Kozák Boryško

Údaje o textu
Titulek:	Kozák Boryško
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 44, č. 3. str. 9 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	03. 01. 1904
Licence:	PD old 70

Kozák Boryško poklonil se před ikonami, které visely v rohu jizby, přežehnal se a uklonil se před popem Andrajevem:

„Otče Andrajeve, chci se ženit.“

Otec Andrajev, vysoký, hubený, vzdychl si, vztáhl prst pravé ruky do výše a řekl: „Koho si chceš vzít? Děvčat je dost, ale žádné pro tebe. Hleď! Vezmi si Alexandrovnu; za dva dni po svatbě se oběsíš. Nikdo s ní nevydrží. Vezmeš si Našu, rovně do vody skočíš. Ještě nejlepší je Mariovna. Tichá je, slova z ní těžko dostat. Hezká je dost a pracovitá.“

„Oj, Mariovna, tu právě si, otče Andrajeve, chci vzít.“

„Požádal jsi už otce Mariovny za ruku jeho dcery?“

„Ne, otče Andrajeve, víš, otec její je trošku hrubián. Chytí tě a přes práh vyhodí, ani času nemáš, se přežehnat, tak rychle letíš. Oj, hrubián je a nezdvořák. I psy za tebou vyšle a rozvzteklí. Proto jsem přišel, otče Andrajeve, abychom šli k Mariovům spolu. Na tebe, otče, ruky nevloží, ani na mne, když půjdeš se mnou!“

Otec Andrajev podíval se k nízkému stropu, pak na zem, na kozáka Boryšku a pronesl vážným hlasem: „Půjdeme s pomocí boží!“

Ivan Ivanovič Mariov dovezl právě ze stepi vůz sena a seděl na prahu sroubeného stavení, pije kyselé mléko.

Když uviděl kráčet k sobě popa s kozákem, lekl se, div neupustil džbán s mlékem.

„Och, jsem to hrubián,“ šeptal si, „pop mne pro hrubost zatratí. Boryško mu žaloval. Och, bože, bože!“

Nad stepí zapadalo slunce a ve stáji ržáli malí koníci, dupali a skotačili bujností.

„Dobrý večer!“ pozdravil pop.

„Dej Hospodin,“ odvětil ulekaný Mariov, snímaje uctivě zamaštěnou čapku s hlavy.

„Hle,“ řekl beze všeho úvodu, drže stále čapku v ruce, „hle, jaký jsem to neštastný člověk, otče Andrajeve.“ Kozák Boryško přišel předevčírem ke mně. Všechno spalo, jen já sedím před stavením a počítám hvězdy, jedna, druhá, třetí, až po sto a pak zas: jedna, druhá, třetí. V tom přijde Boryško. „Pojd do světnice,“ řekl, „o něčem si promluvíme.“ Vejdeme tedy. Ani nesedne a povídá: „Čtyřicet desjatin polí mám a deset ještě dostanu.“ „Co mně to povídáš,“ já na to. „Čtyřicet desjatin polí, slyšíš, čtyřicet,“ začne křičet, otče Andrajeve. „Nekřič,“ povídám, „vedle spí, ale on pořád vede svou, že čtyřicet.“

„Pil’s, bratře, jdi spát,“ pravím mu po dobrém, „on ale nic, než o desjatinách polí i chytím ho a už byl venku. Och, jsem, otče, hrubián a nezdvořák, bože, hříchy odpusť! Kdyby byl aspoň řekl, proč přišel.“

„Právě proto jsme přišli, Ivane Ivanoviči,“ pravil pop, sedaje na práh s Boryškem, „abychom ti vysvětlili příčinu jeho návštěvy. Boryško chce se ženit a chce tvou dceru za ženu. Nemáš-li nic proti tomu, nechť se vydá do kozáckého rodu.“

„Velká čest pro tebe, Ivane Ivanoviči,“ řekl Boryško, „dáš-li svou dceru mně za ženu. Ze mne může být i ataman, slyšíš, ataman a tvoje dcera bude žena atamana kozáků. Ted už mám pod sebou deset kozáků. Och, je to radost, naše carská služba! Máš kolik pluků a každý pluk má koně jiné barvy. Ten černé, ten bílé a třetí samé ryzáky. Och, to je krása! A pak když jedeme. Napřed naše sbory kozácké zpívají a hrajou a pak teprv za námi táhne pěší vojsko. A před svou desetinou jedu já. Lid pravoslavný se dívá a říká: „Hle, kozák Boryško!“ A máme se, my kozáci, dobře. Deset desjatin polí dostane každý z nás a pak v stáří patnáct kopjejek na den. Tak tatíček Suvarov rozhodl. Och, to byl generál. U nás v kasárnách deset jeho přikázání visí na dveřích.“

„Bij nepřítele a ku přemoženým, vyžaduje-li toho potřeba, buď milosrdný.“ Och, to byl generál. A říkával: „Kozáci, to je vojsko.“ A Vaše Prevoschoditělstvo, vy jste generál, říkávali kozáci. — Naši službu carskou bych neopustil. Chci tvou dceru, ale řekni mi, Ivane Ivanoviči, nekřičí tvá dcera, je tichá i když se hněvá?“

„Pane kozáku Boryško,“ uctivě řekl Ivan Mariov, „má dcera mlčí jako ryba v řece, nechat mne bůh zatratí, když to není pravda. Svou dceru ti dám s radostí, zde je ruka, hoj, Mariovno,“ zavolal na svou dceru, „do jizby, pojď uvítat ženicha!“

Mladá Mariovna vyšla prostovlasá a bosá ze dveří jizby, mlčky podala Boryškovi ruku a opět beze slova vběhla do jizby.

„To si dám líbit,“ pochvaloval pop Andrajev, zbytečného slova nepromluviv, „máš Boryško ženu zlatou, tichou a mírnou.“

„A nyní se podíváme na trochu kvašeného k Němci Josifovi, bůh ho zatrať,“ řekl Ivan Ivanovič.

Zvedli se a kráčeli přes ulici, kde stálo na dveřích napsáno: „chorošije vodky“.

Za nedlouho na to byla svatba, veselá a hlučná.

* * *

Týden po svatbě zadržela pohraniční ruská hlídka jakéhosi podezřelého muže, který za noci se pokoušel překročiti hranice a neměl pasu.

Při výslechu udal, že se jmenuje kozák Boryško a že utekl z carské služby.

Postaven jsa před vojenský soud v Oděsse, hájil se kozák Boryško takto: „Vzal jsem si za ženu Mariovnu, když otec její, bůh mu ten hřích odpusť, mne ujistil, že Mariovna jest tichá jako ryba, i když se rozzlobí. Proč bych si ji tedy nevzal? Ale byla svatba. Den po svatbě praví ke mně Mariovna, že prý jsem na svatbě mnoho pil, že ji to mrzí, že má, s dovolením, muže ochlastu. Já zůstal, jako když vedle mne z děla najednou vystřelí. A ona dál spustí najednou pro nic za nic, že jsem lump, bídák, darebák a s dovolením, čuně. Spustím na ni. Ale to jsem si dal! Div mne prst neukousla. Vyběhnu tedy z jizby na ulici a vyjdu si do stepi. Potká mne žebrák Popov. „Proč jsi tak smutný,“ ptá se mne. „Povídám mu, co a jak.“ „Víš,“ praví na to Popov, „dobře jsi mne při svatbě uhostil, ne jako žebráka, ale jako svého přítele.“ Nuže, něco ti řeknu: „Ošálili tě, kozáku Boryško. Ivan Ivanovič Mariov má dvojčata. Jedna z nich hubatá a zlostná, druhá tichá, bez hněvu. Tu hubatou si nechtěl nikdo vzít. Když Mariov viděl, že jsi z cizí vesnice, že o tom nevíš, dal ti tu hubatou a zlostnou za ženu, aby se jí zbavil, neboť tichou vydá lehko, ale tu těžko.“

Jdu na Mariova: „Ivane Ivanoviči,“ povídám, „oklamal jsi mne.“

„Zvykneš si, dušinko,“ on na to, jakoby se o ničem nejednalo.

„Tak se stalo, že jsem od ženy a od vojska utekl a chtěl se za hranicemi usadit!“

Páni u soudu dali se do srdečného smíchu, a vojenský soud se směje málokdy.

Kozák Boryško byl osvobozen a v důvodech rozsudku bylo psáno: …neboť soud nabyl přesvědčení, že jednal v pomatení mysli…“

Když se o tom generál Petrovič dověděl, řekl: „Chtěl bych se vsadit, že všichni soudcové byli ženatí…“