Krevní msta/Pro dítě všecko

Krevní msta
El lakit	Pro dítě všecko

Údaje o textu
Titulek:	Pro dítě všecko
Autor:	Karl May
Zdroj:	MAY, Karl. Krevní msta. Kutb. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois Hynek, Praha, 1920
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Ladislav Turnovský
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Sousedé el achadidští chovali se k nám vlídně. Zdarma nám nabídli vodu — v krajinách oněch vzácná věc! — a za velmi skrovné ceny dali nám ovoce, mouku a jiné potraviny.

Jeden z nich vrátil se právě koňmo z Vasitu a vyprávěl, že se setkal s Abdem el Birr a jeho tlupou handhalskou. Když se o tom mimochodem zmínil, zpozoroval jsem, že mezi achadidskými a handhalskými jest řevnivost nepřátelská a proto jsem oznámil, proč jsme do této krajiny přišli.

Ihned nám bylo blahopřáno veškerým obyvatelstvem k úspěchu, byli jsme přinuceni pobýti v osadě jako hosté a když jsme příštího jitra vyjížděli, byly nám dány všecky potřebné zprávy a pokyny, protože již byli Muntefikové se svými krajinskými a místními vědomostmi pomalu v koncích.

Zvěděli jsme tudíž, že Malikové beni Handhala jsou před námi s půldenní jízdou ve výhodě i bylo nám se přičiniti, abychom tento náskok vyrovnali. Předsevzetí toto bylo nám však stěžováno chlapečkem, který přese všecku pečlivost Omarovu přece jen trpěl rychlou jízdou a více již vydržeti nemohl.

Muntefikové reptali, ale Omar si z toho mnoho nedělal. Modré oči mu zkrátka „udělaly“ a jak se podobalo, myslel nyní více na chlapce, než na celou svou krvavou pomstu, která nás vlastně v ty to odlehlé končiny zavlekla.

Za všecku jízdu hovořil a žvatlal se svým „el lakit“, ačkoliv mu hošík odpovídal jen jediným slovem — vždy jen „Zarka“. Náleželo snad přece toto jméno jeho matce?

Na sklonku téhož dne narazili jsme zase na stopu prchajících Handhalů a rozhodli se po krátké poradě, jen tehdy se od ní odloučiti, kdyby se jednalo o objížďku osady některé, jejíž obyvatelstvo nesmělo nás zahlédnouti.

Stíhaní loupežníci přidržovali se až dosud vasitské cesty, ale příštího dopůldne ukazovala jejich stopa směr k Mavija, osadě, rozložené při cestě do Mekky.

Bylo nám řečeno, že v osadě této bydlí Arabové anbarští, před nimiž nebylo nám se třeba ukrývati, jak jsme se domýšleli, protože nenáleželi k Tamimům a chtěli jsme se jich po Handhalech dotazovati. Ale přes to vše z opatrnosti radil jsem, aby všecka družina posečkala mimo osadu a sám jsem se vypravil s Halefem na přezvědy.

Několik mužů stálo u předních chatrčí a stanů. Jakmile nás zahlédli, pádili do osady, patrně proto, aby oznámili příjezd dvou cizích jezdců. Ale přes to vše, když jsme již byli v samém středu osady, neviděli jsme nikoho, leda stařenu, které jsem se dotazoval po šejkovi el beled.

Označila nám veliký stan jako bydliště tohoto významného hodnostáře. Zajeli jsme tam a volali. Opona vchodová se rozevřela a přísný vladař vesnice objevil se v otvoru.

Aniž vyčkal, oč nám jde, zval nás dovnitř na čibuk. Omlouvali jsme se nedostatkem času, on však toho nedbal a opakoval své pozvání tak důtklivě, že by bývalo neodpustitelnou urážkou, kdybychom byli pozvání jeho odmítli.

A znepřáteliti si někoho v těchto místech nesměli jsme, poněvadž nám bylo vraceti se tudy. Sestoupili jsme tudíž, přivázali koně ke stanovým tyčím a vešli jsme.

Hospodář nás vítal úplným a dokonalým „ála va sála va marhába“ (uvítací fráse), což zaplašilo nepatrné obavy, které jsem dosud choval, neboť nikdy se takto nevítá příchozí, jehož rádi nemají.

A hned také zval, abychom usedli. Na dlouhém kůlu viselo několik čibuků, ze kterých nám vyhledal dva nejlepší, pak nám dal tabák a křesadla. Byl zkrátka svrchovaně vlídným a úslužným hostitelem, posadil se k nám a navazoval hovor, aniž se tázal po našich poměrech, důvodech a úmyslech.

Ale v tom již také zaslechl jsem z venčí tiché, plíživé kroky mnohých lidí, čímž se má nedůvěřivost znovu vzburcovala.

„Obyvatelé této osady nejspíš nejsou doma,“ pravil jsem zcela klidně, „viděl jsem jen několik mužů a stařenu.“

Šejk rychle vstal, počal se tvářiti docela jinak a odpověděl:

„Všichni jsou doma, všichni a čekali na vás.“

„Na nás čekali?“ tázal jsem se, aniž jsem povstal, „věděli snad, že sem přijedeme?“

„Věděli to! Abd el Birr, šejk Handhalů řekl nám, že sem přijdete, psové křesťanští, abyste poskvrnili svatou cestu poutnickou. Za to pyknete svými životy! Naši mužové jsou skryti, aby vás, psové smrdutí — — —“

„Hubu zamknout!“ osopil jsem se na něho, vyskočiv a také Halef již se vymrštil, „ano, já jsem křesťanem, ale psem jsi ty!“

„A tvoji lidé jsou psovskými syny a zbabělými potomky čubčích vnuků, kterým ukážeme své biče!“ přerušil mne můj statečný, neohrožený Halef a již také strhnul s kolíku krátkou, z kožených řemínků spletenou žílu a přetáhnul chlapa dvakrát, třikrát, čtyřikrát křížem krážem přes hlavu.

Šejk chtěl vykřiknouti, ale k tomu se již nedostal, neboť jsem ho srazil k zemi a rozhrnul oponu stanovou, na místě dveří užívanou.

Vskutku! Venku stálo nejméně sto ozbrojenců mužů a výrostků, připravených k usmrcení a roztrhání hanobitelů „svaté“ silnice a za nimi seskupilo se ženské plemeno všeho věku.

Chtěl jsem se vyšvihnouti na koně, skokem přemetnouti se přes tyto hlupáky a proraziti jejich řady, ale úskočný hadži Halef mne popadl a odtáhl, načež se rozkřiknul, prve než došlo na nějaký projev zbrklého fanatismu náboženského:

„Cože vám vlezlo do hlav, vy pravověrní Moslemínové a stateční válečníci z Mavija? My přece náležíme k Handhalům a náš šejk, Abd el Birr nás vyslal, abychom zdejšímu starostovi oznámili, že nevěřící psové, na které číháte, za nedlouho přijedou. Opustili jste své úkryty předčasně! Každým okamžikem mohou džaurové se objeviti a jestliže vás uzří takto shromážděné, uprchnou vám! Honem se skryjte, dokud je čas! Rychle, rychle, jinak vám utekou!“

A aby je omámil dokonale a své lži zjednal důraz, uskočil zase do stanu a — já za ním. Šejk se dosud válel v mrákotách na zemí. Vyhlédnuvše několika trhlinami, viděli jsme, kterak zmámený dav rychle se rozprchává.

Chytrácký hadži, zjistiv váhu svého úspěchu, zachechtal se do pěstí a pravil:

„Vidíš-li, jak to pomohlo, sidi? Snad bys byl dvacet či třicet těchto hlupců skolil svými pěstmi, ale před břitkostí mého jazyka prchají všichni, všichni — a bylo jich třikrát třicet a ještě snad třicet, nepočítaje ženy. — Hamdulillah! Již zalezl i poslední! A teď ven odsud a na koně!“

Venku nebylo ani živé duše, ale sotvaže jsme vysedli, vyrazilo několik lidí do té chvíle za dlouhou, nízkou chatrčí ukrytých. Poznal jsem Abda el Birr a jeho tři Handhaly.

„Byli jste oklamáni, zrazeni, podvedeni!“ řval vztekle, „vzhůru, hlupáci! Za nimi! Skolte je, sic vám utekou!“

Halef mohl ho zastřeliti, ale neučinil toho. Maje dosud v ruce bič, jímž udílel starostovi obecnímu lekci z mravovědy, zašvihl jím několikráte velmi významně do vzduchu.

Pak jsme cválali tryskem z vesnice, pronásledování sraženým a potácejícím se klubkem, v němž druh druhovi překážel. Všichni řvali, jak jsem jakživ ani Indiány takto řváti neslyšel.

Dalo se očekávati, že nás budou splašení fanatikové pronásledovati; proto jsme se nezastavili, když jsme svou družinu dosáhli, nýbrž hnali se podle ní dále, volajíce, aby se řídili naším příkladem.

Abychom stíhatele popletli, zabočili jsme přímo na sever, kam jsme naprosto nechtěli a spatřili jsme vskutku, ohlédnuvše se, tlupu jezdců z osady vyjíždějících; lidé tito však seznali záhy, že máme náskok velmi značný a vraceli se tudíž již po několika minutách.

Na to jsme se vrátili také, ale velkým obloukem, v původní svůj směr, při čemž Halef vyprávěl ostatním naše dobrodružství, vychloubaje se strašlivě ohromným chytráctvím.

Dohonili jsme tedy loupežníky, protože se zastavili v Mavija, aby nás zničili. Abd el kahir radil, abychom je přepadli na cestě k nejbližší osadě, čemuž jsem však odporoval, protože se dalo předvídati, že právě od poslední zkušenosti budou se chovati velice opatrně.

Nejbližší osadou byl Er Rakmatan, který již náležel Handhalům a nechtěl jsem tudíž skákati mezi dvěma ohni, nýbrž pokusiti se o přepadení a přemožení loupežníků teprv za Rakmatanem. Haddedinové souhlasili se mnou.

Rakmatan jest rozložen na hořením konci vadi Falg a jest mezi mohamedány proslaven iako bývalé sídlo básníka Maleka ben Reib el Mazini.

Předpokládali jsme, že Abd el Birr neopustí Mavija jen tak rychle a stane-li se tak přece, že posečká u svých soukmenovců v Rakmatanu. Protože jsme byli prozrazení, bude se asi domnívati, že nevrátíme — dle toho všeho měli jsme čas až do rána.

Nespěchali jsme tedy nikterak a mimo to vykonali jsme velikou okliku, abychom nebyli spatřeni, takže se již stmívalo, když jsme dorazili na poutnickou cestu, minuvše Rakmatan vůbec a skryli jsme se za skaliska ve vadi Maskat er raml, za nímž začíná poušť zvaná Eš Šiha.

Omar měl čas a oči výhradně jen pro péči o malého svého nalezence. Bylo vskutku dojemno viděti a slyšeti, s jakou něhou obstarává skrovné jeho potřeby a s jak tklivě měkkým přízvukem s ním hovoří. Žádná matka nebývala by byla něžnější, rozmilejší a pozornější. Však se ho také dítě ani na okamžik nechtělo spustiti.

Záleželo mně ovšem na tom, abych vyzvěděl, zdali Abd el Birr již dorazil do osady anebo již ji opustil, což ovšem jsme neočekávali; proto jsem se rozhodl, že půjdu na výzvědy sám. Halef mne chtěl doprovoditi, ale odmítnul jsem ho. Nebyl by mně prospěl a spíše uškodil. Světlý haik, jenž mne mohl prozraditi, zůstavil jsem ovšem v ležení.

Při našem příjezdu do vadi Maskat er raml, viděl jsem osadu: čas, ve kterém bych tam za soumraku došel, odhadoval jsem na půl hodiny a vskutku, jakmile tato doba uplynula, stál jsem již u první chatrče.

Z okenních otvorů vyzařovala v celé vsi zář kahanů, plněných sesamovým olejem. Osada lne k ohybu vadi Falg a nechtěl-li jsem býti spatřen, bylo mně slíditi a vyzvídati v humnech.

Plížil jsem se od příbytku k příbytku, až jsem s jedné strany vesnici obešel; pak jsem se vracel, abych pozornost svou soustředil na budovu ze všech největší a dle toho asi nejbohatšímu sousedovi, ne-li zrovna starostovi náležející.

Zpozoroval jsem, že přede dvéřmi budovy této bylo přivázáno několik koní. Zadní zeď měla čtyři okénka, z nichž tři byla osvětlena. Doplíživ se k prvému, nahlédl jsem dovnitř.

Viděl jsem malou, prostince zařízenou místnost, ve které seděla žena jakás nehybně na rohoži. Podobalo se, že naslouchá, co se v jejím sousedství hovoří, neboť z místnosti vedlejší slyšeti bylo hlasy.

Tuto druhou místnost prohlédl jsem si druhým oknem. Byla větší a seděli v ní tří muži. Jeden z nich povstal a popocházel rozčileně — byl to šejk beni Handhalů.

„Tedy můj syn, mé jediné dítě, jež mně bylo v mé starobě narozeno, zmizelo, bylo uloupeno Humamen ben Džihal, prokletým psem hadešským!“ zvolal náhle, zalomiv rukama, „ale byl to vskutku on? Kdo ho viděl? Kdo ho poznal?“

„Tvá žena, neboť ho zná dobře. Byla s dítětem na makbara (hřbitov) zcela sama a tam byla Hadešany přepadena.“

„Oh, prokletá, peklu propadlá! Ale já jí to spočítám záhy, velmi záhy! Neboť pojedu odsud ihned dál, abych doma shromáždil bojovníky k odvetné výpravě. Jakmile budou naše koně nakrmeni a napojeni, pojedeme odsud.

Srovnám se zemí celý vadi Bašam pro tuto krádež dítěte! Humam vymstil se mně strašně, strašněji se již vymstíti nemohl, ale moje pomsta bude ještě strašnější! Znal mou nekonečnou lásku k dítěti tomu a nejspíš je na cestě zavraždil.

A tato žena — co dělá nyní? Sedí a dřepí a na nic jiného nemyslí, než jak jí bude slušeti smutkový oblek. Proklatá! Ona propadla smrti! První má kule není určena pro vraha mého syna, nýbrž pro ni, jen pro ni. Přísahám při bradě — — —“

„Zadrž a nepřísahej!“ přerušil hospodář zuřivce, „tvá žena není doma!“

„A kde by byla?“

„Pustila se za vrahy jako lvice, které bylo mládě její odňato.“

„Oh! Tedy ji také zavraždil a ona tedy ušla zaslouženému trestu. Co mně prospělo, že pronásledovala vraha? Smíš ty ji jmenovati lvicí? Měla brániti své dítě jako lvice. Přísahám při bradě Allahově, prorokově a všech kalifů, dopadnu-li ji, že ji — —“

„Nepřísahej!“

Tentokrát ho nezakřikl hospodář. Výkřik ten vyzněl ze sousední místnosti, ve které seděla žena, kterou jsem dříve spatřil. A teď nastal výjev, jejž vylíčiti péro se zdráhá a budiž mně tedy prominuto líčení jeho.

Ve své úzkostlivosti a zoufalosti mateřské přišla žena tato ke spřáteleným soukmenovcům pěšky prosit o pomoc a pobyla zde několik hodin, než se zcela neočekávaně sešla se svým z loupeže se vracejícím manželem, který se vztekal a běsnil na ni, ubohou, slabou ženu.

Srazil ji k zemi, vláčel ji po podlaze za vlasy, kopal ji a byl by ji zastřelil posléz, neboť již vytrhl bambitku z opasku a zamířil na ni, ale soudruhové jeho strhli mu ruce a zabránili nové vraždě. Nezabránili však jinou surovost, na kterou byli ostatně zvyklí. Šejk popadl znovu ženu za vlasy a vysmyknuv ji ze dveří, řval do tmavé noci:

„Enti talika bit telatech!“

Tohle znamená: „jsi trojnásob zavržena“ — a je to vlastně zákonem předepsaná formule manželského rozvodu. Od této chvíle nebyla již jeho ženou. Velmi roztomilé, což?

Obešel jsem dům, abych se po ní poohlédl, ač to bylo nebezpečno pro mne — přicházela mně právě vstříc okolo nároží. Spatřivši mne, lekla se.

„Zoveš se Zarka?“ tázal jsem se tiše.

„Ano. Kdo jsi?“ vypravila ze sebe namahavě.

„Tvůj přítel, který ti přináší pomoc. Pojď se mnou!“

Vzal jsem ji za ruku a odváděl. Nezdráhala se, ač jsem byl cizincem, ač se jí nesměl kromě manžela jiný muž dotknouti. Ale zoufalostí otupěla, zlhostejněla. Plačíc a vzlykajíc šla se mnou celou půlhodinu, aniž jsme promluvili, až konečně jsme došli k vadi Maskat er raml.

Ale tam, kde soudruzi moji za skalisky číhali, slyšeti bylo něžný hlas Omarův a pak jiný, jemnější a slabší, který dvakrát odpovídal tímtéž „Zarka“. A žena, vyrazivši ze sebe pronikavý výkřik, vrhla se do tmy ku předu.

Co mám říci? Zdráhalo-li se dříve péro vyličovati hnusný výjev, zdráhá se nyní hlava. Péro by psalo, ale hlava není schopna vylíčiti nekonečnou slast matčinu — a proto mlčím raději, arci z důvodů docela jiných.

Omar, neočekávaným tímto obratem situace pramálo uspokojený, kladl mi deset a dvacet otázek, druzí chtěli také míti nějaké vysvětlení, ale na to všecko nebylo času, protože chtěl přece Abd el Birr šejk Handhalů osadu rychle opustiti. Neměl-li uniknouti, bylo nám pospíšiti si.

Byla tedy Zarka s dítětem dopravena tak hluboko do vadi, aby slyšeti nemohla, o čem by se rokovalo a setrvali při ní dva Haddedinové na stráži, které jsem náležitě instruoval.

Pak bylo přes cestu nataženo mé lasso, třicet loket dlouhé a nepřetržitelné. Koně prchajících Handhalů měli přes ně klopýtnouti abychom se zabezpečili celým úlovkem beze ztráty času a krve. Na to jsme čekali.

Ještě ani patnáct minut neuplynulo, když jsme zaslechli dupot koňský. Ač byla tma, ujížděli loupežníci ostrým klusem. Šejk proklínal celý svět, nadával hrubě a nabádal k pospěchu — — a již tu byli.

Nebýti lassa, byli by nás minuli v několika vteřinách, kdybychom byli totiž po nich nestříleli; takto však neminul nás ani jediný; všichni koně se skáceli a jezdci se váleli mezi nimi.

Samo se rozumí, že jsme na ně ihned vyrazili. Hnal jsem se k šejkovi, který se prozradil svým bohopustým láteřením. Strach ho zbavoval pružnosti; pak se chtěl brániti, chtěl povstati, ale nemohl a skácel se nazpět s bolestným výkřikem, protože si zlomil pravou nohu.

Po strašném výprasku byli všichni chlapi spoutáni a řadou vedle sebe nakladeni, při čemž nebylo slova proneseno. Vyžádal jsem si ticho až do svého návratu, načež jsem odňal šejkovi obě bambitky a kráčel jsem do vsi.

Doraziv tam, plížil jsem se zase po humnech až k největší budově, která vskutku, jak jsem později zvěděl, náležela šejkovi el beled, přešel jsem do průčelí a vstoupil dovnitř hlavními dveřmi.

Šejk el beled seděl sám ve velké místnosti a kouřil — nejspíš chtěl ukolébati dýmkou rozčilení posledních hodin. Spatřiv mne, upustil dýmku na zem a vyskočil rovnýma nohama.

„Znáš tyto zbraně?“ osopil jsem se na něho, namířiv na něho bambitkami Abda el Birr.

„Mašallah! Bambitky šejka Maliků beni Handhala!“

„Tak jest. Dal mně je na znamení ověřovací a poznávací. Neujel příliš daleko. Jedná se o tajemství, kterého se smíš dnes dověděti jen ty jediný a nikdo jiný. Máš několik fananir? (lampiony, papírové svítilny).“

„Mám.“

„Přines je a pojď se mnou! Staly se důležité věci, ale neptej se a pospěš si.“

„Cože? Kdo jsi? Neznám tě!“

„Poznáš mne a všecko ti poví on sám. Ale vezmi nohy na ramena! Ani minuta nesmí se zmařiti.“

Velmi určitý přízvuk mé řeči a bambitky v ruce neminuly se zamýšlenou působností. Chlapík přinesl svítilny, zažehnul jednu a šel se mnou.

Ačkoliv se mne na cestě zvědavě dotazoval, neřekl jsem mu ničeho, když pak jsme již byli na místě, řekl jsem, že jest mým zajatcem, ale že mu není třeba ničeho se obávati, zachová-li se pokojně až do rána.

Prve, než sobě náležitě uvědomil, proč, zač a kterak, byl spoután; na to jsme zažehli všecky svítilny, tak že bylo světla všude dost.

Především si odbyl svou záležitost šejk Muntefiků prudkými výčitkami, nadávkami a kletbami nad šejkem a všemi syny Handhalů. Drahnou dobu přenechal jsem mu plnou vůli, pak ale, když jeho výmluvnost konce nebrala a nadávky jeho příšerně se stupňovaly, učinil jsem jim přítrž poznámkou:

„Mejž přece na tom dosti! U tebe se jedná o pouhou urážku, za kterou vyžadovati můžeš slušnou odprosu anebo udělení nějakého menšího trestu, nikoli však takového, jenž by mohl míti v zápětí smrt. Ale máme zde také krevního mstitele, který může si vyžádati život tohoto zajatce. Dovol, aby se mohl také ozvati.“

„Proč tedy nemluví?“ divil se Abd el kahir Omarovi, který dosud jen po vzduchu lapal, promluviti nemoha pro nadávky šejkovy a výkřiky Muntefiků.

Postoupil tedy Omar ku předu a zadíval se Abdovi el Birr zasmušile do tváře. Halefovi dal jsem zatím tajný pokyn, jemuž hadži porozuměl a tajně se vytratil, aby Zarku s chlapečkem přivedl.

„Zavraždil’s bratra mé ženy, aniž ti slovem ublížil, oloupil’s ho a obohatil jsi se jeho jměním. Jsi vrahem, loupežníkem a zlodějem a já jsem mstitelem. Znáš zákon pouště, jenž zní: Život za život, krev za krev?“

„Usmrť mne!“ vysmíval se mu delikvent, „Allah mne vydal v tvé ruce tímto prokletým Karou ben Nemsi, jehož aby červi za živa žrali. Allah mne oloupil o radost mého života, o mé dítě jediné, o syna mého stařectví — nechci déle žíti. Budu ti vděčen za to, dáš-li mně olova do těla.“

Něčeho podobného Omar nejspíš neočekával a proto upadal v rozpaky. Chtěl vraha ztrestati, ale nechtěl mu prokazovati dobrodiní. Bezradně zadíval se nejprve na něho, pak na mne.

„Zastřel ho, anebo probodni, Omare!“ vybídnul jsem ho.

Rozpaky jeho vzrůstaly. Chtělo se mu pomsty, ale katem býti a bezbranného usmrtiti nedovedl.

„Rozumím ti“ pokračoval jsem, „ano kdybys byl křesťanem, mohl bys se pomstíti strašlivě tím, že bys mu sypal žíznivé uhlí na hlavu.“

Omar se nerozhodně zadíval do země.

V tom se vzepjal mocně Abd el Birr ve svých poutech, nedbaje bolesti ve zlomené noze a vyrazil ze sebe ryk vskutku nelidský, v pravdě dravčí. Jeho žena přišla totiž, majíc hošíčka na ruce.

Pokleknuvši vedle něho, nastavila mu čelo dítěte k polibku.

Loupežníka se zmocnilo strašné pohnuti. Jeho oči téměř vylézaly z důlků, jeho nozdry lapaly vzduch, jeho hlas skřehotal zvukem, jakého lidské hrdlo sotva jest schopno.

„Můj syn — — žije, žije!“ vřískal „emire, rozvaž mi ruce — jen — na okamžik jediný, abych ho mohl — obejmouti — — k srdci přivinouti — — jen se ho dotknouti — —- — pohladiti ho — — —“

Shýbnuv se, rozvázal jsem mu ruce. Hned je vztáhnul po děcku, tiskl je k sobě a zvedal k obloze, jakoby v oběť nebesům, zase je k sobě vinul a vzlykal, smál se, choval se jako pomatenec; pak přitáhnul k sobě i ženu a volal:

„Zavrhnul jsem tě, ale přijmu tě zase! Jsi zase mou ženou, mou věrnou, dobrou ženou. Chceš?“

Přikývla, slzíc, ale odpověděti nemohla.

„Vzdal jsem se tě a jsi tedy svobodna“ pokračoval šejk, „můžeš voliti svobodně muže jiného, ale, chceš-li, půjdeme ke kadimu a dáme se znovu — —“

Nedomluvil. Teprv nyní se rozpomenul, že dal v sázku život a prohrál, hanebně prohrál. Vždyť již i prosil o svou smrt!

„O, Všeslitovníče! Konec, konec všemu!“ zalkal, „ale ne — —! Vždyť — —! Ano — —! Cenu krve položím, zaplatím, vyrovnám se! Nemohu přece nyní zemříti! Mám syna, mám syna, který potřebuje otce! Osiřel by!“

„A přece zemřeš!““ odpověděl mu Omar chladně.

Vzal jsem kloučka z náruče otcovy, odevzdal ho Omarovi a řekl jsem mu:

„Tento maličký oroduje za něho, neboť jest jeho synem. Dvakrát jsi se Allahovi zapřísáhl, že učiníš rodiče tohoto dítěte šťastnými, bude-li ti to možno. Uvažuj o tom! Přemýšlej!“

Klouče objalo ihned jeho šíji a tisklo mu hlavinku do vousů. Omar, do té chvíle tak odhodlaný, se obrátil a zmizel s dítětem jako duch v noční temnotě.

Hrobové ticho nastalo, jehož použil šejk, aby se ženy dotazoval, kterak se jí dostalo ztracené dítě do rukou. Ukázala mlčky na mne a já mu to řekl.

„On tedy nalezl mého syna, on, krevní mstitel, jehož příbuzného dal jsem zavražditi! O, Allah! Jak přísně tresceš můj poklesek!“

Omar se vrátil právě a zaslechl ještě poslední projev. Na jeho tváři spočíval neobyčejně měkký výraz. Položiv dítě otci do náruče, pronesl:

„Nevyžaduji tvé smrti, spokojím se krevním výkupným — — pro toto dítě, které mne oloupilo o celou mou duši“ hovořil přerývaně a tlumeně, „bojovníci haddedinští snad mne pro tuto příčinu nebudou považovati za nehodného sebe.“

Stisknuv mu upřímně ruku, upokojil jsem ho:

„Nikdy jsi nebyl mužem statečnějším a šlechetnějším, než v tomto okamžiku, kdy jsi sám sebe přemohl. Pověz doma všem, kdož mne tam znají, že ti to řekl Kara ben Nemsi výslovně. Jak vysoko sobě ceníš krevní výkup?“

„Nechť zaplatí tolik, mnoho-li byl nucen zaplatiti Abd el Motaleb, děd prorokův, tedy sto velbloudů.“

„Sto velbloudů!“ vykřikl šejk, „to jest celé mé jmění. Pak mně nezůstane nic, docela nic, ale budiž! Všecko ti dám, jen když mám svého syna a svou ženu a mohu-li pro ně žíti a se starati. Vlastně ani nejsem vrahem tvého svaka. Zastřelil’s ho již, když jsme vás chtěli přepadnouti v noci na cestě k vadi Bašam.“

„Jsme tedy dohodnuti a zajatcům dostane se svobody,“ prohlásil jsem.

Jejich vazba byla ihned uvolněna.

Abd el Birr nemohl ovšem zůstati na silnici bez pomoci. Šejk el beled prohlásil, že ho vezme pod svou střechu i jeho dítě a ženu a zároveň také pozval mne.

On i dosavadní nepřátelé naši z dobré vůle slibovali nejsvětějšími přísahami, že jsou již prázdní a daleci veškerých úskočných a záludných myšlenek, že nás považují za své přátele a bratry a že jsou hotovi brániti nás proti všem nepřátelům.

Tentokrát jsme jim věřiti mohli i vraceli jsme se, abychom přijali pohostinství v Rakmatanu.

Když jsme vešli do starostova domu, prohlédl a obvázal jsem zraněnou nohu loupežného šejka, pokud jsem tomu rozuměl. Na štěstí nebyla zlomenina přílišná. Nemocný pocítil již na druhý den úlevu tak značnou, že dal zavolati kadiho (soudce), aby se dal se svou ženou znovu sezdati.

Kdybych nebýval křesťanem, jistě bych býval oddavkám těm přítomen jako svědek; touto poctou byl za mne obšťastněn Omar. Hodný ten muž byl tak pohnut, že po odbytí obřadu promluvil ke starým novomanželům:

„Přináším dar snubní, který zamítnouti nesmíte. Učinili jste mne svědkem svého nového štěstí manželského, které jen chudoba zkaziti a umořiti může. Proto se zříkám krevního výkupu, jenž budiž darem pro vašeho malého syna. Allah požehnej jeho i tento můj dar.“

Šejk nemohl pohnutím promluviti, Zarka nemohla pohnutím promluviti, ale modré oči její třpytily se bohatými slzami. Tuto barvu očí podědil po ní její synek — jmenovala se Zarka právě pro své modré oči.

Co mohl učiniti šejk Muntefiků po tomto příkladě dobromyslnosti a velkomyslnosti, který mu dal Omar? Odpustil také a vzdal se veškerých myšlének pomstychtivých.

Vlastně tedy bylo velice po křesťansku cítěno a jednáno v tomto domě na poutnické cestě do Mekky, kde mohamedánský fanatismus dosud každého roku slavil své krvavé orgie.

Plné tři téhodny pobyli jsme v Rakmataně jako hosté a nikdo se neodvážil říci mně v tvář slovo urážlivé. Pravá láska vítězí vždy nad největší, zdánlivě nepřemožitelnou nenávistí.

Ručnice ukradené byly mně ovšem vráceny neporušené a také se dostalo Haddedinům plného obnosu, strženého za prodanou srst velbloudí v Basoře, který byl mrtvému Mesudovi v Kubbet el islam uloupen.