Krakatit/XXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Krakatit
Podtitulek: XXI.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence: PD old 70
časop. Lidové noviny,
25. 12. 1923 – 15. 4. 1924,
O. Štorch-Marien 1924

„Počkejte,“ zarazil ho Prokop. „Dovolte, abych vás představil. Inženýr Carson, sir Reginald Carson.“

Sir Carson sebou trhl, ale zůstal sedět s neporušenou důstojností; zato inženýr Carson úžasem hvízdl a snesl se na židli jako člověk, kterému nohy vypovědyl službu. Prokop se opřel o dveře a pásl se na obou pánech s bezuzdnou zlomyslností. „Tak co?“ zeptal se konečně.

Sir Carson jal se skládati své papíry do aktovky. „Zajisté,“ řekl pomalu, „bude lépe, navštívím-li vás jindy —“

„Jen račte zůstat,“ přerušil ho Prokop. „Prosím vás, pánové, nejste snad spolu příbuzní?“

„Ba ne,“ ozval se inženýr Carson. „Spíš naopak.“

„Který z vás je tedy doopravdy Carson?“

Nikdo neodpověděl; bylo to trapné.

„Požádejte toho pána,“ řekl ostře sir Reginald, „aby vám ukázal své papíry.“

„Beze všeho,“ vysypal inženýr Carson, „ale až po panu předřečníkovi. Tak.“

„A kdo z vás inzeroval?“

„Já,“ prohlásil bez váhání inženýr Carson. „Můj nápad, pane. Konstatuju, že i v našem oboru je neslýchanou špinavostí svést se zadarmo na cizím nápadu. Tak.“

„Račte dovolit,“ obrátil se sir Reginald k Prokopovi se skutečnou mravní nevolí, „to už je příliš. Jak by to bylo vypadalo, kdyby vycházel ještě jeden inzerát s jiným jménem! Prostě jsem musel přijmout fakt, jak to tamten pán udělal.“

„Aha,“ dorážel bojovně pan Carson, „a proto ten pán si přisvojil taky mé jméno, víte?“

„Konstatuji prostě,“ ohradil se sir Reginald, „že tamten pán se naprosto nejmenuje Carson.“

„Jak se tedy jmenuje?“ tázal se Prokop chvatně.

„… Přesně to nevím,“ vycedil opovržlivě lord.

„Carsone,“ obrátil se Prokop k inženýrovi, „a kdo je tenhle pán?“

„Konkurence,“ řekl s hořkým humorem pan Carson. „Je to ten pán, co mne podvrženými listy chtěl vylákat na všelijaká místa. Nejspíš mne tam chtěl seznámit s moc milými lidmi.“

„Se zdejší vojenskou policií, prosím,“ zamručel sir Reginald.

Inženýr Carson zle blýskl očima a varovně zakašlal: Prosím, o tomhle nemluvit! sic —

„Chtějí si pánové navzájem ještě něco vysvětlit?“ šklebil se Prokop u dveří.

„Ne, nic už,“ řekl důstojně sir Reginald; doposud neuznal druhého Carsona ani za hodna pohledu.

„Tak tedy,“ začal Prokop, „především vám děkuji za návštěvu. Za druhé mám velikou radost, že Krakatit je v dobrých rukou, totiž v mých vlastních; neboť kdybyste měli nejmenší naději dostat jej jinak, nebyl bych asi tak tuze hledaná osoba, že? Za tuhle nedobrovolnou informaci jsem vám náramně vděčen.“

„Ještě nejásejte,“ bručel pan Carson. „Zbývá —“

„— on?“ řekl Prokop ukazuje na sira Reginalda.

„Odpusťte,“ mínil Prokop skoro uražen, „snad si nemyslíte, že vám něco věřím z toho, co jste mi včera napovídal.“

Pan Carson s politováním pokrčil rameny. „Nu, jak chcete.“

„Dále a za třetí,“ pokračoval Prokop, „bych vás prosil, abyste mi řekli, kde je teď Tomeš.“

„Ale vždyť jsem vám povídal,“ vyskočil pan Carson, „že tohle nesmím — Přijeďte do Balttinu, a je to.“

„Tak vy, pane,“ obrátil se Prokop k siru Reginaldovi.

„Beg your pardon,“ pronesl dlouhý gentleman, „ale tohle nechám pro sebe.“

„Tedy za čtvrté vám kladu na srdce, abyste se tady navzájem nesnědli. Já zatím půjdu —“

„— na policii,“ mínil si Reginald. „Velmi správně.“

„Těší mne, že s tím souhlasíte. Odpusťte, že vás tu zatím zamknu.“

„Oh, prosím,“ řekl lord zdvořile, zatímco pan Carson se pokoušel zoufale protestovat.

S velkou úlevou zamkl Prokop za sebe dvéře a ještě k nim postavil dva sklepníky, načež běžel na blízké komisařství; neboť považoval za vhodno poskytnout tam jakés takés vysvětlení. Ukázalo se, že věc neí tak lehká; poněvadž nemohl oba cizince nařknout aspoň z krádeže stříbrných lžiček nebo z hraní makaa, měl velkou práci překonat pochybnosti policejního úředníka, který ho patrně pokládal za blázna. Konečně — snad aby už měl pokoj — přidělil Prokopovi civilního strážníka, osobnost velmi ošoupanou a mlčenlivou. Když dorazili do hotelu, našli oba sklepníky statečně vzepřené o dvéře za ohromnou shonu veškerého personálu. Prokop odemkl a civilní strážník zafrkav nosem vstoupil klidně dovnitř, jako by si šel kupovat šle. Pokoj byl prázdný. Oba páni Carsonové zmizeli.

Mlčenlivá osobnost se jen omrkla a rovnou se ubírala ke koupelně, na kterou Prokop dočista zapomněl. Bylo tam okno dokořán otevřené do světlíku, a v protější straně vyražené okénko k záchodu. Mlčelivá osoba zamířila k záchodu. Ten ústil do jiné chodby, byl zamčen a klíč zmizel. Strážník zakroutil v zámku paklíčem a otevřel: bylo tam prázdno, jen na sedadle klozetu byly stopy nohou. Nemluvná osobnost vše zase zamkla a řekla, že sem pošle pana komisaře.

Pan komisař, človíček velmi pohyblivý a slavný kriminalista se dostavil velmi brzo; ždímal z Prokopa dobré dvě hodiny, chtěje se mermomocí dozvědět, o čem měl co jednat s oběma pány; zdálo se, že má velikou chuť zatknout aspoň Prokopa, který upadal přes tu chvíli do hrozných rozporů ve vlastních výpovědích, pokud se týkaly jeho styků s oběma cizinci. Potom vyslechl vrátného a sklepníky a důtklivě vyzval Prokopa, aby se o šesté hodině dostavil na policejní ředitelství; do té doby aby se raději z hotelu nehnul.

Zbytek dne strávil Prokop běhaje po pokoji a mysle s hrůzou na to, že bude asi zavřen; neboť jaké může dát vysvětlení, když o Krakatitu pro živého boha nic neřekne? Čertví jak dlouho může taková vyšetřovací vazba trvat; a tak místo aby mohl hledat ji, tu neznámou v závoji… Prokop měl oči plné slz; cítil se sláb a měkký, že se až styděl. Před šestou se však vyzbrojil vší svou statečností a pustil se na policejní ředitelství.

Uvedli ho hned do kanceláře, kde byly tlusté koberce, kožená křesla a velká krabice s doutníky (byla to kancelář policejního prezidenta). U psacího stolu objevil Prokop obrovská, boxerská záda nakloněná nad papíry, záda, jež v něm na prvý pohled budila hrůzu a pokoru. „Posaďte se, pane inženýre,“ řekla záda přívětivě, osušila něco a obrátila se k Prokopovi tváří neméně monumentální, vhodně umístěnou na tuří šíji. Mohutný pán vteřinku studoval Prokopa a řekl: „Pane inženýre, nebudu vás nutit, abyste mně povídal, co z příčin jistě uvážených hodláte nechat pro sebe. Znám vaši práci. Myslím, že v té záležitosti šlo o nějakou vaši třaskavinu.“

„Ano.“

„Věc má asi větší význam… řekněme vojenský.“

„Ano.“

Mohutný pán se zvedl a podával Prokopovi ruku: „Chtěl jsem vám jenom, pane inženýre, poděkovat, že jste ji neprodal zahraničním agentům.“

„To je všechno?“ vydechl Prokop.

„Ano.“

„Chytli jste je?“ vyhrkl Prokop.

„Proč?“ usmál se pán. „K tomu nemáme práva. Pokud jde o tajemství jenom vaše, a nikoliv o tajemství naší armády…“

Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků. „Ta věc… není dosud zralá…“

„Věřím. Spoléhám na vás,“ řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.

To bylo vše.