Kutnohorský kat/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Kutnohorský kat. Pan Mikeš Divůček. Kutná Hora : Karel Šolc, 1882. s. 3–8.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl pustý zimní večer dne 3. měsíce ledna léta P. 1424. Na všech důlech na Horách Kutnách vyzváněli anklopeři první šichtu; zevšad spěchalo tovaryšstvo k horní práci.

Sněhu bylo napadnuto na střevíc; přes to sypal se ještě stále v hustých chumáčích. Bouřná vichřice šlehala jím do obličeje chodců a činila hluboké závěje. Při tom burácela a fičela větvemi holých stromů, až uši zaléhaly, divně mísíc se v zvuky k dolové práci svolávající.

Z malých okének kutnohorské katovny na předměstí Hloušeckém blíže městských hradeb se nalézající, zářilo světlo.

V nízké jizbici s dřevěným, začazeným stropem seděli dva mladí lidé. Pohříženi jsouce v tlumený hovor, nezdáli se pozorovati nečasu venku řádícího.

Na dubovém stole nalézající se hornický kahanec mdlé světlo rozléval po jizbě; u stolu tváří k světlu jsouc obrácena seděla mladá dívka. Přes mladistvé její skráně přelétlo sotva tak šestnácte jar a jistě každé z nich té líci její ve svém přeletu jen zdoby přidávalo.

Obličej její byl spanilý k nevypsání; přirovnával bych jej toliko k zkvetlému jarnímu luhu za ranní rosy ozářeného paprsky vycházejícího slunce.

Byla to Rozina, schovanka kutnohorského kata Petra Zbíka.

Žila stále v skrytu a v zátiší otcovy katovny; do města vycházela jen málo. A vyšla-li, tu divívali se lidé kráse té „katovy dívčiny“ a zlí jazykové prapodivné historie o jejím původu vypravovali.

O něco dále u stolu seděl mladý muž, jejž asi teprve nedávno opustila léta jinošská. Odění jeho svědčilo, že náleží k rodině velmi bohaté. Fialový, aksamitový kabátec jeho byl zlatem krumplovaný. Ruka jeho pohrávala si se zlacenou rukojetí uzounkého meče, jakž tehdá nosívali jen synkové šlechtičtí a měšťanů nejbohatších. Byl to Konrád, syn kutnohorského měštěnína pana Ondřeje Ridenthala, bohatého těžíře a „erckauféra“, známého po všem okolí, jakožto zuřivého nepřítele všech Čechů a zvláště Husitů.

Dlouhou dobu byli mladí ti lidé horlivě rozmlouvali, nevšímajíce si počasí venku panujícího, až vichřice, v okna prudce zalehši, jim je připamatovala.

„Slyš, Konráde, jaká to venku bouře,“ pravila jemným svým hlasem dívka, „špatnou to budeš míti cestu. Rychle se připozdívá, již vyzvánějí ku prvé šichtě. Otec může tu býti každou chvíli, a pak by bylo běda.“

„Odejdu ihned, Rozino“ odvětil mladý muž, „jen probůh tě naposled prosím, neodpírej vyplnění mé prosby. Závisíť na tom celý můj život. Vím dobře, žeť to pro tebe věcí přetěžkou, starého pěstouna, jenž tě vychoval, opustiti, a jíti do daleké ciziny, leč v srdci milujícím nic za těžko býti nemá. Hleď, budeme žíti spolu nikým neznámi v daleké zemi jen blahu naší lásky. Jen rci Rozino, prosím, ano, a já poletím větším spěchem, než venku ta vichřice, abych vše připravil — k únosu.“

„Nemožno, nemožno,“ zahovořila dívka hlasem ztemnělým a zakryla si rukama hezkou svou tvář.

Náhle vyskočila. V síni ozvaly se kroky. Z prsou jejích vydral se výkřik úzkosti. „Pozdě, pozdě — otec přichází!“ zvolala hlasem téměř zoufalým, „naše láska vyzrazena.“

Do jizby vkročil muž as šedesátník, vysokého vzrůstu, tváře hustým, šedinami namnoze prokvetalým vousem zarostlé, přísného, ne však urputného vzhledu — byl to kutnohorský kat Petr Zbík.

Nějak mu ten host v jeho jizbě v osobě mladého Ridenthala nebyl dvakráte milým, stanuv u dveří zamračil se, setřásaje se svého rudého pláště sníh.

Mladý Ridenthal uklonil se katovi; do tváří vstoupila mu krev studem, rozpačitostí i překvapením. Nevěděl co má promluviti. Konečně ze sebe vyrazil stísněným hlasem: „Odpusť Petře Zbíku, že nacházíš mne — —“

„Nech veškerých omluv, pane Ridenthale“, prudce přerušil jej oslovený, „vím dobře, co tě sem vodí. Však dojista tu nejsi ponejprv. Ale za to ti ručím, že dnes jsi tu naposled. Schovanka katova není pro synka bohatého měštěnína.“

Petr Zbík se zamlčel; vřelo v něm čím dále, tím prudčeji.

Po chvíli začal opět hlasem vášnivějším než prvé: „Na frej, panáčku, nechoď do opovrženého mého příbytku. Na Horách je, žel Bohu, helmbrechtic dost, které za mizerný groš — —“

„Ustaň, Zbíku,“ podrážděně zvolal mladý Ridenthal, „jsem synem jednoho z šepmistrů nejpřednějších a ty jsi služebník města poslední — tož urážeti se od tebe nedám. Jsi starý dost a přece nechápeš či chápati nechceš, že by mne sem něco jiného vodilo než mrzké a hanebné chtíče!…“

Oči Ridenthalovy jiskřily hněvem, v prsou jeho bouřil uražený cit tím více, když Rozina byla přítomna.

Pohlédl na ní. Mžikem všechna jeho rozčilenosť ustoupila klidu — a jak by neodolal těm krásným modrým očím Roziny, jež s tak jemnou výčitkou na něm spočinuly. Vyčetl z nich na prvý pohled: „Mírni se, vždyť to pěstoun — otec.“

„Však dobře jsem si vědom, panáčku, co jsem já a čím jsi ty,“ zprudka opět Zbík zahovořil. „Já — bídný, opovržený kat a ty — syn šepmistrův. Však přísám Bůh, že bych rudou svou halenu nevyměnil za zlatem krumplovaný kabátec tvého otce, ani za jeho hodnosť šepmistrovskou. Máme na svědomí oba mnoho životů — leč veliký v tom rozdíl. Já sťal ubohých husitských hlav bez počtu — leč já, bídný sluha poslušnosť odpřísáhnuvší, musil poslouchati pana Ondřeje Ridenthala, co mi tento ve své šepmistrovské hodnosti rozkazoval. Však beztoho je známo na Horách poslednímu čeledínu, proč otec tvůj, vlastně z české matky syn, jméno své na německé překřtil, proč tolika peněz vyházel za zajaté Husity, aby je mohl dáti stínati a do šachet vmetati, a proč tak okázale se ku straně krále Sigmunda hlásí — nevíš-li to, tož věz, že ctný tvůj pan otec myslí, že z husitské krve namaluje mu král Sigmund erb šlechtický. Podaří-li se mu to, tož panáčku, budeš synkem šlechtickým a na schovanku kutnohorského kata ani neplivneš. Proto se hezky z mého příbytku ukliď a pilně toho dbej, abych tě tu nezastihnul podruhé. Při tom však vem něco s sebou tuto svému panu otci,“ a mistr Zbík odepjav těžký svůj korduláč, jejž ku vykonávání práva hrdelního používal, vrhl jej k nohoum mladého Ridenthala, v hněvné své řeči pokračuje dále: „prohlídni si ten meč, panáčku, dobře. Lpí na něm česká krev, a panu Ondřeji Ridenthalu, prvnímu šepmistru královského horního města Hor Kuten, jemuž korduláč můj skorem výhradně k službám stál, řekni, že ta krev volá k nebesům o pomstu a že tu pomstu na hlavu jeho přivodím já, a byť bych ji násilně s nebe strhnouti měl. Řekni mu, že já, Petr Zbík, syt jsem toho dávení nebohých českých obětí, řekni mu, že brzo přitáhne jednooký strážce kalicha, Jan Žižka z Uher, aby zrádné ty měšťany, a otce tvého na prvém místě, ztrestal za jich věrolomnosť. Nuže měj se teď se svým vzkazem k odchodu. A nevemeš-li ten meč můj s sebou, tož řekni otci svému, aby biřice pro něj si poslal, a při tom podotknouti můžeš, že i já jsem kacíř, že i já ctím památku mistrů Jana a Jeronýma, že i já jsem Táborita; tajil jsem to dlouho před těmi dravci městskými, nuž ať to tedy zví…“

Popravčí Petr Zbík se zamlčel. Sivé jeho oči metaly blesky hněvu na mladého Ridenthala.

Tento vyslechl řeč katovu celkem klidně. Ale byl to klid, jaký cítíváme v přírodě před bouřkou. U mladého Ridenthala ale přece bouřka nenadešla — již již chtěl stejným spůsobem Zbíkovi odpovědíti, když zrak jeho střehl se s pohledem Roziny. Bylo v něm cosi tak nevýslovně sladkého, prosícího a varujícího zároveň, že veškerý hněv, jenž vybuchnutím hroziti se zdál, u mladého Konráda pominul.

Po řeči Zbíkově nastala na chvíli trapná přestávka, kterouž konečně Ridenthal přerušil slovy: „Nuž jdu tedy, mistře Zbíku z tvého příbytku, a trvám, že sotva vícekráte do něho vkročím. Leč pamatuj, že ve mně se zmýlila zkušenosť tvá. Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, avšak na mně osvědčil se pravý opak. Ne nadarmo poslouchal jsem na vysokém učení v Praze mistry českého národa nejučenější, ne nadarmo jsem přemnohé noci nad folianty proseděl: já dobře vím, že na české, vlastně husitské straně je právo v nynější krvavé rozepři o víru a řeč. Zrovna tak jako ty, i já zatracuji jednání pana mincmistra Divůčka, šepmistrův i — žel, že tak musím vyznati — otce svého. On zapřel svůj český původ — já s hrdostí k němu se hlásím a nedám za něj ni erb pána korouhevního. Nuž buďte tu s bohem a nekalte si mysl vzpomínkou na mne — nešťastného.“

A po těchto slovech vyšel Konrád rychlým krokem ze dveří.

Mistr Zbík zůstal po slovech jeho jako bleskem omráčený, chtěl volati Konráda, ale bylo již pozdě. Ten spěchal ku městským hradbám, nedbaje ve tvář jej šlehající chumelenice, a zabrán jsa v myšlénky tak, že ani nepozoroval, že před ním plíží se temná jakás postava.

Konečně došel k fortně hradební; zaklepal na zamřížované okénko strážnice.

Strážný Lacek otevřev mu, pravil: „Škoda, pane Konráde, že jsi nepřišel o něco dříve — mohls jíti zároveň se sluhou otce tvého, Lemlem, jenž před chvílí vcházel tudy do města.“

Konrád, zabrán jsa v dumání, ani slov těch si hrubě nepovšiml. Hodiv Lackovi stříbrný groš, spěchal pustými ulicemi kutnohorskými domů.