Království světa/Šílící malíř

Království světa Otokar Fischer
Já nepláči	Šílící malíř	Park bláznů

Údaje o textu
Titulek:	Šílící malíř
Autor:	Otokar Fischer
Zdroj:	Fischer, Otokar. Království světa. V Praze: nákladem Grosmana a Svobody, 1911. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Šílící malíř.

1. Večer.

Mám od dívání horké oči. Západ,
v něm barvy, rudorudé barvy zřím.
Zrak hmatá zázraky, jichž nelze chápat,
a já svým vlastním očím závidím.

2. Obraz.

Pohled vítězný a pronikavý,
vroucí tak, že hmotu v sobě taví,
pozemsky však milující zem
s hrdostí, jež ví: tvé dítě jsem,
prozářený rozkoší a steskem,
prošlehující svým krásným bleskem.
lepou škrabošku až v nahý cit —
pohled takový chci zachytit!

který tiše zírá kolem sebe;
do něhož se schvělo jižní nebe,
nadechnuté fialovo hvězd,
chladná sivost na obzoru měst
procitajících — Svůj štětec nořím
v slávu všehomíra; obraz tvořím,
muže-dítě s hledem takovým,
v okamžik že věčnost zakotvím.

Vyvoleny jsou mé prsty slepé,
vidoucí to žití velkolepé
vtěliti, jež prolilo se v hmat,
věkům příštím chtějíc požehnat.
— — —
A již cizí pohled, zlý a vroucí,
zvědavý a zcela vševědoucí,
z obrazu se hrouží v duši mou:
zraky mé kéž v něm se rozplynou!

3. Vládce.

Sny vyvanuly. V nových měších zkysly
mdlé kvasy pověr. S duše setřen pel.
Z milosti vaší, královské vy smysly,
jsem světlo, tma, jsem smrt i stvořitel.

Mé slunce ve mně. Z jitra vstát mu velím
a bílé roucho mešní oblékám.
Vykročiv na práh, s průvodem svým celým
já před svým vlastním božstvím poklekám.

4. Výzva.

Básníci noci,
po modrém květu tápali jste, spiti
horečkou touhy; denní záře syti,
mák do snů míchali jste jitřící,
ráj chorý zbájili jste, hýřící
v orgiích vylhaných, kde vzkvetly barvy
ve stínu dusných vašich tuch. Jak larvy
kol hrobů ploužíte se temnotou,
bláznovstvím raněni a slepotou
a posvátně se modlíte a těžce
blahoslavíte nevidomost věštce,
lákáte slepé v slepých bohů chrám —
blouznivci noci,
jak nelítostně vámi pohrdám!

5. Modlitba.

Přijď, vonná noci, k svému milovníku,
své ucho nakloň šeptání mých díků,
neb mám tě rád.
Hleď hluboko v můj hled,
když v lokty tvé svou hlavu skláním zpět,
a pobožně když nastavuji dlaně,
své černé perly sypej, prosím, na ně;
nech, bych se díval, díval —
Mám tě rád,
přijď se mnou, dítě, oko v oku hrát.

6. Úskok.

Když světlo s křišťálových ramen
se v zrcadlový lilo sál
a shlcen ve žlutý když plamen
i dech i vzduch i prostor tál,
když roztřesená záře ve sklo
svou vylekanou tiskla líc,
mně náhle po noci se stesklo,
jež po mně lkala lákajíc,
jež třpytem vyplašena, venku
klepala tiše na dvéře,
bych rozpomněl se na milenku,
na černý zrak i kadeře.

A já jsem šel a chvěl se v přání,
by posvětil mě tichý žár,
a já jsem šel a z nenadání
sáh na mne temna dravý spár,
to jakás ruka boha, ženy
či záhuby mne škrtila,
to jakás vlna v neviděný
mne jícen bezdný shltila,
já bez smyslů se zapotácel
a vzlyk se vydral z hrůzy mdlob,
já pod nohama půdu ztrácel,
kams v podmořský se řítě hrob.

I zaříkal jsem zaříkadly
své oči, z kterých třeštil děs,
tu černé vlny poopadly
a pohled zachytil se kdes,
kde zcela matně dvěma body
pruh souše kynul jediný;
záhadná noc mi z temna vody
vyslala milé delfiny,
že vznášel jsem se na jich hřbetu,
šploucháním vlnek kolébán,
ó země, země, země je tu,
jsem pohybů svých, smyslů pán:

Teď noci zrak mi opět svítí,
ten nedohledný, plný zrad,
a nyní teprv chci ji míti
a zle ji zlíbat tisíckrát.

7. Boj.

Nerozžihejte mi bledolící svíce,
nepřejte mi unaveně dobrou noc,
rozšířeny bděním moje zřítelnice
nad sokyní světla mají čaromoc.

Na stráži tu sedím, zbabělé by snění
nepřelhalo důvěřivý, mdlý můj hmat,
pohledů mých silou v zář se temno změní,
zelený zřím ostrov z noci vyrůstat.

Bez majáků čelit podmořským chci bouřím,
v bezdno pádům smrtícím se vzepřít sám,
dokud oko svítí, oka nezamhouřím,
neustoupím v míru, živ se nepoddám.

8. Dvojník.

Je to půlnoc, je to přízrak, je to můra, je to křeč?
rozpálené moje údy, žíhavá ta bolest v nich,
tisíc rudých očí sjíždí po mých rukou do prstů,
v hlase, jenž chtěl triumfovat, zadrhl se vztekle smích.
Chechtá se mi z důlků slepých temno v předu, v zadu noc,
třeští dech a pulsy pádí,
choré nervy
stočeny jsou v jedno klubko temnotou, již chtěl jsem zmoc’.
Šíle,
volám pomoc, k předu běžím, sražen bleskem klesám zpět.
Vzadu, v týle
cítím na se upřen hled.
Cítím, jak se kdosi dívá,
obracím se, nevidím,
cítím, jak se pohled vrývá
v páteř mou a tělem mým
lomcuje a vtéká do žil, skelně zas mi na šíj hledí,
v týle sedí,
a když rukou chci jej hmatat, dutý vzduch je hluch a něm.
O bezcitnou biji zem,
hroutím se a řítím
v bezdna těžkou vlnu,
děs jen z nitra cítím,
vlastní duši klnu,
temnota mi rve
moje oči z těla,
vytřeštěným do krve
zrakem mým se na mne zahleděla.

Nade mnou teď, noci,
volej evoe,
já už nejsem já — —
— — — — — — — — — — — — — —

Světlo, světlo!

9. Lítost.

Barvy v oči bolí, slzy v duši žhnou,
poledne prý v okna svítí, ale já jdu rudou tmou,
přitisknuty ruce v rozpálené čelo,
aby hrůzou otrávené srdce moje neumřelo.

Druhý zrak mne děsí, v bílé poledne
jako za tmy v šíj se zatne, sotva oko prohlédne,
stojím nad zahradou nad mrtvou jak stepí,
budu plakat při západu, do barev se dívat slepý.

10. Výkupné.

Před křížem svíjí kající se křesťan:
kdo tělem hřešil, na těle buď trestán.
Já zhřešil, pane, v pohanské své pýše
smrtelné zraky povznášel jsem výše.
než pomíjející smí vznésti tvor,
já zbožňoval jsem nečistý svůj zor
a velkým svědkům odvěkých tvých děl,
slunci a noci, já jsem poroučel
jak rabům svým, já nesmrtnosti duše,
tvým nejsvětějším darům, víře, tuše
i snům a spánku, modlitbám a taji
se rouhal drzeji než ďábel v ráji:
a nyní jako had jsem zdeptán v prach,
jak nízký plaz teď blahoslavím nach
tvé veleby a blesk, jímž svatý hněv
do bílé výhně bolu vlil mou krev.
Zas, hříšné barvy! Zlořečená v lebce
nač světla planou! Přijmeš, bože, slepce,
jenž z hlavy sám si hříchu vyrve plamen,
přec přijmeš na milost?
Ó řekni amen!

11. Večer.

To dobrota je nejvyšší. Já v obět
jsem bohu mstiteli dal oči své,
bůh slitovník se slitoval a do běd
vzpomínku seslal na mých světel dvé.

Mé oči mrtvy jsou. Však uvnitř západ,
v něm krásy krás a barev barvy zřím.
Zázraky vpíjím, jakých nelze chápat,
a slepým svojim očím závidím.