Kytice (almanach)/Láska slepé/I

Láska slepé František Pravda
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Láska slepé I
Autor:	František Pravda
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 3–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V městečku Skalici před úhledným domkem sedí útlá děva a hraje si s pannou, již drží v rukou a má okolo sebe rozličná dřívka a písek. Svítí na ni slunce, teplo jeho je jí příjemné, byla doma v chládku a nyní se zahřívá. I točí hlavičku k nebi, odkud ty rozkošné paprsky vycházejí, dívá se otevřeným okem v sluneční blesk, cítí ho na tváři a usmívá se, radujíc se z toho. Nic ji to nebolí a nezaráží, ba ani nemžiká, pořád hledí do slunce a obličej zdvižený od něho neodvrací.

Z protějšího domu vyjde chlapec, větší než jest děva, tiše přeběhne ulici a k ní přisedne. Než promluví, také oči upne v slunce, ale hned je zase zavře, dělají se mu kola okolo nich, nic nerozezná a dlouho si je tře, než zase vidí.

Dívka slunečního světla se ještě nenabažila, chytá je na čelo, na tvář a zrak v ně pohříží. Je patrno, že ji to těší, že to lahodí smyslům jejím, neboť se blaženě chvěje, kývá hlavičkou, ručičkama nahoru dolů jezdí proti slunci.

Hoch se tomu diví, sám již očí ani nepozdvihne a nemůže pochopiti, že ona snese jemu tak odporný pohled. Má strach, že jí to uškodí, protiví se mu to a nechce déle býti toho svědkem. I nakloní se k ní, dá jí dlaň před oči a skoumá, jestli jí to nepřekáží. Ona hned znamená záclonu před očima a aby se jí uhnula, vypíná se do výšky, krčí se k zemi, v pravo v levo se obrací. Ale chlapec stíhá každé její hnutí, stavě dlaň tak, že má oči v stínu a pomáhaje si i druhou rukou.

Slepá, za takovou zajisté již každý dívku vyhlásil, pohřešuje víc teplost slunce, než jasnost jeho, ačkoliv se jí v čele jako rozednívá, když na ni svítí přimo. Nemohouc na žádný způsob paprsky jeho ještě jednou zachytiti, myslí, že se nadarmo o to pokouší. Snad nastala pošmúrnost a temnota? I sklopí hlavu, chmatá okolo sebe, zdvihne pannu a sebírá dřívka.

Chlapec poposedne, aby ho nezasáhla. Ale již ho tuší, čerstvě po něm lapne, chopí ho za ruku a praví: „Už vím, že ty’s tu, Roberte!“

„Já se na tebe zlobím, Api,“ odpovídá Robert. „Proč pořád hledíš do slunce? Pálí to jako oheň a nikdo to dlouho nevydrží!“

„Mně slunce nic nedělá,“ připomíná mu Api, „já je nevidím a ještě mi není tak horko, abych to nevydržela.“

„Horko mi také není,“ přiznává se Robert, „ale já myslím, že to bolí, když slunce tak do očí bodá, jako do tvých.“

„Viď, Roberte, že mám jiné oči než ty?“

Robert si prohlídne její oči, pozdvihne na nich klapky, nepřijde však na žádný rozdíl, leč že se mu zdají býti nějak divné. Praví: „Máš oči skoro jako naše Berta. Jen kdybysi pořád něco nehledala. Sem tam je točíš a nikam je neupneš.“

„Že něco hledám? To bych musela makat rukama, očima nic nenajdu.“

Robert se chce o tom přesvědčiti, vezme do rukou svou čepku a ptá se: „Co to držím?“

Api to neví.

„Řekni mi,“ pokračuje Robert, „kdo jde okolo, mužský nebo ženská?“

Api hádá: „Ženská“ a uhodne.

„Hleď,“ raduje se Robert, „že předce vidíš!“

„To já slyším,“ usmívá se slepá, „šustily šaty a proto jsem to věděla.“

„Kdo tamhle v okně zalívá květiny?“

Api nevidí okno ani květiny.

„Ukaž mi, kde je věž?“

Api ukáže v tu stranu, ale přisadí: „Tam cinkávají zvony, věž já nevidím.“

„Pověz mi tedy, co vidíš!“

„Nic, Roberte.“

„Ani slunce ne?“

„To cítím, ale nevidím.“

„Jak pak víš, že je den?“

„Mně je den jako noc.“

„Což jsi ve tmě?“

„Ano.“

Robert zavře oči, aby věděl, jak to je, býti ve tmě. Potom je zase otevře, dívá se útrpně na slepou, je mu jí líto, nemůže však pochopiti, jak je možná, míti oči a neviděti. Ona zase nepochopuje, kterak člověk očima něco pozná a nemůže si to představiti. Domnívá se, že se každý přiblíží k věci, již chce viděti, a když lidé slunce okem dosáhnou, napadá jí, že by si je rukou také mohla omakati. I zmíní se o tom Robertovi, chce, aby ji k slunci dovedl, vystrkuje ruku, ptá se, jak daleko k němu ještě má, prosí, aby ji nadzdvihnul. Pak by ráda věděla, je-li slunce oheň a smí-li se ho dotknouti, aby se nepopálila. Jak oheň pálí, to již ví, zkusila to na svíčce ve světnici a na hořícím polenu v kuchyni.

Robert sebere všecku svou moudrost, aby ji vyvedl z bludu. Chudák ale nevyzpytoval slunce ještě ani sám a zdánlivé učení o něm přednáší. Praví: „Arciť je slunce oheň, ale je daleko a vysoko a nikdo k němu nemůže.“

„Po řebříku také ne?“ ptá se Api.

„To se rozumí, že ne,“ vykládá Robert, „kdyby třebas byl na tom největším kopci a kdyby se všecky řebříky, co jsou v Skalici, svázaly a na sebe postavily.“

„A kde je slunce v noci?“

„Inu zapadne za hory.“

„A co tam dělá?“

„Zhasne.“

„A kdo je ráno zase rozsvítí?“

Robert je drobet zaražen, zpamatuje se ale a odpoví: „Kdo jiný, leč Pánbůh!“

„A kdo je vytáhne nahoru?“

„Také Pánbůh.“

„Je to vidět?“

„Není, ono vylízá samo, Pána Boha nevidíme.“

Api se tomu diví, vyptává se na měsíc a na hvězdy a věří Robertovi, že jsou to samé ohnivé koule a žeby všecko zapálily, kdyby nám byly na blízku. Oba dva se z toho těší, že je Pánbůh drží hodně daleko od nás. Robert soudí, že osvěcují nebe, a když mu Api namítá, žeby snad andělíčkům bylo tuze teplo, připomene jí, že jsou andělé pouzí duchové, jenž mají rozum a vůli, ale těl nemají. Proto prý jim ani teplo ani zima býti nemůže.

S tím se děvče spokojí, přestane mudrovati a s Robertem si hraje. Přidruží se k nim Berta jeho sestra a Rosa sestra její, dělají ze dřívek domky, čistě oblečená panna bydlí v tom největším, v druhém má šaty, v třetím stojí kráva a vedle je sklep na smetanu a mlíko.

Api dává pozor, aby nic nepřekotila. Písek rovnat, dřeva spojovat, pannu oblíkat dovede tak dobře jako druzí. V poledne se rozejdou, Api nepotřebuje, aby ji domů vedli, zná sama cestu a bez obtíže se dostane k rodičům do pokoje.