Krátká příručka hornolužické srbštiny/Samohlásky — Samozynki

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Samohlásky — Samozynki
Autor: Josef Páta
Zdroj: CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Vydáno: 1920
Licence: PD old 70

Čeština má samohlásky krátké a dlouhé; horní lužičtina nezná dlouhých samohlásek. Jen ó, které zní ve výslovnosti jako , má částečné zdloužení: mój (můj), hólc (hoch), dwór (dvůr), Bóh (bůh; vyslov bu°: h na konci je nehlasné). Jinak znějí lužické samohlásky vždy krátce:

a vyslovuje se otevřeně jako v češtině, a to za české a, á: barba, čes. barva, prawo, čes. právo, woda, čes. voda, mam, čes. mám.
e má jako v češtině výslovnost otevřenou, ale vždy krátkou: dešć, čes. déšť, zeleny, čes. zelený, dale, čes. dále, dubowe drjewo, čes. dubové dřevo; e před souhláskou nebo slabikou měkkou má často výslovnost zavřenou jako v ruštině, zní jako ie v německém „mir“ nebo „frieren“: wěra (vyslov viera), čes. víra, rěka, čes. řeka, město, čes. město, šěroki, čes. široký, šěry, čes. šerý, šedivý. Výslovnost tohoto ě jest dosti obtížná; nejlépe, slyšíme-li je vysloviti od rozeného Lužičana.
i neliší se od českého i (í): čisty, čes. čistý, čisto, čes. čísto, Mikławš, čes. Mikuláš, miłosć, čes. milost, žito, čes. žito.
o jest vždy krátké a otevřené jako v češtině: woda, čes. voda, wokno, čes. okno, woko, čes. oko. Vedle toho jest
ó tak zvané o „ze smužkou,“ s čárkou; vyslovuje se (podobně jako slovenské ô) jako u°, to jest u s přechodem k o. Je to jediná samohláska lužická, kterou vyslovujeme s částečnou délkou: wóz (vyslov vu°z), čes: vůz, słónco (vyslov svu°nco), čes. slunce, róža, čes. růže.
u má výslovnost stejnou jako v češtině: wuhasnyć, čes. uhasnouti, wumrjeć, čes. umříti, duša, čes. duše, dub, čes. dub.
y se liší zásadně od českého y svou širokou výslovností a blíží se polskému nebo ruskému y, jež vyslovujeme spíše jako e. Ústa nastrojíme na vyslovení u a říkáme y; nejlépe, dáme-li si vysloviti toto y rozeným Lužičanem.

Toto y jest vždy krátké a ve výslovnosti se jasně liší od i, čehož v češtině není. Např.: bydlić, čes. bydliti, cyroba, čes. výživa, potrava; dym, čes. dým, mysl, čes. mysl, myto, čes. odměna, syno, čes. seno.

Po h a k píšeme v lužické srbštině i: hibać, čes. hýbati, hinyc, čes. hynouti, dołhi čes. dlouhý, druhi čes. druhý, kij čes. kyj, hůl, kisac, čes. kysati, kipry, čes. slabý, měkký, kyprý, kitka, čes. kytka, kiwać, čes. kývati, wulki (veliký).

Naopak po c, které je v luž. srbštině tvrdé, píšeme y: cybla, cybula (cibule), cygan (cikán), cyhel (cihla), cycha (cícha).

Poznámka. 1. Odchylně od češtiny vyslovujeme tudíž lužické ě, ó a y. Dané příklady bedlivě nacvičme!

2. Lužická srbština v některých případech nezná přehlásky po měkkých souhláskách, tak na př. po , š, ž a j. se nemění a v e, ani u v i. Říkáme tudíž lužický dźak za čes. dík, dźakować so za čes. děkovati, naša wowka, čes. naše babička, duša za čes. duše, róža za čes. růže, našu zemju (co?), čes. naši zemi. Po j říkáme shodně s češtinou je místo původního a také dolnolužického ja: jejo, čes. vejce, jehnjo, čes. jehně, zjewić, čes. zjeviti; ale jutro (jitro), kluč (klíč), luby (libý, milý), Jurij (Jiří).

Změna samohlásky měkkého e v o jest v horní lužičtině v nepřízvučných slabikách 1. na konci slov: morjo, čes. moře, polo, čes. pole, słónco (slunce), ludźo (lidé), třo (vyslov tsjo), tři.

2. uvnitř slov: jězor (jezero), kačor (kačer), wječor (večer), čoło (čelo); zde je změna i v přízvučných slabikách, na př. čop (čep), lód (led), pčoła (včela), sotra (sestra), ćopły (teplý), žona (žena), v zájmenech joho, jomu, našoho, našomu, ale tu ve spisovné lužičtině převládají tvary jeho, jemu, našeho, našemu.

Místo čes. e má hornolužická srbština v některých případech je: khmjel (chmel), wjewjeŕca (veverka), pjenjez (peníz), njesć (nésti), wjesć (vésti); tak i za ě: mjedź (měď), čłowjek (vyslov: čvovjek, člověk), wobjed (oběd), powjesnyć (pověsiti), wumjenk (výměnek), mjedwjedź (medvěd), worjech (ořech), dźewjeć (devět); ve skloňování: na dubje (na dubě), w słowje (v slově), wo žonje (o ženě), ze zemje (ze země).