Kutnohorský kat/V.

Kutnohorský kat Josef Braun
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Kutnohorský kat. Pan Mikeš Divůček. Kutná Hora : Karel Šolc, 1882. s. 31–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

U večer dne 7. srpna panoval na Horách Kutnách pravý soudný den, zmatek největší mezi pány i lidem obecným.

To, čehož Horníci tak dlouho již se obávali, návštěvy Žižky mstitele, mohlo se přihoditi co chvíli.

Během dnešního dne došly na Hory Kutny jisté zprávy o vítězství slepého vojevůdce u Malešova.

Že nyní blízkou Horu s pokojem nenechá, toho byli si páni Horníci jisti — a proto na Horách ten zmatek, hrůza a zděšení.

Houfy lidu valily se k jihozápadnímu konci hradeb, aby na své oči se přesvědčily, netáhne-li již Žižka se svou hradbou vozovou. Lid branný strojil se v šiky; stráže hradební sesíleny. Všecky kaple i kostely kutnohorské otevřeny; ze všad spěchaly sem nejen ženy a starci, ale i otrlí muži modlit se za ochranu města před hrozným nepřítelem.

Na všech tvářích ve skupiny po ulicích se stavícího a horlivé rozmlouvajícího lidu bylo zříti zděšení a strach.

Pan Hašek z Walšteina, toho času nejvyšší mincmistr na Horách a jeden z předáků strany Pražské, svolal všecky pány šepmistry a vyšší úředníky mince a urbury královské na rychlo ku společné poradě.

„Chci hájiti Horu Kutnou až do posledního muže,“ promluvil ku shromážděným. „Ztráta její byla by poloviční porážkou celé strany Pražanů. Vědíť dobře, jaké jsou tu poklady, a proto míním, že s pomocí dlouho lenovati nebudou. Obracím se tedy k Vám, páni šepmistři,“ pravil hlasem zvýšeným k těmto, „napřed jsa jist, že mne budete podporovati rozkazem, aby každý zbraně schopný muž z městského lidu obecného na hradby se postavil. Jen tak uchráníme město záhuby a ukážeme tomu slepci, že Hora Kutná jest v království českém hned první po Praze nejen v míru, v lesku a nádheře, ale i ve válce, v chrabrosti a statečnosti.“

Přednosť Hor Kuten před jinými městy v království i tentokráte dodržeti, se nějak pánům šepmistrům nezdálo. S lícemi, na nichž strach zjevně znáti bylo, poslouchali řeč pana Haška z Walšteina, souhlasu, jehož se tento byl nadál, nikterak na jevo nedávajíce. Tak byli páni Horníci: na nepříteli bezbranném mstili se až bůh bránil, ale v přímý boj se odhodlati, se jim nesmělcům odvahy nedostávalo.

Pan Hašek z Walšteina zlostně udeřil na jílec svého těžkopádného meče.

„Což chcete, páni šepmistři,“ zvolal, „vydati město, jehož vrchní vedení všecka obec vašim rukoum svěřila, v plen divé chásce Táborské? Chcete tím navždy zničiti je samé i jeho slávu? Či myslíte, že necháte-li pečovati jen mne samotného, že vás pak vítězný Žižka ušetří? Tož raději už teď vyjděte mu vstříc s procesím a padněte před ním na kolena, jako druhdy před Pražany! On pomstí se vám přece důkladně a naplní vámi šachty zrovna tak, jako vy jste je plnili Tábory, což v dobré dojista je mu paměti, a — —“

Pan Hašek řeč svou nedokončil. Z ulice zazníval pokřik: „Táboři, Táboři, Žižka!“ Jako šílený vyběhl ze shromáždění, jež příkladu jeho následovalo, a běžel ku hradbám, kde vrchního velení jeho vůči hroznému zmatku co nejvíce již bylo potřebí.

Temné nebe zarudlo krvavou záplavou.

„To hoří Poličany,“ ozývalo se mezi lidem. „Co nevidět potáhnou Pněvicí a pak běda nám! Tábor! Žižka!“

„Pněvickým se obzvláště zle povede, dostane-li se jim ten slepec na kůži,“ zahovořil jeden z žoldnéřů mincmistrových k okolostojícím, sedě na hradbách u veliké houfnice. „Jednou táhl Pněvicemi menší oddíl Táborů, na němž Pněvičtí dopustili se zrady. Vrhli se s přesilou na ně, pobili a pochytali je, a naházeli do šachet. Však to má dojista Žižka dobře v paměti uschováno.“

A skutečně: Žižka přitáhnuv do osady Pněvice, nenechal tu kámen na kameni.

Kutnohorští měli z toho děsný příklad. Obecného lidu zmáhala se bázeň čím dále tím větší před strašným vojevůdcem. Proto zůstal pan mincmistr Hašek z Walšteina k obrané se svými zbrojenci sám.

Hustými řadami valily se voje Žižkovy kutnohorskou branou^[1] u potoka Vrchlice pod chrámem sv. Jana se nalézající do dobytého města, jež zapáleno byvši smolnými věnci Táborů, na jedné straně hořelo.

Pan Hašek z Walšteina s úředníky mince a urbury prchl, a jen malá čásť branného jeho lidu kladla odpor vítězným Táborům.

Snadno byli přemoženi a horskými ulicemi rozléval se proud vítězů.

Měšťanům ježily se strachem vlasy na hlavách — však této chvíle obávali se po dlouhé měsíce. Zalézali kam jen mohli. Děsněji než hlas anděla k poslednímu soudu volajícího, zněla jim v uši hromová píseň „Kdož jste boží bojovníci“, kterou Táboři s nadšením prozpěvovali.

Vítězové vrhali se do domů, jichž valná čásť dosud hořela. Nad celým městem zvedaly se ohromné sloupy dýmu, protkané miliony jisker.

Vojnová čtvrť hořela téměř celá. Toliko několik domů blíže Vlašského dvora stály dosud ohněm nedotknuty. Mezi nimi byl i dům pana Ondřeje Ridenthala na rybném trhu. Při panujícím větru bylo zcela jisto, že lehnou co nejdříve i tyto domy popelem.

Čtvrtí Vojnovou táhl houf Táborů. S pohrdáním hleděli na hořící domy zapřisáhlých svých nepřátel.

„Rád bych věděl, kde ti měšťáci vězí — hoří jim nad hlavou a přece ani jeden z nich se neukazuje,“ zahovořil v jedné z předních řad houfu jdoucí ramenatý vojín, v němž z ležení Žižkova Tábora Pýšu poznáváme.

Jsou to zbabělí krtci. Bojí se nás více než ohně. Zalezli do štol a do sklepů, a ručím ti za to, že raději uhoří, než aby vyšli ven. Však znám je dobře — nejsem nadarmo na Horách rodilý,“ zahovořil muž bezprostředně vedle Pýšy jdoucí — kat Petr Zbík.

„Jakže, pane rotmistře, ty žes v tomto městě rodilý?“ divil se Pýša.

„Ba právě, a mladý můj soudruh, jenž včera tam u Malešova padl, a na jehož místo, jak víš, ještě v průběhu bitvy jsem byl povýšen, pochází také odtud. Tamhle ten dům patří jeho otci —“ a při tom Petr Zbík divícímu se Pýšovi ukazoval na dům pana Ridenthala.

„Ten brzo chytne,“ podotýkal Pýša, „škoda, že tu není Konrád, ten by dojista hleděl uchrániti majetek svého otce.“

„Při jeho památce ručím ti za to, že by ani prstem nehnul,“ pravil Zbík, „ale teď buď s bohem, musím do toho domu.“ —

„Pane rotmistře, šílíš?“ žasl Pýša, „chceš v něm uhořeti? Vždyť chytne co nevidět.“

„Toť mou věcí,“ krátce odvětil Zbík, a zmizel ve dveřích domu Ridenthalova.

*

Pan Ondřej Ridenthal v téže době v komnatě své vybíral věci své nejdrahocennější, aby je co možno nejrychleji ukryl. Obával se loupení Táborův.

V celém domě byl sám a sám. Čeleď dávno jej byla opustila.

Ve své povaze po odchodu synovu v praničem se nezměnil. Byl-li Táborův dříve nepřítelem odpovědným, tož od té doby, co v městě počala trousiti se pověsť, že syn jeho v řadách jich bojuje, neznal vůči zajatým strany Žižkovy pražádného slitování. Po celou tu dobu, co Konrád z otcovského domu se vzdálil, hýřil, pil, a proklínal svého syna.

Již byl pan Ondřej všecky nejdrahocennější skvosty vybral, když venku na chodbě ozvaly se pádné kroky a zařinčení meče.

Zbledl; domníval se, že to některý Tábor zabloudil na lup. Dvéře se otevřely a pan Ondřej zůstal jako by bleskem omráčen: po dlouhém čase uviděl zamračenou tvář bývalého horského popravčího, Petra Zbíka.

„Splnil jsem svůj slib,“ započal tento hřímavým hlasem, „přicházím ještě jednou do Hory. Ale ne již co opovržený kat, ale co rotmistr voje bratra Jana Žižky. Jest nám spolu, pane Ondřeji, mnoho co rovnati.“

V poslední slova zazněl praskot ohně. Ridenthalovi a Zbíkovi hořely krovy nad hlavou.

„Slyš, pane Ondřeji, již oheň se dostal až k domu tvému. Jednejme rychle. Přináším ti zprávu o synu tvém. Vrhl se v bitvě u Malešova v nejhustší seč, duši maje rozervanou vinou tvojí.“

„Jakže, kate?“ zpurně zvolal pan Ondřej, „že mou vinou? Ó podařený synáček! Vidím dobře, jakou radosť z toho máš, nuž dobře, polehtám tvé srdce i já něčím podobným. Tvá schovanka — —“

„Byla tebou zajata,“ divě zakřikl jej Petr, „a já si dnes v den tvého soudu pro ni přicházím. Mluv, skřivil-lis jí vlasu na hlavě, běda tobě!“

Ridenthal zasmál se ďábelsky. „Ba věru, že neskřivil, pamětliv jsa vzkazu tvého. Za to jsem jí nedal do úst ani sousta — zhynula hladem…“

„Bídný chlape!“ zahřměl Zbík a tasil meč. Ridenthal učinil totéž a oba hnali se na sebe.

Za malou chvíli válel se Ridenthal ve své vlastní krvi.

V tom počínalo býti v komnatě horko; plnila se hustým dýmem. Strop počínal již hořeti.

„Pane rotmistře!“ slyšel Zbík volati hromovým hlasem na ulici Pýšu — „utečte, hoří!“

Hned na to začal Ridenthal sebou škubati. Nadcházela jeho poslední chvíle.

V Petru Zbíkovi hnulo se srdce nad umírajícím zločincem. Shýbl se k němu; chtěl jej vynésti z hořícího domu. Avšak útrpnosť svou draze zaplatil.

Ridenthal, vida Zbíka se shýbati, napjal poslední síly a mečem, jejž držel dosud v ruce, chtěl Zbíkovi prsa probodnouti. Leč chybil se, Zbíka pouze do ramena poraniv.

„Cháme, pse,“ chroptěl po krátkých přestávkách Ridenthal; „umru brzo, ty buď proklet — —“

„Věz, zločinče nenapravitelný,“ zvolal Zbík, „v poslední své hodince, že jsi vražedníkem svého vlastního dítěte. Rozina, schovanka má, jižto jsi hladem umořil, byla dítě tvé a Agatky, sestry mojí, kterou jsi svedl.“

A po těch slovech pádil, krváceje z rány na rameni ze dveří, nevšimnuv si Ridenthala, na něhož slova Zbíkova měla hrozný účinek. Trhal sebou strašlivě; ještě jsa u dveří, slyšel Zbík z hrdla jeho chraptivá slova: „Agatko! Agatko!“

Zbík měl již nejvyšší čas. Ztrátou krve sesláblý a kouřem spitý, jedva se dovlékl na práh domu, jehož hoření polovina stála v plamenech. Zde klesl.

Štěstí ještě, že Pýša a žoldnéři jej odnesli, jinak by byl pod ssutinami hořícího domu pochován.

* * *

Za nedlouhý čas stál slepý vojevůdce před městem Kouřimi, pokořenou Horu moci své pojistiv.

Ve vojsku Žižkovu nalézal se dosud Petr Zbík. Rána jeho se sice zahojila, ale za to srdce jeho rozedráno bylo úplně — přál si býti raději již pod zemí.

Kouřimi Žižka se zmocnil téměř beze ztráty. Padlých bylo pramálo. Ale mezi nimi byl dobrý bitec, starý rotmistr, známý všem svou udatností. Sám otec Žižka uslyšev zprávu o jeho smrti, hořce jej politoval.

Byl to Petr Zbík. Hledal, jako kdysi Konrád, smrť, a také jako on ji našel. Ramenatý Pýša sám mu hrob pod valy Kouřimskými vykopal, a při tom otrlý ten Táborita plakal jako děcko…

Ale i dnové Žižkovi jsou sečteni. Dne 11. října 1424 skonal před Přibyslavou.

I tehdá Pýša zaplakal — ale už naposled. Krátce na to i on padl pro slávu Tábora, krvavě prodělav všecky poslední boje slepého vojevůdce. —

---

1. Odtud brána ta později Žižkovou pojmenována byla.