Kytice (almanach)/Bulharské pohostinství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Bulharské pohostinství
Podtitulek: Pohádka bulharská
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 230–233.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jednou, když pán Bůh stvořil svět, chtěl potom taky vidět, jak jsou v něm lidé živi. I slezl s nebe dolů na Starou planinu (na horu Balkánskou), učinil se člověkem v podobě starce s dlouhými bílými vousy a v bílém obleku, vzal do ruky hůl a šel světem do Bulharské země. I chodil dlouho, celičký den, pustými horami, a na večer přišel do nějaké vesnice na nocleh. Tu vešel do prvního stavení, sedl si na práh, nemluvil nic, ale přemýšlel o něčem. Nikoho doma nebylo, jen hospodyně; ta dělala svou práci a jeho neviděla. Ale tu přišel její muž z pole domů, od pluhu, a vida stařečka, zaradoval se velmi a řekl: „Dědoušku! tys velmi stár, a jsi velmi unaven od cesty! pojď dál do stavení, odpočiň sobě, a jsi-li chudý, pohostíme tě vším, co nám pán Bůh nadělil, jen si poruč.“ Stařeček pohleděl naň veselýma očima, vešel do stavení a posadil se. Brzy potom sedlák i žena jeho vstali a vystrojili hostinu, jak nejpěkněji mohli a co nejlepšího měli, a postavili na stůl. Hospodář i hospodyně jedli, ale stařeček ničehož nechtěl požít; toliko vonil k tomu domácímu jídlu, mlčel a díval se, jak se ti dva radují, a radoval se taky. I nutili ho, prosili ho: „Dědoušku! proč pak nejíš? zůstaneš hladov; vem si a pochutnej si, alespoň okus, jak ti libo: co máme, všecko je tu před tebou!“ Ale stařeček na to jen tolik: „Jezte vy jen sami, jezte! já o něčem přemýšlím.“ Když se najedli, vstali. Hospodyně vyšla ven, aby si dítě nakrmila; plakalo. Tehdy řekl stařeček jejímu muži: „Víš-li, hospodáři, jak by’s mne mohl pohostit, jest-li že chceš? jáť ledačeho nemohu jíst, ale chce mi se pečeného lidského masa. Zabí mi svého maličkého synáčka, pěkně ho omej, a polož celého na pekáč a dej do peci: ale chraň se, aby tebe neviděla tvá žena, sic by plakala.“ Hospodář mu odpověděl: „A to-li jen, dědečku, chceš? i proč si mi toho dávno neřekl, abys mi hladov neseděl ve stavení hostem? zdali jsem ti nepravil, že všecko je tvé, co nám pán Bůh nadělil? Věru já staré lidi, jako ty jsi, mám velmi rád, a srdce mi praví, že’s dobrý, hodný člověk; a hned uvidíš, jen maličko počkej, až ti ustrojím, čeho žádáš.“ Potom vyšel sedlák ven, a žena jeho byla zatím odešla po své práci, a dítěte nechala, aby si hrálo samo na měsíčku, dokud neusne, nic nevědouc, co a jak se mělo dít. A její muž dítě vzal a rychle zabil; pak je celičké dal na pekáč a v peci zavřel, aby ho matka nespatřila, než se upeče; potom šel zase ke stařečkovi, sedl si podle něho a vesele s ním hovořil. Když si tak nějaký čas spolu porozprávěli, stařeček nenadále se zamlčel i začal čuchat a řekl hospodáři: „Nu jdi pak, a podívej se po pečínce; pěkně mi voní, snad se již upekla!“ Sedlák vstal a šel, i otevřel pec, chtě se podívat a pečínku vyndat. Ale co tu vidí! podivil se a divem celý strnul: celá pec i celé stavení zářilo se světlostí toho dítěte; a pekáč i to dítě proměnilo se v zlato a svítilo se jako slunce. Dítě sedělo na pekáči již co veliké pacholátko, krásné, zdravé i veselé; na hlavě mělo korunu z perel a z drahého kamení, po boku na páse mu visel meč, v ruce drželo list písma zlatého, v levé pak mělo pšeničný snopek plničký klasů: a to všecko třpytilo se jak oheň, proto že bylo všecko zlato. Sedlák se vrátil, aby stařečkovi pověděl, jaký div se tu stal a co má dělat: ale stařečka již tam nebylo; stál před domem a řekl jim: „Buďte zdrávi! a jako potud, tak i dále živi buďte pěkně a v pokoji! Pro vaše dobré srdce budete mít hojnou úrodu na poli i v dobytku, a požehnání i pokoj dá Hospodin dětem vašim i vnoučatům vašim; a vás vezme k sobě i pohostí vás u věčném příbytku svém.“ Po té jim stařeček s očí zmizel — šel někam jinam na nocleh.

Poznamenání.[editovat]

Pohádka tato, sepsaná v jazyku bulharském od p. K. Pavlova, pochází z okolí Lovečského v západních Bulhařích. Potud nikde ještě vytištěna nebyla, a také v žádné mi známé sbírce pohádek národních slovanských ani cizých jí nenalézám. Ráz její čistě slovanský jest a vysoce starobylý. Středověcí spisovatelé řečtí i germánští jednomyslné vysvědčují o Slovanech, že pohostinství vážili za nejsvětější povinnost, a že i skutek jinak zločinný, jako jest ku př. krádež, bylo-li jeho ku poctění hosta nevyhnutelně potřebí, zločinem býti přestával. V pohádce svrchupoložené vydává se nejmocnější přirozený pud i nejpřednější zákon lidský, totiž láska i povinnost otcovská, na zkoušku ve spor s nejvyšší povinností národní, s pohostinstvím, a zkouška podobným spůsobem šťastně dopadá, jako ve starém zákoně zkouška Abrahama patriarchy, jenž neváhá syna svého Isaka Bohu dáti v oběť, s kterýmžto biblickým příběhem ostatně pohádka tato má příbuzenství znamenité. V ohledu bájí slovanských o duši lidské v pohádce této zvláště paměti hodné jest, že host nebeský u hostitele svého žádných pokrmů nepožívá, nýbrž jen k nim voní. S tím souhlasí obecná pověra v Čechách, že když něco při ohni kypí, nemá se tomu zlořečiti, protože prý těmi kypinami, totiž tou vůní, ježto z vykypělého pokrmu vzniká, dušičky se živí. V Kuldově sbírce pohádek moravských přichází též jedna pověst, ostatně i v Čechách známá, kdež mládenec, když se mu zemřelá milenka jeho v noci zjevila, mimo jiné také sejí táže, co tam na onom světě jedí? Načež ona odpovídá: „Nic nejíme, ale máme líbezné vůně.“