — A já sama měla bych lásku k vlasti ze zřetele pustiti?… My prý jsme arci jen k milování stvořeny, od nás nepožadují ničeho, co za okres manželské a mateřské lásky dosahuje; ale já sama požaduji od sebe tolik, jako od muže lásky své. Já budu milovati vlasť více, než manžela.

*

Ó moje blahé — bláhové sny! Moje radosti, moje pošetilosti! Jak náleží vesele a strakatě začíná se to okolo mne točiti. Smála bych se, kdyby mi slzy v oku nestály — kdyby se mi ruka netřásla… ne, ne, dnes nemohu psáti.

*

Na mém stolku ležela Slávy dcera v druhém něžném vydání. Je to má nejmilejší společnice, když mi srdce přetéká nebo když se v něm spousta rozprostříti hrozí.

Ludvík vzal outlou knížku do ruky, podíval se na ni — oči moje lpěly s trapnou dychtivostí na tváři jeho… on se usmál! Podíval se na titul — podíval se na mne a opět se usmál. — „Česky?“ prohodil konečně. „Tedy je to pravda?“

„Co?“ toužila jsem zvěděti.

„Bylo mi praveno,“ prohodil Ludvík opět s lehýnkým úsměchem, „že mé spanilé nevěstě něco do hlavinky vlezlo, co jí tam nyní jako zlý šotek dovádí. Však ty mi rozumíš, milostně důvtipná Toničko!“

„Ba nerozumím!“ odpověděla jsem hlasitě, a tváře mi hořely… nevím, zda-li studem nebo hněvem.

„Nu, vždyť je to maličkost a nic na tom nezáleží,“ řekl zase Ludvík jako hravě. „Kdo ví, jaké slabosti ty na mně nalezneš, při níž budu míti většího shovívání potřebí, nežli ty při své libůstce.“

„Slabosti? — libůstce?“ opětovala jsem tiše s utajeným dechem.

„A co by to bylo jiného, to tvé zalíbení v mrtvém jazyku?“

Nyní to bylo patrné a zřetelné, kam slova jeho směřovala. Já se otřásla bolestným tušením.

„V mrtvém jazyku?“ odpovídala jsem, a každým slovem zmocňovalo se mě větší zanícení. „Jazyk nazýváš mrtvým, jenž v ústech milionů žije a větví jest národů rozsáhlých od moře adriatického až k severním, věčnými ledy pokrytým pustinám? Jazyk nazýváš mrtvým, kterýž otcové nás obou — neboť i tvoji otcové honosili se jménem českým — krví svou hájíce, nám jako posvátné dědictví zůstavili — který nyní vykvétá a krásné ovoce přinésti slibuje?“

„Bůh mu ho požehnej! — ale já mu to neprorokuji. Jazyk je pouhá forma; věk nynější není však dle toho, aby formy hájil a pěstoval. On se raději hmotou obírá; důmysl a pilnost jeho vyvádí ob den jiné a jiné úkazy, jiné výrobky — a při tom nepomáhá jazyk. Naši dnové jsou dnové parních fabrik a všechnu lidskou sílu vynahrazujících strojů.“

„To jsou — nedá se to upříti; ale toliko u těch národů, jichžto jazyk, jako nejsvětější palladium ostříhaný a pěstovaný, v plné síle bujaří a spanilým květům ducha lidského na světlo pomáhá; kde jazyk v národu zrozený, s jeho strastmi a slastmi srostlý, jako čarovné trubice mysl a srdce veškerého lidu probíhá, myšlénku k myšlénce, pocit k pocitu přenáší, který jako první a poslední prostředek k národní vzdělanosti a osvětě slouží…“

Ludvík se usmíval. Vidělať jsem, že moje slova za výraz a označení pouhé libůstky považuje. Chvěla jsem se na celém těle.

„Tak nazvaní vlastenci,“ řekl na to, „mají v osobě spanilé nevěsty mé horlivou rokovatelku, a trochu více ohně jest mi u krásné pleti skoro milejší, nežli tuze málo — zvláště an je tak neškodný, jakož, doufám, i tvůj jest. Věř mně, to se všecko poddá — to všecko přejde; až jen mým okem do světa nahlídneš — pak se budeš sama své libůstce smáti.“

„Já?! — já smáti se něčemu, co jsem za hlavní základ života svého ustanovila? Nikdy — nikdy!“

Já zkřikla, říkajíc tato slova, a všechna krev vběhla mi do tváří. Cítila jsem plamen její.

„Nu, nu — však nebude tak zle, moje horlivá Antonie!“ usmál se ještě Ludvik a bral mě za ruku. „Já nejsem takový tyran, abych ti nechtěl nějaké hračky dopřáti.“

Já nemohla dále odpověděti. — Ó moje blahé — bláhové sny!

*

A já ho miluji! Tolik šlechetných vlastností ho zdobí, celý svět mi přeje štěstí, a já se třesu — já se bojím. Plamen a led spočívá v prsou mých.

Ach, proč se mi nezjevil jako jeden z oněch sladkých a ničeho v sobě nechovajících, ničeho neznačících panáčků?… Snadno bych se nyní rozhodla!… Či mohu doufat, že se zjinačí? Ne, to nemohu; a jeho světoobčanství zůstane kamenem, o nějžto se moje láska zvrátí.

A nyní již docela! Teď ani neodporuje — teď se jen usmívá, když o národnosti a vlastenectví mluviti začínám! Mé pevné přesvědčení, můj hluboký cit považuje za hračku!… Jen kdyby nečinil, jakoby mne z outrpnosti poslouchal a slabosti mé shovíval!… Proč neodporuje? proč se nepře, an mi nevěří? a že mi nevěří, to vysvítá z celé jeho bytosti. Kdyby se přel, měla bych předce naději, že se smýšlení jeho zvrátí. Ale takto…?

Začínám se báti, že mu srdce pod rozumem zahynulo… a co mi s takovým společníkem na celý život?

*

Ne, ne! tak to nemůže déle trvati. Tato muka strašlivé nejistoty a žravé bázně nemohu déle snášeti. A kdybych mohla ještě s dobrým svědomím říci: Nejistoty! — ale každé hnutí žil mých praví, že je to jistota — hrozná jistota.

Ubohý Pohorský! — on se zdá býti tak upřímný a poctivý. Oheň a lesk Ludvíkův arci nemá — ale tím jemněji zahřívá jeho srdečnost, jeho dobrá vůle. Srdce mi krvácelo, když ho Ludvík střelami svého vtipu a své výmluvnosti týral; každé slovo bodalo i do prsou mých, neboť bylo zaměřeno po národním citu.

Ubohý Pohorský! přijel, aby rozkošemi hlavního města se potěšil; ale místo radosti podali mu žluč — a to v domě vlastní příbuzné, ku které se tak důvěrné utekl. Já byla jako v mučírně, a nemohla snésti jemného pohledu jeho, kdykoli modré oko své na mne upřel, jakoby se ptal: A to je přítel — ženich tvůj?… Jáť předce slyšel, že jsi celou duší drahé vlasti oddána, a ty trpíš po boku svém člověka, který si ze svatých věcí jen smích tropí? — A já to nemohla déle vydržeti. Ujala jsem se Pohorského — šlechetný hněv uchvátil a roznítil důvtip můj… ani sama nevím, kde ve mně ty jiskry a blesky vznikaly, ježto se pak na Ludvíka sypaly. Byla jsem vskutku rozhorlena… já se styděla před tou čistou českou duší, že jsem se láskou Nečechovi oddala.

Byl to hořký okamžik v mém životě. I Ludvík popustil jazyku volnější uzdu… ne, ne, tak to nemůže zůstati.

Musím a budu mu psáti. A kdybych měla o kus lásky jako žebrácká od domu k domu choditi — raději žebrati, nežli vésti život s mužem, jenžto by si posměch tropil z citů mých. Že mne miluje?… Ráda to věřím — ale ne, nikoli! my dva nemůžeme se milovati, srdce naše nemohou v jedno splynouti!

Arciť — kdyby mohl býti jinak! — ó, moje duše trne rozkoší, když pomyslím, co by mohlo být! — ale já se musím s láskou v srdci na to nejhorší odvážiti.

Psala jsem — a skála svalila se s prsou mých. Ano, tak jsem musila učinit — nyní to teprva jasné poznávám.

Jak bude dále mluviti srdce mé? — Umlkne tak snadno? Ne, v to nedoufám. Svůdně vstupuje napořád do hlubin jeho obraz Ludvíkův — a já bych tak ráda — ach, tak ráda rozpnula po něm paže své. Ó já bych krvavé slzy plakala!

*

Ludvík byl dnes u mne. Bouře byla v prsou jeho. Temné oko jeho planulo — tváře jeho byly ubledlé…

„Víš, co jsi mi psala?“ ptal se mě hlasem polotajeným, a zrak jeho spočíval na mně, jakoby si chtěl cestu k srdci mému propálit. Ale já vydržela pohled jeho… ach, vždyť se napínaly peruti ducha mého blízko něho novým životem!

„Vím, co jsem psala,“ řku tiše, ale pevně.

„A ty bys byla opravdu s to, k vůli přepjaté náklonnosti k věcem…“

„Mlč, mlč — a nedotýkej se bolestné rány poznovu! Vímť, co říci hodláš — a musím tě ujistit, že jsem s to učiniti, co jsem napsala.“

„Ne, ne — to nejsi s to! Což je lásce do sporu jazykového? Co je jí do toho, jakým jazykem rozpráví? Láska si rozumí, i kdyby němou zůstala.“

„Moje láska k tobě nemá arci nic proti tomu, jakým jazykem k ní rozprávíš; ale já ti již pověděla — já ti již psala, že miluji také národ svůj, a na této lásce zakládám bytost svou a povolání své.“

Ludvík potřásal hlavou. Černý mrak zastínil tvář jeho… „Já ti nerozumím. Já to nemohu pochopiti…“

„To není pravda!“ zvolala jsem náhle. „Ty to pochopuješ, sice bys nemohl s nadšením o ženách mluviti, jimižto se jiní národové jakožto vzorem vlastenectví honosí. Ty mne pochopuješ — ale zoumyslně, tvrdohlavě uši odvracuješ a oči zavíráš a srdce ledovou hradbou obtáčíš, aby k tobě nikudy přístupu nenalezlo poznání.“

„Ty mi činíš křivdu! Já mám úplné a jasné poznání věcí, k nimžto jsi vášnivě přilnula; ale já na ně nemohu hleděti očima — jako hlubokomyslný Pohorský.“

„A nebo já!“ doložila jsem, tónem jeho popuzena. „Ó, jen to řekni bez obalu! Pohorský je ve tvých očích sprosťáček — a já nejsem nic lepšího.“

„Antonie!“

„Ale já ti pravím, že může Pohorský i já tak zdravýma a jasnýma očima na věci hleděti, jako ty — a že může ten prostinký anebo, jaks ty ho nazval, hlubokomyslný člověk tak vřelý a čistý cit v sobě chovati, jako ty.“

„Aj, ten prostinký venkovák nalezá u tebe vřelého zastání! Měl-li by snad jeho pěkný statek před tvýma očima tolik půvabu a lesku…“

Dále nemohl mluviti. Já ho zakřikla; ale i já nemohla dalšího slova vypraviti. Rozuměla jsem, kam cílí — neboť Pohorský byl se příbuzné svěřil, že by mne byl vládkyní svých pozemských pokladů učinil, kdyby Ludvíka nebylo; — a náramná lítost projala nyní duši mou. I vrhla jsem se na pohovku, abych ukryla slzy své.

Ludvík ležel u nohou mých — a z úst jeho proudila se slova tak dojemná, tak lichotivá, tak prosebná, tak omlouvavá… ach já byla v té chvíli jen slabá ženská, a napájela se zlatým výtokem srdce i mysli jeho! Já se dala pohnouti prosbami jeho — já uvěřila slibům jeho; ach — já se nebyla ještě nikdy opojila nektarem blaženého smíření — já nevěděla, že takovéto okamžení nesmírným vírem duše uchvacuje a nad všechno povážení a odhodlání unáší.

Ludvík se dokládal svatou přísahou, že nemůže beze mne živ býti… a já mu ráda věřila. Ó, kdo mi poví, co mě k němu víže? a kdo mi poví, jak se kostky naše vrhnou?

*

A předce tedy — předce! Ó, já bych si teprva zvláštní písmo vymyslila, abych mohla nakresliti, co se ve mně dělo a co se ještě děje. Ale ne, nikoli! Nebudu se namáhati — budu to prostě a tiše líčiti, abych tu chvíli i po letech poznala…

Byli jsme u Květinovských. Uzdravení Helenčino slavilo se velkou společností. Domácí vynaložili seč jen síla stačila. Všecko bylo v rozkošném rozmaru.

Pohorský mluvil s mladým člověkem, jehož zevnějšek mě velice dojímal. V kvetoucích jeho tvářích spočívala půvabná mužnost, v celé podstatě jevil se mír a jistota. Doslechla jsem, že je to pěstoun domácího synka — ale člověk, v němžto prý se Květinovský byl náramně zmýlil ti jehož prý co nejdříve zbaviti se zamýšlí. Ale hošík, zdálo se, nacházel na svém pěstounu velikého zalíbení. Bylo viděti, že k němu s celou duší lne.

Bylo to živé, lahodné, roztomilé dítě — ve všem naopak pyšnému tatínkovi. Oči mu jen hrály — a kdykoli se někdo z hostů na něco ptal, vždy měl odpověď na jazyku.

„Gustave!“ slyšela jsem náhle otce hlasitě zkřiknouti, a zlostí mu naběhla na čele žíla. Pak následovalo ještě okřiknutí po německu.

„Co chceš, tatínku?“ obrátil se k němu hoch s dětinskou důvěrou.

„Neumíš nic jiného, nežli uši vzácných hostí hloupou češtinou urážeti?“

„Pardonnez-moi, tatínku!“ usmál se hoch nevinně. „Já myslil, že jsem mezi Čechy.“

„Za to se musím u vás poděkovati, zlatý pane informatore!“ spustil nyní Květinovský na vychovatele. „Jak vidím, učíte syna mého krásným věcem.“

„Já vím dozajista, že jsem učinil svou povinnost,“ odpověděl tento hlasem vážným, a tváře jeho zarděly se vysokým plamenem. „Školní zkouška dokáže, zdali jsem dovedl, seč domácí učitel býti může.“

„Zde není řeč o školním učení; zde se jedná o pošetilostech, kterými Gustavu daremně hlavu naplňujete.“

„Dovolte, pane Květinovský — já vám nerozumím.“

„K čemu potřebujete dítěti z takového domu, jako je náš, učením nepotřebného jazyka čas ukrádati? To si nechte pro lid svého druhu…“

„Prosím — prosím, pane!“ vskočil mu pěstoun do řeči, „ustaňte, abychom se nemusili oba zardíti! Že jsem Gustava v jazyku toho lidu cvičil, z něhož sám také pochází, učinil jsem proto, aby se jednou v životě jako zdárný syn té země osvědčiti mohl, která ho v lůně svém odchovavši, pokladů svých v hojnosti mu uštědřila; — učinil jsem proto, aby nezůstal za šlechetnými syny německého, francouzského nebo anglického národu, kteří jazyk otců svých milujíce, vlasti své největší služby prokazují, když v jazyku i národnost lidu svého zachovávají — a učinil jsem posléze proto, abych si to nemusel za hanbu a vinu pokládati, kdybych tak nadějnou ratolest bohatého domu nebyl tím svatým plamenem zahříval, bez kterého nižádný šlechetník život blahodějně a dle hodnosti člověka tráviti nemůže — totiž bez lásky k vlasti.“

Nyní jsem věděla, proč se Květinovskému nelíbí — a dobře jsem mu rozuměla! I hnalo a pudilo mě to silou neodolatelnou, abych vystoupila jako vyznavačka té samé víry a postavila se mu pomáhavě na bok.

„To máte svatou pravdu,“ jala jsem se tedy mluviti. „Já nevím, co byste chovanci svému blaženějšího do prsou vložiti mohl, nežli když v něm onen posvátný plápol vzkřísíte, jenž nás k vlasti a národu víže, na povinnosti naše poukazuje…“

„S dovolením!“ přikročil v tom rychle Ludvík a pojav mě pod paží, odváděl mě stranou, jakoby mi něco důležitého a tajného svěřiti měl. „Um Gotteswillen, Antonie, blamire dich nicht!“ šeptal mi při tom do ucha.

„Co je? co ti to napadá?“ řekla jsem, nemálo žasnoucí — a dech se mi oužil.

„Proháněj koníka svého doma — kde tě nikdo nevidí — proti tomu nebudu nic míti. Ale veřejně se ti vysmějí —“

„Tak? — a ty bezpochyby také?“ ptala jsem se, a srdce moje bouřilo, jakoby bylo chtělo klenbu ňader proraziti.

„Já tě miluji,“ šeptal zase Ludvík, „to víš — a láska snese mnoho slabostí; rozum ale nesnese žádných — pošetilostí.“

To byla veliká a rozhodná chvíle mého života. Patrně viděla jsem, že mi Ludvík neporozumí — a že mi slíbil, co nikdy splniti nemůže… A vůle moje byla ustanovena.

*

Všemu konec — nedám se více klamati. Jako věkopevná skála je oumysl můj — raději krátce krvavou ránu snésti, nežli po celý život žravou chorobu v sobě vléci.

Psala jsem… byla to poslední slova mezi námi. I budu srdci svému jako tyranka veleti. Pohorský je poctivý muž — on bude nyní ohradou, kdyby se chtělo bláhové srdce z nové, ouzké koleje vymknouti.

Já mu slíbila ruku svou…

*

Leta uprchla — já neměla pero v ruce, abych jím střídavé pohybování srdce v pevné tvary ustálila. Já obrátila oči svoje od papíru k životu — i měla jsem velikou potřebu takto učinit. Musilať jsem na mnoho zapomenouti a do mnoha jiného se vmysliti. Blaze mi, že jsem to dovedla!

Najednou kmitnul se blesk tichou krajinou mého života — já se otřásla. Ludvík se navrátil. Já se zděsila jeho zjevení. Ona kvetoucí, skvělá postava — v chatrném oděvu světem hnaného uprchlíka. Ale Vesuv prsou jeho ještě nevyhořel; poslední jeho výbuch měl mě ještě ožehnouti.

Ubohý! nyní leží mezi náma vypálená poušť!…

Já ho nikdy více neočekávala. Myslilať jsem, že kosti jeho na řecké půdě práchnivějí — a zpomínka na něj ochvívala mě jenom chvílemi jako oblesk rozkošného snu. A on tu nyní najednou!

První zvuk jeho slov zavzněl v mé duši jako drahá, dávno a vroucně milovaná píseň… já bláhová poznala v té chvíli, že se obraz jeho v mém srdci ještě tak lesknavými barvami skvěje jako druhdy — že bylo jen slabého vanutí potřebí, aby s něho prach sletěl… v celém významu stála přede mnou prošlá leta jeho zkoušení, a dětinské slabé srdce bylo by mu snad letělo v oustrety: ale on zděsil a zkazil jeho let… mně bylo v tu chvíli, jako bych teprva nyní lásku svou k hrobu nesla — jakobych se teprva nyní všeho blaha odřeknouti měla.

Ale později jsem mu porozuměla — i odpustila jsem. V tísni odporných osudů byla mu zůstala jediná naděje — s tou se navrátil, a myslil, že se byl zase oklamal. Proto bouře jeho — proto zoufalost jeho!

Neměla snad — ale musila jsem zevrubnější zprávy o něm nabýti. Nevím, jestli mě kdo proto pomluvil — ale já jsem odjakživa paní činů svých a světským soudem nedám se mýliti. Přeptávala jsem se tedy.

On byl nemocen. Mnohé a těžké utrmácení po nešťastné poslední výpravě, kdežto byl i v tuhém zajetí uváznul, a jen divem se osvobodil — a snad i naše setkání přemohlo tělesné jeho ústrojí. Já si to tak alespoň vykládala, když jsem o samotě sedíc, tobolku jeho prohlížela. Jako obrazy v kouzelném kukátku tancovaly přede mnou výjevy z minulých let — radostné a žalostné, a srdce moje trnulo hořem a rozkoší.

On byl nemocen; já věděla o každém postupu jeho nemoci, a chvěla se při každém zhoršení a radovala se při každém zlepšení. Já byla dle své domněnky poslední pouto mezi ním a mnou přetrhla — a nyní teprva lpěla jsem jako nově prosloveným čarodějným slovem na osudu jeho. Veliké tušení prochvívalo, pozdvihovalo duši mou! — já nemohla mysliti, že by se byl z krvavých, láskou k staré, drahé otčině dýchajících bojů na půdě řecké s tím samým srdcem vrátil, s jakovým byl do nich odešel; že by se nebyla svatyně prsou jeho otevřela, a na oltáři jejím svatý plamen nevyšlehnul, pro který se cesty naše rozběhly. Já myslila, že musil konečně význam slova láska k vlasti pochopiti… proč by se byl sice z líběchladícího stínu vítězně vlajících praporů řeckých byl později vrhnul k severu, aby ulevil práhnoucímu srdci?…

To všecko budilo se nyní v mysli mé… a já slzela.

Ale slzy moje uschly!… Co dělá Antonie? byla první slova jeho, když byl po dlouhém zanícení všech smyslů poprvé zas jasně okolo sebe pohledl… Co dělá Antonie?… a já to vyslechla z úst věrné osoby s třesoucí se duší — a pak jsem se smála a hrála se svými dětmi jako pouhé dítě.

Konečně — ano, teď se mohu k tomu přiznati, teď mohu radostně říci, že nebyly sny moje marné hračky roztouženého srdce… konečně jsme se opět viděli! Byl u mne. Já se ho ulekla — ačkoli jsem si byla přála, abych ho jednou na těch místech spatřila, kde nyní vskutku stál. Musím se nyní leknutí svému smáti.

Tak jsem ho nebyla ještě nikdy spatřila! Bledý, hlubokým želem odechnutý — ale mužnější, ušlechtilejší než kdy jindy stál přede mnou, — a já bláhová netroufala si v první chvíli ani oka přímo naň upnouti.

„Odpusťte, že se ještě jednou opovažuji,“ začal mluviti, a v duši mé zavznívaly zvuky z časů dávno minulých i ty nedávné ze Šárky — ale mnohem zajímavěji, mnohem jemněji, mnohem pronikavěji. — „Pošetilost moje vás urazila tak nešetrně, že bych musel bez vašeho odpuštění po všechen věk palčivou výčitku v prsou svých živiti. Považujte mne za žebráka, jenž bosý a nahý okolo chrámu Fortunina ruce spíná, a darujte mu slovo smířenlivé — třebas i prsa vaše pustinou byla, na nížto se pro něj žádné jiné kvítko útěchy nerodí!“

Na to jsme stáli proti sobě mlčky. Já cítila, že musím odpověděti — a nemohla jsem. Těsno bylo mi v krku, ale rozkošně v srdci — a já se musila dáti do smíchu; ale v smíchu tom zavlhly také oči moje.

„Pomyslete, že jsem sama Fortuna,“ promluvila jsem při tom, i podala mu ruku, „a že jsem vyslyšela prosby vaše!“

On držel ruku mou — držel ji pevně a tiskl ke rtům svým.

„Děkuji vám za tento léčivý balsám,“ řekl při tom, a jasný poblesk osvítil na okamžení tvář jeho… „jakož vám nyní vřelé díky vzdávám, že jste mě vehnala do školy.“

„Já? — do školy?“

„Byli to vážní, těžcí dnové,“ mluvil dále s názvukem tiché, trudné zpomínky, „ale takoví musili na mne přijíti, mělo-li se otevříti srdce mé — a bělmo spadnouti s očí mých. Já musel teprva viděti, jak se pro vlast umírá — já musil slyšeti pláč zoufajících a smích doufajících — já musel teprva na řecké půdě poznati, k jakým výsostem láska k vlasti člověka z prachu povznésti může: abych slovům vašim porozuměl. Tam se teprva otřásly a popraskaly kruhy okolo prsou mých — tam se teprva roztoužila duše má — a já se vrhal na cizí, ale krví a slzami posvěcenou půdu a objímal ji a vzdychal po své vlastní a přál si pro ni zapotiti čelo své a zmozoliti ruce své. A když se pak zraky povznesly a utkvěly na rozčilené krasavici, an umdlévajícího jinocha k novému a trvalému boji proti zuřivému Moslemínu popouzela: tu mi tanula na mysli vaše podoba, a já hluboce zasténal a tiskl křečovitě nakřivenou šavli.“

„Měl jste snad chuť hlavu mi srubnouti?“ přejala jsem mu řeč v blahém rozmaru.

„Antonie!“ zvolal on živěji, a oko jeho spočinulo na mně v rozkošném toužení. „Já poznal brzy, co jsem byl doma ztratil, a věčně živá zpomínka provázela mě jako ochranný anděl. Já si byl umyslil, že se nikdy více do krajů nevrátím, kdežto jsem byl svévolnou rukou oltář své blaženosti skácel. Tu mě došla zpráva — ta první a poslední — že se manžel váš na věčnost odebral. Ta zvrátila oumysl můj — ta mě vyštvala z poměrů mých, ta přetrhla vazby mé. Byla to nejistá, kratičká zpráva od člověka, jenž byl v domě mých přátel několik dní ztrávil — ale já jí věřil jako hlasu božímu. S nebezpečenstvím života přikradl jsem se k domovu, chtěje tlouci na dvéře jeho, aby mi štěstí v oustrety kročilo… tu, nu vždyť víte, co mě žárlivostí a zoufalstvím osleplého potkalo…“

„Vím, vím! Já musila také jednou zkusiti, jak se omdlívá,“ a polekati človíčka, kterého jsem před tím jak živa nebyla viděla.“

„Jehož jsem já ale za šťastnějšího považoval, nežli jsem kdy sám byl.“

„A víte již nyní, že jste byl na omylu?“ ptala jsem se, nemohouc lehké uzardění potlačit.

„Nejkrásnější naděje moje leží nyní pod sněhem mužného oumyslu, a nesmějí dříve v zelené pupence vyraziti, dokud jim nezasvítí paprslek vaší milosti.“

„A myslíte, že jim někdy zasvítí?“ ptala jsem se tesklivě. — „Já se ještě nezměnila… a v dětech mých začíná se jeviti smýšlení matčino.“

„Ó tedy mně dejte v záři ducha svého se zotaviti,“ řekl Ludvík vřele, „nechte mě rok, dvě — tři léta čekati, abyste nahlídla v duši mou… nech mě jen doufati, Antonie, že mi vykážeš v srdci svém místo vedle své lásky vlastenecké, když mě shledáš blahosti té hodného!…“

A já — já nemohla býti takovou ukrutnicí, abych mu byla tak srdečnou prosbu odepřela.

*

Přečten byl denník tetičky Pohorské i s posledním jeho přívěskem — a já byl již opět na nohou do jejího příbytku.

„Milostpaní,“ začal jsem tam k ní s radostnou tváří mluviti, „již mám titul i konec ku své povídce.“

„Není možná? — jakými čarami jste to nalezl?“

„Jednoduchým prostředkem. Uteku se k bohatému prameni vašeho srdce a ducha — přivěsím denník váš k práci své — nazvu to všecko: Láska vlastenky a bude po vší nesnázi.“

„Ale vy bohaprázdný člověče — vždyť jste vy měl o sobě psát a jiné lidi na pokoji nechat! Také nevím, jak by se naše dvě historie pod jedním kloboukem srovnaly?“

„Ó výborně! Nazvu to novelou — a to jméno snese ledajakou směs. Mistr německé novely, Tieck, praví, že může býti podivná, svévolná, fantastická, žvatlavá, zabíhavá k věcem vedlejším, tragická i komická, že může býti všech barev najednou; já tedy použiji toho vyřknutí — a…“

„A? — co se zamlčujete?“

„A dám naši práci dohromady tisknout jako novelu.“

„Jen se opovažte!“ hrozila mi tetinka, svým pěkně táhlým prstem.

„Já si nevím jiné pomoci!“ ukrčil jsem ramenoma — „a jestli že až dosavad na tom stojíte, abych spisovatelskou prací o Emilii zápasil —“

„Až dosavad — až dosavad!“

„Tedy musím denníkem vaším na své vypravování blýskavou korunu postaviti.“

„Jen se opovažte!“

Ale já se předce opovážil; neboť jsem viděl libostný úsměv její, i věděl jsem, že jí k nastávající svatbě nemohu větší radost učinit, jako když jí řeknu: „Nemluvila a nepsala jste nadarmo! Zde onde padnou vaše slova zajisté jako zlatá zrnka v srdce našich dívek a vzejdou a rozvinou se libovonným, stobarevným květem.“

*

Na den sv. Emilie z rána — sotva se moje Emilie probudila, našla na svém stolku vedle rozličných darů, jako jsou: nový klobouk, hedvábné šaty, náušnice a dvanácte nejtenších košil, také svazek tenkého, pěkně popsaného papíru, a na něm obálku s těmito slovy:

„Milá dcero! Dnes je Tvůj svátek. Co mám, to Ti dnes ještě dám. O příští Tvé svátky — kdyby mne tu více nebylo — a chceš-li: o celý Tvůj budoucí život bude starati se člověk, který, jak jsem z těchto archů se dověděl, Tě miluje, a kterého již jako syna svého objal

Tvůj otec.“

Jaké to archy byly, nepotřebuji snad zřejměji dokládati.