Kterak poddaní zavraždili pána svého, Ludvíka Loreckého a jak byli potrestáni

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kterak poddaní zavraždili pána svého, Ludvíka Loreckého a jak byli potrestáni
Autor: neuveden
Zdroj: Světozor, roč. 1, č. 15, str. 145 (první část) a Světozor, roč. 1, č. 16, str. 156 (dokončení)
Vydáno: 18. a 25.10.1867
Licence: PD old 140
Událost inspirovala Jar. Vrchlického k napsání básně Lorecký ze Lkouše
Související články ve Wikipedii:
Šamonice, Čížová

Od Nové Hospody, asi míli cesty od kr. krajského města Písku, tu kdež jedoucím z Prahy dělí se silnice na Blatnou, Strakonice a řečené město krajské, vede cesta do blízké vsi Čížové na bývalém panství Drhovelském, kteréž držívali Deymové ze Stříteže, pak Mořínové, po nich Černínové z Chudenic, až v druhé polovici předešlého věku dostalo se knížatům z Lobkovic. Nynějším majitelem jest J. J. kníže Jiří Popel z Lobkovic.

Čížová leží u paty dosti vysokého vrchu, na jehož temeni stojí starý kostelík sv. Jakuba uprostřed hřbitova, zdí obehnaného, vedle něho špitál pro 4 chudé starce a tolikéž stařen, opodál pak na zděném základě dřevěná zvonice se starými zvony. Několik košatých stromův dovršuje půvab toho skupení, kteréž velmi malebně vypadá, jsouc jednou z předních ozdob vůkolí Píseckého. Jako na toliku jiných míst ve vlasti naší, i tuto máme důkazy, kterak předkové naši výborné uměli voliti místa na zakládáni kostelův a hradův.

Kostelík čížovský jest prastarý; připomináť se ho již v XIV. století; nyní stavba jeho na mnoze přerušena a změněna, tak že zůstaly jen stopy původní podoby. Při vchodu se strany jižní přistavena předsíň, v jejížto levé stěně za dřevěnými dveřmi zazděn jest velký náhrobní kámen, jehož věrné vyobrazení tuto podáváme. Vytesán jest dosti pečlivě, ač poněkud zhruba, z bílého tvrdého kamene křemenovitého; že pak některé části silně jsou otřeny, viděti, že nestával původně na tomto místě, nýbrž buď na hřbitově neb v podlaze kostelní, kdež se po něm šlapalo. Pod ním, jak viděti na vyobrazení našem, nachází se dřevěná, černě obarvená truhlička na zámek zavřená s kostmi oněch jimž pomník svědčí.

Na pomníku čteme nápis tento:

Léta Páně 1571. v pátek na sobotu den svatého Bartoloměje zamordován jest urozený a statečný rytíř, pan Ludvík Lorecký ze Lkouše v Samonicích se ... syny svými Adamem a Zdenkem oukladně na ložích od svých poddaných. Jejichžto těla tuto jsou pochována. Pán Bůh rač jim milostiv býti.

Jak tedy z nápisu viděti, poutá se k pomníku tomu upomínka krvavého činu, jenž ale potrestán byl neméně hrozně dle tehdejších spůsobův surových. Poněvadž příběhy tyto velice přispívají k bližšímu poznání tehdejších poměrův ve vlasti naší, objasňujíce poměry mezi vrchnostmi a poddanými a podávajíce nám obraz tehdejšího soudnictví, neváháme tuto dle starého rukopisu kapituly Vyšehradské položití celé o nich vypravování, jak je sepsal očitý svědek kněz Mikuláš Dvorský, tehdáž farář na Čížové.

Rodina rytířův Loreckých ze Lkouše odvozovala původ svůj od Vršovce Lorka, kterýž památku svou poskvrnil zavražděním knížete Břetislava II. r. 1100; vymohlať si také, že jí r. 1462. císař Bedřich III. potvrdil tento domnělý starožitný původ, což ale nemůže býti na závadu pravdě, že totiž jméno Loreckých vlastně pocházelo od tvrze Lorce u Kutné Hory, jež byla v jich držení v stol. XV. Erb Loreckých, jenž se spatřuje též na náhrobku, takto se vypisuje: „štít na dvé rozdělený, jehož pravá polovice modrá a v ní půl orla bílého, levá pak bílá, v níž tři pruhy krvavé na pokos dolů tažené.“

Pan Ludvík Lorecký ze Lkouše, jako mnozí jiní z rodiny jeho, sloužil ve vojště proti Turkům, do jichž zajetí se dostal. Ztráviv tam 12 let, vrátil se do vlasti, kdež držel statek Šamonici. Ovdověv přebýval tam s nedospělými syny Adamem a Zděnkem.

Již nyní následuje vypravování Mik. Dvorského:

Léta 1571, 24. dne srpna, v pátek na sobotu, den památky apoštola s. Bartoloměje, stal se zlý a nešlechetný a v tomto království českém neslýchaný skutek, a vražda, ve vsi tak řečené Šamonici, míli vzdálí od města Písku, a od města Blatné též míli jednu. V té předřečené vsi bydlel urozený a statečný rytíř, pan Ludvík Lorecký ze Lkouše; i měl rychtáře, jménem Petra Dulíka, na kteréhož velmi laskav byl; když kam odejel, jemu syny své i stateček svůj k opatrování poroučel, ba mnohokrát s sebou i na cestu brával, a summou ve všem se jemu důvěřil. Ten pak Dulík rychtář, maje ku pánu svému ďábelskou nechuť, toho na sobě nedal znáti; i spolčil se s některými poddanými svého pána, jako ze jména s Matějem Marouškem, s jeho bratrem Zikou, a Václavem synem svým; a ten punt mezi nimi za dlouhý čas trval, že jsou k svému předsevzetí přijíti nemohli.

Když jest pak bylo na výš psaný den, to jest na pátek, den s. Bartoloměje, pan Ludvík vstav ráno, i jel jest na Blatnou k J. M. urozenému pánu, panu Zdeňkovi ze Šternberka, a J. M. na ten čas doma nebylo; odtud zajev ku panu Kalenicovi na Škvořetice, potom k večeru domův přijel, nejsa velmi vesel. V tom nadepsaný rychtář Dulík se svými pomocníky Marouškem a se synem svým Vackem drželi o to radu pod stromem jasanovým, který tu ve vsi před dvorem panským stojí, kterakby pána svého i se syny jeho zamordovali. A uradivše se tajně, vešli do dvoru pauského a tu opět potáhli k sobě Voršily šafářky, Důry děvky, a Marušky kuchařky, aby jim k tomu mordu nápomocny byly; neb jsou toho bez nich vykonati nemohli. Kteréžto jim k takovému skutku vykonání, jsouce k tomu ďáblem vedeny, přivolily. Když pak již byl večer, pan Ludvík, jakž zachovával dobrý spůsob křesťanský, a jakž tomu, jsa v Turcích vězném, navykl, rozkázal povolati vší čeládky své, a tu s nimi písničky pobožné zpíval, a modlitby svaté říkal. Po vykonání toho, jeden každý šel ku práci a nebo na odpočinutí své; pán také, rozhostiv se a nechav šatův svých ve světnici na stole, (kteréž jsme nazejtří na témž stole ležící našli), i šel na odpočinutí do pokoje svého. Synové pak jeho, Adam a Zdeněk, pozůstalí dále ve světnici, jsouce veselí, a dali se ve hru. Když jest pak pan Ludvík již usnul: tedy ti tři, Matěj Maroušek, Zika bratr jeho, a Vacek Dulíkův, a při nich šafářka, Důra dívka a Maruška, rozsvítivše sobě světlo, hned úprkem do toho pokoje, kde pán ležel, jsou šli, a Maruška jim svítila. A oni, vidouce, že pán již spí, nejprve Zika uhodil ho kropidlem od pluhu nad levé oko; po kteréžto ráně pán probudiv se, chtěl vstáti. Tu hned Důra dívka na něho vsedší, jemu po levé straně hrdlo podřezala (tak že potom, když ho myli nazejtří, Jan Šimánek z Watkovic tři prsty do té rány vstrčil). Po tom mordu, ženské vyšly zase ven z pokoje, a Maroušek, Žika, Vacek, ti v pokoji zůstavše, do jedné jarmary, kde šaty choděcí chovali, vešli, a tam se zavřeli, V tom když jsou tito starého pána mordovali, Petr Dulík šel do světnice ke mladým pánům; i aby z nich žádný ven nevyšel, dal se s nimi ve hru (což mi potom sám pravil). Po chvíli pak počala jich šafářka pobízeti, aby šli také ležet, že jest již čas; kteréž oni uposlechše, a rozhostivše se, položili šaty své při šatech pana otce svého, a rozkázali sobě pacholeti Moravcovi svítiti. Tehdy šafářka nedala jim s světlem do pokoje jíti, pravíc jim, žeby pana otce zbudili (kterýž již tvrdě spal). Tu oni jí opět poslechli, a tak pachole jim ze dveří světnicných svítilo; nebo do toho pokoje, kde líhali, jest toliko přes síň. Když jsou do pokoje vešli, zavřevše po sobě dvéře, položili se spolu na jedno lůžko; a jakž usnuli, tak šafářka, kuchařka, dívka a Dulík, rozsvítivše sobě světlo, opět upřímo k tomu pokoji šli, a tito, kteří tam zavřeni byli, hned jim otevřeli. A jakž tam vešli, hned Dulík popadnuv štáf ocele, uhodil na Zdeňka, chtěje ho v hlavu udeřiti, i uhodil jej v pravé rameno; a on zchytiv se, a poznav Dulíka, řekl: Můj milý Dulíku, nezabíjej mne, nepovím na vás žádnému, dokud jsi živ. Tu šafářka, majíc nůž v rukou, jej po tváři zpíchala, a několik ran jemu udělala. Vacek, ten Adamovi kordem všecken krk přeřezal, a ránu v cele udělal, a Zdeňkovi tolikéž, a Důra dívka chřtán témuž Zdeňkovi přeřezala. Tak zamordovavše je, odešli pryč, a dvéře po sobě zavřeli; aby pak to na ně zvědíno nebylo, v záchodu díru vyřezali.

Potom když se do jiných šatův převlíkli a když se jim dobře vidělo, tu lotryně dívka Důra běžela k Dulíkovi a učinila pokřik, že jsou páni zmordováni. Tu on vztýčiv se běžel do vsi, a zbouřiv sedláky, jim o tom oznámil, co se jest stalo, a s nimi hned do dvora pána svého šel; a tak se do toho pokoje dobyvše našli pány své všecky zmordované, kteříž ve krvi nejinač, než jako hovada leželi, an já jsem krve člověčí jak jsem živ více neviděl. Sousedé vidouce to, nemohli se dosti nadiviti, od kohoby se jim to stalo. Tu hned Dulík vzav všecky klíče od všech pokojů, dal je synu svému Šimkovi k opatrování, kázal tři koně panské osedlati, sám vsedl na jeden, Martínek soused jeho na druhý, a Pasek kovář na třetí. Hned jeli na Blatnou k J. M. pánu ze Šternberka. A když jsou jeli, zastavivše se nejprve ve vsi Kozlí, jenž od Šamonic velmi blízko jest, u pana France Švejnocha z Borova, jemu o té příhodě oznámili; což on když uslyšal, zarmoucen jsa hned do Šamonic šel. V tom tito přijevše na Blatnou, nenalezli J. M. pána doma, neb pán před tím ráčil jeti na Vopálku; i přijeli do domu pana Valše Korbele, a tu ten zrádce Dulík panu Valšovi a paní manželce jeho, a panu Kašparovi Švejnochovi žalostivými slovy o smrti pánův svých oznamoval, stavě se, jakoby na srdci velikou žalost měl. Posláno bylo také pro pana Václava Loreckého na Střížovice. Ten jakž o té příhodě uslyšel, hned jest do Šamonic s panem Mikulášem Dejmem přijel, a jsa na ten čas nejbližší přítel jich nebožtíka v Čechách, vzal na sebe opatrování toho statku; kterémuž Šimek, syn Dulíkův, klíčů dáti nechtěl, až ten arcizrádce Dulík z Blatné s panem Valšem Korbelem a panem Kašparem Švejnochem přijeli. Pan Václav poslal toho zrádce Dulíka na Písek, aby potřeby ty, kteréž ku pohřbu těl mrtvých náležejí, objednal a s sebou přinesl. On přijev na Písek, divně naříkal a o tom žalostně rozprávěl, co jest se přihodilo pánům jeho, pana purkmistra a pánů Píseckých za to žádaje, aby rychtáři poručili po hospodách jíti, a byliliby jací povaleči u koho nalezeni, aby byli vyzdviženi, zdaby snad tudy ňáký původ toho mordu mohl se vyhledati. V tom když jest byl ten zrádce na Písku, sjelo se drahně panstva tu do Šamonic, každý nad tím zlým a nešlechetným skutkem lítost maje. Mnohá o tom rozmlouvání byla, kterak a od koho by se jim to státi mělo; nebo kdo jest na ty pány zmordované a na jich ohavu hleděl, nemohl jest nad nimi nežli žalostiti.

Mezi tím přišla těm pánům novina, že dne včerejšího, to jest na den sv. Bartoloměje; byli ňácí dva muži neznámí u pana Matěje Marouška, toho jednoho pana zrádce. I bylo proň posláno. Tu jest k němu pan Valeš promluvil těmito slovy: Maroušku, tito páni jsou mi poroučili, abych tebe zeptal se, kdo jsou to neznámí včera u tebe byli? Odpověděl: „Žádný?“ Žádný? řekl pan Valeš. Ale však my víme, že jsou u tebe včera byli dva muži neznámí; proč přeš? -— Tu on: Au, byli u mne u stodoly jacís dva muži neznámí, prosili mne, abych jím dal kus chleba. — Neznámí? řekl pan Valeš. Ale mlč, však je znáš, milý Maroušku, proč nemáš povědět?— Tu on teprv, jakoby nějakou zpourou, pověděl, že jest byl nějaký Marek, druhého že nezná. — A pan Valeš řekl: Nu, poněvadž přel, že u tebe žádný nebyl, a teď jsi se přiznal, že jsou byli, a ty snad s nimi ňáké spolky máš, půjdeš do vězení. Tu se počal zpouzetí, pročby měl do trestání jíti, že jest žádnému nic neučinil. A já sedě nedaleko něho, řekl jsem jemu: milý příteli, nemluv tak zpurně, kdybys věděl, co ta věc zpúrná přinese, nemluvilbys tak; a v tom jsem šel ven ze světnice. Tu ti páni, poradivše se, rozkázali jej vzíti do řetězů a vsadili do klády. A hned bylo psáno panům hejtmanům krajským o té, příhodě, aby tu ráčili přijeti, a radní i pomocní býti. Vtom potom ta těla mrtvá byla z toho pokoje dolů snesena, kdež zbita byla, a tu je sedláci umyli, a oblekli do rubášů, jakž na mrtvá těla náleží. Tak potom okolo poledne přijeti ráčil pan hejtman krajský, J. M. urozený pán, pan Mikuláš Kavka z Říčan a na Štěkni. Ti páni okolní, kteří se tu byli sjeli, vyšli ku pánu před ten dvůr, a tu J M. o té příhodě oznamovali, ano i o tom Marouškovi, který dán již byl do vězení. Pán to vše vyslyšav, nejprve rozkázal všecky pokoje spečetiti, a pánu Václavovi Loreckému, jako nejbližšímu strejci k opatrování do příjezdu bratří jeho (nebožtíka p. Ludvíka) poručil, a toho jistého Marouška i bratra jeho Ziku rozkázal na Blatnou dovézti hned toho dne, aby tam vězením opatřeni byli, až do dalšího toho skutku vyhledání. A z té příčiny Zika vzat byl do vězení s bratrem svým, že jsou se ti páni toho doptali, že jsou jedny klíče v té marštali nalezeny, kde ten pacholek Zika byl. Dulík přijev z Písku tak sobě činil, jakoby o ničemž nikdy nevěděl, žádnému téměř nedal sobě nic rozkazovati, než všeho se sám dotýkal, a tak den ten jest v žalostí; pominul nazejtří potom v neděli opět se drahně pánů sjelo, a když ti páni zbití již do truhel byli vloženi, tu lidé vždycky do domu šli, jedni sem, druzí tam. A ten zrádce Dulík, stoje u hlavy starého pána, takto nad nim říkal: „Můj milý pane! kdo mi již připije? ba kdo mi řekne: ‚počkej Dulíku, ještě do jedné? má milá hlavo!‘ A tak divně naříkal, čemuž se lidé divili.“

Na druhý den potom, v pondělí, den sv. Rufa, pan Václav Lorecký poslal hned ráno přede dnem na Čížovou, aby jim dal zvoniti a hrob vykopati; také poslal pro kněze Václava pana děkana Píseckého, pro kněze Martina faráře Putimského, pro pána bakaláře Píseckého, Viktorina Sobenidesa, a pro jeho žáky, aby tomu pohřbu přítomni byli. Tak se stalo, že jsou se všickni dali k němu najíti, pan děkan, kněz Martin i pan bakalář. Když pak již ta mrtvá těla, měla z domu ku pohřbu jeti, na tom se ti páni vši dmi snesli, aby všickni sedláci ze vsi Šamonic, i čeládka jich, též i všecka čeleď, která tu ve dvoře byla, okolo těch těl mrtvých obešli, a jeden každý poloze na ně dva prsty, aby po písaři závazek, který byl sepsán, říkali. Tudy chtělo se nějaký původ toho mordu vyzvěděti, pustila-li by se na koho krev, aby ten byl vzat. Ale nemohli nic vyzvěděti, neb se na žádného nic neukázalo, krom trochu na ovčáka, kterýž nebyl nic vinen, a ten hned tu do vězení vzat jest. Dosti jest věc divná, že jsouce tu ti všickni mordéři, že se na žádného nic neukázalo, neb potom, když pan Pavel bakalář z Písku se Dulíka ptal, když to na ně zvědíno bylo: milý Dulíku, kterak se jest to krev na vás neukázala? odpověděl: „co tě se měla ukázati, an z nich prvé všecka vytekla.“ Potom do vězení jsou do pohřbu každý obzvláštně dáni. Tu proti tomu průvodu vyšel pan děkan Písecký s svými žáky opodál za kostel. A když již blízko od zvonice bylo, ráčil poslati J. M. pan Mikuláš Kavka k panu děkanovi, aby tu před zvonicí nad těmi těly mrtvými kázaní učinil, neb již trochu zapáchala, a báli se ti páni, kdyby je do kostela vnesli, že by tam pro smrad zůstati nemohli. Stalo se pak, že pan děkan tu vně před zvonicí nad nimi kázaní utěšené učinil, a byl velmi čistý a jasný čas, a Dulík stoje mezi nimi, oháněl je a starého pána otíral. Toť po malé chvíli strhl se znamenitý vítr, a z toho větru déšť prudký (snad proto Pán Bůh ráčil to dopustiti, aby jejich krev nevinná smyta byla), tak že musel pan děkan i jiní páni a lid obecní, kteří tu přítomni byli, do kostela utéci, a tak se panu děkanovi překážka v kázaní stala. Když je pak již do hrobu pochovali, čehož všeho ten zrádce Dulík přítomen byl, dali jim každému do ruky čepel, a starému pánu kázali na pravý palec u ruky zámek zamknouti, kterýžto zámek témuž Dulíkoví do ruky jeho dán jest, aby jej pánu svému na palec zamekl. Tu on, zamykaje ten zámek, řekl jest (jakž kostelník Jíra Krejčíř, kterýž tu přítomen byl, pověděl): Pane hrome, tys mně zamykal řetěz na hrdlo, a já tobě zámek na palec. A tak truhly, v kterýchž leží, jsou zavřeli, a je prstí zasypali.

Po tom pohřbu divné rozprávky šly. Poustevník i jiní pravili, že by jistí mordéři na krchov chodili; tak že jsou pana Jana Dejma k tomu přivedli, že jest panu Mikulášovi, synu svému poručil, aby s poddanými svými tam hlídali. Stalo se pak tak, že jsou hlídali, a nemohli nic uhlídati anebo se dočekati; a co jsou se měli dočekati, an sami tři mordéři s nimi hlídali?

Potom stálo to za dlouhý čas, že žádný jistý původ po tom mordu nebyl. A ti Maroušci a ovčák předce na Blatné seděli. Byla o to rada držána, byly tam do Blatné osoby ouřední z Písku, z Vodňan i odjinud odeslány: nic se toho doptati nemohly. Až potom, neví se za jakou příčinou, J. M. urozený pán, pan Zděnek z Šternberka na Blatné, v pátek den sv. Matouše, poslati jest ráčil pro Jana Šaška do Šamonic, aby s sebou přivedl tu Voršilu šafářku. Pan Václav Lorecký, poslav tam Jana Šaška, šafářky u sebe zanechal. Jan Šašek, přišed na Blatnou, potkal se s pánem mezi mosty; pán se jeho ráčil ptáti: přivedl-lis s sebou šafářku? Pověděl on, pane, nepřived. I tu jemu pán rozkázati ráčil, aby hned zase do Šamonic šel, a na ráno do slunce východu aby s tou šafářkou na Blatné byl. Což se tak stalo, že jest s ní na ráno zase velmi brzy byl; a když s ní Jan Šašek do zámku přišel, potkal se s ní J. M. pan Zděnek, i ptal se jí, jedla-Íi jest co, aneb chce-lí co jísti; ona odpověděla, že jísti nechce, nežli píti. I rozkázal jí pán dáti píti. Potom se jí ráčil ptáti pán pěkně, věděla-li by co o tom mordu, aby pánu oznámila; nechtěla se v ničem znáti. Takž pán ráčil poručiti, aby šafářka páně, kteráž tu při zámku ve dvoře jest, šaty své nahoru přinesla; i kázal tu jistou Voršilu z jejích šatů svléci, a do těch převléci, a potom rozkázal ji do vězení dáti, v kterémž až do čtvrtku seděla. V outerý potom po sv. Václavě, majíc J. M. na Blatné drahně hostí, ráčil poručiti, aby všickni sedláci Šamoničtí na Blatné byli; tak se stalo, že se všickni povolně najíti dali. Tu ti páni, kteří se tu sjeli k J. M. pánu, i páni hejtmane krajští rozličné otázky na toho zrádce Dulíka i na jiné jsou činili. Nic se tu při nich vyhledati nemohlo, až se to k večeru protáhlo. Potom J. M. pan Zdeněk z Šternberka oznámiti ráčil Dulíkovi, aby s sousedy svými domů šel, a tím raněji nazejtří aby zase všickni na Blatné najiti se dali. A Dulík pánu řekl: pane milý, když máme tak ráno tady zase býti, zůstaneme raději dnes zde. Pan Zdeněk řekl: jak se vám líbí. V tom ten jistý Dulík šel s sousedy svými do hospody, a tam dobrou vůli měli. Mezi tím, když se to dalo, posláno bylo na Štěkni pro dívku Důru, která byla sirotek J. M. pana Mikuláše Kavky; kterouž pán byl rozkázal vzíti z Šamonic na Štěkni. Ta, když byla přivedena na Blatnou již v noci, tu J. M. pan Zdeněk i s Její M. paní rozličně se na ni tázati ráčili, věděla-li by co o tom mordu, aby oznámila; i to jí pán připovídaje, jest-li že se dobrovolně pozná (neb již na domácí domnění bylo), že se jí má milost státi; ona předce záporníkem dělala, až potom nějak udalo se jí říci: „já bych jim pověděla v oči, jak jest, jen kdybych mohla potom utéci.“ A pán řekl: jižť jest dosti. A hned poručil panu Valšovi Korbelovi, aby s rychtářem šel do té hospody, kde ten jistý zrádce Dulík s sousedy svými již ležel a spal, aby je pěkně do vězení vpravil. Mezi tím, pan Zdeněk tu Důru děvku vězením opatřil. Když jest pan Valeš do té hospody, kde jsou ti jistí sousedé Šamonští s Dulíkem, jsouce již spilí, leželi, s rychtářem přišel, zbudil jest Dulíka, řka k němu: Dulíku vstaň, jest rozkaz J. M. pána, abys šel s sousedy svými do trestání; protož zachovejte poslušenství a pojďte. Tu on vstav (ač nerad, neb jej již svědomí hryzlo), volal jiných sousedů, řka k nim: na sousedé, vstaňte, jest rozkaz J. M. pána, abychom šli do trestám, zachovejme poslušenství. Tu oni všickni vstávše, i šli s panem Valšem a s rychtářem do šatlavy; a tu vězením opatřeni byli. Na zejtří ve čtvrtek ráno posláno bylo pro Vacka syna Dulíkova, pro Marušku kuchařku, a ti jsou hned na Blatnou přivedení. Ptáno bylo se Marušky, aby se dobrovolně poznala, že se jí hrdlu nic nestane. Nechtěla se po dobré vůli nic znáti. Tak potom hned dali tu jistou Důru děvku na žebřík, aby byla trápena. Ta se hned znala, jak se to stalo, a hned toho dne konec svůj vzala, a jest sťata. Potom trápena byla Maruška; ta se také k tomu mordu přiznala, že jim k tomu svítila. Trápen byl Matěj Maroušek, ten se také k tomu znal, též i bratr jeho Zika; potom také trápen byl Wacek, syn Bulikův, ten též jako jiní se k tomu zlému, skutku, že jsou jej spáchali, přiznal. Když pak přišlo na nejvyššího hejtmana Dulíka, kterýž toho všeho zlého původem byl, ten když se dostal na obecní máry, a byl slušně feyrován, nevěda aby se tito poznali, počal příti, a divně láti a hromovati (hodil se jistě do kukly, neb by byl všecky zachoval, tak čistě záporníkem dělal), až mu jeho vlastní syn Vacek řekl: ale milý tatíku, nedej se trápiti, však jsme všickni vinni. Tu on teprv vida nezbytí, zpíval a oznamoval, jak jsou ten nešlechetný skutek spáchali, a pána svého zrádně zamordovali. Když se na něm doptáváno bylo, proč jsou mu to učinili, že jsou jej i syny jeho tak hanebně zmordovali, zda-li jest je kdo na to navedl? — pověděl, že jest jim ubližoval, na ně mnohé roboty vzkládal, a že jest jich žádný na to nenavozoval. Krom to oznámil: když jsou některého času sobe stěžovali na pána svého před knězem Hořickým, který toho času farářem na Čížové byl, kterak jim ubližuje a křivdu činí, že jest jim kněz Vavřinec řekl supplikaci sepsati a s nimi do Prahy jeti, a oni že jsou jemu za tu jeho práci měli čtvrtní ovsa dáti; ale to jest se nevykonalo. Potom také byla trápena baba šafářka, ta se též nic znáti nechtěla, ješto s ní katanové divně nakládali. Až potom již vidouc nezbytí, a že se tito všickni přiznali, i teprv se poznala, a tak nazejtří na den sv. Václava bylo jim toho dopuštěno, aby velebnou Svátost přijímali. I jest jim poslouženo od kněze Klimenta toho času faráře v městě Blatné. A tak když již všickni ztrápeni byli, bylo čekáno s nimi až do pondělka.

V pondělí potom, jakž to již bylo rozhlášeno, že je mají utráceti: sešlo se veliké množství lidu, říkaje ze všech stran. Tu nejprve vezena byla baba šafářka na jakés káře, a Marušku za ní vedli. A když ji přivezli na rynk, tu prvé biřic volal, proč se jí má taková ohavná smrt státi. Tu hned katové majíce kleště rozpálené v uhlí řeřavém, přifasovavše ji sobě za ruce i za nohy k té káře, trhali jí články s nehty kleštěmi u obou rukou a u pravé nohy u palce. Potom měli jí zuby trhati, ale nechali ji, aby mohla mluviti. Odtud ji vezli ven z města k tomu místu, kde byly šraňky zdělány, aby se lidé z daleka dívati mohli. Když ji do těch šraňků katané přivezli, ssadili ji s káry, a svlekše ji pod pás, položili ji na jakés dřevo, a tu ji dřeli, na hřbetě dělajíce jí suity po knechtsku. Potom ji nahoru zvedli, a vedli ji k hranici, kdež nedaleko odtud byla připravena, a na ni ji vložili. Vedena byla i Maruška kuchařka, aby také spálena byla. Za tu se knězi, co jich tu bylo, přimlouvali, bylo-li by možné, aby takové ohavné smrtí mohla zbavena býti. Dána jim ta odpověď: poněvadž se jest nechtěla dobrovolně znáti, že již milosti užiti nemůže, a tak jest k té babě na hranici vložena, a tu jsou obě spáleny. V outerý potom, den sv. Remigia, trápeni byli ještě Dulík a jiní, zda by ještě se něco více poznali; nemohlo se na nich nic více vyzvěděti. Potom okolo hodiny XVIII. vedeni jsou na smrť: on, Petr Dulík, Matěj Maroušek, Žika bratr jeho, a Wacek syn Dulíkův. Tu když jsou přivedeni bylí do těch šraňků, nejprve byla řeč učiněna na Dulíka od pana N. Skály z Vodňan se strany kněze Vavřince, faráře Sedlčanského, o němž napřed dotčeno, který se tu k vývodu dostaviti musit, maje s sebou dva sousedy ze Sedlčan, tak ti přece praví na kněze Vavřince, že jest je navozoval, aby pána svého zamordovali? Pověděl Dulík: Au, nenavozoval nás, abychom my pána svého zabili, než to nám pravil, že nám chce supplikaci sepsati k J. M. C. a my jsme jemu měli dáti za to čtvrtní ovsa; více nevím co praviti, než co jsem těm dobrým pánům prvé pověděl. V tom hned katové odvázali Matěje Marouška od Dulíka, a vedli jej k tomu prknu, na kterém babu šafářku dřeli; porazivše jeho na ně, vrazili do něho rožeň, a tak jest ten svůj konec hned tu vzal. Potom když měli Dulíka vzíti. Jeho Milost pan Zdeněk z Šternberka uhlídav kněze Mikuláše Dvorského, faráře na Čížové, zavolal ho, a jemu poručil: milý pane faráři, jděte k tomu Dulíkovi, a napomeňte ho, není-li ten kněz vinen, ať ho na svou duši nebere. Kterýž tak učinil, šel k němu, a řekl mu: Milý Dulíku, J. M. pán ráčil mne k tobě poslati, abych tobě oznámil, není-li kněz Vavřinec vinen, aby ho na svou duši nebral. Navozoval-li jest vás, abyste vy pány své zbili? I řekl Dulík: Au, nenavozoval. Na tom-li umíráš? Řekl: na tom. Tu hned katové jej vzali, a vedli jej k tomu rumpálu, který byl k tomu připraven, a svlekše ho z rubaše, opásali jej jakýmsi hadrem, a tak ho na ten rumpál položili, přivázavše ho několika řetězy, v půli, za hrdlo, za ruce i za nohy, a tak jej pekli. A Jíra, kat Táborský, maje kropáč, omáčel jej ve vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to zprejštilo, tedy to z něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal, a to trápení jeho trvalo k půl hodině. Potom přijev pan hejtman krajský, pan Bohuslav Malovec, kázal mu konec učiniti. Tu katové namotavše pod něho slámy, jej zadusili, neb jest ještě živ byl. A jistě že jest musel býti trpělivý: neb co jsou jej tak pekli, nic neřekl, ani nekřičel. Potom vzali kati Žiku, tomu hnáty zlámavše, do kola jej vpletli. Naposledy Vacka syna Dulíkova, kterýž se vždycky bez přestání pánu bohu modlil, vzavše čtvrtili, a ty čtvrtě do ohně vmetali, poněvadž jest spolu s otcem svým zlé činil, aby spolu také i své skončení vzali. Tyto pak dva Maroušky, Matěje a Žiku katové vzavše, vezli je k šibenici, a tam, je u šibenice postavili.

Toto všecko sepsáno jest k žádost urozeného pana Vojtěcha Loreckého ze Lkouše, vlastního bratra nebožtíka pana Ludvíka Loreckého, od kněze Mikuláše Dvorského, na ten čas faráře na Čížové, jak se jest to všecko v skutku stalo. Neb jest on sám při těch všech věcech, jsa žádán, na větším díle byl; a při čem jest nebyl, toho jsou mu jistou zprávu dali, jak se jest to všecko dalo, čehož mohou mu svědkové býti, kdo jsou při tom při všem byli, že jest to všecko tak a nejinak, jakž napřed vypsáno jest. Dobrým všechněm buď k výstraze, aby se před takovými zlými a ošemetnými lidmi šetříce, jím v obyčeje nedávali: zlí pak a srdce převráceného, slyšíce utrpení, jaké jsou tito za svůj zlý skutek vzali, toho aby se ulekli, a mají-li co zlého v mysli, od toho aby přestali; vědouce to, že za zlý skutek bude zlá odměna, a nebude-li zde časně, ale potom, věčně.