Krakatit/XVII.

Krakatit Karel Čapek
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XVII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Prokop s úžasem vzhlédl na pana Carsona. Kupodivu, teď už to nebyla ta mopsličí tvář lesknoucí se blahem; všecko zvážnělo a zpřísnělo na horlivém mužíkovi, oči zapadly pod těžkými víčky a jen chvílemi se zařízly matným břitem. „Nebuďte blázen,“ pronesl důrazně. „Prodejte nám Krakatit, a je to.“

„Jak vůbec víte…,“ zahučel Prokop.

„Všecko vám povím. Čestné slovo; všecko. Byl u nás pan Tomeš. Přinesl patnáct deka a formuli. Bohužel nepřinesl taky postup. Ani on, ani naši chemikové dosud na to nepřišli, jak to dostat dohromady. Nějaký tri, že?“

„Ano.“

„Hm. Třeba se na to přijde i bez vás.“

„Nepřijde.“

„Pan Tomeš… něco o tom ví, ale dělá s tím tajnosti. Pracoval u nás při zamčených dveřích. Je hrozně špatný chemik, ale je chytřejší než vy. Aspoň nežvaní o tom, co ví. Proč jste mu to říkal? Neumí nic, jen pumpovat zálohy. Měl jste přijít sám.“

„Já ho k vám neposlal,“ bručel Prokop.

„Aha,“ spustil pan Carson, „ohromně zajímavé. K nám přišel ten váš pan Tomeš —“

„Kam vlastně?“

„K nám. Továrny v Balttin. Znáte?“

„Neznám.“

„Zahraniční podnik. Báječně moderní. Pokusná laboratoř s novými třaskavinami. Děláme keranit, metylnitrát, žlutý prach a takové věci. Hlavně armádní, víte? Tajné patenty. Vy nám prodáte Krakatit, co?“

„Ne. A Tomeš je tam u vás?“

„Aha, pan Tomeš; počkejte, to je švanda. Tak tedy k nám přijde a povídá: Tohle je odkaz mého přítele, geniálního chemika Prokopa. Umřel mně v náručí a posledním dechem, haha, mně svěřil, hahaha, ohromné, co?“

Prokop se jen křivě usmál. „A je Tomeš dosud… v Balttinu?“

„Počkejte. To se rozumí, nejdřív jsme ho zadrželi… jako špióna. K nám jich chodí spousta, víte? A ten prášek, Krakatit, jsme dali přezkoušet.“

„Výsledek?“

Pan Carson zvedl ruce k nebi. „Bá—báječný!“

„Jaká je detonační rychlost? Jaké jste našli Q? Jaké t? Čísla!“

Pan Carson spustil ruce, až to pláclo, a vyvalil užasle oči: „Člověče, jakápak čísla! První pokus… padesát procet škrobu… a crusher gague se roztrhl na střepy; jeden inženýr a dva laboranti… taky na střepy. Věřil byste? Pokus číslo dvě: Trauzlův blok, devadesát procent vazelíny, a bum! Sebralo to střechu a jeden dělník zabit; z bloku zůstal jen škvarek. Tak se do toho pustili vojáci; smáli se nám… že to umíme jako… vesnický kovář. Dali jsme jim trochu; nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím. Ohromný výsledek. Sedm kanonýrů i se setníkem… Jednu nohu pak našli tři kilometry daleko. Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha! Báječné, co?“

Prokop chtěl něco říci, ale spolkl to. Dvanáct mrtvých za dva, u čerta!

Pan Carson si hladil kolena a zářil. „Třetí den jsme si dali pokoj. Víte, dělá to špatný dojem, když… je mnoho takových případů. Dali jsme jen flegmatizovat Krakatit… asi tři decigramy… v glycerínu a podobně. Prase laborant nechal asi špetku volně ležel, a v noci, když byla laboratoř zamčena —“

„— to vybuchlo,“ vyhrkl Prokop.

„Ano. V deset třicet pět. Laboratoř byla na třísky, krom toho asi dva objekty… Vzalo to s sebou nějaké tři tuny metylnitránu Probst — Zkrátka si šedesát mrtvých, no. To se ví, náramné vyšetřování a kdesi cosi. Ukázalo se, že nikdo v laboratoři nebyl, že to muselo patrně vybuchnout —“

„— samo od sebe,“ doplnil Prokop dýchaje.

„Ano. Vám také?“

Prokop ponuře přikývl.

„Tak vidíte,“ řekl pan Carson rychle. „Není to k ničemu. Tuze nebezpečná věc. Prodejte nám to, a je to, máte to z krku. Co byste s tím dělal?“

„A co byste s tím dělali vy?“ vycedil Prokop.

„My už… my jsme na to zařízeni. Božínku, pár těch mrtvých — Ale vás by byla škoda.“

„Ale Krakatit v porcelánové krabici nevybuchl,“ mínil Prokop úporně přemýšleje.

„Chválabohu ne. Kdepak!“

„A bylo to v noci,“ přemýšlel Prokop dál.

„V deset třicet pět. Přesně.“

„A… ta špetka Krakatitu ležel na zinkovém… na kovovém plechu,“ tvrdil Prokop dále.

„Ten na to nemá vliv,“ vybleptl mužík trochu zmaten, kousl se do rtu a jal se přecházet po laboratoři. „Bylo to… bylo to asi jen okysličování,“ zamlouval to po chvíli. „Nějaký chemický proces. Směs s glycerínem taky nevybouchla.“

„Protože není vodivá,“ zamumlal Prokop. „Nebo nemůže ionizovat, já nevím.“

Pan Carson se nad ním zastavil s rukama na zádech. „Vy jste moc chytrý,“ řekl uznale. „Musíte dostat mnoho pěnez. Tady je vás škoda.“

„Je Tomeš pořád v Balttinu?“ ptal se Prokop, vší silou se přemáhaje, aby to vyznělo lhostejně.

Panu Carsonovi to nějak blýsklo pod brejlemi. „máme ho na očích,“ řekl vyhýbavě. „Sem se už jistě nevrátí. Přijeďte k nám… třeba ho najdete, když — tak — tuze — chcete,“ slabikoval důrazně.

„Kde je?“ opakoval Prokop tvrdohlavě, dávaje najevo, že jinak nemluví.

Pan Carson zamával rukama jako pták. „No, utekl,“ dodával na Prokopův nechápavý pohled.

„Utekl?“

„Vypařil se. Špatně hlídán, tuze chytrý. zavázal se, že sestrojí celý Krakatit. Zkoušel to… asi šest neděl. Stál nás hrozné peníze. Pak zmizel, lump. Nevěděl si asi rady, co? Neumí nic.“

„A kde je?“

Pan Carosn se naklonil k Prokopovi. „Lump. Teď nabízí Krakatit jinému státu. Přitom jim přinesl taky náš metylnitrát, ten taškář. Sedli mu nalep, teď dělá u nich.“

„Kde?“

„Nesmím říci. Na mou čest, nesmím. A když nám pláchl, jel jem, haha, navštívit váš hrob. Pieta, co? Geniální chemik, a nikdo ho tady nezná. To byla práce, člověče. Musel jsem inzerovat jako blbec. To se ví, že si toho všimli… ti druzí, víte? Rozumíte mi?“

„Ne.“

„Tak se pojďte podívat,“ řekl Carson čile a zamířil k protější stěně. „Tady,“ řekl a ťukal na prkno.

„Co je?“

„Kulka. Někdo tu byl. “

„A kdo po něm střelil?“

„No já přece. Kdybyste byl sem lezl… oknem… takhle před čtrnácti dny, byl by vás třeba někdo… moc šeredně vzal na mušku.“

„Kdo?“

„To je jedno, ten nebo onen stát. Tady si, holenku, podávaly dvéře tuze velké mocnosti. A vy jste zatím někde, haha, chytal ryby, co? Báječný chlapík! Ale poslyšte, drahoušku,“ řekl najednou starostlivě, „neračte raději chodit sám. Nikdy a nikde, rozumíte?“

„Nesmysl!“

„Počkejte. Žádný granátník. Velmi nenápadní lidé. Dnes se to dělá… náramně diskrétně.“ Pan Carson se zastavil u okna a bubnoval na sklo. „Nemáte ponětí, co jsem na svůj inzerát dostal dopisů. Asi šest Prokopů se hlásilo… Pojďte se honem podívat!“

Prokop přistoupil k oknu. „Co je?“

Pan Carson jen ukázal krátkým prstem na silnici. Motal se tam na velocipédu nějaký mládenec v zoufalém zápase s rovnováhou, přičemž každé kolo jevilo umíněnou náklonnost jet jiným směrem. Pan Carson tázavě pohlédl na Prokopa.

„Učí se jezdit,“ mínil Prokop nejistě.

„Náramný nešika, že?“ řekl pan Carson a otevřel okno. „Bob!“

Mladík na kole se zastavil jako přibitý: „Yessr.“

„Go to the town for our car!“

„Yessr.“ A přišlápnuv pedály svištěl mladý cyklista k městu.

Pan Carson se obrátil od okna. „Ir. Velmi obratný hoch. Co jsem chtěl říci? Aha. Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo — schůzky na různých místech, zejméná v noci — švanda, že? Přečtěte si tenhle lístek.“

„Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop,“ četl Prokop jako ve snu. „Ale vždyť je to… bezmála… mé písmo!“

„Tak vidíte,“ zubil se Carson. „Holenku, tady je horká půda. Prodejte to, ať máte pokoj!“

Prokop zavrtěl hlavu.

Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem. „Můžete žádat… řekněme… dvacet miliónů. Prodejte nám Krakatit.“

„Ne.“

„Dostanete všecko zpátky. Dvacet miliónů. Člověče, prodejte to!“

„Ne,“ řekl Prokop těžce. „Nechci mít co dělat… s vašimi válkami. Nechci.“

„Co máte tady? Geniální chemik a … bydlí v prkenné boudě! Krajani! Já to neznám. Velký člověk nemá žádné krajany. Nekoukejte na nic! Prodejte to a —“

„Nechci.“

Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. „Války! Myslíte, že jim zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec… co je vám po ostatním? Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby —“

„Neprodám,“ drtil Prokop mezi zuby.

Pan Carson pokrčil rameny. „Jak chcete. Najdeme si to sami. Nebo to najde Tomeš. Taky dobře.“

Bylo chvíli ticho. „Mně je to jedno,“ ozval se pan Carson. „Je-li vám to milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny. My oba, víte? Tady by nám to nikdo nezaplatil. Byl byste osel, kdybyste to prodal za dvacet miliónů. Spolehněte se na Carsona. Tak co?“

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

„Charakter,“ prohlásil pan Carson uznale. „Všecka čest. To se mně ohromně líbí. Poslyšte, vám to řeknu. Naprosté tajemství. Ruku na to.“

„Neptám se po vašich tajemstvích,“ bručel Prokop.

„Bravo. Diskrétní člověk. Můj typ, pane.“