Kytice (almanach)/Protivy/IV

Protivy A. B.
III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Protivy IV
Autor:	A. B.
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 116–124. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

A zase přišlo poletí, a poslední vonné zápachy duly z Choltínských lesů; zamodralé výpary ze vzdálených pahorků se vznášely, a v nížině mezi pahorky se louka a zahrady, pole i jezero, vše ty dávno známé, milé zjevy na Ladislava usmívaly. Prsa jeho se šířila, srdce blahostí se naplňovalo. Navštívil všecka místa, ježto mu drahá bývala, i pokraj lesa i po břehu jezera odpočíval, jako před lety. Mnohoť se změnilo, ale příroda si zůstala věrna — a on jí.

Dospěl v muže — ale neodumřel tomu, co jinocha těšívalo. Byť i dojmy naň dorážející méně prudce do sebe vssával a méně se jimi rozněcoval, bylyť to předce ty samé dojmy a to samé jich požívání, jenže zralejším způsobem. Nezměnilť se tedy myslí, ale tím patrněji tělem. Ostýchavý snílek vzrostl v muže přímého a příjemného, v němž jará obraznost se zdravým rozumem se spojovala. Nebylo při něm ani předpojatosti mysli, aniž duse jeho životu byla v něčem odumřela, aniž požíváním se byl přesytil. Napomínání otcovo a zvláště slova na Vojtěcha zaměřená živě se ozývala v paměti jeho a dala mu mnoho přemýšleti o cestách života vůbec a zvláště o té, již nastoupiti za pravé uznával. Novým časem i nové zájmy povstaly, a Ladislav uznal, že nyní po vůli a smyslu předkův svých předce docela jiným směrem působiti mu jest, nežli jim před stoletími bývalo.

Stav jeho se mu neprotivil, ale necítil se v něm právě šťastným. Zamýšlel na jinou cestu a umínil si s otcem o tom promluviti. Posud se mu k tomu ani příležitosti nepodalo. Byloť tolik lidí v domě, tolik roztržitostí a zaměstnání, že mu při tom až ouzko bylo.

Sluncem domu toho času byla Aurelie, kterážto s otcem návštěvou na Choltíně meškala. Krajina se jí líbila. Projížděla se na nejbujnějších koních, jichž ve vůkolí se dopíditi bylo, až v postrach lidu! Pravá to amazonka, ta Aurelie, hrdá a pánovitá, odvážlivá a hbitá, vždy svěží, vždy po novotách a rozmanitostech bažící! Kterak se Vojtěch před ní stěsnil na malého, malounkého muže! Rozkazovala mu jako velitelka a on poslouchal jako sluha. Kdyby se bylo dle ní vše řídilo, byla by celý Choltín v osmi dnech na vrub obrátila. Ale zvláště starobylá část domu, východní strana jí byla sůl v očích. Obraznost její si něco docela zvláštního vymyslila. „V lese se vystaví hrádek,“ projevila se k Vojtěchovi, „celý dle starověkých vzorů, s hlídkou, vížkami i hradbami, s příkopem, valem, i se zdvihacím mostem. Tam se celý ten starověký arsenál přenésti by měl, i s obrazy a se vším, co tam starožitného bylo. Nynější bydliště by se mělo celé v lovčí hrádek proměniti, příbytek pak zcela nový v středu zahrady docela vlaským slohem vystavěti.“

Vojtěch všemu přisvědčil a přivolil, byl úplný otrok své dámy. Dělati mu však nelze bylo čeho, jen slibovati, neboť ještě nebyl pánem statku a Jeník zaslechna od něho, jaké změny by zde žádoucí byly, a poznav ihned, odkud vítr věje, tak rázně se proti tomu obořil, až se Aurelie slov jeho zhrozila.

Aurelie vůbec byla popudlivá velmi a od nějakých časů nad míru mrzutá — proto že se jí Ladislav na všech cestách vyhýbal. Ano, to ji mrzelo; nejsouc zvyklá takovému chování, cítila se jím nanejvýš uražena. Aj, což uražena? Cítila se tím zničena, neboť mladík ten tak ozdobný, vážný a přece života plný, v jehož tvářnosti mladictví s mužstvím ještě zápasilo, ji tak zajímal, že kde jen možná mu v oustrety vycházela. A však marně. Ladislav si toho ani nevšímal, ale Vojtěchovi to neušlo. Nyní ponejprv v životě mu napadlo, na bratra svého pozorným hledem pohlídnouti, a hle — pohlídnuv naň zachvěl se sám nad sebou.

„Ten hoch věru není tak blbý, jak býval, a jak jsem se o něm domýšlel, že posud jest!“ pravil sám k sobě.

Ale Ladislav se mezi tím zanášel docela jinými věcmi. Větší díl času svého trávil v starobylé síni. Nacházelyť se tam mezi pilíři za obrazy poukryté skříně, knihami naplněné. Bylyť to knihy české a latinské z času Rudolfa, Matyáše i obou Ferdinandů, některé dřevnější rukopisy, některé novější výtisky. Kroniky české i staré kalendáře, spisy Paprockého, Hájka i Adama z Veleslavíny, verše Lomnického, skoumání Hrubého z Jelení, paměti Sixta z Ottersdorfu, slovem nacházely se tam poklady, v jakéž se Ladislav s celou duší ponořil. Jakož se mu posud celá minulost jen v ozáření básnickém jevila, tak nyní se mu slova otcova v pravém a rozumném smyslu osvědčila. Počal pochopovati, jaké povinnosti potomka Branických z Choltína vlastně očekávají.

Jeník se nemálo těšil z takového zaměstnání synova, a Ladislav se stal radostí jeho v stáří a chorobě.

Rozmlouvali spolu celé odpolední ve velké síni, zabíhali do minulosti a naděje v budoucnost si jeden druhému jevili.

„Nuže,“ pravil otec, „jaký tedy jest tvůj záměr, když jsi se stavu svého už nabažil?“

„Toužím po pokladu,“ pravil Ladislav, „po míru a tichu domácím. Hlučný svět není působištěm mým. Tichá zaměstnání duševní mne vábí. Nejraději bych na venku kdes žil, při mírné práci hmotné a při hojných snahách duševních. Již z mládí jsem sobě ničehož jiného nepřál, nežli v tichém díle myslitelů našich se účastniti. Tenkráte jsem ještě neznal světa, ni sebe, ni účelů svých v pravém světle jsem nechápal, což všecko nyní se mi zřejmě objevuje. Naše bojiště jest jiné, nežli bývalo za předkův našich. — Kdyby mi jen možná bylo dosti skrovný stateček si zakoupiti, který by mi jen tolik vynesl, abych při oblíbeném sobě zaměstnání obstáti mohl…“

Tu vstoupil starý sloužící do jizby a pošeptal Jeníkovi něco, čeho se tento velmi uleknul. Neodpověděv Ladislavovi vyběhl ven. Ladislav, s podivením za ním hledě, chvíli posečkal. Podivný jakýs šramot neobyčejný zbudil pozornost jeho. Služebníci hraběcí sem tam pobíhali snášejíce vaky a tlumoky a vše na uchystaný již kočár nakládajíce. Jeníka zde nebylo ani Vojtěcha, a Ladislav nechápal, co to vše znamená. Ani hrabě, ani Aurelie nebyla k spatření; se sluhy nebylo řeči.

Ladislav zaklepal na komnatu Bertinu, doufaje, že od ní se doví, co se as přihodilo. Nalezl ji — v slzích.

Byloť to ponejprv za času nynějšího pobytu jeho doma, co ji oslovil. Ostýchal se k ní promluviti, ba vůbec se s ní sejíti, neboť věděl, jak nešťastnou se as cítí. Otec mu před dávnem již byl pověděl, že Berta Vojtěcha miluje. Ladislav se jí tedy vyhýbal, nechtě lásce její překážeti. Nyní však se na Choltíně objevila osoba jiná, která jí nejen překážela, alebrž všecky sny její mžikem přetrhla. Ladislav pochopoval hoře Bertiny, nevěděl však, že se zřídlo jejich už dávno změnilo, že nynější zármutek její z jiných kořenů vychází.

A jakož Ladislav, tak se i Berta stranila. Nyní však nebylo času k vysvětlování. Berta nevěděla o ničem, co se v domě dělo a vyšli spolu hledati Jeníka.

Hrozná změna se stala, neočekávaná rána potkala Vojtěcha. Právě po jídle došlo pana hraběte psaní z hlavního města.

Protivníkům Vojtěchovým se povedlo jej očerniti. Padl v úplnou nemilost, byl odstraněn a důstojenství svého zbaven. Jinému jámu kopal, sám do ní padl.

Hrabě dal zavolati Vojtěcha a zjevil mu, co se stalo. Psaní vyšlo z takových rukou, že na omyl neb na klam nelze bylo pomyslili. Bylať to skutečná pravda, a pan hrabě se okamžením projevil, že jakkoliv mu líto, přece zamýšlený sňatek že se tím zmařil. Aurelie si již Vojtěcha ani nevšimla a dala mžikem rozkaz, aby služebnictvo k odjezdu se chystalo.

Vojtěch byl zničen. Kořeny jsoucnosti jeho se vyvrátily — jako šílenec pádil z domu.

Mezi tím hrabě u Jeníka se omluviv, zevrubně mu vysvětlil, kterak věc se nachází a že mu v nynějších okolnostech nemožná, dceru svou Vojtěchovi za manželku dáti, Aurelie sama že tomu nejináče by přivolila, že tedy Vojtěchovi ve jméně dceřině slovo vrací.

Domýšlel se pan hrabě, že Jeník hlubokému zarmoucení propadne a hořekováním a výčitkami jej snad pozdrží. Protož se opatřil velikou zásobou těšících slov, ano i slibů, že neopomine o Vojtěcha se přimluviti a že snad se přátelům jeho povede, nehodu zase odvrátiti.

Nemálo se však podivil jasnému vzezření Jeníkovu a zvolání jeho: „Ó pane hrabě! nenamáhejte se marně. Větší štěstí mne na světě potkati nemohlo! Syn můj, Bohu díky, jest dědicem pěkného statku a netřeba mu jiných zaměstnání. Zbýváť mu zde uprostřed poddaných jeho mnoho důstojnějších prací, nežli na neplodné půdě, na kterou jej marnost hnala! — Kdyby mne byl uposlechnul, bylby zůstal zdravým a šlechetným mužem; tak ale zakrněl na těle i na duši! — Zůstane aspoň teď doma a stane se novým a dobrým člověkem.“

Hrabě se zarazil a nevěda co odpověděti s chladnou vlídností se poklonil a do kočáru vstoupil. V několika okamženích nebylo o hostech ani památky na Choltíně — a bylo tam ticho, jako po vymření. Jeník hledal Vojtěcha, chtě ho těšiti a k otcovskému srdci jej přivinouti, neboť mu bylo, jakoby mu osud byl ztraceného syna navrátil. Hledal ho po domě, po zahradě, vyběhl i ze zámku — Vojtěcha nikde nebylo.

On byl daleko uběhl, jako smyslů zbavený, jako štvaný pádil k lesu a na povýšeném břehu jezerním teprv se pozastavil. Oči jeho byly jako skleněné, bledá jindy tvář pod očima zimničně zahořela, ústa naproti tomu ještě více zbledla a vůčihledě se třásla. Pásmo jsoucnosti jeho bylo přetrženo. Neměl smyslu pro jiný život, nežli pro onen, který se mu na vždy uzavřel, neměl jiných zájmů na zemi, nežli oněch, jež se mu okamžením ztroskotaly. Všecky posavádní snahy jeho byly zmařeny, všecky sny najednou zaplašeny! To, co on ctí nazýval a slávou svou nejvyšší — nyní v blátě zašlapáno bylo, čemu srdce své a duši svou věnoval — to jej zklamalo, co miloval, to jej odmrštilo, čemu se kořil, to jím povrhlo! Neměl zraků pro to, co mu ještě zbývalo v životě, pro čest i slávu vyšší, pro zaměstnání šlechetnější — pro samostatnost, kteréž se po dlouhém slepém poslušenství dopídil — ale jen pro to, čehož nenahraditelně pozbyl.

Světlo se mu v očích temnilo, nebe a země splývaly v obraz nejistý, nohy pod ním klesaly, vlasy vzhůru mu vstávaly. Byl hrozný naň pohled, a ještě hrozněji bylo v nitru jeho. Nebylo v něm, co by mu bylo přispěti mohlo. Myšlénky a city, od kterýchž se po celý život odvracel, odvrátily se nyní od něho, umrtvělá obraznost neposkytla ni jiskry útěchy. Jako kletbou ochvíván stál nad jezerem. Z povzdálí spatřil, kterak hraběcí vůz kvapem odjíždí — s druhé zase strany spatřil bratra svého s Bertou pokraj panské zahrady; Ladislav tak svěží, tak zdravý — tak živá protiva bratrova, jakož on před lety jeho protivou býval! — Až hradních vrat spatřil vycházeti otce svého — hledalť jej — čeho jiného se Vojtěchovi nadíti bylo, nežli že otec výčitkami jej osype, že mu připomene všecka slova, jimiž tak nesmírně ho nudíval a z nichž nyní i Vojtěchovi jakás jiskra pravdy vysvítala.

„Tedy on měl pravdu? a všickni druzí, a já jediný zaslepenec posmívaje se jim, byl jsem blázen, jenž rozumu se posmívá! — Úloha má skončena. Není místa pro mne na zemi — chybil jsem se cesty a nemožná mi už na pravou se navrátiti. Což také do toho? K čemu jsem se chladnosti přiučíval po celý život, kdybych jí nyní v rozhodném okamžení pozbyti měl? Ano, tuto aspoň výhodu jsem získal, že jsem se naučil umříti! O jeden zvadlý list méně — o jeden stín — o jednu splynulou vlnku. —

V několika okamženích pobouřila rána z pistole ptactvo pobřežní — zanášela se daleko lesem a polem — a zahradou a ztratila se jako život toho, jejž zničila.

* * *

Po dvou letech se slavil sňatek na Choltíně. Berta a Ladislav se poznali. Vínek, jejž Berta před mnohými lety Ladislavovi na památku dala, zdobil v čerstvé rozmarýny spleten nevěstino čelo.