Kostel na Prosíku

Údaje o textu
Titulek:	Kostel na Prosíku
Autor:	Karel Vladislav Zap
Zdroj:	Lumír, roč. I, č. 21. s. 496 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	1851-06-26
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Kostel svatého Václava (Prosek)

Často se stává, že to, po čem dychtivě pátráme, a k vůli čemu daleké cesty vážíme, nám na blízku takořka před nosem leží, a zrak náš, jakoby rouškou zastřen, toho nevidí. Zajisté každý Pražan dobře ví, kde ves Prosík leží, neboť jeho kostelní věž na výšině za Libní panuje v celé kotlině Pražské. Tak dobře, jako každý Pražan, i naši pp. starožitníci o něm vědí, a však pouští se do kraje daleko široko ten onen, hledat starožitné pomníky umění českého, popisuje bedlivě každý nepatrný zbytek starého stavitelství byzantského, jejž zhoubný zub času ještě dočista nepotřel, a však na Prosík posud žádný nezabloudil. Prosík jest asi na čtvrt hodiny od hlučné silnice z Prahy do Staré Boleslavi vedoucí vzdálen, a v tom leží ta příčina, že ho každý sice dobře vidí, vůkol něho obchází a objíždí, ale málo kdo ve svém životě, náhodou do něho vstupuje; a předce náleží jeho kostel mezi nejznamenitější, nejstarší a nejzajímavější památky byzantinského stavitelství v celém království českém. Vypraviv se úmyslně na den Božího Těla na Prosík s přítelem svým Dr. Čuprem, měl jsem štěstí, učiniti tento pro naši archeologii zajímavý nález.

Dříve však, nežli jeho nynější stav popíši, musím čtenáře na rychlo seznámiti s tím, co nám o počátcích farního kostela založení Sv. Václava na Prosíku právě před rukama leží. Bohužel, že nám zde, jak obyčejně v podobných případnostech, Václav Hájek z Libočan za autoritu sloužiti musí, — ale i Hájkovo svědectví jest nám zde vítáno, a rozumný dovede si z toho vybrati, co právě k účelu našemu vede, a přizná, že tak zcela bezdůvodné není. Jeho podání jest v krátkosti toto: Roku 970 pojal kníže Boleslav II., synovec zabitého knížete Václava, již tehdáž od lidu za svatého považovaného, několik svých služebníkův, a obrátil se s nimi času letního do Staré Boleslavi, aby tam na místě, kde jeho strýc mučedlnickou smrt podstoupil, modlitbou a jinými nábožnými skutky ducha zvěčnělého strýce smířil. Po vykonání tohoto předsevzetí, když se koňmo nazpět do hradu Pražského ubíral, přijel na to místo, kdež jsou někdy vezouce tělo sv. Václava do Prahy, s ním odpočívali. Tu přišla na Boleslava veliká dřímota, i kázal služebníkům svým, vědí-li bližší cestu k domovu, aby se na ni uchýlili, a takto aby rychleji domů přišli. Dali prý se tedy na stezku lesem prosekanou, a Prosík (prosek) řečenou, poněvadž ta prý je velmi brzo na louky Libeňského dvora a dále k Poříčanům (nynější Poříčí, kterého však ještě tehdáž nebylo) přivede. Když se pak měli po té stezce s vrchu pustili, řekl kníže: „Již se nemohu snu obrániti,“ a ssed s koně na zem se posadil, a služebníci své koně svázavše, jemu své pláště prostřevše, aby snu povolil a odpočinul, sami také se položili nedaleko a usnuli. I spal jest kníže málo víc než hodinu, a procitnuv řekl k služebníkům: „I jak jsem měl sen velmi rozkošný, neb strýc můj mne dnes u Pána Boha do milosti poručel, mámť i já slušnou jemu učiniti odplatu na místě tomto bez meškání; protož kámen veliký vezměte, a na tomto místě položte, a kříže svatého znamení na něm mým pobočným nožem učiňte.“ A s tím vsednuvše na koně ku Praze se brali. Čtvrtého dne Boleslav pojav kameníky a zedníky z Prahy, vedl je na to místo, a tu kázal kostel postaviti. I založil jest první kámen toho kostela on sám kníže vlastni rukou 13. dne června, a dokonán jest 17. září a posvěcen od biskupa Vojtěcha (?) k poctivosti Pánu Bohu a ve jméno svatého Václava v neděli v 1. den října u přítomnosti samého knížete a mnoha lidu.

Tolik Hájek o tom. — Jesuita Jiří Kruger (Saccrrimae memoriae inclyti Regni Bohemiae Coronae etc. Sacri pulveres Tom. II. Pag. 78 ad XIII. Junii) nemá proti této legendě nic co namítati, jedině proti tomu protestuje, že kostel od biskupa Vojtěcha posvěcen býti nemohl, poněvadž r. 770 ještě Dětmar, první biskup Pražský, na živě byl, v čemž ovšem úplný pravdu má, potom též to v pochybnost bere, že kostel od 13. června do 17. září, tedy ve 3 měsících dokončen byl, kteroužto pochybnost s ním úplně sdílím, spatřiv stavbu, jakou tehdáž za 3 měsíce vyvésti ovšem nemohli. Hájek vůbec jest velmi určitý v udávání času, a ví tuze mnoho.

První pohled na stavbu přesvědčí každého znatele, že jest to originál, i bez rozpaků ho do časův Boleslavových odkáže porovnávaje sloh se slohem chrámu svatého Jiří na hrade Pražském, který s ním úplně souhlasí. Zdali ostatně něco na této legendě pravdivého, kdož to rozsoudí? nicméně místo na cestu, kde s tělem sv. Václava, vezouce jej do Prahy, odpočívali, potom samo založení toho kostela ve jméno sv. Václava jsou dva důležité momenty, které této legendě jakousi podstatu udělují. Jaroslav Schaller (Topogr. d. Königr. Böhm. 10. Th Kaurzimer Kr. str. 234) vypravuje, kterak r. 1770 za úřadování Staropražského primátora Václava Friedricha z Friedenberku osmistilelá památka založení Prosíckého kostela slavena byla. Tentýž primátor dal totiž napřed celý kostel vnitř i zevnitř obnovit, před ním krásnou triumfalní bránu postaviti, a samu císařovnu Marii Teresii prosil, aby tuto slavnost svou přítomností poctiti ráčila. Císařovna vyslala za sebe nejvyššího purkhrabí Filipa Krakovského, říšského hraběte z Kolovrat, a darovala kostelu tehdáž skvostný zlatohlavový mešní ornát, pluvial a dvě dalmatiky. Slavnost začala 30. září 1770 a trvala po 8 dní, odbyvši se při velikém sjezdu znamenité šlechty a shonu obecného lidu.

Zpráva o tomto jubilejním obnovení kostela zbudila ve mně zlé tušení, které se však na štěstí nezjistilo. Kromě věže s moderní cibulovitou bání není téměř nic kostela toho z daleka viděti; stojí u prostřed hřbitova lidskými těly již od nejméně 800 let na něm kladenými zkypřelého téměř zapadlý v zemi a z venku neúhlednými přílepky z pozdnějších věků velmi zpotvořený. Ale hned na sebe pozornost mou obrátila okna kruhového slohu a tři zakulacené, k východu obrácené výklenky od presbyterium a dvou pobočních lodí, na kterých pod římsami poloobloučky a od nich dolů pruhy na způsob pilířkův se spatřují. Věž vznáší se zrovna nad presbyterium, její hořejší díl jest sice obnoven, ale i na něm patrně viděti, že náleží k původní stavbě, a že býval opatřen okny se sloupky dle způsobu všech starých byzantinských staveb. S nemalým napnutím vstoupili jsme do vnitřku kostela, a hle, všecky hlavni částky stavby objevily se nám v původni své podobě, tak jak snad za Boleslavových časů utvořeny byly, a snadno lze rozeznati, co později změněno a přidáno bylo. Kostel jest u vnitř dosti prostranný, sestává z tří lodí, každá loď se končí polokruhem, a šest byzantinských sloupů, 3 a 3 po každé straně, je od sebe odděluje. Sloupy tylo jsou podobny k sloupům ve hlavní lodi u sv. Jiří v Praze, jen že jsou něco vyšší a ztepilejší, hlavy jsou čtyřhranné, a bývaly bohatě skulpturou ozdobeny, jež však pozdější ruka vápnem nemilosrdně oházela a pak bývalé jich podoby zhruba jenom naznačila; jen na obou přednějších sloupích dají se na rozích hlav rozeznati vinné hrozny. Sloupy jsou vesměs kruhovými oblouky spojeny, a však přívodní polokruhové klenutí udrželo se jen v presbyterium pod věží a v zadním výklenku, potom v levé prostranní lodi. Okna též jsou po stranách do polokruhu vykrojena a zcela původní, ne tak zas v presbyterium, kdež byla v pozdějších časích vylámáním zdi zvětšena, pohříchu na ujmu pevnosti a dobrého vkusu. Klenutí hlavni lodi a pravé prostranní lodi jest křížové, gotické, asi z 15. století, tak jako velké oknu v průčelí kostela. Za velkým oltářem přistavěna jest novější neúhledná sakristie, a před průčelím veliká ale jako stodola sprostě vystavěná předsíň čili kobka, kterou krásný vchod do kostela s bohatým byzantinským portálem do polokruhu vyklenutým zcela zakryt a v hořejších částkách zazděn byl. Ozdoby toho portálu též jsou nemilosrdně vápnem oházeny a pokaženy, daly by se však dle mého mínění tak jako hlavy sloupův vnitř kostela ještě očistiti a poněkud odkryti. Jak viděti, obmezovala se ona jubilejní renovace r. 1770 pouze na obílení a omalování stěn a na ozdobení oltářův atd. Také fresky v presbyterium, představující scény ze života sv. Václava, tenkráte snad povstaly. Obraz na velkém oltáři představuje Hájkovu legendu, spícího Boleslava a zjevujícího se mu sv. Václava.

To jest vše, nač jsme zběžně svou pozornost obrátiti mohli, poněvadž sváteční den a přitomnost shromážděného lidu všeliké další zkoumání nemožným činilo. Snad by nás byl vel. p. farář mohl na všelicos jiného a snad důležitého upozorniti, kdyby právě slavnostní funkcí nebyl zaměstnán býval. Přestávaje tedy na této předběžné zprávě těším se, že své krajany upozorniti mohu na památku druhu takového, jakého se nám ve vlasti již pořídka vyskytuje, i doufám, že brzo jak náleží a důkladně oceněna bude.