Láska básníkova/6.

Láska básníkova Josef Kajetán Tyl
5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 155–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Já jednu též panenku
    Tak vroucně miloval:
Že však s jiným pohrává —
    Jsem nepozoroval.“

J. K. Chmelenský

Bylo roku 1839. Prume dával v Praze koncerty. Divadlo bylo plné; — Prume vládl smyčcem jako kouzelným prutem, a publikum…

Ach, proč povídám věci vůbec povědomé? — A komu jsou neznámé, jakž mu je živě na mysli zobrazím? — Po Paganinim nezpůsobil žádný violinista v Praze takovou sensací jako mladistvý Prume, Belgičan…

Podepřen o stěnu kolem lóží stál v parteru mladý, as třicetiletý muž osmahlých, ale ušlechtilých tváří. Ani úsměv, ani nelibost nebylo na nich viděti. On jediný, zdálo se, neměl v obecném plesu žádného oučastenství.

Ale duše jeho nebyla studená. Žilo v ní bolestné zpomenutí — ale tvář jeho byla silný železný zámek, jenž nižádnému pohnutí na jevo stoupiti nedopustil.

Byl to Vilém, německý básník.

Máme-li ještě popisovati, v jaké doby ho pamět zanášela, když mladého Prumea před sebou viděl? — Jelť právě do Pešti. U Slavíkova hrobu končila se jeho pouť.

Zpráva o nešťastném dnu 30. dubna 1833, který byl Slavíka v Pešti umírati viděl, došla ho i v Americe. — A Mína? O manželce nebylo při té truchlivé novině žádné zmínky. Byla jeho? — nebyla? — Naděje se Vilémovi opět zableskla — naděje krásná, nikoli však co mlhavé a kmitavé světlo bludiček, nýbrž klidně a mírně usmívavá, jako sedmibarevná duha. Doufal — byl však také odhodlán všeho se odříci. Nyní byl na cestě do Pešti — a pak do Vídně… Jako sen leží před ním celá minulost. Vidí před sebou mladého koncertistu, ale neslyší ho. Duch jeho je pln hry Slavíkovy, jeho triumfu a jeho zhasnutí.

„Ubohý příteli! kolik dní a nocí přinesl jsi umění svému za oběť! — a kdež je nyní věnec tvůj, kdež památka tvoje? Chudá hudbo, ty panovnice okamžiků — stojíš-li pak za cenu života lidského?“…

Horká slza ukápla mu na snědou tvář — ale slza z oka cizího. Hbitě pozvedl Vilém hlavu. Spanilá ženština byla se nad ním z lóže nahnula, jakoby tóny mladého koncertisty a jich ohlas po sále žíznivými ústy vssáti chtěla. Rozkoš, ale při tom i bolest jakási ležela na tváři její — z oka jí ukápla slza.

Viléma proniklo parno a mráz. Byla to Mína! — Mína, ale celá jiná, mnohem půvabnější — nemohl hned pochopiti, jaká změna se to s ní stala. — Jevila se mu v lesku ženštější ještě krásy, nežli byla, když ji osmnáctiletou opustil.

Také ona zahlídla Viléma. Zdálo se jí, jakoby nevěřila očím. Leknutí vstoupilo jí do tváře.

Vilém, prodrav se davem, vešel k ní do lóže. S nejjemnější dvorností uvítala jej Mína. Podivil se přítomnosti ducha, které byla mezi tím nabyla. Veškeré sny minulých let stály před ním jako živé obrazy.

„Jak jste se měl?“ ptala se Mína. „Nebyloť od vás tuze hezky, že jste po celý čas ani slova o sobě slyšeti nedal.“

„Směl jsem se nadíti, že by zde ještě duše bylo, která by o mně slyšeti chtěla?“

Mina se lehce usmála, nemohla však odpověděti; vešloť více hostů do lóže.

„Navštivte nás, pane!“ — řekla ještě — „mámť vašnostem malé dědictví po zemřelém příteli doručiti. — Vyť snad již víte, že pan Slavík umřel?“

I popsala mu své obydlí — a druhého dne stál Vilém v pěkném domě nejlidnatější ulice. Na předsíni postihl starého sloužícího, kterého však neznal. I pověděl jméno své — a komorník litoval, že není vrchnost doma, že musila vyjeti, že tady ale něco pro pana Viléma S… nechala — a pak aby ji pan S… co nevidět svou přítomností potěšil.

Vilém obdržel malý balíček. I rozpečetil jej. Byla to přítelova písanka. Na tenkých listech byla v ní rozličná poznamenání o hudbě, ze života, o denních příhodách — bylo tam i poslední Vilémovo psaní z Hamburku a pak přítelův list jako odpověď — ale psaný v rozličných dobách.

…„Neproklínám tebe, nikoli — ach, jáť jsem nešťastnější nad tebe! Tys v šírém světě s bolestí svou, já ukován k vlasti. Ty se otužíš, já utonu v bolesti své.

Mina mě nemiluje. Odpusť — ty jsi chtěl mně přístupu do chrámu lásky zabránit, já tebe z něho vypudil. Tebe Mína miluje — dávno tě milovala. Protož leknutí její, ana zvěděla, že jsem já zvítězil — protož ve mdlobách do mé náruči klesla.

Ó že jsi prchnul! Stojím sám a sám, a cítím, že to nebude dlouho trvati. — Mína zbledla. Nemělať síly, tajemství srdce svého přede mnou odhaliti, ale horká nemoc byla mluvnější. Ona tě volá! Ó, kde jsi? —

Musím ustoupiti. Mína je svobodna, prosta všech úvazků. Pozdravila se.

Zpomeňte si na mne — až budu práchnivěti, a to bude brzy. Mlč, srdce, mlč! Dnové, měsíce a roky nejsou dlouhé! Že ne?…

Mina zase rozkvetla. Silná jest její naděje. Ó přijď, přijď! — a zaplač na hrobě mém!

Tys přestál pokutu, jižto jsi sobě sám připravil. Byla těžká — ó, já to cítím; ale odměna bude veliká!

Půjdu také do světa. Český slavík bude zpívati!… a svět bude poslouchati, a ze srdce i ze rtů jeho vyklouzne blahostné vzdechnutí. To bude moje náhrada.

Pouť moje byla krátká. Zemdlený klesám, a slábnoucí ruka moje sahá po věnci vavřínovém. Darmo. Listové jeho vadnou.

Povídají, že umru. S Pánem Bohem! Ale v Pešti — o že ne v Praze! V Praze! V Čechách, v těch drahých — na lůně mateřském, jako milující syn… mezi bratry… ó té blahosti!… té mi není popřáno… nic, nic mi nebylo popřáno, a moje hlava, moje srdce chtělo předce tak mnoho vyvésti!

Ó Viléme! Viléme! — ach, ty nevíš, jak to bolí, scházeti se světa a nemoci oslaviti vlast… zůstaviti tu drahou…“

*

Druhý den stál Vilém před Mínou. Noc byl probděl — nemohl spáti, ale kochal se v kouzelných snách. Dnešek je měl do života uvésti.

Plamenně spočinul zrak jeho na Míně a třesoucí se pravice podala jí přítelův list, nalezený v zápisní tobolce.

Mína četla. Tváře její se zarděly. — Vilémovi zdálo se, že mu ranní červánky nejblaženějšího, slzami a utrpením vyprošeného dne vyvstávají.

„Nikdy bych se nebyla nadála, že váš přítel také básně psával!“… s těmi slovy podala Mína Vilémovi list nazpátek.

„Míno!“ chtěl zděšený básník zkřiknouti; ale slova umřela na rtech jeho. Do pokoje vešel důstojný, ale šedivý muž třiašedesátiletý boháč.

„Baron M…ský!“ uváděla jej Mína hostu svému s jemným úsměvem. — „Můj milovaný manžel!“