Krysař/X

Krysař Viktor Dyk
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, VIktor. Spisy Viktora Dyka XI. Krysař; Příhody. Praha: Fr. Borový, 1939 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ta noc v Hameln byla prapodivná noc.

Podivné sny přepadaly Gottlieba Frosche.

Zdálo se mu, že pracuje v své dílně, pověstné široko daleko. Tisíc postelí z dobrého dřeva, královská objednávka. Jak bylo veselo a rušno! Gottlieb Frosch pracoval a dohlížel na práci; dnes nutno dokonati dílo a dílo bude dokonáno buď jak buď. Vteřiny nelze propásti! Zvláštní mzda tovaryšům, bude-li dílo hotovo včas! Hohoho, dílo bude včas hotovo! Gottlieb Frosch zná své lidi.

A dílo bylo hotovo… Hrdým zrakem rozhlédl se konšel po dílně. Počítal a dopočítal se. Usmál se sebevědomým úsměvem.

Náhle však cítil, že není sám, který se směje. Proti němu stál krysař. Frosch pocítil cosi nepříjemného, ale snažil se přemoci tento pocit.

„Zvláštní mzda,“ pravil Wolfgangovi, přednímu z tovaryšů. „Zasloužili jste si ji.“

A mistr poklepal tovaryšovi na rameno. Ale krysař nechtěl uhnouti. Krysař se usmíval. Tak, připadalo Froschovi, usmívá se ďábel.

Ďábel byl slabou stránkou Gottlieba Frosche. Nemluvil rád o ďáblu; snad že myslil na něho příliš mnoho. Snažil se však zmoci svoji slabost. Pohleděl krysaři hrdě do tváře.

Nepovedlo se právě dotvrditi dobrou pověst slavného závodu Froschova?

Podařilo se mu zformulovati ve dvou slovech všecku pýchu chvíle.

„Tisíc postelí,“ řekl.

Krysař nespouštěl z něho pohledu. Krysař usmíval se stále. Pýcha Froschova tála pod úsměvem, který pálil. Ale Frosch nebyl zvyklý couvnouti tak snadno.

„Tisíc postelí,“ opakoval. „Královská objednávka. Pouze Frosch ji dovedl zmoci.“ „Tisíc rakví,“ zasyčel krysař. Frosche zamrazilo. Smrtelný pot vyvstával na jeho čele. Rozhlédl se.

Bylo to opravdu tisíc rakví. Frosch procitl. Neusnul už podivné této noci. Také Bonifác Strumm té noci neměl dobrých snů.

Zdálo se mu, že pracuje v svém závodě, proslulém po celé říši. Tisíc krásných nádherných šatů, tisíc šatů, za něž by se vévodové nemusili hanbiti. Jak rušno bylo v závodě Strummově! Do půlnoci nutno dohotoviti dílo. A dílo hotovo bude; závod Strummův nikdy ještě se neopozdil. Zaplatí raději dělníkům zvláštní mzdu, aby povzbudil jejich čilost.

Hohoho, poznáte dochvilnost Bonifáce Strumma. Udá-li lhůtu, dodrží ji.

A skutečně, sotva bila půlnoc, rozhlédl se konšel vítězně po své dílně.

Sčítal a dopočítal se. A vypukl ve veselý, sebou spokojený smích.

Ale ani Bonifác Strumm nesmál se sám; a nesmáli se to tovaryši, kteří dleli zde unaveni a bledi úmornou prací.

Bonifác Strumm stál tváří v tvář krysaři. Pocítil něco podobného úzkosti, ale bylo by směšno, aby konšel města Hameln bál se bludného krysaře.

„Slíbil jsem zvláštní mzdu, a dám zvláštní mzdu,“ rozhovořil se Strumm takořka násilím. „Kdo může říci, že bych byl nedostál slovu?“

Ale krysař se usmíval. Tak, připadalo Strummovi, usmívá se satan.

Bonifác Strumm nevěřil přespříliš v boha; neviděl ho v sobě ani v jiných. V satana věřil spíše; připadal mu pravděpodobnější.

Přesto sebral všechnu svou sílu a pozvedl ke krysaři zrak.

Podařilo se mu říci ve dvou slovech všechnu svou hrdost.

„Tisíc oděvů,“ pravil.

Krysař zíral však na něho posměšně a němě. A úsměv krysařův lámal všechnu Strummovu pýchu. Naposledy pokusil se konšel o odpor:

„Tisíc oděvů,“ opakoval. „Vše dodáno včas.“

Krysař vypukl v strašný a drtivý smích.

„Tisíc rubášů,“ zasyčelo to z jeho úst.

Bezděčné se Strumm ohlédl. Šílená úzkost zúžila jeho hrdlo.

Tisíc oděvů proměnilo se v tisíc rubášů. A v středu rubášů viděl bledou líc vlastní, tvář Bonifáce Strumma; a druhý tento Strumm pravil jeho hlasem slavnostní formuli města Hameln: „K tomu mi dopomáhej bůh.“

Také Bonifác Strumm neusnul už této noci.