Kritika slov/XXXVII. Půda

Kritika slov Karel Čapek
XXXVI. Nej…	XXXVII. Půda	XXXVIII. Náš

Údaje o textu
Titulek:	XXXVII. Půda
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Kritika slov. Praha : Aventinum, 1927. s. 52–53.
Licence:	PD old 70

Nic nedokazuje drtivěji naši ztrátu tradice nežli náš tradicionalismus. Naše (umělá a literární) řeč oplývá na př. agrárními metaforami; mluvíme o „půdě“ jako sedláci, o „kořenech“ jako hajní, své časopisy jmenujeme „Země“, „Novina“, „Zrání“, „Klasy“, „Žatva“, „Žeň“ a tak dále, patrně ze samé neuhasitelné touhy po tradiční půdě a venkovské minulosti našeho lidu. Zatím však náš lid měl docela jinou tradici; měl-li třeba pojmenovat hospodu, nenazval ji „U tří zlatých klasů“, nýbrž „U tří mouřenínů“; nepokřtil ji „Lípa“, nýbrž „Modrý jednorožec“; neříkal „U rodné hroudy“, nýbrž „U císaře trebizonského“ nebo tak nějak; byl exotický, dobrodružně snivý, okouzlený neobvyklostmi. Naše názvy dokazují tedy, buď že jsme se odcizili exotičnosti předků, nebo že „půda“, „klasy“ a tak dále jsou pro nás něco tak exotického jako pro předky modrý jednorožec nebo císař trebizonský. Je pravděpodobno, že by naši ctihodní předkové, zakládajíce nové časopisy, je pokřtili spíše „Pštrosí péro“ nebo „Zlatý delfín“ než po našem tradičním způsobu. Táži se dále, je-li tradičnější psát román o rodné půdě nebo román o Alexandrovi Velikém, jenž „obrové srdce jmějieše, kakž koli děťátko bieše“. — A to vše píši ne proto, že bych hodlal založit časopis „Pštrosí péro“ nebo napsat román o Alexandrovi Velikém, nýbrž že si nadmíru vážím tradice; tak tuze si jí vážím, že bych z ní nejraději nic nevypustil a vše podržel, nejen Štítného, který psal o svatých věcech, nýbrž také pana Haranta, který se šel podívat na Svatou zemi a mnoho zkusil; nejen Libuši, nýbrž také Meluzinu, nejen rodnou půdu, ale také starou fantasii, vášnivost i veselí, přísnost i dobrodružství, svatost i bezbožnost. Čím bude náš život bohatší, nenucenější a rozmanitější, tím víc dobrých, silných tradic využijeme, dožijeme a dovršíme. — Francouzští tradicionalisté se odvolávají na francouzského ducha; ruští na ruskou mystiku; angličtí na anglického Shakespeara; čeští na českou půdu. Mělo by se konečně pochopit, že ve světové konkurenci domácích tradic je tohle trochu málo.