Krvavá očista/IV.

Krvavá očista Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 103–111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uplynul týden. Nevlídný podzimní den skláněl se k večeru. V přízemní jizbici zemanského dvorce bylo ticho. Nepřecházelť tu hospodář, jako tohoto téhodne každodenně, hlavu maje svěšenu, ruce založeny, beze slova a v těžkém dumání.

Maruše sama seděla u stolu, probírajíc se listy bible. Ale zrak její ani na chvíli neutkvěl pevně v řádcích hrubé té litery, rovněž jako mysl její zalétala do krátké minulosti. Viděla dosud temnou postavu Václava, když před týdnem od otcovského prahu odjížděje v nočním šeru se jí ztratil. V sluch zaznívala jí dosud slova jeho tak dojemná a zvroucnělá, cítila dosud ten polibek na svém čele. Ach, první a snad i poslední! Kdo ví, kde teď Václavovi konec! Ale možno, že snad hospodář nějakých novin o něm, a ne-li o něm, tož o vojsku císařském přinese. Vyjelť dnes časně z rána do města na jarmark. Ani ne tak proto, aby nakoupil věcí, jichž tu ve venkovském odloučení nelze dostati, jako proto, aby dověděl se nových zpráv, jež do zdejší odlehlé úžlabiny nesnadnou měly cestu.

„Bývá tu větší schůzka lidu. Přijdou z rozličných končin. Co nevědí jedni, povědí druzí,“ pravil včera z večera hospodář, když Maruši úmysl svůj oznámil.

Když odpůldne k večeru se nachylovalo, neměla Maruše pokojného okamžiku, přes tu chvíli ven vybíhajíc, neuzří-li po cestě ke dvorci klusati dvé jezdců. Hospodář vzal s sebou jen čeledína. Ani hrubě si řeči její nepovšiml, když Maruše o bouřlivých časech a nejistotě cest promlouvajíc za to, aby četnějším průvodem se opatřil, žádala.

„Eh, což, nebojím se zbojníků,“ řekl s úsměškem, „čeho by mi vzali? Leda holý život. A ten by věru, Maruše, draze napřed museli vykoupiti —“

Touž dobou, kdy Maruše doma rozsvěcovala kahanec, vyjížděl zeman Drahobyl z městské brány. Opozdil se, ani sám nevěda jak. Zprávami, jichž v městě bylo plno plničko, až všecka hlava ho rozbolela. Byli tam lidé z různých končin — a každý druhý přinesl truchlé noviny.

Tedy přec to pravda, že vojsko české na Bílé Hoře u Prahy sbito, poraženo a rozprášeno, pravda, že český král ani k poslednímu boji se nevzmuživ i s paní královou, radami a předními z vojska svého za hranice utekl.

Potvrzená tato zvěsť ulehla na nitro starého zemana těžkým balvanem. Oh, cizák cizácký, bez lásky ke království tomuto i k lidu jeho! A jeho radové nejinak — ti, kteří z nich domácího původu, beztoho nad krví svou se zapomněli. Oj, aby kdy který český král ze země své vyhnati se dal!

Starému Drahobylovi při této myšlénce krev ve tvářích počala se rozpalovati Dobře, že studený vítr brzo je schladil. Cesta stoupala. Vjížděli do lesa.

„Teď dlužno pozor míti,“ ozval se tlumeným hlasem čeledín, po levici pána svého jedoucí. „Všiml jsem si ve městě, co mezi lidem chásky všelijaké, potměšilé a podezřelé. A ač za pravdu jistojistou nevydávám, přece mi tak přišlo, jakoby několik chlapů zbojných, kteří ani ničeho neprodávali a tím méně kupovali, dobře si nás měřilo, časy jsou zlé i nejisté — a ostatně za pravdu tam tvrdili, že císařští do naší krajiny jsou již již na skoku.“

„Marně se obáváš a ve strachu svém nebezpečí větříš,“ prohodil zeman, nedaje se vyrušiti ze svých myšlének. Ba že těžcí dnové soužení a útrap přicházejí na zemi tuto a na všecky věrné její… Mluvili tam i o tom, jak ledakterý vladyka nakvap zboží své prodati a do cizích zemí, za hranice ujíti chce, kde věrní kalichu Páně útisku nedocházejí. Věrní a ctní se vystěhují — a kdo zůstane? Tací, jako jeho, Drahobylovi, nejbližší sousedé — Koukolové z Koukolí. Oh, ten rod se jistě pro víru dobrého bydla nezřekne a nevystěhuje!

Žoldáci císařští po všech krajích kolem Prahy jediným táborem. Hrozno prý poslouchati, čeho se dopouštějí…

„V zdejším kraji budou co nevidět,“ říkali jedni. „Ba již jsou,“ tvrdili druzí, „ale jen snad na obhlédnutí, po několika, v malých tlupách. Protož, kdo co drahého a milého máte, ať to knihy, šperky či peníze, schovejte do skrýší a hlubin zemských; zámky, třeba desatery, nespomáhají —“ šel jeden hlas a jedna starosť.

„Oh, což já bych skrýval a zakopával,“ povzdychl v duchu zeman. To, co mi bylo nade vše pozemské svato a draho, vyloupila zrada z nitra mého. Ano, mezi těmi, kteří zemi tuto již bičovati počínají a bičovati budou, i on, v němž viděl vedle Maruše nejdražší poklad svůj, potěchu a oporu stáří svého, ten, jenž — —

V tom prudký výkřik čeledínův starce vyrušil. Nežli hlavu pozvedl a rozhlédnouti se mohl, viděl sebe i čeledína obklopena houfcem mužů, kteří koně za uzdu chopivše na jezdce se sápati počali. Krátký byl boj dvou překvapených proti hrubé přesile.

Málo byl platen zemanovi meč, jehož se chopil, marně jím po zbojnících sekal. Strhli jej mocí s koně, a strhnuvše s divokým smíchem počali vázati. Nadarmo zoufale napjal zeman své síly — nebylo odolání.

„Co chcete ode mne?“ zasípal rozzuřen. „Nemám a nevezu s sebou ničeho. Jsem zeman Drahobyl.“

„A na toho právě čekáme, Milosti zemanská,“ surově a s jízlivým smíchem zazněla odpověď.

„Ale což abychom si na něho pochodní posvítili,“ mínil kdosi z tlupy. „Je-li to jen vskutku on.“

„Je,“ zaznělo krátce za odvet. „Není potřebí pochodně rozžehnouti. Leda až hlouběji v lese. Teď není času. Ke koním!“

Staroch, jemuž ruce nazad svázali a obklopili, prudce se rozkřikl: „Ptám se ještě jednou, čeho žádáte, chaso ďábelská?!“

„Jen ne tak zhurta, Milosti zemanská,“ zazněl posměšný hlas; načež jiný, ten, co před chvílí velitelsky se byl ozval, doložil: „Buď jist, pane zemane, že ani vlasu skřiveno ti nebude. Jen na dnešní noc bezpečným noclehem tě opatříme. Máš domů beztoho daleko.“

„A takhle, tímto způsobem?“ rozkřikl se Drahobyl.

Leč již se hnali. Zeman i jeho čeledín, které opěšalí vedli, poznali s ustrnutím, že s vozové cesty ustoupivše, v opačnou stranu zahýbají.

Zeman, zahryznuv se do rtů, prudce provazcem zalomcoval. Ale nadarmo. Kolem něho i čeledína bylo po třech zbojcích. Někteří pak vedli vzadu koně, kteří jen ztěžka po křivolakých stezkách lesních vésti se dali. Ale pojednou klidná lesní hloub zarděla se červenavou září. Přicházelať tato zpředu, kdež, aby na cesty lépe viděli, pochodeň zažehnuli. Přes to však nemohl zeman zbojců jej obklopujících rozeznati. Ti s pochodní byli přece jen příliš daleko. Ale zeman bystře před sebe v dálku nahlížeje poznal, když cesta se zatáčela, že vůdcové, kteří s pochodní kráčejíce cestu naznačují a vyhledávají, jsou dva — jeden menší v chlupatici a druhý pod velikým širákem.

Kráčeli již tak dobrou půl hodinu. Zemanovi bylo, jakoby v těžkých snech se potácel. Nevěděl sám, čeho o tomto přepadu mysliti. Je pravda, že jen noclehem jej míní „opatřiti“? Kde a proč? Či jsou to přece zbojci a loupežníci, a ukládají o život jeho? Oh, toť by jej byli jistě bojem podstoupili, když po meči sáhl, a nevlekli po neznámých, tajemných stezkách! A co hlavně starého zemana mátlo, bylo chování těch, kteří jej vedli. Za svých mladých let nejedno dobrodružství vyhledal a zažil, nejednou sám či s nečetnými přáteli „lesním tovaryšům“ do ruky upadl. Ale ti věru jináče chovali se k chycené živé kořisti! Což tu bývalo klení, nadávek i vtipů surových, což výlevů radosti ďábelské! Ale tito — jakoby nikdy řemesla zbojnického nebyli provozovali — jakoby nějací sedláci najatí byli. Anebo snad jim pán a vůdce jejich všecky zlotřilosti zakázal? A jakých měl k tomu příčin?

Tyto a podobné myšlénky křížily se do nekonečna v duši zemanově, jenž svěsiv hlavu klidným krokem mlčky kráčel. Za to vzadu čeledín co chvíli zpola zlostně a zpola žalostně zamručel: „Kam že ti synové ďáblovi nás zavádějí?“

Ale pojednou zeman Drahobyl vztýčil hlavu a již chtěl provazci na rukou svých zalomcovati. Všecko jeho tělo zachvělo se pod tíží myšlénky, že Maruše doma sama, a že jej očekává. Dříve, omámen a překvapen, na ni nevzpomněl. Co řekne ubohé děvče tomu, že večer se již přiblížil, a on, Drahobyl, dosud se nevrací! Co si pomyslí, co si počne? Pravda, je tam šafář a chasy dosti… Půjde mu naproti, či zlého tušíc, vyšle lidi jej hledat. A možno dost, že i sama půjde. Jak přečká dnešní noc sama, opuštěná? A časové jsou nebezpeční, a není co věřiti, že i po zdejším okolí nepotloukají se menší tlupy císařských soldátů! Jak snadno může se státi, že dvorec přepadnou, vyloupí, vydrancují a dívku —

Hrozno domysliti.

V tom stará hruď zemanova znova se zachvěla tíží nové myšlénky. Což jestli podobné úmysly chovají tito? Ha, snad jej chtí chováním svým zmásti! Oh, což je o celý dvůr, o všecko zboží — ale ctnosť Maruše, kterou on, Drahobyl, nad vlastní dceru miluje!

Mezi tím byli došli na širokou lesní mýtinu. Onen muž v širáku se zavalitcem v chlupatici bezpochyby se opozdili či zastavili, poněvadž matná záře jejich pochodně prorážela sem silněji. Oh, té ubohé dívčiny! Již prohlíží zeman dobře jich léčky a nástrahy — — — ha, blesky boží, teď musí se násilně uchvatitelům vyrvati. A jediným skokem uskočil na pravo do křoví zoufale napjav síly, aby buď provazce ruce mu vížící přetrhl aneb uvolnil. A hle, poslední mimo nadání snadněji se mu podařilo. Jediné prudké trhnutí a ruce zemanovy byly svobodny. Ale tím se opozdil a ve chvatu přes kořen jakýs klopýtnuv upadl. A již se, sotva že povstal, za ním v chomáči zbojcové vyrojili.

„Propadl jsi životem,“ křičeli jeden přes druhého. „Kdybys na útěk pomyslil, rozkaz máme raději tě zahubiti.“

Stařec hrozivě o strom se opřel a zaťal pěsti vyčkávaje útoku. A v tom mžiku již naň se vrhli.

Nastal zoufalý boj, vřava, klnutí… Marno starcovo namáhání, marný jeho zoufalý odpor — již jej povalili, již na prsou jeden z nich mu klečí a s hulákáním k druhům se obrací: „Nu, což ta zevlujete po pánovi! Křikněte naň raději, aby sem pospíšil a —“

Další slova zůstala pochopu v hrdle. Ohlédlť se po příkladě soudruhů svých opodál na mýtinu, kdež právě v tom okamžiku svit pochodně rázem pohasl. Ale dobře si všiml, jakoby v jejím rudém svitu tam na mýtině nějaké přílby a kyrysy se blyskly.

„Zrada!“ zazněl divý výkřik, a jemu v zápětí následoval výstřel arkebuzy.

V několika okamžicích vstával zeman Drahobyl z lesního mechu svoboden. Pochopové prchli a jenom bědující čeledín se ozýval. Chvatnými několika kroky ocitl se zeman znova na mýtině. A hle, čeledín byl již několika jezdci obklopen.

„Kdo jsi?“ ptali se zemana příkře.

„Zeman Drahobyl. Jel jsem z města, a zakuklenci jací nás přepadli, jali a vedli tímto lesem Bůh sám ví kam —“ odpovídal zeman.

Byl překvapen, ale nehrubě potěšen. Jedněm ušel a druhým do rukou padl!

„Salvu guardii,“ velel po té tichý, zemanu jedva slyšitelný hlas, „a to až k samému dvorci!“

„Toť vás zrovna Pánbůh poslal!“ odlehčil si čeledín, vstoupaje do třemenů svého koně. Sám zeman mu byl provazce odvázal.

Již se hnuli. Cizí jezdci napřed, zeman s čeledínem vzadu. Nikdo ani slova nepromluvil. Jen chvílemi zaržáli koně, či těžký palaš zařinčel. Nebylo již pro zemana nejistoty — toť vojáci císařští! V nitru jeho nebylo veseleji. Pojedou s ním až do dvorce, a budou tam jakožto salva guardie! Běda prý střechám, pod nimiž uhostí se salva guardie! A což Maruše! — Však jestli budou co násilného činiti, zeman se jim protiví. Chasy ve dvorci dost, sedláci z dědiny pomoci proti zlovůli vojanské také by neodepřeli — utlukou je podávkami! Zeman Drahobyl se zatajeným dechem vojáky počítal. Bylo jich osm — však ne, teď devátý, jenž všem v čele jede, z houští povyjel. Zdá se, že po nějaké bližší cestě pátrá, a nad to ještě, jakoby mu les tento i okolí dobře známo bylo. A vskutku — zabočivše na jinou cestu za krátko z lesa vyjeli.

Vítr se mezitím ztišil. I mračna na pochmuřeném dříve nebi se byla potrhala a nejedna hvězda na něm třpytivě zazářila.

Koně pobídnuti snadněji na pohodlné cestě dali se do klusu. Cesta ubíhala zemanovi jako voda. Byl by si přál, aby byli na sta honův daleko, a zatím již černaly se nočním šerem před nimi obrysy dvorce a stávaly se čím dále tím více určitějšími. Zeman chvěl se pomyšlením, že přivede s sebou — vojáky. Oh, což všecko na ruby obrátí, což mnohému z nich divé a chtivě oči se zalesknou, až uzří líčka Marušina…“

Již ke dvorci dojížděli — na to, aby nyní, celou noc pod šírým nebem strávivše noclehu nežádali, nelze ani pomysliti. Oh, Bože můj, jak těžce zkoušíš věrné své — povzdechl zeman polohlasitě.

Již jsou u cíle. Vojáci stanuli u vrat, a nikdo z nich ani sebou nehnul. Neměli rozkazu. Sám zeman musel či chtěl ssednouti a rukou chvějící se zabušil na vrata. Hned potom ozval se nádvořím štěkot psů a těžké kroky. Zeman dobře poznal chůzi šafářovu. Tedy jej čeká! Oh, jaké ti hosti, ty brachu starý, přivádím, pomyslel zeman, a v tom vrata skřípavě se otevřela.

Zeman pokročil ke koni svému.

V tom popojel k němu ten, jenž prve v lese před ostatními jezdci kratší cestu vyhledával.

„Smím-li i já práh tohoto dvora překročiti? Alespoň na dnešní noc —“

Zemanovi prudce v hrudi zabuchalo. Oh, toho hlasu!

„Kdo jsi?“ zeptal se, ale hlas se mu při tom zachvěl.

„Důstojník arkebuzírů prozatím — ó, neodháněj mne, odpusť, otče můj!“

Ale již nebylo potřebí ani posledních slov. Starý zeman dobře i přes noční šero tvář synovu poznal. Jen okamžik postál zdánlivě nerozhodnut, načež pevným hlasem odpověděl: „Děkuji za záchranu i za průvod. Chcete-li užiti násilí, nuže, vrata jsou otevřena a dílo zhouby počněte v tomto dvorci. Ale jinak nemohu vpustiti nikoho — neboť syna nemám a trpce jsem ho oželel.“

A starý zeman Drahobyl chopiv za uzdu koně svého klidně kráčel do svého nádvoří.

Ještě dobře mohl zaslechnouti, kterak arkebuzírský důstojník lidem svým zavelel: „Do cvalu!“