Kytice (almanach pro mládež 1878)/Stařeček

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Stařeček
Autor: Antonín Kosina
Zdroj: Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 29–32.
Licence: PD old 70

Vy chcete, dítky, abych vypravoval
    nějakou vám zde z dávných časů zvěst,
ty staré časy abych vychvaloval,
    v nichž daltě Pán Bůh věku mému kvést;
vy nutíte mě, slyším vaše hlasy,
    příhody mé vy chcete poznati; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé dítky, více nevrátí.

I já byl také jednou junák švarný,
    a rostlý jako bříza v lesině,
však, svatá pravda, rváč jsem nebyl svárný,
    já ku cti sloužil naší dědině;
rozpustilé vždy střežil jsem se chasy,
    jež ctnost i mravnost snadno podvrátí; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

Já pilně k rolím otce svého hleděl,
    učil se záhy ctnostem rolníka,
spořivost, pilnost, od otce jsem věděl,
    že lidem blaha bránu odmyká;
ctil otce svého šedivé jsem vlasy,
    my byli jím na lásku bohatí; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

A v neděli, když odpoledne bylo,
    do polí zlatých jsem já rád se bral —
ach, ta krása! mé srdce touhou bilo,
    mou celou mysl zbožný pocit jal,
když zřel jsem všude bohaté ty klasy,
    nad nimi pěvce slyšel zpívati; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

Tu císař pán, náš mocnář milostivý,
    svůj národ volal náhle do zbraně,
a říši svou náš vladař dobrotivý
    svěřoval věrné naší obraně;
ač slyšel jsem své matky žalné hlasy —
    já slyšel pouze vládce volati; —
však se ty prchlé trudné, bolné časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

Však potlačil jsem slzu a do dálky
    od chatky rodné jsem se ubíral,
do víru brzy vrhli jsme se války,
    kde mnohý krajan chrabře umíral;
nade mnou držel anděl ruku spásy,
    mnohého zřel jsem vedle klesati; —
však se ty prchlé trudné, bolné časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

Já mnohá města v Německu jsem viděl,
    i Paříž krásnou zřely oči mé —
lid utiskovati však jsem se styděl,
    vždyť znal jsem svízel války hubivé;
vždyť také vojín srdce slyší hlasy,
    ví také cos, když bída uchvátí; —
však se ty prchlé trudné, bolné časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

A brzy nám jest v domov svůj se bráti,
    zazněly bubny, praporec se chví —
ach, co má drahá dělá asi máti,
    jak potěší se, až o synu zví
jak zlíbám její drahá ústa, vlasy!
    jak příchod můj jí muka ukrátí! —
Však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé děti, více nevrátí!

Jak zajásala víska naše milá,
    junákův sbor když z vojny přišel zpět —
aj, kterak se tvář mnohá zruměnila,
    radosti na ní vzešel blahý květ!
Vítejte nám!“ tak slyšet mnohé hlasy,
    rodiče spatřím blahem plakati; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé děti, více nevrátí.

Zde vizte křížek, co jsem za odměnu
    od vládce svého darem obdržel;
když na tu chvíli já se rozpomenu,
    tu rád bych sobě opět zaslzel;
já přál mu zdaru hojného i spásy —
    kéž Bůh mu hojně v nebi odplatí! —
Však se ty prchlé krásné, zlaté časy
    mně, milé děti, juž víc nevrátí!