Přeskočit na obsah

Kytice (almanach)/Protivy/II

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Protivy
II
Autor: A. B.
Zdroj: Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 106–111.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 140

Zařinčely ostruhy, zaštěkal pes, mohutnými skoky do záhrady spěchaje, a v několika okamženích se objevil Vojtěch v besídce.

„Nuže, otče,“ pravil Jeníkovi ruku podaje a mužně ji stiskna, „zde jsem a jakž pozoruji přišlo i psaní právě v čas — dovolíš mi nahlídnouti?“

„Nahlédni; týkáť se přímo tebe.“

Vojtěch očima přelítnul dopis; tvář jeho se rozjařila i oči vyšším zářily leskem, když list odložil.

„Tedy předce!“ pravil potom; „nemyslilť jsem věru, že to tak rychle půjde. Dobréť to znamení pro budoucnost, a doufám, otče, že budeš se mnou spokojen a že jméno rodu našeho oslavím, jak vždy tvým přáním bylo.“

„Oslavení jména, milý Vojtěše, má rozličné základy a rozličný výkvět,“ odvětil Jeník zasmušiv se. — „Záleží na tom, co tobě oslava znamená; u mne jen v zápětí zásluh platí; kde sama o sobě stojí, tam vydluženým jen světlem se honosí; ale i zásluhy jsou rozličné, a záleží na tom, v čem ty jich hledáš a v čem otcové tvoji je nalézali.“

Kolem úst Vojtěchových onen úsměch pohrával, který znamenal tolik, co tajné pohrdnutí úsudkem zaslechnutým. Obrátiv se pak k Bertě pravil: „Nuže, slečno, jakž pak vy? zamýšlíte se zde na venku pohřbíti? Toť hrozné předsevzetí! Nejen že se sama nudíte, alebrž i skvělé okresy společenské v residencí o novou perlu zkracujete. — Aj, co to? věnečky? jak idyllická jste, slečno! Ah, bývali to pěkní dnové, když mne květiny zajímaly. Jest tomu však už dávno, velmi dávno!“

„Proto ale předce nepohrdneš skromným tím dárkem?“ pravil Jeník na jmeno ukazuje.

„Ah! Vojtěchovi — Berta!“ zvolal Vojtěch; „toť interessantní — hm! ovšem jiná to věc! Budouť mi mnozí záviděti tak milou památku.“

Takto pravil vzav věneček, vtěsnal jej do skvostné příručněnky a v kapse ho ukryl. Berta sklopenýma očima stranou stojíc celá se chvěla. Přítomnost muže, k němuž nepochopitelná mocnost ji táhla, kouzelně ji dojímala. Chování jeho ji neuráželo. Bylo jí, jako by jináče ani býti nemohlo. Cítila se ještě nehodna tak dokonalého muže a byla šťastna, jen když jí dopřáno bylo na blízku jeho žíti. Leč nyní se blížil čas k loučení. Poslední to večer soubytí na Choltíně.

Tu vstoupil Ladislav v besídku. Krok jeho byl tak nejistý, hlava ku předu se klonila, tvář byla tak bledá, oči tak vypráhlé se jevily, že jedna z obou protiv zřejmě se na něm značila, buď bezmyslnost aneb unavenost přílišným citu a ducha napnutím. O Ladislavovi platilo druhé. Jemuť se docela jináče představovala chvíle tato, nežli Vojtěchovi; ten ji s dychtivostí očekával, Ladislav se jí obával, Vojtěch v ní nalézal spokojení svých přání, Ladislav zase zrušení nejladnějších svých snů.

Příštím jitrem měl nastati den rozloučení na dlouho — snad na vždy. O Ladislava psal strýc plukovník a měl nastoupiti snivý jinoch dráhu, na které by mu byl zajisté žádný zdaru neprorokoval. Jen otec jeho se myšlénky té ochotně chopil.

„Srdce jeho jest ryzé,“ pomýšlel Jeník; „pohybování a život vojenský mu dodá i rázu, pevnosti a smělosti, jichž mu nade vše potřebí.“

Zůstalo tedy při tom.

Že však otci ještě ledacos na srdci leželo, což synům projeviti zamýšlel, ustanovil, aby se o klekání v besídce sešli — k poslední snad rozmluvě!

Ladislav se vůčihledě chvěl, a chopiv se podané ruky otcovy vřele k ústům ji přitisknul a dlouho se jí nespustil. Vždyť otce tak vroucně miloval a nejlepšího přítele svého v něm poznával. Jenom to ho rmoutilo, že ho otec k stavu odsoudil, kterého se až děsil!

„Nebuď pak dětinský, Ladislave, a počínej si konečně jako nastávající muž,“ pravil Jeník čelo mladíkovo hladě; „vždyť tě i Berta živostí zahanbí. Co jí zde necháš na památku? Ejhle, jak jsi zapomenlivý! Ona předce na tebe pamatovala!“

Berta byla smělejší. Hbitě přistoupivši podala mu vínek a on se při tom zarděl až pod oči, načež odstoupiv nepozorován jej políbil a rychle na srdci uschoval, a bylo mu při tom, jakby z kvítků těchto vycházela vřelost prsa jeho nadýmajíc a rozněcujíc.

Berta pak na pokynutí Jeníkovo vystoupila z besídky a otec mluvil k synům svým mnohá důtklivá slova a mnohá napomínání jim dával; doložil pak posléze: „Tato pravidla, milé děti, jsou však příliš obyčejná a všední, abyste se jich i beze mne byli nedopídili. Rozum jest vlastně všudy jeden, jenom způsoby jsou rozmanité. Rozumu se držte a cizích způsobů šetřte, nelze vám pak bude neobstáti všady, kam koliv dojdete. I že všady se ctí obstojíte, přesvědčen jsem tak pevně, jako o jsoucnosti své. Ale jsouť i věci, o něž svět se nestará a pověst nedbá; věci výhradní, od nichž však se odloučiti jest tolik, co zavrhnouti víru svou, odhoditi jméno své pro cizí, odříci se osobnosti k vůli — nicotě! — Ano, o této věci mi zbývá s vámi promluviti a sice — na patřičném místě. Pojďte se mnou!“

I odvedl syny do domu.

Hrádek byl uvnitř na dvě částky rozdělen. Na čelní západní straně, kde se mnoho spravovalo a obnovovalo, nacházely se pokoje novějšího způsobu, ač ovšem ne zcela moderně zřízeny, neboť nábytek pocházel aspoň z počátku našeho století. Ale východní strana byla starší a podivného rázu. Zde byly i velké síně, v nichž se člověk přímo v patnáctém neb šestnáctém století cítil. Vysoké klenutí, nářadí prastaré a polozpuchřelé. Po stěnách visely helmy a puklíře, meče, palcáty, partyzány a vůbec starodávné zbraně všeho druhu, i mnohé ztrhané prápory. Mezi okny na vysokých pilířích se jevily starobylé obrazy, podobizny to v celých postavách, pánové a paní z rodu Branických z Choltína.

Do této jizby uvedl Jeník své syny a postaviv se u prostřed za dlouhý mravorový stůl, slova se chopil: „Ejhle, minulá století pohlížejí na vás se zdí těchto a připomínají vám ne onu čest, která všech lidí podílem býti má, alebrž onu, která otcům vašim zvláště co Čechům na srdci ležela. Slyšeliť jste o tom zajisté a tamhle v drahných památkách drahého písemnictví českého se toho i zevrubněji dočísti vám lze jest, co vlasti naší bývalo rytířstvo české a jací mužové z něho vyšli. Povstává nyní lidí, kteří na bývalou malou šlechtu českou si vyjíždějíce na temné stránky jednotlivců poukazují, aby vešken stav tím zašpinili. Ale tito lidé malého rozumu nevědí, že rytířský stav a malá šlechta vůbec — pokud jí v Čechách stávalo — výkvětem a jádrem národu byla, v níž vzdělanost národní se ustředila a udržela, a z nížto snad jediné potomstva se dochovala; neboť nejen na bouřlivých bojištích rytířstvo české krvácelo pro věci národu nejsvětější, alebrž i na bojišti ducha zkoušelo síly své, a řada nejdůvtipnějších hlav českých ze středu jeho vyšla. Netřeba zde poukázati na osoby všem vzdělaným Čechům a znalcům dějin povědomé, jenom na to vás upozorňuji, že síla velmužů těchto snad jen proto se zlomila, že v popředí pokroků a velikých snažení stojíce, mocným a neustálým návalům dorážejících na nás okolností nejprvé podlehli. Pádem jejich shasla světla, otupěly meče, sklesl jazyk i osiřela země! Málo jich zbylo, a kteří jsou, splynuli v řečišti nových způsobů a vteklí potokové zapomněli na prameny, z nichž vyšli. Ale otcové vaši zůstali věrní a protož i vy, cokoliv činiti zamýšlíte, čiňte smyslem a jako vůlí těchto mužův, předků svých. Veškeré snažení vaše nechať k oslavě vlasti čelí, vše jiné jen vedlejší vám budiž věcí. — Tobě zvláště toto připomínám, milý Vojtěše, poněvadž ti bude místo mé zastoupiti, až oči zavru. Nebaž po marných výšinách; sláva, po které se honíš, neprospěje vlasti! Po dálkách toužíš, kdežto předce jenom zde kořen působení tvého; zde tvá čest, sláva a blahoslavenství. Bažením po bohatství nepřekonáš ani kteréhos kramáře, jehož duše na bankovkách práchniví; tví koně a tvoji psové tě nad všedního větroplacha nepovznesou. Co ty nazýváš ctí, jest pouhý přelud. Pravá čest jen z pravočestných skutků vykvítá a všecky pohry a mamy společenské ti nenahradí samostatnost, na jakéž předkové tvoji slávu svou zakládali. Nelze mi však rozkazovati tobě, alebrž jen raditi. Snad časem nznáš, jak daleko jsi se odchýlil od směru Branických a unaven a přesycen k otcům svým na Choltín se navrátíš a poznáš i cestu, již potomkovi těchto mužův nastoupiti sluší.“

Vojtěch vyslechnul otce jako nevěřící jakýs kázaní v církvi poslouchá; Ladislavem však slova otcova nejen hnula, alebrž i mnohá krásná předsevzetí v něm zbudila.