Kronika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kronika
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: SLÁDEK, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 134–136. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Dej vnouče sem tu starou kroniku —
Má prabába — kéž pokojně tam spala —
a vím že spí — mělať to ve zvyku,
když písma čtla — mi vždycky říkávala:
„Pán strestá těch, kdož modlám cizím slouží,
dík, počet let že dokonat již dal mi;
ty modli se, ať dny tvé neprodlouží.
Tak pravím vám: Až zle — modli se žalmy;
‚až nejhůř ale bude v chlebníku,
tu starou tam si přečti kroniku.‘

Byl kluk jsem tenkrát, — trochu všetečen,
a dím: „„Kéž Pán dal telátko mi zlaté,
před božím hněvem jsem pak bezpečen —““
A bába zas: „Hle mládež, tu to máte.“
A byl jsem junák — trochu veselý —
e — což vy, co to vesel, rozumíte —
věšíte hlav ve všidní, v neděli,
vy v patnácti již starci — což vy víte —
Měl děvče jsem — svou mladou Aniku —
Což čas tu dbát na starou kroniku.

Však — nejdiv’ší i hříbě doskáče!
Mně Hana úzdou — dík jí za ochotu!
A nebylo nám nikdá do pláče,
ač chléb jsme v tváře dobývali potu:
bůh žehnal: všeho dost — i dítek dal mi.
Tu hrdlo nové kdy zas nebe dalo,
začal jsem zpívat jednou večer žalmy,
a v noci se mi o prabábě zdálo,
jak na Jakuba sedíc řebříku
dřímá — a u ní — shled’ jsem kroniku.

Však nemysli si — boží dobroty
že bývali jsme tenkrát mazánkové:
dva pro sebe — a čtyry roboty
a sedmý sotva k odpočinku — dnové,
dá selskému i zubu tvrdou kůrku;
na zámek půl, — a desátý díl knězi,
třetinu hladovému Brandenburku
a ten co nechal, v tom zas „naši“ vězí —
A pro nás? věř, že mnohém ve mžiku
jsem myslel již na starou kroniku.

A míjel čas, děd stal se ze kluka;
bába šla učit zpěv se od proroků.
Já učil též se: slz mít od vnuka,
a od prabáby nemít smíchu v oku.
I mnil jsem, Pán že přetěžce nás souží:
my otroky, a trýzniteli druzí.
Tu: „Strestá Pán — kdož modlám cizím slouží!“
mi zazní v sluch — a my — jsme modlosluzi!
I křečovitě, ale bez vzlyku
jsem oprašoval starou kroniku.

Leč — všemu člověk zvykne znenáhla,
i my si zvykli na tu cizí stravu.
Zem naše ústa pro chléb dosáhla —
však oni — pod zem sklát chtí naši hlavu
a „nejhůř, až“ tak bába s přísnou tváří —
Já zvážil — nuž dnes dej mi knihu v ruku!
Však běda — zraku zbavilo mne stáří!
Já zmeškal již — však — ty’s tu, ty můj vnuku —
Jest nejhůř — — běda toho vinníku!
Jdi hochu — jdi číst starou kroniku!!