Láska vlastencova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Láska vlastencova
Podtitulek: Novela
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 107–144. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Psáno roku 1842

Skalický má hezký venkovský stateček, při něm bujné role a ourodné sady, skrovnou domácnost a velké sousedstvo. Do nejbližšího města je trochu daleko, a protož obyčejně soused souseda častěji navštěvuje.

Na den sv. Anny 183* sjeli se vůkolní přátelé k Skalickému, jakož obyčejně každý rok o svátku choti jeho dělají. Byli veselí a plní hovoru. A jaký to byl hovor! Nejstrakatější. Pomyslete si jen, jak to na venku chodívá, kdežto k denním městským klepům času nezbývá anebo se alespoň příležitost nenaskytne. Asi čtyry mladší a starší paničky se svými manžely, asi pět ještě mladších panenek a panáčků — ti toho po několikadenním, několikatýdním pomlčení napovídají! A však nebyly to samé věci z obyčejné oblíbené konversace o bálech a čepečkách, o kartách a procházkách! Něco bylo arci takového — neboť kdež bydlí neohrožený hrdina, který by tento praživel našich besed vůbec do kořene vyhubil — a pomsty krásného pohlaví se nebál?

Velikou část rozprávek a rokování zaujímaly — jakož věci velmi přirozené a sluchu ženskému velmi lahodné — láska a manželství.

Láska!… Mnoho-li se již asi o ní namluvilo a mnoho-li napsalo? A mnoho-li ještě napíše? Kdyby sama Věčnost povstala a jako žena velikánská ruce věkodlouhé až nad tisíciletou hlavu povznesla, v pravici i v levici držíc tak veliký čistý pergamen, že by se jím sama zastřela; ano tato nepřehledná, neobsáhlá bílá tabule nestačila by k vyzpytování a napsání všeho toho, co láska jest!

Jsou to tři malá slovíčka: Co — jest — láska? ale rozum lidský jich nepostihne. Nechť on nad hvězdy vylétá a běh jejich měří, anebo v ledvinách země se přerývaje, pohádky o minulosti a budoucnosti tvoří: lásku předce nepronikne. Láska mu uklouzá. Jakmile začne lásku drobnohledem prohledati, anatomickým nožíkem probírati anebo chemicky destilovati — již mu pod rukama zmizí. Kdo začne o lásce rozumovati, již ji nezná, již neví, co láska jest. Láska se dá jenom cítit. Otec, pěstoun a panovník lásky je srdce. Lásce nerozumí, lásku nepostihne, lásku nepozná nikdo jiný — nežli srdce…

„Ráda bych předce věděla,“ prohlásila se ve společnosti osmnáctiletá brunetka — dívka jako oheň — „ráda bych věděla, může-li vskutku někdo tak milovati, aby na celý svět okolo sebe zapomněl — jak romány povídají!“

„Proč ne?“ ozval se mladý, pod komandem bohaté manželky stojící manžel. „Kdo může při lásce zřetel ještě na něco jiného upnouti, mimo předmět lásky své, ten již lásku nezná; láska nemůže ani jiná být.“

Měl sice pravdu — ale ostatní se potutelně usmívali: neboť viděli, dokud se tento z brusu nový obhájce lásky o ruku a sto tisíc nynější vládkyně své ucházel, že i mimo ni očima po věcech střílel, jež v obyčejném životě „hezkými děvčaty“ nazýváme, a že ve šťastné honbě leskookých srnek a vrkavých holubinek slávu svou vyhledával.

„Je vidět, že slečinka ještě nemiluje a nemilovala,“ ozval se justiciár Kalina s polovičním úsměvem, „sice by o neskonalé, vše přemáhavé mocnosti lásky nepochybovala; nýbrž věřila by v sílu a prudkost vášně, která pojednou z člověka anděla, pojednou zase ďábla činívá.“

„Zachovej Pán Bůh — a neuveď nás v pokušení!“ usmála se dívka. „Já nechci být ani ďáblem ani andělem, ale tak něčím mezi oběma, co všem mužským hlavy mate — nota bene: kteří za to stojí!“

„Tu máme tu věčnou pohádku v ženské přirozenosti!“ promluvil opět Kalina. „Ale dejte si pozor, hlavomatoucí slečinko, aby se na vás nevyjevilo, o čem ještě nevíte, a o čem jaksi pochybujete. Já alespoň neznám náruživosti, v které by člověk tak snadno na své důstojenství, na své božské početí a na veliké, věčné povolání, na vše svaté právo bližního zapomněl, jako právě z lásky činívá. Z lásky přeskočí člověk slepě všeliké meze povinnosti, které mu hlas boží v duši pošeptal, prst věčného řízení v ňádra napsal a obecné blaho černé na bílém před oči postavilo. Z lásky stane se člověk zlosynem, vrahem…“

„Hu!“ otřásla se brunetka směšnou hrůzou. „Až mi husí kůže naskočila. Totě pravý satanáš — ta láska, a pan justiciár zná její kruté spády tak výborně, jakoby francouzské romány spisoval.“

„Není divu!“ zachechtal se vrchní Dolanský. Kalinův starý přítel. „Jakožto poctivý mládenec nezná pan justiciár lásku z jiné strany, než jak se mu in praxi anebo raději ex officio v protokolech a výpovědích zlosynů okazuje. Že ne?“

„Odkud ji znám — to sem, moudrý pane kolego, nepatří!“ odpovídal Kalina, pohrávaje si mašličkou bílého šátku na krku. „Že ji ale znám, k tomu nebude těžkého důkazu… Ostatně ptala se Lotinka, může-li se z lásky na celý svět zapomenouti, a kdo na svět zapomíná, větším dílem něčeho zlého se dopouští. To jsem chtěl slečince pověděti. Člověk není na světě, aby na něj zapomínal. Veliký, a ke cti člověčenstva řekl bych rád: větší díl milujících to také ví a plní; a takoví se arci do francouzských románů nehodí; ale těch se vyřknutí moje také netýká.“

„Ah, to je jiná!“ ušpoulila brunetka svou rozkošnou bubínku. „Pan justiciár tedy mocnost lásky vůbec nezatracuje?“

„Prosím — právě naopak; hodně prudkou, ale arci také šťastnou lásku k nebeskému stvoření, jako je na př. slečna Lotinka, musí smrtelný člověk za pramen vší pozemské blaženosti považovati!“ ukláněl se letitý právník s potutelným úsměchem. „Ostatně, třebas já neměl v záležitostech lásky takové zkušení, jako náš pod sladkým břemenem stavu manželského vzdychající pan vrchní: nesmíte mě přece za takového tvrdohlavce považovati, jenž by zatracoval city, které již nesčíslnou sumu husích brků k nesmrtelným veršům rozplamenily, a ještě posud všechny břinkavé a drnkavé loutny novými strunami potahují.“ —

Skalický se byl mezi tím zamyslil. Hlasité usmání a rozmanitý hovor hučel mu v uších, jako ječení lámajících se vln. Duch jeho zanesl se v minulost — rozmanité obrazy vstupovaly mu před duši.

Nepojal, co se vlastně mluvilo. Byltě jako v polovičném spaní, až pak ho najednou otázka: „Co tomu říká náš milý hospodář?“ z hlubiny myšlének na povrch úplného bdění vynesla. Tak se probuzuje někdy ve snách pohřížený člověk pouhým jemným dotknutím.

I pozvedl hlavu. Oči jeho přeletěly celou společnost. Bylo na nich viděti, že se ptají: „Co jest?“ — Hosté se srdečně zasmáli.

„Kde pak se touláš?“ ptala se ho kvetoucí choť, za jeho zády stojíc a přes rameno se k němu kloníc. „Poslechni! Máš říci, co se ti zdá nad lásku býti mocnější? My to již učinili, a co konečně vesměs za nejmocnější a nejlepší uznáme: to posadíme na trůn veškerých zemských říší, a panování lásky pomine!“

Skalický pozdvihl očí svých, a pohnuv hlavou, přišel s ústy svými na ústa manželčina — i potrestal ji políbením za strašlivý úsudek. Na to žádal věděti, jaké nepřátelské mocnosti se již proti lásce na pole vyslaly, a tu mu byly jmenovány v podivné míchanici: rozum, peníze, bázeň boží, vlastní zisk, vzdělanost, povinnosti občanské atd.

„Nechtějme se o to hádati,“ řekl po krátkém rozvažování, „abychom z přátelské besedy učené a proto snad i trochu omrzelé kollegium neučinili! Prohozená otázka o mocnosti vášně, kterou nazýváme láskou, přivedla mě na její záhubnost, jakož i na prostředky, jimižto by ji člověk důstojně upoutati mohl — a v tom jsem zabloudil ke skutečným událostem, které by místo všeho jiného mudrování arci snad nejlépe na onu otázku odpověděly.“

„Ah — nějaká, zamilovaná historie! — kousek romantiky! — něco smutného! snad z vlastního života?“ Těmito průpovídkami obsypala jej zvědavá společnost.

„To nesmím vyzradit!“ řekl Skalický polo usměvavě, a bolnosladkým vzpomenutím trnula prsa jeho. „Jestli ale vesměs dovolíte — přinesu dnes malou oběť památce drahého přítele, a přečtu vám několik dopisů horoucně milujícího srdce, které se v mých rukou nacházejí.“

Oči a tváře všech paniček a dívek zářily radostnou zvědavostí. Mužští se usmívali a kývajíce hlavou, přisvědčovali.

„Nebojím se,“ mluvil Skalický dále, „že svěřené tajemství prozradím. Vímtě dozajista, že přítele mého žádný z vás nezná — a do vašeho outlocitu mohu se nadíti, že mě zbytečným vyptáváním po jeho jméně trápiti nebudete. Musíte si pomysliti, že čteme z brusu novou novelu, při nížto vám ještě tu sladkou jistotu sděliti mohu, že není pouhá smyšlénka — výpar básníkova mozku, bez vší pravdy a skutečnosti.“

„I toť zní pořáde podivněji!“ zvolala brunetka. „Již tedy jen začněte! Já vám slibuji ze své strany vše, co k tomu potřebujete: pozornost, mlčelivost, ouplnou víru i jiné věci. Jen začněte!“

Skalický odešel do svého pokoje, aby přinesl dopisy, ježto slíbil čísti. Za ním cinkaly šálečky. Společnost pospíchala dopíti kávu — a když se Skalický navrátil, seděla jako nejzvědavější a nejpokojnější obecenstvo při vystoupení nového, ještě neznámého koncertisty.

Seděli v prostranném zahradním domku. Okna byla otevřená; staré, husté lípy kolem stavení šeptaly při lehkém, teplém větru tajemné písně a prostíraly vůkol sladký chlad. Z blízkých záhonů vysýlalo množství peřestých květin lahodné kadidlo. Ke čtení a poslouchání nemohlo býti krásnějšího místa a pohodlnější chvíle.

„Tu to máme,“ řekl Skalický, svazeček urovnaných a hedvábím stažených dopisů před sebe na stůl klada, „tu to máme, co nám svým spůsobem podá odpověď na otázku: Co je mocnější než láska? Především ale musím poznamenati, abyste neočekávali žádných podivností, zapletených událostí anebo vypočítávání příběhů, po kterých se houf obyčejných čtenářův shánívá. Já vám nemohu nic jiného podati, nežli výlevy horoucího, čistého srdce, ježto ve své tísni úlevy a útěchy hledajíc, přede mnou se odkrývalo se svými bolestmi a blahostmi. Jakýž asi člověk můj přítel byl a co asi přátelství naše obnášelo, to poznáte snad nejlépe ze samých dopisů. Nebudu tedy o tom jako v předmluvě slova šířiti.“

Mezi tím rozvázal dopisy, a vzal nyní nejstarší z nich do ruky. — Po krátkém zamlčení začal čísti…

*

Nehněvej se, že jsem nepsal dříve! Nežli se člověk v novém hnízdečku urovná, je trochu času potřebí, a dokud jsem říci nemohl: Tak a tak to se mnou vypadá! — nechtěl jsem tě jalovými zprávami nuditi. Nyní sedím v pořádku.

Naše městečko je hezké, lid se mi zdá dobrý — snad se tu novému radnímu s boží pomocí nějak povede. Děkuji nebesům, že se mi to místečko naskytlo. Sedím tu jako malé kníže a nelituji, že mám poctivé maloměšťáky spravovati. Jsem pánem svým a mohu několik mladých let bez křivení zad, bez klopení očí, bez ponížených tváří ztráviti. To ať si nechají lidé, kteří po hlučnějších a snad i výnosnějších místech vzdychají. Já nejsem pyšný — ale toto vše nemohl jsem nikdy vystáti. Jsemť arci jako na konci světa, jsem ale v českém koutečku — a jsem spokojen.

Nyní ti musím něco vyjeviti, co snad není beze všeho významu.

Přišed do našeho milého městečka, neměl jsem arci hned pohodlný příbytek po ruce. Odstěhoval jsem se tedy prozatím k vdově po svém předchůdci, která byla o mé nesnázi zvěděla a ochotně mi jeden pokojíček odstoupila. Je to již obstarožná a — jak se podobá — správná žena a výborná hospodyně.

Ví také, jak mluviti. Já byl již ne jednou náhodě povděčen, která mě v domácnost její uvedla. Není však sama; je tu ještě dcera. Nemohu ji arci barvami Rafaelovy Madonny malovati — chraniž Bůh! Je pouze, jak říkáme, obstojná, snad i hezká, asi pětadvacet let, ale dobrého, měkkého srdce, beze vší pýchy. Vidím to na ní dle chování ke všem lidem, s nimižto ji denní život svádí. Nemá pranic na sobě, čím se tak zhusta dcerušky radních pánů vyznačují, na př. vysoko nastrčený nosejček a podobné přidánky. Obstarávat celou domácnost.

Ondyno jsem ji pozoroval, a vida, jak se přeochotně, bez unavení, bez reptání, ano i s libostí v kuchyni a pokoji otáčí, připadl jsem na myšlénku… nesměj se, bratře!… jaké by to asi bylo, kdybych měl takovou osobu napořád okolo sebe — a kdybych ji pojal za manželku.

Myslím takhle: Člověk v třiceti letech, denně při aktech a v kancelářském prachu, hlavu plnou městských pletek — ten již nepoběhne na květnatou lučinu, kdežto mezi nevadnoucími pomněnkami věčně kvetoucí růže lásky zavánějí. Co mne až posud v říši lásky potkalo, zanechalo jen jizvy v prsou mých; jsem arci ouplně uzdraven: ale, myslím, již je pozdě, abych ve svém srdci nový stánek té nebešťance upravil. Milovati — v jediném smyslu toho slova — to již nebudu. Lucinka je ale děvče, která všecku vážnost zasluhuje, a já mohu říci, že se mi něco v srdci ozývá, co se dá vroucím k ní přátelstvím nazvati. Potom si myslím: Jednou budeš chtít svou domácnost předce nějak uspořádati: samoten pro celý život nezůstaneš; od bohaté se nedáš krmiti — a tady máš ten prospěch, že nebudeš muset teprva dlouho skoumati, pátrati, ucházeti se a tak dále. Jak se mi zdá, obírá se podobnými myšlénkami i Lucinčina matka… a dívka sama?… Nu, vždyť uvidíme.

*

Neboj se, milý bratře! Srdce moje nebude buřičem a rozum praví: Učiň tak! Bedlivě jsem Lucii pozoroval; mohu se s ní na plavbu vlnobitným mořem tohoto života vydati. Jesti to věrná, čistá, pokorná duše — a v ušlechtilé způsobě představuji si ji co hospodyni. Jeť v ní nekonečná starostlivost a pravá ženská oddanost. Rozumem jejím, to jest: s vyšší vzdělaností… tuť ovšem, abych se ti upřímně přiznal… to nevypadá tuze skvěle. Jeť vychována pouze pro život domácí, pro hospodářství. Otec byl kovaný paragrafista; mimo zákony byly mu všechny knihy jako sůl v očích. Kromě školních věcí nečetla Lucie skoro ani řádečku. Ale to nic neškodí. Ona se k tomu také přiznává, a to mi dělá dobrou naději, že se to v krátkém čase změní. Budeme čítati… já si ji vzdělám za posuzovačku prací svých.

A tu jsem konečně u puntíku, stran kterého na mne dotíráš, boje se, abych nezaschnul. Neboj se! Nastoupil jsem arci dráhu života, která s básnictvím — nebo alespoň se spisovatelstvím — špatně se shoduje. Ale toť víš, jinak jsem nemohl. Něčím jsem býti musel — neboť postaviti se do světa a podepříti se o pero své jako o žezlo, jemuž veškerá země poplatek skládá — k tomu jsem neměl smělosti. Medicina se protivila srdci i žaludku. A něco jiného?… Ne, ne! Co se stalo, stalo se. Neměj o mne strachy!

V tom okamžení mi napadá, máme-li podobné přísloví, jako je německé: „Die Ehen werden im Himmel geschlossen.“ Zdá se mi, jakoby staří Čechové v záležitostech lásky svobodněji byli jednali a toliko hlasu srdce svého poslouchali. I měl bych najednou chuti, trochu se poněmčiti a držeti s vírou národní, že se manželský stav v nebi ustanovuje. Proč jsem přišel právě k této vdově do domu? Proč?… a však arci!… ty posud nic nevíš.

Naše stará paní se rozstonala. Bolestné rány dostihují člověka spíše, nežli jasné sluneční paprsky. Bojím se, že nevydrží. Vidím to na starostlivé tváři našeho lékaře. Co by pak bylo z Lucie? — Velikého jmění zde není a přátel nemá; vím to, neboť jsem již zasvěcen v rodinné poměry. Jediná mladší sestra její nachází se na saských hranicích u staré tety, po které prý jedenkráte děditi budou. Budoucnost dceřina dělá také matce velikou starost. Je to rozšafná matrona, plná zbožné oddanosti v osud svůj, plná trpělivosti, plná vděčnosti k svému dítěti, které se nehne od lože jejího.

Zdáť se, jakoby nemocná cítila, předvídala, že se bude musiti se světem rozloučiti. Mluvíť o tom, a těší bědující Lucii, ačkoli jí samé po tváři vždy veliká slza běží. Nejednou jsem již chtěl přistoupiti a říci: Nebojte se, drahá paní — já jsem tady, já Lucii neopustím.

Nemohu dokončiti; právě pro mne posýlají, že je zle s nemocnou. Měj se dobře!

*

Dopis tvůj, milý bratře, mě nad míru potěšil a posilnil. Nalezlť jsem pevnou berlu, o kterou se oumysl můj opírá, pevnou podporu, při které důvěra moje dorůstá. Děkuji ti; s utěšenější myslí přistoupím nyní k oltáři. Ano, ano! Div se, již jsem tak daleko. Nelituji, že jsem tak učinil; nebojím se, že jsem se přenáhlil. Tyť sám schvaluješ předsevzetí mé.

Poslyš, jak se to stalo. Nemocná byla usnula. Lucie vstala od lože a přistoupila k oknu. Slunce zapadalo a posýlalo nám oknem své nejkrásnější zlaté růže. Lucie stála jako v nadpozemské záři, zraky své prosebně i důvěrně k prameni vší milosti pozdvihujíc. Proudem tekly jí slzy po ubledlých tvářích. Rtové její se pohybovaly, jakoby modlitbu šeptaly. Moje srdce chvělo se outrpností a sladkým přáním jí pomoci.

Důvěřujte v Boha a dobré lidi — jal jsem se mluviti. Neplačte, Lucie! Umění lidské je vratké — doktor se mýlí — Bůh vám matku zachová.

Lucie vrtěla hlavou.

Ne, ne! tak zle jí nebylo nikdy. Takovýma očima nehleděla na mne nikdy — takovým hlasem nemluvila nikdy. To je smrt!

I zakryla si tvář oběma rukama, aby nemocnou štkáním neprobudila. Já k ní přistoupil, snaže se pláč její zastaviti. I bral jsem ji za ruku.

Lucie — pobožná, rozumná Lucinko…

Ona vrtěla zase hlavou, jakoby mě prosila, abych dále nemluvil. Potom přistoupila ke stolu a utírala šátkem slzy své.

Já vím, co mi chcete říci, pravila. Ale jak můžete u dívky pevnou mysl vyhledávati, která se má s jedinou útěchou, s jedinou podporou na tomto světě rozloučiti? Kam se octnu samojediná? Kde bude moje upřímná rádkyně, moje přítelkyně?

Což tady nejsem já? ptal jsem se jí hlasem polotřesoucím; i cítil jsem, že přišlo okamžení, otevříti srdce a shoditi s něho kámen pochybnosti. Či nechtěla byste ve mne důvěřovati? Lucie! mluvil jsem dále tichým hlasem — a pojav ji oběma rukama za pravici, položil jsem ji na srdce své — Lucie, nedivte a nehněvejte se, že toho okamžení používám — chcete býti mou?

Ona se třásla; cítil jsem to ve všech žilách. Mé vyznání, mé nabídnutí ji překvapilo. Plamen jí vyskočil na tváře: očí nemohla pozvednouti.

Nejsem-li vám protiven, Lucie — začal jsem zase — chtěla-li byste se mnou odvážiti se na pouť vezdejšího života…?

Mezi tím jsem ji až k sobě přitáhl a k srdci přivinul; ona se ke mně přitulila a křečovitě ovinula mě levicí svou.

Volno bylo mně v onom okamžení — volno: tak asi, jako když šlechetný čin vykonáme. Zdáloť se mi, že jsem prost veškeré zemské tíže, a že se mohu vznésti v říši větrnou, čistou, všeho bolu prázdnou. I potkala se ústa naše, a já přísahaje dívce v duchu, že při ní jako muž setrvám, vtiskl políbení na rty její, pečeť závazku našeho. Zvědělť jsem pak také — Lucie mi to s horoucí tváří pošeptala — že mě miluje.

Matka se probudila; my přistoupili k posteli. Radostný úsměv, odlesk příštího blahoslavenství, rozlil se jí po zsinající tváři, když vyslechla v sladkobolném, tichém plesu plačící dceru a prosbu mou o její požehnání.

Vztyčila se — my klekli u lože, ruce její dotkly se hlav našich. — Bůh s vámi a se mnou! vyklouzlo ze rtů jejích. Pak sklesla nazpět — a duše její zaletěla k Pánu. Neduh, pokoušeje se již od několika let o plíce její, vyrval matronu z náruči naší.

O dnech po smrti její, o pohřbu a jiných truchlorouchých záležitostech nebudu ti povídati. Vystrojili jsme průvod důstojný, bez marné nádhery. Druhý den na to ptala se mne Lucie, zdali hodlám nynější příbytek podržeti, anebo má-li se ona odstěhovati?

Proč? — ptám se s podivením, nemoha hned smysl slov jejích pochopiti.

K vůli světu, odpovídá ona s očima sklopenýma. Nerada bych, aby lidská ústa co mluviti měla.

Tu jsem jí rozuměl. Těšila mne outlá starost její, ale musil jsem se zasmáti. Podivno, nač lidé hned připadnou. Já bych byl jakživ nevzpomněl, že se to nehodí, abych s osiřelou, osamotnělou dívkou zůstával. A vskutku jsem také nic zlého v tom nenacházel. Lucie jest moje nevěsta — a měl jsem ubohou nyní se zármutkem jejím o samotě nechati? anebo ji k lidem cizím strčiti, kde by snad přetvářeti se a spravedlivé hoře potlačovati musela?

Bojíš se mě, Lucie? ptal jsem se jí důvěrné, ruku jí podávaje. Ona pak vložila do ní ruku svou, a tisk její mi pověděl, co jsem věděti žádal. — Či-li chceš sama sebe trápiti, s těžkostí svou o samotě zůstati a přítele svého se zbaviti? Tys moje — a chce-li svět mluviti, nalezne slov, i kdybychom na dvou koncích světa bydlili.

A tak zůstalo všecko ve staré koleji. Letitá žena pomáhá mé Lucii v domácnosti, a já očekávám s tichou, mírnou myslí den, který nás po skončení slušného smutku před oltářem spojí.

*

Zarmoutil jsi mě zprávou, že nemůžeš na mou svatbu přijeti. Byl bych ti zjednal hezkou družičku — tak aspoň povídá moje Lucie.

Minulý týden přišel jsem domů z radnice, a uspořádav potřebné věci, šel jsem navštívit svou nevěstu.

Dnes uslyšíš podivnou novinu, zvěstovala mi Lucie s jakousi malou nesnází. Jenom se nehněvej! Při tom mi podala rozpečetěný list.

Byl od sestry její. Ubohé děvče jí oznamovalo, že se obstarožná teta najednou za mladého hejska provdala, že je celý dům převrácen, naděje na dědictví ta tam, jí samé že hrozí mrzuté chvíle od zhýralého strýčka, slovem: že jí nelze déle u tetinky zůstati.

V této chvíli — psala jí — nezůstává mi jiné útočiště, nežli tvá sesterská náruč, Vím sice, že jsi v ní hlavní místečko jinému již vykázala — pro sestru zbude v něm ale snad přece nějaký kouteček. Oznam to svému vyvolenci, a popros ho ve jménu mém, aby nebyl otčímem jediné sestře tvé, dokud jí svět něčeho neposkytne, aby vás nemusela obtěžovati! Na začátku budeš v novém hospodářství potřebovati věrnou pomocnici; můžeš-li míti upřímnější, nežli jaká se ti mou osobou nabízí?… Ach, drahá Lucie! já bych žertovala, kdybych mohla jen slzy ukrýti, jež mi při tom po lících kanou.

Já byl dočetl a — nevím proč? — pořád ještě hleděl jsem do listu. Chtěl jsem z něho snad obraz švegrušin si utvořiti?…

Nu, co tomu říkáš? ptala se mě posléz Lucie, blíže ke mně přistoupivši a ruku na rameno mé položivši.

Že se těším na z brusu novou družičku, řekl jsem na to — a tebe, milý bratře, lituji, že nepřijdeš. Mezi námi řečeno — Anežka byla prý jako dítě velmi hezká. Teď ji tu arci několik let neviděli.

*

Škoda, že jsi tady nebyl! Měliť jsme den plný tichých, sladkých radostí. A jak bys byl se potěšil s naší Anežkou! Jesti to podivné stvoření. K sestře ani dost málo podobna. Člověk by myslil, že je to vtělené veselí, živý pramen nebeského rozmaru, který tak pořídku v říši pozemského žití se prýštívá. Mysl její leskne se jako věčné modrá obloha; za usměvavou tváří, za přívětivýma očima nehledal bys hlubšího citu — a předce, předce! Prsa její jsou aeolská harfa; nejmenší dotknutí — a u vnitřku jejím, ve svatyni srdce jejího, zní tóny tak jemné, tak bolnosladké, že se v slzy rozplývají.

Hezčí než moje Lucie není; já očekával více.

Ale ty jsi se velmi změnila! pravila k ní moje prostinká Lucie.

To vím! usmála se ona beze vší nesnáze. Děti obyčejně ze své krásy vyrůstají. Ostatně se ale nemám čeho báti; vždyť nejsem nevěsta.

Ale navzdor tomu spočívá něco na tváři její, co tajným kouzlem více k sobě vábí, nežli nejpravidelnější spanilost, Její pěkné, plné, malinové rty — za nimi dvě řady perel — to veliké, živé modré oko — z každého slova, z každého úsměvu, z každého hnutí vane dech panenské milostnosti. A to švihlé a předce plností až bujné tílko, na němžto sedmnácté jaro spanilých darů svých vysypalo… kdybys ji byl jen viděl, jak v modrých atlasových šatech u oltáře stála! Sama Lucie měla z ní radost, když se byla přistrojila, a ptala se mě šeptem, zdali se mi nelíbí.

Nehleď na ni tak zasmušile — prosila mě; ať si nemyslí, že ji tu rád nevidíš.

Já zasmušile? — o tom jsem nevěděl. Já se byl zamyslil — v hluboké, přepodivné myšlénky se ponořil: ale že bych se byl chtěl zasmušiti?

Neboj se, Lucie! řekl jsem, ruku jí tiskna, Není-liž… krásná, chtěl jsem upřímně říci; doložil jsem však jen: tvoje sestra? Proč jsem ale nemohl říci: krásná? Ona předc byla krásná, krásnější v tu chvíli, než Lucie. A proč jsem to nemohl předce říci? — Ach jakž bych ji byl mohl tak ovšednělým slovem uraziti? Jeviloť se na ní v té chvíli něco vyššího, nežli je krása tělesná. Slzy jí stály v očích, a když k ní moje tichá, věčné mírná Lucie přistoupila a se ptala: Co je ti, Anežko? — tu zvolala: Ach, což se nemám z tvého štěstí radovati? a nedbajíc na svatební roucho, vrhnula se jí vášnivě okolo krku a vroucně ji líbala.

Sladké trnutí projelo žíly mé — něco podobného nebyl jsem ještě pocítil. Kdybych byl mohl pero namočiti do krve své, byl bych napsal dithyrambu, že by veškeré tvorstvo bylo plesalo.

Krásný, krásný byl to den! Škoda, že jsi mezi námi nebyl.

*

Tys podivný člověk! Tu se raduje, přeje mi štěstí, napíše mi toho, jakoby byl celé své srdce vyprázdnil — o ní ale ani zmínky. To mne bolelo! Zdálo se mi, jakobys mým slovům byl nevěřil. Čili jsem tak špatně maloval, že to ani za slovo, za jedinké chudé slovo z tvé strany nestojí? To jí děláš křivdu.

Anežka je ochranný genius naší domácnosti. Ona je koření i květ radůstek našich, sluneční paprslek v starostech našich, život našeho života. Lucie jde svým odměřeným krokem; bedlivější, pečlivější hospodyni nemohl jsem nalezti. Ale všecko je ticho, všecko je mrtvo v jejím okolí; z duše její nevychází onen zahřívavý poblesk, jímžto by obživlo, nač oko její padne, co do ruky vezme, k čemu přikročí. Okolo ní vane život mrtvý — a teprv Anežkou budí se v něm duše.

A její duch — její srdce! Četla i pojala skoro všechny německé klasiky, z části zná také anglickou i francouzskou pěknou literaturu. U tety měla příležitost obeznámiti se v čarovných lučinách jejích. Jaký rozdíl mezi ní a Lucií v tomto ohledu! Mluvili jsme o Byronovi — moje dobrá Lucinka šla ven; měla dlouhou chvíli. Nevím, nevím — kdy a jak v ní ozvěnu srdce svého naleznu.

Ptal jsem se Anežky — jak se jí náš Kollár líbí! — Kdo je to? ptala se ona s naivním úsměvem. — Mně to padlo jako skála na srdce. I divila se, že lidé také česky píší; od dětinství na vzdálených hranicích, v domě pouze německém, v cizí domácnosti, nevěděla, co se děje v domě vlastním.

Mluvil jsem s ní o národě, o jazyku mateřském… oko její, celá duše její lpěla mi na ústech. Slyšelť jsem to z tlukotu srdce jejího, viděl jsem to na plamenu tváří jejích, že mi rozumí, že význam slov mých cítí. Mluvil jsem o vlasti, a jako bych posud nevídaný, ale dávno a toužebně hledaný ráj před očima jejíma byl otevřel, plný krásných barev a čarovných obrazů: zanítilo se oko její, ruka její se třásla, a předce tiskla tak vřele raku mou! — slza se zaskvěla na krásných řasách jejích a ústa její šeptala: Děkuji vám. Nyní teprva vím, proč mi posud bylo, jakobych na veliké poušti stála; nyní vím, kde hlavu skloniti, kde se přituliti — nyní vím, kdo jsem a komu náležím. Vy jste strhnul bělmo s očí mých.

Já jí musil slíbiti, že ji uvedu na luhy naší literatury. Honem se dala do čtení. Kdykoliv se z ouřadu domů vracím, vím již, že na mne poznamenání slov čeká, kterým ještě nerozuměla. Jindy zase spolu čítáme, a tu se nám otvírá pole k nejrozmanitějším rozprávkám. Usmáti se ale musím, když nás naše milá Lucie poslouchá, z nenadání hlavou zavrtí a odejde.

Ondyno jsem četl povídku, kterou jsem byl právě dopsal. Anežka a Lucie poslouchaly. Byla to známá pověst o Grizeldě. Nedal jsem ji ale manželem zkoušeti a jako v Halmově dramatě tak ukrutnou hru s ní tropiti; já chtěl míti Percivala šlechetnějšího. On se ovšem také v mé povídce u dvora Arturova spanilostí ženy své vychloubá, a nade všechny paní u dvora ji vynáší; ale král sám, aby královně dost učinil, pronásleduje pak oba manžely; dítě jim vzato, Grizelda vyhnána, s nebezpečenstvím života zachrání manžela, až posléze král i královna důkazem veliké lásky přemoženi, mana svého i manželku jeho odprošují, dítě i statky jim navracují a v srdci svém prvního místa postupují.

Seč pero moje bylo, chutě a svědomitě jsem učinil. Živými, ohnivými barvami vylíčil jsem lásku pronásledovaných manželů. Tiše poslouchaly moje ženské; Lucie hleděla na mne svým tichým okem, jakoby na kázání pozor dávala; Anežka hleděla pod sebe, na své vyšívání, a diamantová slza třásla se jí na řasách.

Já přestal čísti, a hleděl nyní s jedné na druhou.

Od koho je ta pověst? ptá se konečně Anežka hlasem, v němžto se ještě outlé pohnutí duše její třáslo.

Já ji sepsal, odpověděl jsem s úsměvem, i byl jsem pyšnější v té chvíli, nežli po celý život svůj. Vidělť jsem zalíbení na tváři Anežčině. Zdála se býti překvapena. Pozvedla, hlavu, a oko její spočinulo na mně jako poblesk sluneční.

Vy jste to psal? jala se mluviti. I podívej se, Lucie, jakého to máme doma hříšného čarodějníka, který fantasií svou tak spanilé světy tvoří, a před námi poklady své ukrývá! Či vědělas ty něco, že je pán tvůj básníkem?

Já? tázala se Lucie. Nevěděla. A jelikož mi to posud nesvěřil, myslím, že na tom mnoho nezáleží.

Nezáleží, nezáleží! Ale ty, chladná osobičko! zvolala Anežka s dobromyslným smíchem. Ty děláš svému panu manželovi pěknou poklonu. Což pak tě to netěší?

Proč by mě to netěšilo? řekla Lucie lhostejně. Je to hezká povídačka — jenom trochu smutná. Mně bylo těch lidí líto.

V tom bilo sedm na našich hodinách.

I podívejme se, jak tou kronikou čas uběhl! zvolala Lucie jako nově obživlá. Málem byla bych na večeři zapomněla. Na to vstala a odešla do kuchyně.

Nepsal jsem ti, že je Lucie rozená hospodyně? Tu ji máš. Od první chvíle, co u oltáře osudné „ano“ se rtů jejích splynulo, vjela do ní vážnost usedlé matrony, a jakési hrdé vědomí: Teď jsem paní — teď se musím starati o dům svým způsobem a touž měrou, jako se o něj pán můj stará. Škoda, že nemá sestřina ducha, sestřino srdce! O hospodářství, o kuchyni, o zahradě, o polích mohu s ní mluviti — ach ano! tu je ve svém živlu! ale jiná věc nechytí se mysli její. Ale já nejsem veliký hospodář — toť víš!

*

Jediný, věrný bratře! Odpusť, odpusť — že jsem tak dlouho mlčel. Divá, zkázyplná mračna přehnala se mezi tím přes hlavu mou: život můj byl plný těžkého zkoušení. Stojím sice ještě v ohni, přepaluje, čistí se duše má; avšak mírněji dmou se prsa, jasněji prohlédá oko. Bratře, poslyš mě! Či-li mám s tím drtícím břemenem na srdci klesnouti a zajíti?

Ó, že jsi mlčel, kde jsi mluviti měl! Což pak jsi neznal dětinské, důvěrné, pošetilé srdce mé? Nevěděl jsi, že rádo přilne, kde soucitu nalezá? — že nemůže o samotě zůstávati, aby nezvadlo? A vždyť jsem jedině proto uvázal se v pouta manželská.

Nyní to vím, nyní to cítím, proč jsi nikdy o Anežce nemluvil. Já ti nerozuměl. Tys ale věděl, proč to činíš — a měl jsi na mne zaslepence zkřiknouti: Stůj! otevři, protři sobě oči! Propast je, kam kráčíš…

Na mne přišlo jakési živoření bez všeho vědomí; Lucie byla země moje, Anežka slunce moje, po němžto duch můj květuplná ramena svá rozpínal. Ale nepozoroval jsem, že se kořeny mé pomalu z lůna svého vysmekují — že mi hrozí zvrácení. Náhoda mi otevřela oči.

Anežka nemohla arci zrakům městečka ujíti; já bych se byl soužil, maje snad květinu ukrývati, která je k ozdobě tvorstva stvořena. Brzy poznaliť i cenu její, a mladý náš lékař začal se o přízeň její ucházeti. Mně bylo vždy, jako když mě k srdci bodne, kdykoli k nám přes práh vstoupil. A ona se usmívala! Ach, ty nevíš, co v jejím úsměvu spočívá! Nebe se mi jím jindy otvíralo — nyní jsem se zachvěl smrtelnou hrůzou. Co že mi bylo? — Stydím, bojím se to psáti. Raději byl bych se do rakve položil: myslil jsem, že musím celý svět nenáviděti. Nehodným zdál se mi býti lékař — a po něm všeliký člověk přízně Anežčiny. Já se třásl při myšlénce, že by ji mohl získati — samojediný chtěl jsem ji míti, samojediný chtěl jsem v srdci jejím vládnouti. Každý dárek její milosti zdál se mi býti okrádáním práva mého, v ohnivé obraznosti utvořeného.

A směl jsem něco říci? Nesměl, nesměl!… Já se musil vyznati, že jí lékař zasluhuje. Ale co ve mně žilo, co ve mně bouřilo a zuřilo, nesměl jsem odkrýti. Ach, můj bratře, ty nemáš míry, abys poznal a ocenil neštěstí mé! Jako muž byl jsem sám sobě slíbil — jako muž ubohé Lucie před oltářem se zavázal, že ji budu milovati… ne, ne! to jsem neslíbil, to jsem nemohl! Jáť ještě nevěděl, co láska jest. Já to ještě nikdy nevěděl, ačkoli jsem ti psal: Milovati — v jediném smyslu toho slova — to již nebudu. Já byl na omylu. Co jsem tedy mohl Lucii slíbiti? Já se zavázal, konati své povinnosti, viděti, ctíti v ní svou manželku… a tento závazek musím vyplniti, i kdybych měl pod ním klesnouti.

Ach, proč jsem neklesl! Proč se neodloučila duše má, když tělo podléhalo kruté nemoci? Nyní bych měl pokoj.

Již několikráte klamal jsem se myšlénkou, že miluji! Ó, blažené doby študentské, kdež každé zaťuknutí srdce, každé zapálení tváří za lásku vyhlašujeme! Nikoli, já nemiloval ještě. Pozdě, přepozdě měl jsem tu sladkohořkou číši vypíti. Nyní vím, jak chutná; jed její proudí v žilách mých. Nekruť hlavou — netváří se jako studený, železný svět! Já dovedu také na trůn sednouti a vinníka pohnati: Pojď, zodpovídej se, zrádce světostarých zákonů! Ty se opovažuješ milovati jinou, než kterou jsi z dobré, vlastní vůle… ó, ó mudrci! Já dovedu také souditi; to je snadněji, nežli neproviniti se. A já nemiloval ještě nikdy! Nemám-liž ani teď této almužny pro srdce své žádati? Co chcete za ni? Krev mou? — tu jest. Ach, vždyť jí žádnou almužnu nekoupím… ne, ne, pramen blahoslavenství!

Usměj se, bratře, nemůžeš-li nade mnou zplakati! Vždyť musím srdce míti, na němžto bych mohl povzdychnouti, požalovati. Ó, že jsem tě neměl u sebe! Snad by mě byla nemoc minula…

Musil jsem včera přestati. Dnes přečítám, co jsem napsal. Nech zůstane napsáno. Vždyť je to otisk nemocného srdce, které by rádo tvým přátelstvím se uzdravilo. Ty se od něho neodvrátíš.

Miluji Anežku. Miloval jsem ji, nežli mně žárlivost oči otevřela — miloval jsem ji, aniž jsem co věděl, a byl jsem šťastný. V ní se oživili snové, jací kdy duši mou nevýslovnými, nepovědomými touhami naplňovali; v jejím slovu, v jejím úsměvu nalezl jsem ozvěnu citů svých; ona mi rozuměla. Jasně klenula se obloha nade mnou; já se procházej květnatými lučinami, nemysle jinak, nežli že to tak býti musí. Náhle vyvstaly mraky nad mou hlavou — pokoj můj zmizel. Žárlivost strhla mé bělmo, žárlivost probodala srdce moje. Sopka vířila v prsou mých, a já nesměl ústa otevříti — vždyť jsem stál s Lucií u oltáře! — i mlčel jsem.

Hněv, lítost, láska, nenávist rozžíraly bytost mou. Myslilť jsem, že mám právo lásku její požadovati, že mě oklamala — ještě hůře, že si ze mne žerty, posměch tropila. Já nevražil na celý svět, na lidstvo, na veškeré tvorstvo. Černá trudnomyslnost pojala mě ve své úzké, těsné okovy. Žádnému jsem nevěřil, každého se štítil, uzavíral se a o samotě plakal — plakal, ano — krvavé, ohnivé slzy vyléval jsem, pramen života mého jimi ubíhal a vysychal. Lucie — ta dobrá duše — ó, že jsem jí nemohl srdce své otevříti! — umírala ouzkostí; ale já nevěřil, ani jí, ani… jí! Ach, vždyť víš, komu!

A co jsem jim měl říci? — Já se neučil lháti — a pravdu? Neslíbil jsem plniti své povinnosti? — Mlčel jsem, trpěl jsem, až — nevím ani jak — onemocněl jsem. Krev moje byla žhoucí olovo, hlava těžká, jakoby země na ramenou mých seděla, divé, strašlivé sny točily se mi pod lebkou. Deset dní jsem o sobě nevěděl. Pak opět slítli se moji rozplašení smyslové, a já pozvednuv hlavu, hleděl mdlým, ale tichým okem před sebe.

Celá věčnost ležela za mnou; divotvorná směsice kolotala se v ní u velikém víru: dlouho nemohl jsem pochopiti, co se bylo se mnou dělo — až pak její postava a Lucie z chmurného kotoučení vyploula.

Bud! Bohu chvála! zvolala Anežka třesoucím se hlasem, ruce na prsou sepnuvši, a slzy jí kanuly po tváři. Mně bylo, jakobych anděla slyšel, volajícího ke vzkříšení, k věčnému, jasnému životu. Ano, ona byla můj anděl. Cítil jsem to tak hluboce, tak ohnivě, že ve mně, co živ budu, toto vědomí nevyhasne. Cítil jsem, viděl jsem, že je mé srdce řetězem magnetickým k srdci jejímu upoutáno, a že tak zůstane až do posledního udeření. Cítil jsem to — ale duše má nepukala při tom zoufanlivou žádostí.

— — Píši to po chvilkách. Jesti to první zaměstnání moje po těžké nemoci. Ony myslí, že mi škodí; ale já cítím při tom úlevu. Já mám ještě mnoho — mnoho na srdci. Dříve list nedostaneš, dokud do něho všecko nevložím.

Anežka je bledá; celé noci probděla u mého lože — nedala si to vzíti; Lucie musila jí to povoliti. A však nejenom s tváří — s ní celou stala se v tom čase proměna. Sotva ji poznávám. Oko její nedlí na mně s výrazem oné srdečnosti a nenucenosti, veselé mysli a živého ducha, jímžto mně jindy rozkoš do srdce vlévala. Ale nemohu se na ni hněvati, nemohu se jí ani ptáti — onať je i takto spanilá, ach, ona je spanilejší! Ale co jest jí? Tichá melancholie pohrává okolo rtů jejích. Zardívá se a opět bledne, když se mnou rozpráví. — Co jest — jí?

Ale tak jsem se mohl ptáti až do soudného dne. Můj rozum nebyl by mi odpověděl, oko moje nebylo by to vypátralo. Náhoda mě poučila, náhoda ji prozradila. Nikoli, nechci se rouhati věčnému řízení, tomu milostivému, celou přírodou vanoucímu dechu! To byla vyšším, mocnějším prstem přivedená chvíle!

Byl krásný den; já mohl i měl jsem trochu vyjíti. Stěny již na mně ležely jako těžké vězení. Okny hledělo, usmívalo se na mne modré nebe, zdola mne vábila malá u domu zahrádka; ale samotného nechtěly mne pustit. Lucie měla bolení hlavy; říkala tedy sestře, aby vzala klobouk a mě doprovodila. I šli jsme; šli, ale mlčeli. Zdálo se, jakobychom klíč k rozpravě byli ztratili; ale srdce byla plná. Moje tlouklo a ona se chvěla; cítil jsem to, když jsem ruku v loket její položil.

Teplý vzduch ovanul a rozehřál prsa má. Bylo mi volno, jakoby se ocelová šupina se mne byla sloupla; pozdvižen nade hmotu zemní vznášel jsem se daleko — daleko v krajiny věčně mladnoucího jara, a ruku v ruce s Anežkou poletoval jsem libovonným kvítím.

Skoro nevědomky byli jsme vyšli ze zahrady a octnuli se na lukách, u blízké olšiny, mezi nížto se nízkými břehy po křemeně jasný potůček proplítal. U něho jsme se maně zastavili.

Se svými lesklými vlnkami zdál se mi býti veliké, šíré moře, v němžto jsem až na dno hleděl a odkud mi nevýslovně sladké ticho a líbezné odpočinutí kynulo.

Moře, moře — šeptala ústa moje. Ó kéž odpočívám ve tvých hlubinách! — I podepřel jsem se lehounce tváří o labutí rameno její, a zamhouřiv oči, zanesl se v myšlenkách… k svému hrobu. Tak bych chtěl skonati! myslila duše má, ale zrádná ústa pronesla myšlénku na jevo. V tom okamžení byl bych si smrt za jedinou milost boží s nábožnou myslí vyžádal; ale nebyla to žádost zoufalce — v té chvíli byl jsem blaženě tichý — rozkošně mrtvý.

V tom se mi zdálo, jakoby rosa nebes na mne padala a k novému životu mě rozněcovala. Zvolna otevřel jsem oči — ona plakala. Slzy její padaly na tvář mou.

Co je ti, Anežko? ptám se jí — nikdy před tím jsem jí netykal; ale v té chvíli nebylo na mně břemena těla lidského; duše moje proletovala svobodně v říši obrazů a žádostí svých.

Co je ti, Anežko? ptám se jí, a ruce moje ovinuly se okolo těla jejího; ona pozdvihla očí svých — duše naše potkaly se pohledem a přešly dotknutím se úst.

Rtové její zahořeli na rtech mých silou vřelého proudu; uchvácena spočívala v náruči mé a skrývala tvář na prsou mých.

Běda mně! zvolala pak náhle, a prudce z náručí mého se vymknuvši, obrátila se ode mne a zakryla plamenající a spolu zaslzenou tvář oběma dlaněma.

Anežko! miluješ mne? — ptal jsem se hlasem třesoucím se nevýslovnou, nikdy nepocítěnou, netušenou rozkoší — duše moje vznášela se na rtech. — Anežko, miluješ mne? — A přistoupiv k ní zase, položil jsem ruku okolo těla jejího.

Ona mlčela, ale slzy valily se jí proudem po lících, a ňádra její vlnila se bouřlivě.

Život a smrt spočívá v této otázce — mluvil jsem dále…

Ó já to vím, já to vím! zvolala ona hlasitě, a, obrátivši hlavu ke mně, hleděla mi s celou duší do očí. Já tě viděla umírati — a duše moje hynula ouzkostí, hynula, hryzena zubem těžkého svědomí — hynula — ano já se ti přiznávám! — plamenem vášně, o které jsem nic nevěděla, nic necítila, dokud jsme tiše vedle sebe sedali, dokud se… třetí mezi nás nevtíral — doložila šeptem. Ale co má z toho pojíti? zvolala konečně, rukama ouzkostně lomíc.

A smíš se takto ptáti, vidoucí člověka tonoucího v moři divoproudném, jejž ochrániti můžeš ruky vztáhnutím — smíš se tu ptáti: Co z toho pojde, když ho zachráním? když mu život daruji?

A byť to i byl život hříšný? ptá se mě ona, a oko její spočívá na mně, jakoby chtělo nejtajnější, nejjemnější myšlénku mou vypátrati — a předce znělo v otázce její tolik důvěry, tolik bázně, tolik lásky, tolik žádosti!

Kdo se opováží lásku mou k tobě hříšnou nazvati? řekl jsem, a veškerá slabost tělesní byla se mne spadla. Já cítil, že jsem zdráv a silen — ach, vždyť jsem bránil jiskru života svého! Kdo mně může láti, mluvil jsem dále, že ústa svá k prameni skláním, abych posilnil umdlévající, vadnoucí v žilách sílu? Kdo mne může trestati, že se tisknu k plamenu, na němžto chci chladnoucího, hasnoucího ducha zahřáti? Kdo může říci: Ty nemáš býti — zahyň, zemři! — Anežko, tys jediná, první a poslední, v jejížto rukou život můj leží, ty bysi chtěla zkázu mou?

Nechci, nechci! zvolala vášnivě. Ale doufám, že máte více síly nežli já, abyste se zmužil — abyste omladil i sílu mou. Já tě miluji, Vilíme! — nestydím a nebojím se toto vyznání přede tváří Všemohoucího učiniti — ale nechať je to naposledy, co o té věci mluvíme! Přijmi toto vyznání, — ach, snad by nebyla měkká duše tvá podlehla těžké chorobě, kdybysi byl věřil, co jsi snad někdy doufal, nebo kdyby mně náhoda byla dříve ústa rozvázala, že tě miluji; — přijmi toto vyznání a uchovej vědomí o věčné lásce mé v hlubinách duše své jako čarovný talisman; ale pomysli na svět a — na mou sestru!

Na svět? co je mi do světa? Žádám něco od něho? Ztenčuji právo jeho, chtěje získati lásku tvou? Může ji někdo větším právem požadovati, nežli já, jemužto jsi ji svobodně darovala? Celý svět vyzvu do boje; uvidíme, kdo zvítězí. — A tvoje sestra?… mluvil jsem dále, a zrak můj padl v první chvíli k zemi. Byloť mi, jakobych přemýšleti, rozvážiti musil, mám-li pronésti, co se v srdci ozývalo… Co chce tvoje sestra? Činím jí křivdu? Trpí bezpráví a škodu? Co jsem jí slíbil — a já nemohl nic jiného slíbiti, nežli co jsem cítil, podávaje jí raku svou — co jsem jí slíbil, věrně vyplním. Onať je hodná, dobrá — manželka, paní má: já ji budu ctít a jí si vážiti.

A já bych ji měla okrádati o nejdražší poklad života jejího? zvolala Anežka — o lásku manželovu?

Bojí-li se toho, řekl jsem já, nechme ji samu rozhodnouti! Já jí otevru srdce své.

Nedopouštěj Bože! zvolala ona náhle na smrt ubledlá. Chceš ji připraviti do rakve? Ó nemysli, Vilíme, že je Lucie tak chladného srdce! Hluboký, vřelý je cit její k tobě — ačkoliv se povznésti nemůže k oněm jasným výsostem, po nichžto duch tvůj létává. Ne, ne — ušetři mi trápení zlého svědomí a nerozmnožuj muka má, ježto již beztoho kořeny života mého podkopávají… Hlas její měknul, chvěl se, splýval jen jako jemný, tichý večerní větýrek, jenž se po růžích houpá. — Pomysleme jen, šeptala dále, co by z lásky naší bylo, i kdyby Lucie o ní věděla!

Hluboce ozývala se otázka její v duši mé: cítil jsem váhu její — ale neděsil jsem se jí, neklesal jsem pod ní; vždyť jsem miloval! Já bych se byl v krvavý, smrtelný boj pro lásku její odvážil; ale v námitkách jejích ozývalo se něco, jež mi srdce nedůvěrou a bázní naplňovalo. Já neměl odpovědi na její otázky. Bylo mi, jakobych stál zase opuštěný, zůstavený s bolestí svou na poušti života, Hlava moje klesala na prsa.

A co bude ze mne bez lásky? prohodil jsem konečně.

Bez lásky? opětovala ona, a jako blesk proletěla tato dvě malinká slova duší mou. Cítil jsem, že nestojím opuštěný — že jsem boháčem. I pozdvihl jsem hlavu; s očima sklopenýma stála Anežka přede mnou.

Tedy bez tebe! zvolal jsem, vroucně ji k sobě přivinuv. Ona hlavu sklonila na rameno mé a tiše plakala.

Z tebe bude tolik, jako ze mne, šeptala; — více, mnohem více, já jsem pěna hnaná pobouřenými vlnami — kvítí, které se časem pohodí: tys poukázán na život; dnové tvoji jsou odpočítáni dražším povinnostem, nežli je láska k nepatrné dívce — a ty je vyplníš. Umříti je snadno, ale muži sluší vytrvati a z boje neodcházeti. Ó nezoufej! Láska moje bude tě provázeti, bude tě jako strážný duch ovívati; důvěřuj v ni a buď s ní živ — pro vlasť!

Jakoby nebeský balsám v duši mou kapal, jakoby zpěvy cherubínů srdcem mým táhly, zaznívala slova její. Veliký mír vešel do srdce mého, a tiše, nemluvě, ani se nehýbaje, poslouchal jsem věštkyni svou. Ona spočívala ještě na prsou mých, a vřelý dech její hrál okolo tváří mých, jako vanutí věčného života. Mluvila o vlasti, a slova její padala jako palčivé uhlí v ňádra moje — a vpálila do nich hluboké, hluboké rány.

Ó matko má! ty churavá, v zedraném, chatrném šatě! já bych neměl postaviti se vedle tebe a zdobiti oudy tvoje novým, lesklým rouchem? — Ó anděle můj — Anežko má! Tys věděla, kde je zatknut hlavní kořen života, mého — tys věděla, co snesu ve službě vlasti.

Ani nejmenšího pracovníka nesmí ona drahá ztratiti — pravil jsi; i síla nejslabšího člověka může nyní podporovati kroky její, a ty nejsi, nesmíš býti jeden z nejmenších. A což jest láska k nepatrné dívce proti lásce k vlasti? Mohla by tě ona v této mýliti? Mohla by ti na dráze k velikému cíli překážeti? Nespouštěj se jí, mluvila dále, a veškerá bytost její rozplývala se v těchto slovech; rámě její vinulo se okolo mne — já slavil svátek svého života. Nespouštěj se lásky mé — nemůžeš-li bez ní vztyčiti se: ale uchovej ji, pohrob ji v prsou jenom jako drahou památku! Zpomínka na ni tebe posilňuj — i když budeme od sebe vzdáleni; neboť jiného nám nic nezbývá.

Anežko! uklouzlo úpěnlivě ze rtů mých, a ledové trnutí projelo žíly mé.

Mlč, mlč, Vilíme můj! prosila ona a položila prsty na ústa má. My se musíme rozloučiti — musíme, drahý Vilíme!

Kdo se může opovážiti, zvolal jsem rostoucí bázní a pukajícím hněvem uchvácen, aby tě z náručí mého vyrval?

Já sama! řekla ona odhodlaně. Čili můžeš ode mne něco jiného očekávati? Vilíme, já vím, co v tvém srdci bouří — vím, co na jazyku máš; ale já nemohu jinak — nemohu! Poprvé a naposledy stojíme takto u sebe. Nikdy se podobné chvíle nechtějme dočkati! Co nyní učiním, co před se vezmu — ještě nevím; ale zpomnění na tebe bude provázeti kroky — až k hrobu…

Mnoho, mnoho jsem ti toho, bratře, napsal! Ještě jednou přežil jsem všechny hodiny bolestí svých — i zdáť mi se, že nyní otužen na ně i ku předu pohlížím. Ty máš nyní věrný obraz můj. Co mu asi řekneš? Budeš mi to věrně psáti! Ó budeš, zajisté budeš!

A co si ona nyní počne? — Já jí déle neodmlouval. Tiše, ruku v ruce, vraceli jsme se domů. Večernice stála již na obloze, my to dříve nepozorovali. Já byl zdráv a silen. Nový život probíhal mi napnutými žilami. Nevěřilť jsem — a nevěřím, že by se mohla odtrhnouti; že by mě mohla opustiti; sice bych nesměl v slzy, vřelost řeči, v bázeň, milost — v nic bych nesměl věřiti. Čili by dívka měla býti silnější než já? — Ach! vždyť já teď od ní praničeho nežádám. Skoro spolu ani nemluvíme. Spokojen jsem, když mé oko na ní utkví — v blízku jejím zdá mi se, že stojím pod perutěmi anděla strážce svého.

Lékař, můj hromosvůdce, nepřichází již do domu. Lucie mi žaluje, že mu Anežka všecku naději vzala — žaluje mi, že budoucím štěstím opovrhla, a nemůže proměnu celé bytosti její pochopiti. Ať ji nepochopuje! Beztoho by jí nerozuměla; Anežka je tichá — je, doufám, šťastná. — Šťastná — snadno napsáno — napsáno, protože to přeji, protože sám šťastný jsem. Musím tedy i v její štěstí věřiti.

*

Já užil dnů nebeské radosti. Byl jsem v Praze v záležitostech zamotaného procesu. Ale nebyl jsem tam sám.

Nechtěl bysi vzíti s sebou Anežku? prosila mě Lucie. Snad ji cesta povyrazí. Já nevím, co té holce schází.

S klopotným srdcem poslouchal jsem toto požadování a musil se odvrátit, aby mě uzardělá tvář neprozradila. Lucie to měla za znamení nechuti a odporu.

Nehněvej se, milý manžele! prosila dále. Já ji nemohu tak smutnou viděti. Prahu ještě nezná. Snad ji přivede na jiné myšlenky. A výlohy nebudou také o mnoho větší…

Dále jsem jí nedal mluviti. Slíbil jsem, že Anežka se mnou pojede.

A ona sama? — jak se při tom chovala? Beze všeho projevení libosti, chladně, pokojně. Mlčky seděli jsme v kočáře — ale já byl spokojen, šťasten po boku jejím, šťasten, kdykoli jsem jí alespoň krajinu a dědinu jmenovati mohl, ježto okolo nás míjely. Něco jiného jsem beztoho mluviti nesměl; muselť jsem za jedno dávati pozor na uši kočího, jako na dva zrádce svatého tajemství — pak mé varoval jakýsi tajný cit, kterýž ani pojmenovati neumím. Byla to šetrnost, byla to ostýchavost, úcta… anebo hlas dle povinnosti mé?… to nevím.

Ale podivno! — čím blíže jsme k Praze přijížděli, tím rychleji, tím patrněji zdálo se mi, prchala trudnomyslnost Anežčina, tím patrnčji rozlétaly se tichounké mráčky na čele a tváři její — tím patrněji proskakoval slabý úsměv okolo rtů jejích, a nová živost vypryskovala se jí z očí. — Já jí to řekl.

Mně je tak okolo srdce, odpověděla ona, jakobych se k něčemu velikému blížila, jakobych se něčeho radostného dočkati — jakobych něco dávno žádaného potkati měla. Nyní teprva, zdá mi se, vím, proč jsem proti této cestě se nezpouzela. Bylo to kynutí věčného řízení.

Nemohl jsem s ní o tom se příti; byl jsem rád, že se bývalá bodrost v ní ozývala; a v skutku ji pak letitá příbuzná, u nížto jsem ji v Praze v bytu nechal, dovádivou čtveračkou nazvala. Nežli jsme odjeli, sám jsem ji skoro nepoznal. Živost její byla zase tady; a ke mně — jestli mne samolibost a žádost moje neklamaly — ke mně byla přívětivější, důvěrnější, nežli kdy jindy.

A co bylo toho příčinou? Jediný večer, jediné divadelní představení. Já si to nemohu posud vysvětliti.

Byli jsme v divadle. Hráli dle francouzského originálu vzdělanou činohru — zapomněl jsem, jak, ale zdá se mi, že „Volení stavu“ nazvanou. Celé dějství otáčelo se okolo mladé dívky, postavené v životě na místech drsnatých, která posléz, aby sobě a svým drahým pomohla, k divadlu jíti se odhodlala. — Byla to dobrá, děje a vášní plná činohra; scény dívčí nad míru dojímaly. Měl jsem zvláštní potěšení, vida Anežku, jak s celou duší na hru pozor dávala. Oči její zářily, tváře hořely. Jediná divadelní hra otřásla celou její bytostí. A jak jí otřásla! Jen poslechni!

Jeli jsme domů. Byl krásný letní den. Obloha se na nás usmívala a skřivanové se zúčastňovali rozkoše mé; třepetavé písně jejich rozléhaly se po celé krajině. Na tvářích Anežčiných spočívalo nevýslovné usmívání, odlesk neskonalého vnitřního utišení. Mlčky kochal jsem se v jejím pohledu. Zdálo se mi, že chce mluviti, něco důležitého mluviti — i nechal jsem jí času k rozmýšlení. Konečně začala:

Nemohli bychom si doma nějaké malé divadlo vystavěti? ptala se hlasem trochu nejistým.

S podivením hleděl jsem na ni. — Proč ne? Kdyby vás to těšilo.

Ach, v tom musí něco nesmírné sladkého spočívati! Ráda bych to jednou zkusila.

Já nebýval arci nikdy tuze veliký příznivec domácích divadel, neboť jsem neznal ani jedno, jež by bylo vedlo k něčemu jinému, nežli k mrzutostem, rozmíškám a pomluvám. Krasocitnou zábavu a vzdělání mívají takové pokoutní ústavy vždy jenom za věc vedlejší. Ale nyní o to žádala Anežka! Jak bych se byl mohl žádosti té protiviti? A neměl-li jsem sám duševní zábavy se nadíti? I slíbil jsem jí to a cesta nám pak utíkala samými návrhy o novém divadle. My sháněli hned opony, postranice a malíře; ohlíželi se po hercích, vybírali děvčata, kusy, rozdávali role, odbývali zkoušky a zvali diváky do zahradního domku, z něhož jsme chrámek Thalie utvořiti zamýšleli. Zvláštní chuť měla Anežka do kusu Pražského. Ale kdež ho vzíti — a pak toliku osobami obsaditi? Brzy vyvolili jsme několik jiných… slovem: jako šípy letěly hodiny na zpáteční cestě.

Náš starý malíř, který tu nějaký pokoj a štít po domech obnovuje, také nápisy na hrobech píše a panáky na trh maluje — tento náš pověstný Apelles tře již barvy, a tesař se potí. Já teprva nyní do toho jak náleží chuti dostávám. Udělám z toho malinké učiliště pro naše městečko.

Přál bych si vůbec, abych měl více praktického okresu, abych mohl do života lidu našeho se postaviti a slovem, skutkem jej vésti k tomu cíli, kam jsem to druhdy perem činiti chtěl. Nyní o pero své tuze nedbám. Je to cosi nelibého i neplatného, když se člověk s perem toliko na prostředních cestách potlouká; a já? — já necítím v sobě nic tak velikého, co by mě nad obyčejnost povzneslo. Vidělť jsem také zas jednou Prahu a potěšil se novým, pružným jejím životem. Ona jest a zůstane předce jen ohniskem vší naší literarní činnosti a národního snažení — a nyní se mi vidí, že bychom na venku více takových lidí potřebovali, kteří by jako Jan na poušti cestu připravovali slovu přicházejícímu z prostřed národa, z hlavy jeho, ze srdce jeho; kteří by ústy a rukama na ospalce a na lenivce tak dlouho doráželi, až by z něho předce jiskra vyletěla a se znítila. Zkusím toho také — učiním počátek divadlem. V okolí máme několik úředníků, několik statkářů, kteří stojí vždycky v šiku mezi našimi odpůrci. Můj Bože, kde pak není housenek na nejkrásnějším stromě? I v naší odlehlé krajině se rodí. Ale budeme je smítati a páliti. Nejdříve je zachvátíme libozvukem jazyka našeho. Jako pavouk, ale pavučinou ze stříbrných nitek, ovinu je, že se nebudou moci vyplésti.

Škoda, škoda, že literatura naše v dramatickém oboru praničeho nemá, co by jako zápalné prskavky do srdcí lítalo, do srdcí, v nichžto národní hrdost vzejmouti se, a láska k vlasti jasným plamenem vypuknouti má. Nic neznám z plodů našich dramatiků, ježto by se jako skvělé zrcadlo dějin domácích našemu lidu na oči postaviti mohlo, aby se v minulosti své poznal, přítomný svůj obraz k ní porovnal, co na něm sešlo, opravil, co sesláblo, oživil, co barev pozbylo, obnovil…

Konečně jsme hráli. — Ó mé krátkozrakosti! ó prokleté světa chytrosti! ó ženské… avšak nikoli! ji nebudu proklínati, ji nebudu odsuzovati! Možná, že jedná dle vnuknutí šlechetného ducha, že svému a mému pokoji, že sestřinu blahu oběť přináší — možná, že se mnou jenom — hrála! Ó, kdo mi to vyjasní? Kdo mi, a třeba násilně, pochodeň do ruky strčí, abych si posvítil ve tmách, ježto života mého cesty splésti a zkaziti hrozí?

Hráli jsme — poslechni mé neštěstí — hráli jsme dvakráte. Anežka mě překvapila; věru — žasnul jsem, nemoha pochopiti, kde tu jistotu, tu rozměrnost, spolu ten hluboký cit a vřelý plamen — tu čistou mluvu, to nenucené, uhlazené pohybování nabrala. Ona stála mezi námi jako hotová mistryně, jako vzor z uměleckého ústavu vedle nuzných, bídných členů toulavé společnosti.

Já se podivil. Našim lidem pomátly se hlavy. Ach, že to musím ještě opakovati — že musím tu střelu ještě hloub do prsou tlačiti! Ona se mi zdála k divadlu jako zrozená; sama to pozorovala a rozplývala se radostí. Já se divil, nerozuměl jsem jí… ale brzo mi vzešlo světlo.

Ráda bych s tebou mluvila, ale potají! pošeptala mi jednoho dne — bylo to ponejprv, co mi po naší osudné rozpravě po nemoci mé tykala. I shledali jsme se opět na onom tichém, krásném, mně od oné chvíle posvátném místečku, kde mi zjevila, že mne miluje. Ó, nyní je budu klíti, nyní budu přáti, abych je z ledvin země vyrvati, abych je na povrchu zahladiti mohl!… Potkali jsme se.

Ona byla spanilá. Neobyčejné pohnutí vyvyšovalo půvaby její… ale, co je tobě do toho, co nyní mně? Ohnivými kleštěmi vytrhnul bych rád všeliké zpomenutí. Nebudu tedy obšírným.

Nebudu se teprva ptáti, jestli mě miluješ — mluvila; já v tvou lásku věřím a budu v ni věřiti do smrti. Ale já ti již řekla, že se musíme rozejíti… nelekej se, nemluv, nech mě dokončiti, Vilíme! Nečiň mi toto okamžení těžším, nežli již v skutku jest, a nezdržuj sílu mou, jížto jsem po dlouhém, těžkém boji nabyla! Musíme se rozejíti — leda bysi chtěl moje neštěstí. Já posud nevěděla, co začíti, teď ale myslím, že jsem dráhu nalezla. Půjdu k divadlu.

Já stál zničený. Smrtelný mráz projel mé žíly; nohy pode mnou klesaly — jako veliký příkrov klenula se nade mnou nebesa. Já neměl slov, abych byl náramné bolesti své ulevil. Anežka cítila mou žalosť.

Vilíme! jala se jemným, třesoucím se hlasem prositi; ale tím jediným slovem propukla kůra jako olovo na srdci mém ležící, a proudem vyhrnuly se z něho slova jektavými ústy. Já zuřil, předstíral jí nevěru, prosil, zaklínal ji, — nadarmo, ona plakala, ale mysl její byla ustanovena.

Nuže tedy, jdi! zvolal jsem jako v polovičním šílenství — a nesiž s sebou příčinu zahynutí mého! Tím vědomím můžeš se pyšniti; to můžeš jako vítězství v srdci svém skrývati. Já v tebe zatknul kořeny života svého — ty je vyvracuješ, a diví větrové budou zahrávati polámanými větvemi koruny mé!

Tiše a pokojně snášela Anežka výlev pobouřených prsou, a jako jasné sluneční paprsky patlala pak slova její v divou směsici mých výčitek. Ona měla pravdu před chladným, ledovým rozumem; ale což nemá i vřelé srdce práva svá? — A ona mě předce neopustí! — nemůže, nesmí opustit! Já v to nevěřím. Ústa její hrozí, ale srdce jí puká při tom rozsudku. Tuze bych zchudnul a pravý žebrák vlekl se budoucím životem. Ona mě nemůže opustit! —

*

Až posud četl Skalický dopisy přítele svého. Nyní ležely ještě dva listy v rukou jeho, ale on přestal a hleděl zvědavě na společnost. Mohl se chlubiti, že měl pozorné auditorium. Tiše byli se mladší i starší po celý čas chovali, a pohlednuv jim nyní do tváří, nalezl ještě leckde známku zvědavosti.

„No?“ ozvala se po krátkém pomlčení Lotinka zvukem táhlým. „Co pak jste již hotov?“

„Ještě nejsem… ale daleko do konce již nemáme.“

„Ach, tedy jen čtěte, ať se dovíme, jak to vypadlo!“

„Ale sáhněte při tom hezky do jádra,“ ozval se právní Kalina; „abychom posléz předce poznali, co je mocnější než láska! O to se tu hlavně jedná; ale až dosaváde to jaksi nechce vysvítat.“

„To hned zvíte,“ řekl Skalický; „dovolte jen, abych vám dříve něco pověděl. — Obdržev poslední dopis přítelův, chystal jsem se právě k malému výletu, jakož posud ve dvou, ve třech letech rád činívám. Což abysi se podíval k Vilímovi? — pomyslil jsem sám u sebe — a vlastníma očima na stav ubohého přítele pohleděl? — Pomyslil jsem, a také hned se odhodlal. Nežli jsem ale do vozu sedl, došla mě ještě tato zpráva.“

Při tom rozevřel předposlední list ze svého svazečku a četl zlomek listu přítelova.

…A ona mne předce opustila! — V těchto několika slovech máš vyobrazený celý stav můj. Modli se za mne, bratře! Nevím, jak v boji obstojím. Avšak nebojím se ani nejhoršího! Může-liž pro mne býti nejhorším, co přináší pokoj? Toho se nebojím; ničeho. Tobě se zpovídám — tobě — jedinému, kterýžto znáš veškeré přehyby srdce mého. Protiven je mi život — neplaten — jako vyvrácený, uschlý strom, jenžto se vrže do ohně. Modli se za mne — jestiť to poslední „zdráv buď“, kteréž tobě nyní posýlám…

„Tento dopis,“ začal Skalický po čtení opět mluviti, „popichoval oumysl můj tím živěji. Vidělť jsem, že je ozvěnou zoufalého srdce, a neukojná bázeň zmocnila se duše mé. V letu kvapil jsem do krajiny, kde Vilím bydlil. Znalť jsem ho skrz naskrz, a bázeň moje nebyla bez důvodu. Jak jste z dopisu pozorovati mohli, byla duše jeho měkká, všeho dojmu schopná, nejmenším pohnutím hned semotam zmítaná, všem citům se podávající — tenká třtina, průvanem vášní se klátící. A poslední slova jeho byla tak daleko za mezník mužného, chladného zmužení posunutá, že jsem se toho nejhoršího strachoval — právě toho, co mi z listu jako cíl vší touhy jeho na mysl se stavělo.

Bylo již hezky pozdě na noc, když jsem do městečka dorazil. Ale za žádnou cenu nebyl bych několik těch hodin do rána v hostinci ztrávil. Čarovnou mocí pudilo mě to dobytu přítelova: i dal jsem se k němu dovésti. — Je pan rada doma? ptal jsem se služky, ježto nám na zavolání mého průvodčího na schody svítila. — Milostpán je doma; ale ve svém pokoji, a zapověděl před večerem… Kde má svůj pokoj? ptal jsem se netrpělivě, a děvečka nevědoucí hned, co ze mne udělati, uvedla mě bezděky ke dveřím. Já zaklepal. V pokoji bylo a zůstalo ticho jako v hrobě. Vilíme! zvolal jsem, hlasitě klepaje. Otevři! — Tu padlo v pokoji něco na zem… ale hned zase všecko utichlo. Vilíme! volal jsem s rostoucí bázní. Neznáš hlasu mého? Otevři! Bratře! Tvůj Pylades tě volá — Tu se mi zdálo, jakoby byl uvnitř někdo skokem ze sesle se vzchopil, pak se ozvaly kvapné kroky, v okamžení na to vrzala u dveří závora, a v druhém okamžení stál jsem za prahem, dávaje služebné osobě znamení, aby se vzdálila.

Já se zděsil pohledu nešťastného přítele! Na smrt bledá byla tvář jeho, oči vpadlé, tajným ohněm planoucí, a při tom jako u vyjevení na mne upnuté. Celá podoba jeho nesla známky duševní choroby a jakési tělesné zanedbalosti. Stál přede mnou, ale nemohl ani slova z úst vypraviti. Já ho pojal v náruč. Vilíme, zpamatuj se! řekl jsem. Poznej mě a obživni na srdci mém! — A on ovinul křečovitě ramena svá okolo těla mého, položil hlavu na prsa má a plakal hořce a hlasitě jako dítě. Já ho nechal. Cítilť jsem sám, že každou slzou ledová kůra na srdci jeho se rozehřívá — a nesmírná tíže s prsou jeho kapka po kapce se rozsýpá. Pláč je nejlepší svod bolesti, a jemu se nejjistěji brána úlevy otvírá. —

Zvolna a mlčky vedl jsem ho dále ode dveří, a zraky prohlédaly zatím pokoj. Svíčky měly vysoké, ohořelé knoty — znamení, že se jich dlouhý čas nebyly štipce dotknuly — a temné hořely. Na stole ležela bambitka — druhá vedle sesle na podlaze. Teď jsem věděl, co to bylo prve spadlo — a hrůza projela žíly mé.

Ubohý Vilím třásl se v loktech mých — přinutil jsem ho, že se posadil. Bolestně pohleděli jsme na sebe. Srdce mi pukalo při pohledu na šlechetného přítele. — Vilíme! začal jsem lítostí se třesoucím hlasem mluviti. Co počínáš? Nemělo by na celém, dalekém světě nic tolik ceny pro tebe, abysi pevně i s bolestí svou se postavil, hlavu vztyčil a jasným, důvěrným okem k nebi pohlednul? Nemáš-li přítele, manželku, vlasť, povolání, a jak se veškerá kouzla nazývají, ježto nás magneticky k životu poutají? —

Já mluvil dlouho, posadiv se vedle něho. On držel ruku mou pevně v rukou svých, hlava jeho spočívala na prsou mých. — Mluv, o mluv jen dále! šeptala ústa jeho. Slovy tvými okřívá zprahlá duše má jako rosou nebeskou. Ne — tak ne! zvolal rychle, a vzchopiv se, opět bouřlivě na prsa moje se vrhnul… ale jako troubením k soudu volajícího anděla prociťuje z hlubokých mrákot. Děkuji ti — děkuji! — Já chtěl svrhnouti břemeno života — a jenom její slova, její prosby — ty drahé tahy ruky její — mluvil dále, a obrátiv se ke stolu, vzal s něho list, ležící vedle bambitky — ty udržovaly ještě vratké nohy mé, že se již nevrhly v propast bezednou. Já jsem slabý, hříšný člověk — já to vím; ale zmužím se — neopouštěj mne — ty znáš rány mé! —

Veškeré smysly jeho byly v horečném zápalu: prudce přebíhal po pokoji; ale já nechal bouři jeho zuřiti, a odstraniv vražedné nástroje, utíral jsem zatím svíčky. — Stalo se, co jsem očekával. Po dlouhé chvíli zastavil se Vilím zase u mne. — Víš, co jsem chtěl počíti? ptal se mě rtoma se chvějícíma… Já ukázal mlčky na bambitky. On pokývnul hlavou a sklopil oči. — Ano, chtěl jsem odejíti, pravil, ale dříve se ještě rozloučiti se vším, co mne zde poutalo. Ale toto zdrželo kroky mé. Při tom podal mi list, kterýž ještě v ruce držel. Čti, řekl: to jediné jest můj talisman… Bylo to písmo ženské — list Anežčin. Já si ho později opsal, mohu jej nyní také sděliti. Tuto jest.“

Byl to poslední dopis ve svazečku Skalického; i přečetl jej, pokud sloužil k dokončení příběhu.

Musí, psala dívka — musí to býti; můj jediný, můj na věky milovaný! My nejsme vinni, že jinak býti nemůže; ale musíme se rozejíti, nežli by nás třeba vina zastihla. Já tě miluji — památka na tebe bude průvodkyní mou na všech budoucích cestách a zachová mne pevnou, čistou v pustinách života, do něhož se nyní pouštím. Já tě miluji — bolest srdce mého rozplývá se v horkých slzách, co to píši, a pýcha okřidluje klesající mysl mou. Já tě miluji — píši to, přísahám ti ještě jednou k své i tvojí útěše; ačkoliv ty jí tak velice nepotřebuješ jako já — ubohá! Ty jsi muž, šťastný muž — nadaný bohatým duchem, ach, tím věčně se prýštícím zdrojem křišťálovým, v němžto já se tak ráda zhlížela; ty jsi muž, diamantovými okovy k drahé vlasti upnutý, tys věrný syn té svaté matky, ctitel, strážce, pěstoun, sluha její — tys všecko, všecko pro ni, a slova, kroky, činy tvoje budou jako drahé símě na úrodnou půdu padati a zlaté klasy vydávati! Ale já? — já ubohá, chudá, slabá dívka, čím se já mám života chytnouti? čím naději svou sesíliti a přikvačující na mne slabost otužiti? Já nemám ničeho, nežli — tebe, tebe můj jediný! V tobě bude se duše moje vzpínati, a po tobě budou se moje oči obraceti, a jako sladký balsám bude každá pověst o tobě ňadra moje prochvívati — pověst, která mi bude rajskými zvuky o službách mluviti, které vlasti prokážeš. Víš nyní, co na tobě žádám? Stůj a setrvej, jak vlastenci přísluší! Tys mi nejednou se zápalem o tom nejdražším mluvil, co člověku za jedinou pravou útěchu v tomto pozemském údolí dáno — já na tvé lásce k vlasti mrtvou duši svou oživila a v jedno s tvou spojila. Já budu jednou oučet z dnů tvých žádati — tvá Anežka bude se jednou ptáti: Vilíme, co jsi učinil? — Ó, dej se mně s hrdostí a radostí chvíle té dočkati; ne-li podivným světa během zde — tedy onde!

„Víte nyní, co mému příteli zbraň z ruky vymklo?“ zeptal se Skalický.