Krakatit/LI.

Krakatit Karel Čapek
L.	LI.	LII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	LI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Daimon spěchal, aby už byl doma. „Kde je vlastně Grottup?“ zeptal se Prokop zčistajasna, když už byli dole.

„Pojďte,“ děl Daimon, „ukážu vám to.“ Dovedl ho do tovární kanceláře a k nástěnné mapě. „Tady,“ ukázal ohromným nehtem na mapě podškrtávaje malé kolečko. „Nechcete pít? To vás zahřeje.“ Naléval sobě i Prokopovi do skleniček něco černého jako smůla. „Na zdraví.“ Prokop do sebe obrátil kalíšek a zajíkl se; bylo to jako rozžhavené železo a hořké jako chinin; hlava se mu zatočila nesmírnou závratí. „Už nechcete?“ vycenil Daimon žluté zuby. „Škoda. Nechcete nechat čekat svou krasotinku, že?“ Pil sklenku po sklence; oči mu zeleně blýskaly, chtěl žvanit, ale jazyk mu tuhl. „Poslyšte, vy jste chlapík,“ prohlašoval. „Zítra se do toho dejte. Starý Daimon vám udělá všechno, nač si vzpomenete.“ Zvedl se toporně a klaněl se mu až po pás. „Tak je to v pořádku. A teď – poč-počkejte –“ Počaly se mu plést všechny jazyky světa; pokud Prokop rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti; nakonec bručel nesmyslnou písničku, trhal sebou jako v padoucnici a ztrácel vědomí; na rtech mu vystoupila žlutá pěna.

„Hej, co je vám?“ křičel Prokop a zatřásl jím.

Otevřel těžce a blbě skelné oči. „Co… co je?“ blábolil, trochu se zvedl a otřásl se. „Aha, já – já jsem – To nic není.“ Promnul si čelo a křečovitě zíval. „A-ano, já vás dovedu do vašeho pokoje, že?“ Byl ošklivě zsinalý a celý jeho tatarský obličej váčkovitě splaskl; vrávoral nejistě, jako by mu ztuhly údy. „Tak pojďte.“

Šel rovnou do pokoje, kde nechali spící dívku. „Aa,“ křikl ve dveřích, „krasavice se probudila. Račte dál.“

Klečela u kamen; patrně právě zatopila, a dívala se do praskajícího plamene. „Vida, jak to tu poklidila,“ bručel Daimon uznale. Skutečně, bylo vyvětráno a trapný nelad pokoje kupodivu zmizel; bylo tu nenáročně a příjemně jako v pokojné domácnosti.

„Hleďme, co dovedeš,“ divil se Daimon. „Holka, ty bys už měla zakotvit.“ Vstala a neobyčejně se začervenala i zmátla. „Nu, jen se neplaš,“ cenil se Daimon. „Tedy ten kamarád se ti líbí, viď?“

„Líbí,“ řekla prostě a šla zavřít okno a spustit žaluzii.

Kamna teple zadýchala do světlého pokoje. „Děti, máte to tu pěkné,“ liboval si Daimon a nahříval si ruce u kamen. „Hned bych tu zůstal.“

„Jen si jdi,“ vyhrkla rychle.

„Sejčas, holubičko,“ zubil se Daimon. „Mně… mně je teskno bez lidí. Koukej, tvůj přítel je jako zařezaný. Počkej, já mu domluvím.“

Rozzlobila se prudce. „Nic mu nedomluvíš! Ať je, jaký chce!“

Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas. „Copak? copak? snad jsi se do něho ne-nezami –“

„Co je ti po tom?“ přerušila ho blýskajíc očima. „Kdo tě tu potřebuje?“

Řehtal se tiše opřen o kamna. „Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se!“ Chtěl ji vzít za bradu; ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.

„Cože? I kousat chceš? S kýmpak jsi včera zas byla, že jsi tak – Aha, já už vím; Rosso, viď?“

„To není pravda,“ křikla se slzami v hlase.

„Nechte ji,“ ozval se Prokop příkře.

„Nunu, vždyť o nic nejde,“ bručel Daimon. „Tak abych vám nepřekážel, že? Dobrou noc, děti.“ Couval a tlačil se ke zdi; a než Prokop vzhlédl, byl pryč.

Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene; ani se po ní neohlédl. Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco rovná; neví už co, stojí a mlčí – Divná je moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.

Klapl jeden pohozený střevíček a druhý; asi se zouvá. Jdi spat, děvče; až usneš, podívám se, komu jsi podobna. Tichounce přešla a zastavila se; zas něco přerovnává, bůhví proč to tu chce mít tak pěkné a čisté. A najednou před ním klečí na kolenou a vztahuje sličné ruce k jeho noze. „Zuju ti boty, nechceš?“ povídá tiše.

Vzal její hlavu do dlaní a obrátil ji k sobě. Krásná, poddajná a podivně vážná. „Znala jsi Tomše?“ ptal se chraptivě.

Přemýšlela a zavrtěla hlavou.

„Nelži! Ty jsi – ty jsi – Máš vdanou sestru?“

„Nemám.“ Vydrala se mu prudce z dlaní. „Proč bych ti lhala? Všechno ti řeknu naschvál abys věděl – na-schvál – Já já jsem zkažená holka.“ Zaryla se mu tváří do kolen. „Všichni mne všich-ni abys to věděl –“

„I Daimon?“

Neodpověděla, jenom se otřásla. „Mů-můžeš mne kopnout já jsem óó nnnenesahej na mne – já jsem kdy-bys věděl…“ Zrovna ztuhla.

„Nech toho,“ křikl zmučen a násilím zvedl jí hlavu. Její oči široce zely úzkostí a zoufáním. Pustil ji a zaúpěl. Byla to taková podoba, že se zalykal úděsem. „Mlč, mlč aspoň,“ mručel s hrdlem sešněrovaným.

Znovu se mu zaryla tváří do klína. „Nech mne já musím vvvšechno… Já já začala když mně bylo tři-třináct…“ Zacpal jí dlaní ústa; kousala ho do ruky a mumlala svou děsnou zpověď mezi jeho prsty. „Buď tiše,“ křičel, ale dralo se to z ní, jektala zuby a třásla se, mluvila, koktala – Jakžtakž ji umlčel. „Óó,“ sténala, „kdybys… věděl… co… co lidé… co dě-lají! A každý, každý byl ke mně tak hrubý… Jako bych ani… ani zvíře, ani kámen nebyla!“

„Přestaň,“ vydechl bez sebe a nevěda co činit hladil ji třesoucími se pahýly prstů po hlavě. Vzdychla uklidněně a znehybněla; cítil její palčivý dech a tep jejího hrdla.

Začala se tiše chichtat. „Ty sis myslel, že spím… tam ve voze. Já jsem nespala, já já jsem tak jenom naschvál dělala… a čekala jsem, že začneš… jako jiní. Vždyťs věděl, co jsem a jaká jsem… A… ty ses jen mračil a držels mne, jako bych byla malá holčička, jako bych… nějaká… svátost byla…“ Uprostřed smíchu jí vytryskly slzy. „Já já byla najednou já nevím proč tak ráda jako nikdy jako nikdy – a pyšná – a styděla jsem se hrozně, ale… přitom mně bylo tak krásně –“ Štkajícími ústy mu líbala kolena. „Vy… vy jste mne ani neprobudil… a položil… jako svátost… a nohy zakryl, a nic neřekl –“ Rozplakala se nadobro. „Já já vám budu sloužit, nechte mne nechte mne… já vám zuju boty… Prosím vás, prosím vás nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím vás –“

Chtěl jí zvednout hlavu; líbala mu ruce. „Proboha, neplačte!“ vyhrkl.

„Kdo?“ protáhla udivena a přestala plakat. „Proč mně vykáte?“ Obracel jí tvář nahoru; bránila se vší silou a zavrtávala se mu do kolen. „Ne, ne,“ drkotala s hrůzou a smíchem. „Já jsem uřvaná. Já já bych se vám… nelíbila,“ vydechla tiše a schovávala uplakanou tvář. „Když jste tak… dlouho… nešel! Já vám budu sloužit a psát dopisy… já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí – nevyženete mne? Když jste tak dlouho nešel, myslela jsem co co všechno bych udělala… a on mi to zkazil on mluvil jako bych… jako bych byla… A není to pravda… já já už jsem řekla všechno; já budu… já udělám co řeknete… já chci být hodná –“

„Vstaňte, prosím vás!“

Posadila se na paty, složila ruce v klín a hleděla na něho jako u vytržení. Nyní… nebyla už podobna oné v závoji; vzpomněl si na štkající Anči. „Už neplačte,“ zabručel měkce a nejistě.

„Vy jste krásný,“ vydechla s obdivem. Začervenal se a mručel nevěda co. „Jděte… spat,“ zajíkal se a pohladil ji po palčivé líci.

„Neošklivím se vám?“ šeptala zrůžovělá.

„Ne, naprosto ne.“ Nehnula se a pohlížela na něho úzkostiplnýma očima; i sklonil se k ní a políbil ji; zarděla se a vrátila mu to zmateně a neobratně, jako by líbala poprvé. „Jdi spat, jdi,“ zamumlal rozpačitě, „já ještě… musím… něco rozvážit.“

Vstala poslušně a počala se tiše svlékat. Usedl do kouta, aby jí nepřekážel. Odkládala šaty beze studu, ale také bez nejmenší frivolnosti, prostě a samozřejmě jako žena ve své rodině; nespěchajíc rozepíná knoflíčky a rozvazuje tkanice, tichounce skládá prádlo, smeká zvolna punčochy se silných a dokonalých nohou; zamyslí se, hledí k zemi a hraje si po dětsku dlouhými, bezúhonnými prsty chodidel; pohlédne na Prokopa, usměje se ruměnou radostí a šeptá: „Já jsem tiše.“ Prokop ve svém koutě trne sotva dýchaje: vždyť je to opět ona, dívka v závoji; toto silné, vyspělé a překrásné tělo je její; takto vážně a krásně odkládá šat po šatu, tak jí splývají vlasy po pokojných ramenou, tak, právě tak si hladí, zamyšlena a schoulena, plné a matné paže, a takto, takto – Zavřel oči s tlukoucím srdcem. Zda jsi ji kdysi nevídal, svíraje oči v nejpustší samotě, jak stojí pod tichou lampou rodiny, obrací k tobě tvář a něco praví, co jsi neslyšel? Zda jsi tehdy, mačkaje si ruce mezi koleny, nezahlédl pod víčky semknutými pohyb její ruky, pohyb prostý a sličný, v němž byla všechna mírná a mlčelivá radost domova? Jednou se ti zjevila, stála k tobě zády s hlavou nad něčím skloněnou; a jindy jsi ji viděl čtoucí pod večerní lampou. Je toto snad jen pokračování, a zmizelo by to, kdybych otevřel oči, a nezbylo by nic než samota?

Otevřel oči. Dívka ležela v posteli, přikryta až po bradu, a upírala na něho oči v strašně pokorné lásce. Přistoupil k ní, sklonil se nad její tvář, studoval její rysy s prudkou a netrpělivou pozorností. Vzhlédla tázavě a dělala mu místo po svém boku. „Nene,“ zamručel a políbil ji lehce na čelo. „Jen spi.“ Zavřela poslušně oči a ani nedýchala.

Vrátil se po špičkách do svého kouta. Ne, není jí podobna, ujišťoval se. Zdálo se mu, že na něho hledí zpod přivřených víček; mučilo ho to, nemohl ani myslet; mračil se, odvrátil hlavu, ale konečně vyskočil a po špičkách se šel na ni podívat. Měla oči zavřené, ani nedýchala; byla sličná a oddaná. „Spi,“ zašeptal. Pokývla maličko hlavou. Zhasil a hmataje rukama se vrátil po špičkách do svého kouta u okna.

Po předlouhé, přeteskné době se kradl ke dveřím jako zloděj. Neprobudí se? Váhal s rukou na klice, s bouchajícím srdcem otevřel a vykradl se na dvůr.

Je dosud noc. Prokop se rozhlédl mezi haldami a přelezl plot. Dopadl na zem, očistil se a hledal silnici.

Je stěží vidět na cestu. Prokop se rozhlíží a chvěje se chladem. Kam, kam vlastně? Do Balttinu?

Šel několik kroků a zastavil se; stojí a kouká do země. Tedy do Balttinu? Škytl hrubým, bezslzným pláčem a obrátil se na patě.

Do Grottup!