Kytice (almanach)/Láska slepé/II

Láska slepé František Pravda
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Láska slepé II
Autor:	František Pravda
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 7–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Otec Apin je vážený měšťan, miluje svou slepou dceru víc než viděcí a rád by jí tělesní neduh vynahradil láskou svou. Matka se s ní v skutku a v pravdě mazlí, těžce nesouc její a tedy i své neštěstí. Ó velmi jí leží na srdci budoucnost drahého dítěte! Již probděla mnoho nocí kochajíc se v bolestných myšlénkách a nezbylo jí nic jiného, leč složiti naději svou v Pána a Jemu odevzdati dceru ubohou.

Apolonie má bystrý rozum a výborné srdce, vyniká neobyčejnou pamětí, dobře se učí, zná mnohé hry a práce, ku kterým jiné děti zajisté nejsou způsobnější nežli ona. Všecko chce vědět, na všecko chce sáhnout, nestačejí odpovídati jí na otázky a kolikráte ku podivu pravý úsudek o věcech pronáší. Oblíká, svlíká se a jí sama, má svou lžíci a svůj talíř a šaty a ostatní své jmění zamyká si do vlastní almárky.

Sestru Rosu Api již v útlém mládí jejím milovala upřímně. Celý den vyseděla u její kolébky, hovořila na ni, zpívala jí a v náručí ji chovala. Když počala mluviti, byla její učitelkou, modlila se s ní, vypravovala jí svaté a světské příběhy a Rosa ji zase vodila brzy poznavši, že má nejistý krok, tak chodíc, jako ona, když zavře oči. I vyzpytovala, že nevidí, ani to ne, co má zrovna před sebou. Odstraňovala tedy, co jí stálo v cestě, donášela, co potřebovala, varovala, napomínala ji a všecko, co spatřila, jí popisovala. Byla na to pyšná, že jí také prospívá, jevila k tomu velkou ochotnost, ráda se s tím honosila a těšilo ji, když ji za to pochválili. Předce na ní také záleželo! Api byla moudřejší, byla starší, větší, věděla mnohem víc než ona, lépe rozuměla mamince, co jim povídala, všecko si pamatovala a měla zalíbení jen v dobrém. Ale nicméně v tom jednom ohledu stála nad ní: byla jejím vůdcem, rozeznávajíc z daleka, co Api posouditi nemohla ani z blízka.

Rosa byla ještě maličká a nezkušená a nedovedla vždy upokojiti zvědavost sestřinu. Ale sousedův Robert, syn mistra kožešnického, důkladnější zprávy jí dával. Chodil již do školy. S Api zacházel velmi rád a vida ji na ulici hned se k ní přidružil. Sestra jeho Berta byla její přítelkyní. Navštěvovali ji spolu, brávali si ji a Rosu spolu k sobě a hezky je vyráželi. Otec jejich byl důvěrník jejího otce a matky srdečně se milovaly.

Později převzal Robert povinnost, Api doprovázeti do školy a ze školy. Před školou se zastavil pro ni a po škole ji zase odevzdal.

Apolonie byla tou nejpozornější žákyní. Čísti a psáti a počítati na tabuli se ovšem neučila a učiti nemohla. Ale svaté náboženství, rozličné příklady, počty z hlavy poznávala tak výborně, že se jí ve škole nikdo nevyrovnal. Učitel bral na ni zvláštní ohled, o čem neměla dobrého pojmu, činil jí pochopitelné a byl dostatečně odměněn za namáhání s ní, přesvědčiv se, že je obětoval půdě úrodné.

Robert byl slepé dívce tak říkaje podučitelem, předčítal jí z kněh co měli uloženo a ona dříve to uměla nazpamět než on, ano stačilo jí, slyšeti něco jen jednou a tak hluboce se jí to vtisklo do duše, že to na vždy podržela. Chodila se školáky také k zpovědi a k svatému přijímání a odříkávajíc s nimi modlitby jevila velkou vroucnost a nábožnost.

Doma se Api učila ženským pracím: pletla punčochy, předla, uklízela v pokoji. Znala každé místečko, věděla, kde co leží a stojí, ruce jí sloužily za oči a měla v nich takovou jemnost, že všelicos lépe dovedla než lidé dobrým zrakem opatření.

Milá slepá dospěla a povyrostla a Robert se ostýchal choditi ruku v ruce s tak velkou školačkou. Doprovázela ji sestra Rosa a jen když neměla jiného vůdce, přispěl on jí.

Přestali oba navštěvovati školu. Api chodila ke kupci, k pekaři, k mydláři. Robert, viděl-li z okna, že jí na ulici hrozí nebezpečenství, vyběhl a před úrazem ji chránil.

Do kostela se Api vodila s matkou. Na křesťanské cvičení brala ji Robertova sestra Berta a s tou i za městem v polích a zahradách se často procházela. Robert velmi rád býval přítomen, učil se doma u otce řemeslu a společnost slepé panny se mu líbila nadevšecko. Poznával a přesvědčoval se, že je moudřejší než druhé dívky, jež netoužily leč po světských radovánkách, nejevily v řeči leč marnou a hrubou povahu. Duch její ustavičně hledal poučení a nikdo jí je tak nedovedl podávati jako on. I zakládal si velmi na tom, že jí může zvěstovati, co jí pro nedostatek zraku bylo tajemstvím. Otázky její nutily ho, všímati si věcí ve světě. Pozoroval krásu přírody, přemýšlel, proč to a proč ono tak se děje a ne jinak a jaké v tom jsou rozdíly. A maje vykládati, co vidí, slyšel, jak si slepý představuje, co nevidí, a rozsuzoval, co snadno, co těžko může pochopiti a čemu nikdy a nikdy neporozumí.

Api Roberta kolikráte uvedla v rozpaky. Ptala se ho, co byl ještě nikdy nepovážil, platilo jí za zvláštnost a div, co on až posud měl za úkaz všední a obyčejný. Vůně květin nesmírně ji blažila; on více se těšil z jejich barev. Api barvy uměla jmenovati, rozeznávala modrou od zelené, červenou od žluté, bílou od černé. Však co barva je, jak vyhlíží, to nevěděla a Robert nebyl s to, aby jí to pověděl. Modré mu bylo modré, zelené mu bylo zelené a rozdíl neznal než ten, že modré není zelené a zelené že není modré. Tak jí vysvětloval i druhé barvy a že slepá neznala žádné z nich, nemohla z jedné souditi o druhé.

Že lidé některým barvám dávají přednost pěknými je nazývajíce, to Api slýchávala: zvlášť červená a bílá se jim líbila. Domnívala se tedy, že všecko, co červené neb bílé jest, musí býti pěkné. Špínu naproti tomu, šerednost a ohyzdnost měla za černou. Říkalo se: „Má tvářičky červené jako růže.“ A: „Je černá jako cikánka.“ Api ráda by byla věděla, jaká ona je. Vždy jí napadl Robert, když se obírala s takovýmito myšlénkami a povzdechla si: „On ví, jaká jsem!“

Pak se zase sama sebe ptala: „Jaký je on?“

A odpověděla si: „Zajisté hodně červený a bílý.“

Však komu se má svěřiti, aby jí to řekl? Když byla maličká, nestarala se o takové různosti. Nyní je již velká a stydí se někomu o nich se zmíniti. Vsak matka ji proto zle neposoudí!