Krakatit/XXV.

Krakatit Karel Čapek
XXIV.	XXV.	XXVI.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXV.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Půl roku neměl Prokop v rukou milované nádobíčko chemika.

Prohlížel nástroj po nástroji; bylo tu vše, o čem kdy mohl snít, lesklé, zbrusu nové a zrovna výstavní ve své pedantické uspořádanosti. Byla tu příruční a odborná knihovna, ohromný regál s chemikáliemi, skříně s citlivými nástroji, tlumicí kabina na pokusné exploze, komora s transformátory, zkušební aparáty, které ani neznal; prohlédl sotva polovinu těch divů divoucích, když poslušen okamžitého nápadu se hnal k regálu pro nějakou sůl barya, kyselinu dusičnou a ještě cosi a zahájil pokus, při němž se mu povedlo ožehnout si prst, přivést zkumavku k prasknutí a propálit si díru do kabátu; tu uspokojen usedl k psacímu stolu a načmáral dvě tři poznámky.

Potom jal se znovu okukovat laboratoř. Trochu mu to připomínalo nově zařízenou parfumerii; bylo to příliš uspořádané, ale stačilo sáhnout na to a ono, aby to rozházel po své chuti; tak, teď to tu vypadá intimněji. Uprostřed nejhorlivější práce se zarazil: Aha, řekl si, tímhle tedy mne chtějí dostat na lep! Za chvíli přijde Carson a začne hučet: budete big man a kdesi cosi.

Sedl si mračně na kavalec a čekal. Když nikdo nepřicházel, šel jako zloděj k pultu a hrál si znovu s barnatou solí. Beztoho jsem tu naposledy, chlácholil sebe sama. Pokus se podařil dokonale: prsklo to s dlouhým plamenem a skleněný zvon na citlivých váhách praskl. „Teď dostanu,“ hrklo v něm provinile, když uviděl dosah škody, a vytratil se z laboratoře jako školák, který rozbil okno. Venku byl už soumrak a drobně pršelo. Deset kroků před barákem stála vojenská hlídka.

Prokop zamířil pomalu k zámku cestou, po které byl přišel. V parku nebylo živé duše; jemný déšť šuměl v korunách stromů, v zámku svítili a klavír bouřil do šera vítěznou písní. Prokop se pustil do oné pusté části parku mezi hlavním východem a terasou. Zarůstalo to tu bezcestně, i zaryl se do vlhkého křoví jako kanec, naslouchaje chvílemi a opět si raze cestu praskajícím houštím. Tady je konečně kraj džungle, kde křoví se překlání přes starou hradbu ne vyšší v těchto místech než tři metry. Prokop se chytil převislých větví, aby se po nich spustil dolů; ale pod jeho solidní tíhou větve se zlomily s ostrým třeskem, jako když z pistole střelí, a Prokop dopadl s těžkým žuchnutím na jakési smetiště. Zůstal sedět s tlukoucím srdcem: teď někdo na mne přijde. Nebylo slyšet nic než šustění deště. I sebral se a hledal zeď se zelenými vrátky, jak ji byl viděl ve snu.

Bylo to tak, až na jednu okolnost: že vrátka byla pootevřena. Znepokojil se velmi: buď jimi někdo právě vyšel, nebo se tudy vrátí; v obojím případě je někde nablízku. Co tedy činit? Rychle rozhodnut kopl Prokop do vrátek a vyšel rázně na silnici; a opravdu, potloukal se tam nevelký člověk v gumáku a pokuřoval lulku. Tak stáli oba proti sobě v jistém zmatku, kdo začne a s čím. Začal ovšem agilnější Prokop. Zvoliv bleskově mezi několika možnostmi cestu násilí, vrhl se na muže s lulkou a beraním nárazem své hrubé síly jej okamžitě položil do bláta. Nyní ho tiskne hrudí a lokty k zemi trochu udiven a nevěda, co s ním teď; neboť nemůže ho přece zaškrtit jako slepici. Člověk pod ním ani nepouští faječku z úst a patrně vyčkává. „Vzdej se,“ supí Prokop, ale v tom okamžiku dostal ránu kolenem do břicha a pěstí pod čelist, a skutálel se do příkopu.

Když se počal sbírat, čekal novou ránu; ale muž s faječkou stál klidně na silnici a pozoroval ho. „Ještě?“ vycedil. Prokop zavrtěl hlavou. Tu jal se mu ten chlapík ohromně špinavým kapesníkem čistit šaty. „Bláto,“ poznamenal a třel co nejradikálněji.

„Zpátky?“ řekl konečně a ukazoval na zelená vrátka. Prokop chabě souhlasil. Člověk s lulkou ho tedy vedl zpět až k staré hradbě a sklonil se, opřen rukama o kolena. „Lezte,“ kázal suše. Prokop se mu postavil na ramena, člověk se vztyčil a děl: „Hop!“ Prokop se zachytil převislého křoví a vydrápal se na hradbu. Bylo mu skoro do pláče hanbou.

A ještě to, ještě to ke všemu: Když poškrabán a zpuchlý, uválen v blátě, strašný a ponížený se kradl po zámeckých schodech do svého „kavalírského“ pokoje, potkala ho princezna Wille. Prokop se chtěl tvářit, jako by to nebyl on nebo jako by jí neznal či co, zkrátka nepozdravil a hnal se nahoru jako monument z bláta; a jak uháněl podle ní, zachytil její udivený, povýšený, vskutku velmi urážlivý pohled. Prokop stanul jako udeřen. „Počkat,“ křikl a seběhl k ní, a čelo mu zrovna praskalo náběhem vzteku. „Jděte,“ křičel, „a řekněte jim, řekněte jim, že… že na ně kašlu a… že se nedám zavřít, rozumíte? Nedám,“ zařval a uhodil pěstí do zábradlí, až zadrnčelo; načež se vyřítil zase do parku nechávaje za sebou princeznu bledou a přímo ztuhlou.

Několik okamžiků nato vpadl kdosi k nepoznání zablácený do domku vrátného, převrhl dubový stůl na večeřícího stařečka, popadl Boba za krk a škrtl mu hlavou o zeď tak, že ho napolo skalpoval a nadobro omráčil; načež se zmocnil klíče, odemkl vrata a běžel ven. Tam narazil na hlídkujícího vojáčka, jenž ihned vykřikl výstrahu a strhl pušku; ale než mohl střelit, začal se s ním ten kdosi cloumat, vyrval mu pušku z ruky a zlomil mu pažbou klíční kost. Tu však přibíhaly dvě nejbližší hlídky; temná postava hodila po nich puškou a vrhla se zpět do parku.

Skoro v témž okamžiku byl přepaden noční hlídač u východu C: kdosi černý a veliký ho začal zčistajasna častovat strašnými ranami do spodní čelisti. Hlídač, plavý obr, nadmíru překvapen chvíli držel, než ho napadlo zahvízdat; tu ho ten někdo hrozně klna pustil a běžel zpět do černého parku. Pak byly zalarmovány posily a četné patroly procházely parkem.

Asi o půlnoci demoloval kdosi balustrádu na parkové terase a vrhal desetikilové kameny po stráži, jež přecházela dole v hloubi deseti metrů. Voják vystřelil, načež shora se vychrlila spousta politických urážek, a bylo ticho. V tu chvíli přijížděli z Dikkeln přivolaní kavaleristé, zatímco veškerá balttinská posádka šťouchala bajonety do křovin. V zámku už dávno nikdo nespal. V jednu hodinu našli u tenisového hříště omráčeného vojáka bez pušky. Brzo nato se v březovém lesíku strhla krátká, ale vydatná přestřelka; raněn nebyl bohudík nikdo. Pan Carson s tváří ustaranou důtklivě posílal domů princeznu Wille, jež chvějíc se nejspíš nočním chladem bůhvíproč se odvažovala na bojiště; ale princezna s očima podivně velikýma řekla, aby ji laskavě opustil. Pan Carson pokrčil rameny a nechal ji bláznit.

Ač kolem zámku bylo lidí jako much, jal se někdo z houští metodicky vytloukat zámecká okna. Nastal zmatek, neboť současně padly dvě tři rány z pušky až na silnici. Pan Carson vypadal náramně znepokojeně.

Zatím princezna ani nedutajíc putovala cestičkou červených buků. Najednou se proti ní řítila ohromná černá postava, stanula před ní, zahrozila pěstí a drtila cosi, že je to hanba a skandál; pak se ponořila do houští, jež praskalo a střásalo těžkou vláhu deště. Princezna se vrátila a zadržela patrolu: že prý tam nikdo není. Její oči byly rozšířené a lesklé, jako by měla horečku. Po chvíli se rozlehla střelba z křovin za rybníkem; podle zvuku to byly brokovnice. Pan Carson huboval, aby se ti pacholci ze dvora do toho nepletli, nebo že je vytahá za uši. V té chvíli ještě nevěděl, že tam kdosi utloukl kamenem skvostnou dánskou dogu.

Za úsvitu našli Prokopa tvrdě spícího na lehátku v japonském altánu. Byl úžasně rozdrásán a zablácen a šaty na něm visely v cárech; na čele měl bouli jako pěst a vlasy spečené krví. Pan Carson potřásl hlavou nad spícím hrdinou noci. Potom se přišoural pan Paul a pečlivě přikryl chrupajícího spáče teplou houní; pak přinesl i umyvadlo s vodou a ručník, čisté prádlo a zbrusu nové sportovní šaty od pana Drehbeina, a po špičkách odešel.

Jen dva nenápadní muži v civilu, s revolvery v zadní kapse, se procházeli až do rána v blízkosti japonského altánu s nenucenou tváří lidí, kteří dohlížejí na východ slunce.