Královna sněhu/Povídka druhá. Hošík a divčinka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Královna sněhu
Povídka druhá. Hošík a divčinka
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 60–65.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Sněhová královna – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

V jednom velkém městě, kde domy a lidé tak těsně vedlé sebe byli, že nemohli ani míti zahrady, a místo nich měli hrnce s kytkami, žili dvě chudé děti. majíce poněkud větší zahrádku, než hrnec s květinou. Nebyli sice bratr a sestra, považovali se ale za to; tak se milovali. Rodičové bydleli ve dvou naproti sobě ležících domech, pod střechou bylo třeba jít přes strouhu, spojující obě střechy, a již byli jedni u druhých.

Rodičové měli velkou dřevěnou skříň, v této rostlo mnoho květin, pak stála též u okna hezká červená růže. Rodičové přišli na to, aby obě skříně spojili kol strouhy — tu to bylo hezké! Listí hrachu viselo přes skříně dolů, a růže, stojící v plném květu, se spojily — a pod takovým loubím sedávaly děti, hrajíce si a se smějíce.

Zimou se skončila radosť tato. Okna byla často zamrzlá, ale pak ohřívaly děti krejcary a tlačivše ku tabuli, utvořily si tak hezké, kulaté kukátko, nímž se na sebe dívaly. Chlapec slul Kaj a děvče Jerda. V letě arci mohly býti skokem a sebe, v zimě ale musely po tolika schodech lézti, a venku nebylo příliš příjemno, nebť sněžilo.

„To jsou bílé včelky, které padají,“ pravila babička. „Mají též královnu?“ tázal se hošík, neb věděl, že skutečné včelky mají královnu. „Arci že mají,“ přesvědčovala babička. „Tam kde se nejvíce chumelí, lítá, ona jest nejvěčší všech a nezůstane nikdy na zemi, vrátí se vždy do nebe. — Některou zimnou noc lítává ulicemi k oknům — a tato hned zamrznou a na nich jsou hezké květinky.“ —

„Ano to jsem viděl,“ pravily obě dítky, a nyní věděly, odkud to přichází.

„Mohla by sněhová královna též sem?“ tázala se dívka. „Jen ji nech přijíti,“ pravil hoch, „já ji posadím na kamna a tam roztaje.“ —

Babička se ale usmívala a hladíc hochovy vlasy vypravovala nové povídky.

K večeru, když Kaj byl na polovic svlečen, vylezl na židli k oknu a díval se dirkou krejcarovou ven. Sníh padal, a jedna sněženka větší všech zůstala na kraji skříně z květin, zvěčšila se, až konečně se z ní stala panna v nejbělejším rouchu, na němž tisíce hvězdiček se třpytilo, obleknutá. Byla velmi krásná, a ač z ledu lesklého, až to oči bolelo, přece žila, a oči se dívaly vesele na hocha. — Tu mu kývla hlavou a ruce k němu vztahovala. Malý hošík se ulekl a skočil se židle — tu bylo jako by velký pták okolo letěl. Druhého dne nastal mráz — pak přišlo jaro, slunce jasně svítilo, vše se zelenalo, a dítky opět sedávaly pod růžemi. Zvláště toho roku kvetly hezky růže a dítky se smály a zpívaly, držíce se za ruce a líbajíce růže. Slunce na ně svítilo a ozářilo je — toť bylo roztomilé léto.

Kaj a Jerda seděli pohromadě, dívajíce se na obrázkovou knihu. Zde byla hezká zvířata a ptáci — tu bila pátá hodina. — „Aj! to mne to bodlo u srdce,“ pravil Kaj, „a nyní mi něco padlo do oka.“

Jerda ho obejmula, on mžikal očima — nebylo v nich však ničeho viděti.

„Myslím, že toho zde není“ — pravil, ale ono to bylo zde. Byl to takový střep ďábelského zrcadla, a ten mu padl až k srdci. Arci to více nebolelo, vězelo to ale přece tam.

„Proč pláčeš?“ tázal se slzící dívky. „Tak vyhlížíš šeredně; vždyť mi nic neschází! fuj — toť ošklivá růže, má červa, vskutku jsou to ohyzdné růže!“ Těmi slovy utrhl obě růže a zahodil je — to ale byl následek ohavného ďábelského střepu. —

„Kaji, co činíš?“ zvolala dívka; sotva to ale Kaj uslyšel a dívku polekanou uviděl, utrhl ještě jednu růži a odběhl opět k oknu, zanechav milenou Jerdu samotnu.

Přišla-li později opět s obrázkovou knihou, pravil, že to pro menší děti než on jest; a vypravovala-li babička hezké povídky, měl vždy něco k namítání nebo pakli se naskytla příležitosť, vzal její brejle, opičil po všech lidech z ulice, vše, co na sobě měli nehezkého, pamatoval si, po tom opičil, a lidé pak říkali: „Toť jistě znamenitá hlava, kterou Kaj má,“ nebylo to ale nic jiného, než onen ďábelský střep, který věze mu v srdci, ho i ke škádlení proti Jerdě měl, ač mu byla tato přec od srdce dobrá. Hry jeho se též změnily — v zimě měl zalíbení v sněženkách — vždyť si vzpomněl na královnu sněhu.

V jiný den přišel k Jerdě a tato se těšila, že opět jako dříve bude s ní hráti, on ale ukázal jí silné kožené rukavice, chlupatou čepici, řka: „Rodičové moji mne dovolili na led, budu se tam klouzat, se saněmi jezdit a s hochy hrát“ — tím odběhl, nechav často slzící Jerdu samotnu. On ale uvazoval s nejsmělejšími hochy saně na okolojedoucí vůz a ujeli takto hodný kus cesty. To se jim líbilo. Když si nejlépe hráli, přijely jednou velké bílé saně, v kterých seděla osoba, zahalená v skvostný bílý kožich. Saně jely dvakráte okolo — tu projela myšlenka hlava Kajovi — jaké to asi bude, myslel si, až pojedu s těmi velkými saněmi. — A brzo měl ony saně upevněné k velkým, a tu se hoši dívali. Hurá! to byla jízda, jako když letí šíp; a kdykoliv Kaj chtěl saně své vypřáhnouti, kývnula neznámá osoba tak přívětivě na něho, že ujížděl vždy dále. — Jeli nyní ulicemi — vždy dále a rychleji — vyjeli konečně z města — tu se počalo náramně chumeliti. Brzo neviděl Kaj ani před sebe a přál si býti doma v teplé komůrce vedlé Jerdy — nemohl ale — sedělť pevně v saních a tyto ujížděly vždy rychleji. Saně jely, jakoby vše bylo tak rovné, jak zrcadlo a často jely přes vrchy a příkopy tak rovně jako na rovině. — Kaj se chtěl nyní modliti otčenáš — neuměl ho ale. —

Sněženky padaly vždy hustěji a hustěji — naposledy se podobaly zvířatům — tu se saně zastavily, a osoba z nich vyskočivši, odhodila kožich — byla to královna sněhu, štíhlá, hezká, lesknoucí se panna.

„Jeli jsme dosti dobře,“ pravila, „ale nač mrzneš, pojď a oblekni si můj kožich!“ S těmi slovy zahalila Kaje do kožichu, posadila ho vedle sebe — mrskla bičem a saně ujížděly opět dále.

„Mrzneš ještě?“ tázala se, líbajíc ho na čelo. O, políbení toto bylo ještě studenější než led, vždyť to bylo políbení královny sněhové, a proto je též cítil až u srdce — bylo mu jakoby měl zemříti; — pak ale bylo opět dobře — velmi dobře.

„Mé saně, nezapomeň je!“ napomínal Kaj; ale hle tři sněženky proměnivše se v bílé slepice, letěly s jeho saněmi za oněmi královny sněhu.

Sněhová královna ještě dvakráte políbila Kaje, pak ale pravila: „Nyní tě více nepolíbím, sice bych tě tím usmrtila.“

Kaj zapomněl již na babička a na Jerdu. Díval se pouze na královnu sněhovou — vždyť byl její obličej hezčí nežli Jerdin. — Tak si myslil. Bylo tomu tak? Nikoliv, ale vždyť měl střep ďáblova zrcadla a tam bylo vše naopak. Nyní se má nezdála z ledu, nyní byla hezká, spanilá — a dále, dále jely saně. Oblaka divoce lítala, vítr burácel, všude sníh. Samý sníh. Vlci vyli — sníh se třpytil, že se oči Kajovy zavíraly, okolo něho lítaly divoké sněženky, měsíc bledé vysýlal bílé světlo — pořáde ujížděly dále a dále. To byla dlouhá zimná noc — a ve dne spával Kaj u nohou sněhové královny.