Krvavá očista/VI.

Krvavá očista Josef Braun
V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 121–128. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zvolna a opatrně plížil se lesem bradatý muž. Hlava jeho kryla teď, uprostřed parného léta, zimní chlupatice, a tělo jeho hrubý, záplatovaný selský šat. Byl bos. Brada i vlasy jeho byly šedivy a tvář kryta jizvami. Kradl se zvolna houštinami, prolézaje jimi tak, aby ani nejmenšího hluku nezpůsobil.

Pojednou se zastavil, na vše strany se rozhlížeje.

Hle — tam vpřed kmitly se mu ve křoví vojanské helmice. Slyšel nedaleko od sebe zvuk kopyt koní přivázaných ke stromům a nedočkavě pohrabávajících, směsici tlumených hlasův a nad to dva v nedaleké vzdálenosti rozmlouvající.

Sedlák zatajil dech.

„Ano, mám dobré zprávy. Dnes tu z toho kraje býti musí.“

„Jsou-li přece vycpáni? K vůli žebravé rotě kacířské, která zná jen svou hůl a mošnu, v níž nanejvýš ještě spuchřelá knížka — věru bych tu nečekal.“

Jízlivý smích provázel tato slova.

„Myslím, že prázdni nebudou. Aspoň ten zeman, který bude najisto mezi nimi, pokud ho znám, bez groše nebude. A predikanti, ty duše zavilé, jistě doma žoldy své nenechali.“

„A krom toho zemana žádná osoba rytířská aneb aspoň zemanská?“

„Pokud vím, ne.“

„Eh, toť darmo čekati.“

„Musíme. Což nevíš, že s sebou nosím patent obristův už několik dní?“

„A myslíš, že právě zde ho nalezneš, abys jej živého či mrtvého mohl obristovi dodati?“

„Jakž bych nemyslil! Máť ten chlap jestřábí smysly. Všude, kde šlo našim o bohatou kořisť, objevil se, kde se vzal, tu se vzal, a pomáhal predikantům. A považ, to provádí už od samé Bílé Hory.“

„Neviděli mu do duše. Měli ho rádi, že byl dobrý bitec, neohrožený.“

„Pravda — a teď, kdy kacíři stěhují se do ciziny, lítá tu u hranic s místa na místo jako sup. A kdykoli kyne našim dobrá příležitosť, že by mohli kacířům na rozloučenou měšce vyprázdniti a několik třeba do pekel sprovoditi, přiletí on a zabraňuje, až zabrání.“

„Věru, toť neslýcháno! Divím se, že ti, co s ním jsou —“

„Eh, toť také, jako on, poloviční kacíři, láje ze selského pytle, s vyháněnými jedna krev. Vybral si je z celého regimentu.“

„Divím se, že přece kdo prsty mu prohlédl.“

„Oh, brachu, tím se mohu pochlubiti já. Znám ho, otcové naši byli sousedé. A pak, řeknu pravdu, chtěl jsem dostati do své moci holubičku, starého kacíře schovanku. Dítě krev a mléko.“

„A podařilo se?“

„Ba že ne. Dvakráte byl jsem u cíle, a všecko mi pokazil. Ale za to běda jemu, až jej do moci dostanu. Řekl jsem vše obristovi. Nenadá se, až jej tu lapneme. Že přijde, jsem jist. Ten zeman, na něhož čekáme, je jeho otec. Možná, že holubičku lapneme také! Nu, pak bych i tobě dopřál. Věř, ze všech, co jsem jich kdy viděl i v rukou měl, ona nejhezčí.“

„Měli jsme sem přijeti hned ráno. Možná, že už bez závady přešli. Bylo by dobře bývalo, nechati onu hospodu stranou.“

„Nemyslím. Exulanti přecházejí tu ne-li v noci, tedy aspoň s večerem. Ráno necítí se před námi hrubě bezpečnými. Ale co říkáš, abychom prohlédli tato protější skaliska. Jsou na vrcholu a na zadní straně hojně porostlá, tam by věru mohl někdo se ukrývati.“

„Eh, nech toho! Pohleď na ty chlapy — přepili se a spí tu jako dřeva. Netýrej je nadarmo a sebe také. Raději si v kostky zahrajeme.“

„Ba věru, to líp.“

A za malou chvíli slyšel dech tající sedlák výkřiky obou mužů, jimž, skrčen jsa, když před chvílí se procházeli, jen přílby viděti mohl, vylouděné vrhnutím kostek šťastným či nešťastným.

Jako kočka plížil se hlouběji do lesa. Když nebezpečí, že by ho uslyšeti mohli, minulo, dal se širokou oklikou z lesa vzhůru ke strmým skalám, na jichž úpatí, nedaleko široké cesty na lesním pokraji vojáci se byli utábořili.

Podle jizev na tváři mužově poznáváme sedláka Harulíka. Dnes ráno on, zeman s Maruší a mnoho jiných sedláků s rodinami sem přirazili, čekali ještě na některé kazatele ze svého kraje, kteří s dnešním večerem měli přijíti. Sedlák Harulík vyslán Drahobylem na zvědy, je-li v okolí bezpečno. Proslýchaloť se po vší zemi, že ti, kdož za hranice království českého se ubírají, na pomezí vojanskou zběří olupováni, ne-li sbiti bývají.

To, co sedlák Harulík viděl a slyšel, mocně ho pobouřilo. Nenadál se, že v takové blízkosti exulantů vojáci jsou, byl překvapen tím, co vyprávěli. Ano, to jistě týká se zemana Drahobyla a syna jeho! Ó, proto tedy nikdy ubohý staroch o synovi se nezmiňoval, tak že už mnozí myslili, že v českém vojště padl. Oh, v českém vojště — a on zatím u císařských! Ovšem u císařských — ale on, Harulík, dobře slyšel, jak Václav, zemana Drabobyla syn, palaše svého užívá. Ubohý otec, ubohý syn — co asi jej k císařským zahnalo? Či pouze to, aby lépe mohl v těchto časech zlých lidu svému prospěti? Sotva.

Za malou půlhodinu ocitnul se sedlák Harulík na malé mýtince, kdež v pestrém neladu byli se rozložili vyhnanci s ženami, dětmi a skrovným zbožím, jež na poslední cestu z domova byli s sebou vzali. Nyní chutě každý téměř pojídal krajíc suchého chleba. Byli by rádi oheň rozdělali, ale zeman varoval. Vznášející se kouř snadno by mohl ledakoho upozorniti. —

Nyní, když Harulík mezi exulanty vkročil, shrnuli se mužové k němu.

„Jak jsi pořídil?“

„Až příliš dobře,“ povzdechl smutně. „Víte-li, že soldati rozloženi jsou pod těmihle skalami? Jděte se podívat, ale jen opatrně!“

A vzav zemana za ruku vedl jej dále do křoví v samotu.

„Proč mne sem vedeš?“ divil se zeman. „Vždyť, jak pozoruji, co říci chceš, mohou i ostatní slyšeti.“

„Mohou i nemohou — prve však ty mne vyslechni, pane zemane!“

A pokynul rukou na měkký drn. Oba se posadili.

„Bůh žehnal krokům mým,“ mluvil Harulík zticha. „Dověděl jsem se až příliš mnoho.“

A vyprávěl zemanovi, co dva císařští vojáci, na kraji lesa dole pod skalami u cesty pohraniční tábořící, mezi sebou hovořili.

Zeman všecko vyslyšev lehce pobledl a v sivých očích jeho zasvitalo. Ale přes rty jeho nevyšlo za dlouhou chvíli ani jediného slova.

Sedlák pátravě pozoroval tvář zemanovu. Hodnou chvíli nechtěl ho vyrušiti. Pak, když zeman ještě k řeči se neměl, promluvil: „Jsme u velikém nebezpečí. Budeme na kazatele čekati?“

„Jak by ne! Jak se tak můžeš ještě ptáti?“

„A co, přijede-li on?“

Sedlák propověděl otázku tuto jen na polovic, ale zeman dobře jí porozuměl. Proto však přece na ni nedal přímé odpovědi.

„Uvidíš. Mají-li naši lidé nějaké zbraně?“

„Několik panditek a mečů ukrytých.“

Zeman se sedlákem zvednuvše se vyšli nyní z křoví. Za několik okamžiků skupili se sedláci kolem zemana Drahobyla do kruhu.

* * *

Sedmadvacet císařských kyrysníků, na pokraji lesa blíže pohraničné cesty tábořících, neměnilo své stanoviště. Bylo jim tu, za parného letního odpůldne, ve stínu vysokých borovic příjemně. Někteří ve vysoké trávě, sedla pod hlavu si davše, chutě podřimovali, jiní v kotlíku „odpolední snídaní“ vojanské si vařili, a několik jich ku kostkám zasedlo. Koně jejich, ku stromům přivázaní, chutné trávy se nasytivše, pohodlně si hověli.

Parno se mírnilo, slunce znenáhla k vysokým protějším skalám se naklánělo.

„Tisíc láter!“ zahromoval jeden z hráčů — ten s důstojnickým bandalírem — „dnes bych poslední košili prohrál!“

A hněvivé mrštil kostkami spoluhráči svému do klína. Zvednuv se z měkkého drnu obrátil se k vojákům.

„Haló, vstávejte! čas, abyste se zvedli. Ku koním!“

Trvalo dosti dlouho, než všichni se vyburcovali. Lesem zavál již podvečerní chlad, když dvacet sedm císařských kyrysníků bylo připraveno úplně k boji. Opatrně skryli se na pokraj lesa, aby mohli ty, na něž čekali, pohodlně a jistě zaskočiti.

Kyrysnický důstojník vyslal pět mužů svých na zvědy. Ale v koruny lesních stromů kladl se již lehýnký soumrak, a zvědové se nevraceli. Mužstvo hlasitě již reptalo, proklínajíc kacíře, že na sebe nechají tak dlouho čekati právě dnes, kdy oni, vojáci, neznámou a dosud drancem ušetřenou hospodu na lesní samotě byli objevili.

Chvíle míjela za chvílí, soumrak nadcházel.

Kyrysnický oficír lítě již hromoval. Již se valně bylo sešeřilo. V tom — slyš — jedna — dvě — tři rány střelné se ozvaly. Oficír divě se zachechtal a ukrytí vojáci trhli uzdami. Věděli dobře, že ti, na které čekají, již přicházejí a že se zvědy půtkou se utkali. Nutno čekati tiše a trpělivě, až se tu přede stromy objeví. Ó, ti se nenadějí nastražené léčky! Minulo jen několik krátkých chvil, a hle, na široké cestě pod skalami objevili se uděšení exulanti, obklopeni vojáky — císařskými arkebuzíry. Patrné tito jim byli ochrannou salva guardií. Tito přední měli arkebuzy k výstřelu připraveny, kdežto zadní s pěti kyrysníky divě se potýkali.

S divokým vzkřekem vyrazili ukrytí kyrysníci na arkebuzíry.

Hrozná vřava, třeskot střelných zbraní, cinkot palašů, výkřiky raněných zazněly v osamělé úžině, nesouce se mnohonásobnou ozvěnou vzhůru nad černé skály…

Arkebuzíři, jichž nebyla ani polovina počtu kyrysníků, opravdu couvali. Nenadáliť se nástrahy… Bili se jako lvi. Zvláště důstojník jejich řádil hrozně mezi nepřáteli… Ale početná převaha vítězí… Hle, již jen polovina arkebuzírů ještě se brání skupena poblíž svého důstojníka… A hlavně na toho míří palaše kyrysnické… Však již i důstojník kyrysnický k němu se prodral. „Koukole!“ vzkřikl, a v zápětí po té kácel se kyrysnický ofícír s koně s probodnutýma prsoma… Leč draze musí život jeho platiti… Hle, jak se skoro všichni jen na něho vrhají… V tom, slyš, několik panditek třesklo kyrysníkům v zad, a nežli ti, kteří neporušeni zbyli, mohli koně své obrátiti, zaskočeni a rubáni jsou novým, nenadálým nepřítelem — ozbrojenými exulanty, kteří sem shora na pomoc byli přikvapili… Ti boj rozhodli — jen několik málo kyrysníků spasilo se útěkem…

Za malou půlhodinu mýtinka nad skalami hlučně se oživila. Ozýval se jásot i pláč — jásot nad vítězstvím a pláč nad zraněnci, kteří sem přineseni byli. Ještě štěstí, že nikdo z nich nebyl raněn smrtelně.

Opodál ohně, hlasně praskajícího, klonili se dva staří muži a dívka nad takovýmto zraněncem. Byl seknut do levého ramene. Teprve když mu ránu vymyli a obvázali, otevřel oči. Byl to mladý důstojník arkebuzírský. Bledá jeho tvář se zaruměnila, když spatřil nad sebe kloniti se zemana Drahobyla, Harulíka a Maruši.

„Sním-li či bdím,“ ozval se slabě jeho hlas. „Jsi ty to, otče můj, opravdu? Ó, jestli jsi mi odpustil, pojď a obejmi mne —“

A mladý maž rozpřáhl rozhalené náručí.

A hle, zeman Drahobyl klesl na prsa syna svého…

Teprve za hodnou chvíli mohla přistoupiti Maruše, aby zulíbala rty svého miláčka… Bylať dnes odpůldne se vším zemanovi se vyznala, a on slíbil, jakmile budou v bezpečí, že jim požehná…

Sedlák Harulík byl tichým svědkem radosti těchto tří duší. Po zjizvené tváři kanula mu slza…

„Syna jsem nabyl,“ promluvil po chvíli zeman hlasem se chvějícím. „Chtěl jsem, aby vinu krví svou smyl. Ó, by jen každý z těch, kdož v časech minulých na vlasti matce jsou se prohřešili, hotov byl vlastní krví smýti hříchy své, pak nejen on, ale i celá země tato nešťastná nabyla by očisty od vrahů svých, a synové její nemuseli by prchati — do ciziny, do vyhnanství…“

A za malou hodinu vytrhli exulanti na pochod. Obávali se nového, silnějšího přepadu.

* * *

Stalo se na hranicích Českého království, v čas, kdy tisícové vyhnanců loučili se tu naposledy s předrahou, nešťastnou vlastí, kterou v slzách, pláči a hoři opouštěli — — —