Krakatit/XXXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Krakatit
Podtitulek: XXXI.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence: PD old 70
časop. Lidové noviny,
25. 12. 1923 – 15. 4. 1924,
O. Štorch-Marien 1924

Den nato pršelo. Prokop běhal po parku vztekaje se, že takhle princeznu asi vůbec neuvidí. Avšak vyběhla prostovlasá do deště a utíkala k němu. „Jen na pět minut, jen na pět minut,“ šeptala udýchaně a nastavila mu rty k políbení. Tu však zahlédla pana Holze. „Kdo je ten člověk?“

Prokop se kvapně ohlédl. „Kdo?“ Byl už tak zvyklý na svůj stín, že si ani neuvědomoval jeho stálou blízkost. „To je… jen můj hlídač, víte?“

Princezna jen obrátila na Holze velitelské oči; pan Holz ihned zastrčil lulku a uklidil se o kus dál. „Pojď,“ šeptala princezna a vlekla Prokopa k altánu. Teď tam sedí a netroufají si políbit se; neboť pan Holz mokne někde poblíž altánu. „Ruku,“ káže potichu princezna a províjí svými horečnými prsty uzlovité, rozmlácené pahýly Prokopovy. „Milý, milý,“ lichotí se, ale hned přísně spouští: „Nesmíš se tak na mne dívat před lidmi. Já pak nevím, co dělám. Počkej, počkej, jednou ti skočím kolem krku a bude ostuda, oh bože!“ Princezna zrovna ustrnula. „Šli jste včera k holkám?“ ptá se najednou. „Nesmíš, teď jsi můj. Milý, milý, pro mne je to tak těžké – Proč nemluvíš? Jdu ti říci, abys byl opatrný. Mon oncle Charles už slídí – Včera jsi byl skvělý!“ Mluvil z ní překotný neklid. „Hlídají tě pořád? Všude? I v laboratoři? Ah, c’est bęte! Když jsi včera rozbil ten šálek, byla bych tě šla políbit. Tak skvostně jsi se vztekal. Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát v noci utrhl z řetězu? Tehdy jsem šla za tebou jako slepá, jako slepá –“

„Princezno,“ přerušil ji Prokop chraptivě, „něco mně musíte říci. Buď je to… všecko… rozmar vznešené dámy, nebo…“

Princezna pustila jeho ruku. „Nebo co?“

Prokop k ní stočil zoufalé oči. „Buď si se mnou jenom hrajete –“

„Nebo?“ protáhla se zřejmou rozkoší trýznit ho.

„Nebo mne – do jisté míry –“

„– milujete, ne? Poslyš,“ řekla, založila ruce za hlavou a dívala se na něho zúženýma očima, „když se mi v jednu chvíli zdálo, že… že jsem se do tebe zamilovala, víš? opravdu zamilovala, na smrt, jako blázen, tedy tenkrát jsem se pokusila… zmařit tě.“ Přitom luskla jazykem jako tehdy na Premiera. „Nikdy bych ti nemohla odpustit, kdybych se do tebe zamilovala.“

„Lžete,“ křikl Prokop rozlícen, „teď lžete! Nesnesl bych… nesnesl bych pomyšlení, že je to… jenom… flirt. Nejste tak zkažená! Není to pravda!“

„Když to tedy víš,“ řekla princezna tiše a vážně, „pročpak se mne ptáš?“

„Chci to slyšet,“ drtil Prokop, „chci, abys to řekla… přímo… mně řekla, co ti jsem. To, to chci slyšet!“

Princezna zavrtěla hlavou.

„Musím to vědět,“ zaskřípal Prokop, „jinak – jinak –“

Princezna se mdle usmála a vložila svou ruku na jeho pěsť. „Ne, prosím tě, nechtěj, nechtěj, abych ti to řekla.“

„Proč?“

„Pak bys měl nade mnou příliš moci,“ děla tichounce, a Prokop se zachvěl radostí.

Pana Holze venku přepadl zákeřný kašel, a zdáli mihla se mezi keři silueta strýčka Rohna. „Vidíš, už hledá,“ zašeptala princezna. „Večer k nám nesmíš.“ Ztichli tisknouce si ruce; jenom déšť šelestil na střeše altánu a prochvíval je rosným chladem. „Milý, milý,“ šeptala princezna a přiblížila se líčkem k Prokopovi. „Jaký ty jsi? Nosatý, zlostný, celý zježený – Říkají, že jsi velký učenec. Proč nejsi kníže?“

Prokop sebou trhl.

Otřela se lící o jeho rameno. „Už se zas zlobíš. A mně, mně jsi řekl bestie a ještě horší věci. Vidíš, ty mi to neosladíš, to, co dělám… a budu dělat… Milý,“ skončila nehlasně a vztáhla ruku k jeho tváři.

Sklonil se k jejím rtům; chutnaly kajícným steskem.

V šumění deště se blížily kroky pana Holze.

Nemožno, nemožno! po celý den se Prokop trudil a špehoval, kde by ji zahlédl. „Večer k nám nesmíš.“ Nu ovšem, nejsi z její společnosti; je jí volněji mezi urozenými klacky. Bylo to prapodivné: v hloubi srdce se Prokop ujišťoval, že ji vlastně nemá rád, ale žárlil zběsile, umučeně, pln vzteku a pokoření. Večer se potloukal v dešti po parku a myslel na to, že teď sedí princezna u večeře, že září, že je tam veselo a volno; připadal si jako prašivý pes vykopnutý do deště. Nejstrašnější útrapa života je pohana.

A teď tomu udělám konec, rozhodl se; běžel domů, hodil na sebe černé šaty a vpadl do kuřárny jako včera. Princezna seděla jako nesvá; sotva zahlédla Prokopa, zabouchalo to v ní a rty jí zvláčněly šťastným úsměvem. Ostatní mládež ho vítala s kamarádským haló, jen oncle Charles byl o nuanci příliš zdvořilý. Princezniny oči varovaly: měj se na pozoru! Nemluvila skorem, zaražená jaksi a nehybná; a přece našla příležitost, aby vtiskla Prokopovi do ruky zmuchlaný lístek. „Milý, milý,“ bylo tam načmáráno tužkou velikým písmem, „co jsi to učinil? Odejdi.“ Zmačkal lístek. Ne, princezno, zůstanu tady; dělá mi tuze dobře pozorovat vaše důvěrné svazky s těmi navoněnými idioty. Za tu žárlivou paličatost ho princezna odměnila zářivým pohledem; začala si tropit šašky ze Suwalského, Grauna, všech svých kavalírů, byla zlomyslná, krutá, impertinentní a vysmívala se jim bez milosti; chvílemi chvatně pohlédla na Prokopa, ráčí-li být spokojen s touto hekatombou galánů, které mu kladla k nohoum. Milostpán nebyl spokojen; chmuřil se a žádal očima o pět minut důvěrné rozmluvy. Tu tedy vstala a vedla ho k nějakému obrazu. „Měj rozum, měj přece rozum,“ zašeptala horečně, stoupla na špičky a políbila ho vlaze na ono jisté místo na tváři. Prokop ztuhl leknutím nad touto příšernou ztřeštěností; ale nikdo to neviděl, dokonce ani oncle Rohn, který jinak vše pozoroval rozumnýma, smutnýma očima.

Nic víc, nic víc se nestalo toho dne. A přece se Prokop zmítal na svém lůžku kousaje do podušek; a v druhém křídle zámku nespal někdo po celou noc.

Ráno pan Paul přinesl ostře vonící dopis; neřekl od koho. „Drahý člověče,“ stálo tam, „dnes Tě neuvidím; nevím, co si počnu. Jsme hrozně nápadni; prosím Tě, buď rozumnější než já. (Několik řádků přeškrtáno.) Nesmíš chodit před zámkem, nebo za Tebou vyběhnu. Prosím, učiň něco, aby Tě zbavili toho protivného hlídače. Měla jsem špatnou noc; vypadám hrozně, nechci, abys mne dnes viděl. Nechoď k nám, mon oncle Charles už dělá narážky; křičela jsem na něho a nemluvím s ním; mne rozčiluje, že má tak nesnesitelně pravdu. – Milý, poraď mi: Teď právě jsem vyhnala svou komornou, donesli mi, že má poměr se štolbou a chodí k němu. Nesnesu to; byla bych ji tloukla do tváře, když se mi přiznala. Byla krásná a plakala, a já jsem se pásla na tom, jak jí tekou slzy; představ si, nikdy jsem tak zblízka neviděla, jak se dělá slza, vyhrkne, kane rychle, zastaví se a pak ji dohoní druhá. Já plakat neumím; když jsem byla malá, křičela jsem, až jsem zmodrala, ale slzy mi netekly. Vyhnala jsem ji na hodinu; nenáviděla jsem ji, mrazilo mne, když stála přede mnou. Máš pravdu, jsem zlá a pukám vztekem; ale proč ona smí všechno? Drahý, prosím tě, přimluv se za ni; povolám ji zpět a udělám s ní, co budeš chtít, jen když budu vidět, že dovedeš takové věci ženám odpouštět. Vidíš, jsem zlá a ke všemu ještě závistivá. Nevím si rady steskem; chtěla bych Tě vidět, ale teď nemohu. Nesmíš mi psát. Líbám Tě.“

Když toto četl, bouřil v druhém křídle zámku klavír divokými slapy tónů; a Prokop psal: „Nemilujete mne, to vidím; vymýšlíte si nesmyslné překážky, nechcete se kompromitovat, omrzelo Vás trýznit člověka, který se Vám nevnucoval. Rozuměl jsem tomu jinak; stydím se za to a chápu, že chcete učiniti konec. Nepřijdete-li odpoledne do japonského altánu, dovtípím se toho dokonale a učiním vše, abych Vás dále neobtěžoval.“

Prokop si oddychl; nebyl zvyklý psát milostné dopisy, a toto se mu zdálo býti napsáno důkladně a dosti srdečně. Pan Paul to běžel odevzdat; klavír v druhém křídle uryl, a bylo ticho.

Zatím se Prokop rozběhl za Carsonem; potkal ho u skladů a šel rovnou do toho: aby ho na čestné slovo nechal chodit bez Holze, a že je ochoten složit jakoukoliv přísahu, že až do dalšího ohlášení odtud neuteče. Pan Carson se významně šklebil: ale ano, proč ne? bude chodit volně jako pták, haha, kam chce a kdy chce, udělá-li totiž jednu maličkost: vydá-li Krakatit. Prokop se rozzuřil: „Dal jsem vám Vicit, co ještě chcete? Člověče, řekl jsem vám, že Krakatit nedostanete, ani kdybyste mi hlavu uřízli!“

Pan Carson krčil rameny a litoval, že v takovém případě se nedá nic dělat; neboť kdo má pod kloboukem Krakatit, je osobnost veřejně nebezpečná, strašnější než stonásobný vrah a krátce klasický případ pro zajišťovací vazbu. „Zbavte se Krakatitu, a je to,“ mínil. „Bude vám to stát za to. Jinak… jinak se bude přemýšlet o tom, dopravit vás někam jinam.“

Prokop, který chtěl užuž spustit válečný křik, se zarazil; zamumlal, že si to ještě rozmyslí, a běžel domů. Snad je tam odpověď, těšil se; ale nebylo tam nic.

Odpoledne zahájil Prokop své veliké Čekání v japonském altánu. Až do čtyř hodin v něm bobtnala nedočkavá, udýchaná naděje: teď, teď už musí každým okamžikem přijít, princeznička. Ve čtyři už nevydržel sedět; pobíhal po altánu jako jaguár v kleci, chystal se, že jí obejme kolena, třásl se nadšením a strachem. Pan Holz diskrétně ustoupil do houští. K páté hodině počal našeho pána přemáhat ohavný útlak zklamání; tu však jej napadlo: snad přijde až za šera; to se rozumí, že za šera! Usmíval se a šeptal něžná slova. Za zámkem zapadá slunce v podzimním zlatě; prořídlé stromy se rýsují ostře a nepohnutě, je slyšet i šelestění brouka ve spadaném listí; a nežli se nadáš, měkne jasná hodina zlatovým soumrakem. Na zelené obloze zajiskří večernice; toť klekání ve vesmíru. Země se ztemňuje pod bledými nebesy, netopýr křivolace zakličkuje, někde za parkem cinkají potemnělé zvonky stáda; to krávy se vracejí voníce teplým mlékem. V zámku jedno dvě okna proskočí světlem. Jak, již je šero? Nebeské hvězdy, málo-li se na vás nahleděl žasnoucí chlapec na mezi mateřídouškové, málo-li se k vám obracel muž, málo-li trpěl a čekal, a zda někdy nevzlykl pod svým křížem?

Pan Holz vystoupil ze tmy. „Můžeme jít?“

„Ne.“

Dopít, až do dna dopít své ponížení; neboť, hle, je jisto, že nepřijde. Staniž se; ale nyní je nutno dopít hořkost, na jejímž dně je jistota; ožrat se bolestí; navalit, navršit utrpení a hanbu, aby ses svíjel jako červ a zpitoměl mukou. Chvěl jsi se před štěstím; oddej se bolesti, neboť ona je narkotikum trpícího. Je noc, již noc; a ona nepřichází.

Strašná radost prošlehla srdcem Prokopovým: Ona ví, že tu čekám (neboť musí to vědět); vykrade se v noci, až vše bude spát, a poletí ke mně s náručí otevřenou a ústy plnými mízy polibků; semknem se němi a nepromluvíme, pijíce si ze rtů nevýslovná doznání. A ona přijde, bledá i potmě, chvějící se mrazivou hrůzou radosti, a podá mi své hořké rty; a ona vystoupí z černočerné noci –

Na zámku zhasínají.

Pan Holz trčí přímo před altánem s rukama v kapsách. Jeho unavený obrys praví „už by toho mohlo být dost“. Ale ten, který v altánu se zběsilým, nenávistným smíchem udupává poslední jiskřičku naděje, protahuje čas o zoufalé minuty; neboť poslední minuta čekání bude znamenat Konec Všemu.

V dalekém městečku bije půlnoc. Tedy konec všemu.

Černým parkem uhání Prokop domů, bůhví proč teď má tak naspěch. Běží schýlen, a pět kroků za ním zívá a kluše pan Holz.