Krvavá očista/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 82–90.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Rozžehni, Maruše!“

Hlas zemana Drahobyla, když tato dvě slova k dívce právě do krbu polena přikládající pronášel, podivně, nezvykle se zachvěl. Záře z krbu dívkou otevřeného vyšlehla, ozařujíc dlouhými pásmy rudých paprsků vysoké, obílené klenutí největší jizby zdejšího zemanského dvorce a zároveň rudě zlatíc sličná a mladistvá, blízkostí žáru všecka zardělá líčka dívčiny, jež tmavými, jiskrnými zraky pohlédla tázavě na vousatou tvář zemana Drahobyla.

Ale pro husté šero nemohla v tu chvíli znamenati žalostícího, ba úzkostného výrazu v ustaralé, vrásčité tváři zemanově. Ostatně výraz takovýto nebýval od nějakého času řídkým hostem v tváři hospodářově; to od té doby, co byla začala ta nešťastná vojna direktorů za práva a svobody tohoto království.

Maruše, dvířka krbová chvatně uzamknuvši, rozžehla kahanec na stole již připravený. Teprve nyní dobře všimla si výrazu tváře hospodářovy, jenž prudkými kroky po jizbě přecházel, a jehož zavalitá, tíží let poněkud již sehnutá postava vrhala pitvorný stín po bílých stěnách a klenutí v matném šeru se tratícím.

„Co se zas stalo, tatíčku? Jistě nějaké zprávy neveselé?“

Maruše nebyla vlastním dítětem zemana Drahobyla. Pocházela z nedalekého královského města, kdež její rodiče, Drahobylovy nebožky ženy vzdálení příbuzní, zemřeli jí v časném věku, když morová panna v království tomto neúprosně tisíceré životy kosila, a zeman Drahobyl jat útrpností nad osiřelým děvčátkem, přijal ji za schovanku, a to tím spíše, an Bůh požehnal manželstvu jeho jen jediným, Marušky o několik let málo starším chlapcem.

Ale „tatíčku“ říkala Maruše zemanu Drahobylovi přec. Vážilať pěstouna svého za otce vlastního; věděla dobře, jakými díky jest mu zavázána, že ujal se jí v její sirobě — —

„Zlé zprávy, děvečko má, tuze zlé,“ hovořil zeman Drahobyl. „Podobá se, že Bůh odvrátil od nás tvář milosrdenství svého, a že těžkými kříži zkouší zemi tuto. Vyjdi jen na náves. Byl jsem tam teď. Uvidíš muže pěsti zatínající, ženy rukama lomící a starochy žalostící. Jdou prý zprávy od Prahy, že tam včerejšího dne vojsko našeho krále hanebně poraženo. Nedopouštěj, Bože! A slyšeti i pověsti zmatené, jakoby utíkali nejen vojáci naši ale i sám král a přední jeho — —“

„Nemožno! Toť jistě od některých z odpůrcův a nepřátel našich vymyšleno, aby lid poplašili — —“ hovořila dívka od krbu odstoupivši.

Za malou chvíli rozžehla olejový kahanec, jejž před velikou knihu zažloutlých listů postavila. Kniha dosud byla rozevřena na témž místě, kdež zeman než s prvním soumrakem na náves vyšel, čísti přestal.

Teprve nyní, když matné, rudé paprsky olejového kahance přímo na tvář zemana Drahobyla padaly, všimla si Maruše jejího výrazu. Sivé oči, zpod šedivého obočí co chvíli v prázdno se upírajíce, divně a u zemana Drahobyla nezvykle se leskly, čelo zachmuřeno, a což teprve ta jizva nad levým okem po čele se táhnoucí, nyní všecka zarudlá a krví podlitá!

Zeman Drahobyl utržil si ji hned za mladého věku tam na tureckých hranicích, jichž ve vojště Rudolfa krále JMti pomáhal retovati proti sveřeposti musulmanské.

Divné znamení!

Zrudla-li zemanovi tato jizva, bývalo i samé Maruši z toho nevolno. Vědělať, že v takovýchto chvílích v nitru druhého otce jejího rozvířila se bouře. Ale neopakovalo se to často a nikdy nebylo bez veliké příčiny. Naposled zjitřila se jizva hospodářova o svatém Havle, když otylý jakýs lichevník z nedalekého královského města pro svatohavelský úrok sobě přišed a na těžkosť časův sobě naříkaje, oči mhouře a líbezně se usmívaje požadoval, aby zeman buď jemu jistinu složil anebo dosavadní úroky své o čtvrtinu zmnožil. Ale dnes na necitného lichevníka hospodář ani nevzdechl. Maruše brzo se přesvědčila.

Zeman Drahobyl přecházel prudkými kroky po jizbě. Konečně zastavil se u stolu a hlasně zahovořil: „Tak má člověk na stará kolena! Děti jakoby šedin otcovských zhola nic nevážily. Odběhnou z podkroví otcovského kdy a jak sami chtějí — kam a proč aby člověk od cizích lidí vyzvídal!“

V hlase zemanově chvěla se lítosť jakási i hněv zároveň.

A podivno, líčka Maruščina po těchto slovech se zaraměnila. Věděla dobře, že hospodář horlí na — syna svého Veníka, jenž před některým časem z otcovského domu, aniž by domácím byl s Bohem dal, odešel a teprve na cestě, daleko již jsa od domova, po cizím člověka vzkázal, že na vojnu dáti se míní, aby otec jemu odpustil.

„Míti syna na bojišti a nevědět kalé zprávičky o tom, jak se vede nejen jemu ale i vojsku českého krále!“

Rty zemanovy stáhly se v trpký, nevypsatelný úsměv. Rozhorlený staroch usedl ke stolu a zadíval se před sebe. Tvář jeho nyní za dlouhou chvíli ani svalem se nepohnula; ale za to v té schýlené hrudi jeho bušilo to mocněji a mocněji, a pod vysokým, lysým čelem jeho letěly myšlénky divěji než podzimní vítr s nedaleké stráně, jenž co chvíli v lomenici dvorecké zaburácel.

Zeman Drahobyl vytrhl se z této zdánlivé strnulosti, když jemná, bílá ruka Marušina nepovšimnutou knihu zavřevši, dále ji pošinula a na její místo kouřící se krmi postavila.

Ale zeman sotva že se dnes večeře dotknul, jen tak pro jméno; ani Maruši nechutnalo.

Přes tu chvíli zaletěl tmavý její zrak plaše a úkosem na tvář zemanovu.

Zdálo se, že bouře v Drahobylových prsou pomalu ztichla; jizva na jeho čele aspoň pobledla víc a více.

Za hodnou již chvíli panovalo v prostranné jizbě ticho. Hospodáři nebylo do hovoru a bílé čelo Maruščino jakoby zastínil těžký mrak starosti. Oj, ani o pana krále, ni o vojsko jeho jí tak nebylo, jako — o syna zemanova. Tušila dobře, proč že starého otce v těchto časech bouřlivých a nejistoty plných opustil… V tu chvíli v zemanově jizbě nebylo slyšeti nežli skučení nočního větru venku v lomenici a praskání smolných drv před nedávnem do krbu přiložených.

V tom, slyš — na nádvoří psi zaštěkali, podkova zazvučela. A kolem okna v temném tom šeru mihla se postava, v níž Marušin zrak dobře osobu šafářovu rozeznal.

Zeman Drahobyl, vyrušiv se z dumání, chvatně pozdvihl hlavu a nežli mohl Maruši poručiti, aby vyšla ven přesvědčit se o příčině pozdního hluku na nádvoří, zazněly přede dveřmi pádné, hlučné kroky, v jejichž zvuk i zařinčení pobočné zbraně se mísilo, a za mžik stanul v jizbě mladý muž vysoké postavy, štíhlého vzrůstu, jehož vysoká, ve svitu kahance rudě se lesknoucí hřebenatá přílba, těžké pláty na prsou, palaš s mohutným košem a rejtharské, po kolena sahající boty bojovníkem vyznačovaly.

Z hrdla Marušina ozval se bezděčný výkřik radostného překvapení, a líčka její polila se temným ruměncem. Zeman Drahobyl ruče vstal a pozdravu příchozího ani neopáčiv rozpřáhl proti mladému bojovníku náručí.

„Synu můj! Již za ztraceného v ledakteré chvíli jsem tebe pokládal!“

A hlas starého otce, syna na hruď tisknoucího, zněl tak měkce a radostně, zrovna ze hlubin otcovského srdce… Zeman Drahobyl nevzpomněl té chvíle, že syn jeho druhdy kradí a bez rozloučení z rodného podkroví odešel, aby na vojnu se dal. A vzpomněl-li, tož teď, v této chvíli shledání radostný hlas lásky otcovské nedal místa káravé výčitce…

„Pozdrav tě Bůh, Maruško!“

Veník, z objetí otcova lehce se vyvinuv a k dívce přikročiv, ruky jí podával. Ó, dobře postřehl, že líčko Marušino ještě více se zapálilo a že v tmavých jejích očích prudce zasvitlo! Cítil také sám, jak ruka se mu zachvěla, a teď, kdy její něžnou pravici jemně stiskl, jak vlahé teplo a blažená, nevyslovitelná rozkoš po všem těle se mu rozlily.

„Ani usednouti tobě nedám, pokud nepovíš, vracíš-li se k rodnému prahu jako vítěz či jako přemožený,“ hovořil spěšně starý Drahobyl, dychtivě upíraje zrak na synovu postavu. Pěkně to vojanské, těžké odění mladému, jedva třiadvacetiletému synku slušelo.

„Ba že jako vítěz,“ odvětil Veník.

„Jako vítěz?“ podivil se Drahobyl nedůvěřivě na Veníka pohlédnuv. „Vždyť přece ještě dnes podvečer se vyprávělo, že vojsko naše poraženo, a král a přední jeho z Prahy na útěku — —“

Starému zemanovi neušlo, kterak teď, kdy rozhodné odpovědi si žádal, líce synova brzo pohledala, brzo červenala.

„Eh, jen neotálej a rozpaky mne netrap. Vím, že poctivému bojovníku stydno k porážce se přiznati. Na jednotlivce vina nepadá — obzvláště při vojsku, jemuž cizinci, jako Anhalt, Hollach, pro dobro hnětené země citu a zanícení postrádající, velí. Ale je mezi lidem jedna řeč, že císařským zlatem zrádně jsou podkoupeni —“

Bylo znáti, jak mladému Drahobylovi hlas se zachvěl, když konečně promluvil: „Míníš-li, otče, vojsko Hollachovo a Anhaltovo, pak děli pravdu, kdož řekli, že hanebně jest poraženo. A zároveň i pravdou pravdoucí, že jejich král, falckrabí rejnský Fridrich věrné své opustiv z hlavního města ujíždí. Však právě jedu od Prahy — —“

Na tváři starého zemana rýsoval se nevyslovitelný úžas. Teď přistoupil až k samému Veníkovi, jenž dosud ani přílby s hlavy své nesňal.

„A ty že jsi, synu, nebojoval pod praporem tohoto, všemi stavy dobrovolně voleného krále Fridricha?“

Zrak zemanův utkvěl na tváři synově.

„Nebojoval —“ dal Veník za odvět.

„A kde že jsi tedy bojoval?“

Zeman již již se rozkřikl a přistoupil k synu ještě blíže.

„Pod praporci císařskými —“

Zeman po těchto slovech Veníkových zavrávoral. Oči jeho jakoby v sloup se obracely, vrásčitá tvář zsinala, a vyschlé, žílovité ruce křečovitě skrání se popadly.

Veník v pravý čas rychlým obratem otce do náručí pojav, temně zahovořil: „Ale dočkejž, prosím, vysvětlení, pak jisté nahlédneš, odpustíš —“

„Pryč, pryč ode mne, krvi odcizená —!“ vzkřikl prudce starý zeman. „Nedotýkej se starého otce svého, sešedivělého v starostech o dobro vlasti, které tys se odrodil! Ó, Bože můj — ne nadarmo vídána byla znamení na nebi i na zemi — — Tak trestáš zemi tuto, že i vlastní synové její nad ní se zapomenuvše hrob jí kopati napomáhají —“

„Tatíčku, probůh tebe prosím, upokoj se a vyslyš, vyslyš mne —“

Mladý Drahobyl, všecek bled, pokročil znova k svému otci.

„Ani slova jediného!“ rozkřikl se znova stařec. „Hledáš-li v tomto domě noclehu, pak já, tohoto podstřeší pán dosavadní, ti ho odpírám, neboť zde vítáni jsou jen přátelé toho, proti němuž jsi bojoval, a nepřátelé onoho, jemuž jsi do služeb se oddal. A hledáš-li otce, pak řku tobě slovo poslední, že otce nemáš, poněvadž nemáš mateře — vlasti, proti které ramene svého jsi propůjčil — —“

Hlas zemanův zněl tak, že Maruši v hrozné úzkosti bez slova o stůl se opírající zdálo se, že i to vysoké klenutí jizbice se zachvívá…

„Otče můj — tatíčku — jen půl hodinky, jen chvíli popřej sluchu slovům mým.“

Hlas mladého muže zněl úpěnlivěji a úpěnlivěji.

„Tatíčku! Pro všecko na světě tebe prosím — pro všecko, co jsi kdy miloval a co ti svatého —“

A Maruše, s tváří bledou a vroucími slzami svlaženou k Drahobylovi pokročivši ruce sepjala, ba i pravé koleno v přetěžké prosbě a vášnivém záchvatu před pěstounem-otcem sklonila.

„Vyslyš Veníka — syna svého —“ prosila úpěnlivě.

A v tu chvíli zdálo se, že zeman Drahobyl nabyl obvyklého klidu. Vztáhnuv pravici a ukázav jí na dvéře děl hlasem ledovým: „Vstaň, Maruše — a ty, člověče, vlasti své vrahu, neprodlévej již déle pod krovem tímto. Běda jemu, že zde, kde stávaly kolébky samých věrných vlasti této synův, i tys se narodil. Jdi již, jdi — — Matku jsi zradil, a otce jsi ztratil — —“

Bled a zrakem zakaleným potácel se mladý, statný vojín ke dveřím. Zdálo se mu, že nevidí, neslyší, že všude je tma, prázdno a poušť, že svět, nebe i země padají s ním do hrozné propasti, jejíž jméno: zrada — —

V tom zoufalý výkřik dívčího hrdla jej vyrušil a vzpamatoval.

„Což navždy má odejíti? Což nikdy již otcem tě jmenovati nesmí? Není hříchu, aby mu nebylo pokání!“

„Až odčiní na vlasti své vinu, které na ní se dopustil, pak, ano pak zase synem svým jej nazvu — —“

Zachmuřená tvář zemanova již ani se neobrátila v tu stranu, kde zavržený syn a po něm v malé chvíli i Maruše zmizeli. Všecek jeho obličej byl vážný a pobledlý — jen jizva na čele, nad jeho levým okem se táhnoucí, tmavě se rděla — — —