Koprník a soustava světová/Stav hvězdářství a věd vůbec za doby Koprníkovy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Stav hvězdářství a věd vůbec za doby Koprníkovy
Autor: Camille Flammarion
Zdroj: Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Čeněk Ibl
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Kapitola první.

Stav hvězdářství a věd vůbec za doby Koprníkovy.

První představy lidstva o postavení země a o obloze. — Hvězdářství starých národů. — Soustava Prolemaiova. — Postupná složitost soustavy až do Koprníka. — Hvězdáři v XV. století.

Hvězdářství, vznešená tato věda, jíž jsme povinni poznáním místa, které zaujímáme ve vesmíru, a bez níž bychom žili jako slepci uprostřed světa neznámého, jest věda tak zajímavá sama sebou a tak nezbytná správnosti našich obecných představ, že jest s podivením, nevidíme-li ji dosud naprosto rozšířenou ve všech vrstvách společenských. Dobrým prostředkem uvésti ji ve známost a důstojně ji oceniti bylo by snad, kdyby se jí učilo životopisem jejích zakladatelů.

Koprník, Galilei, Kepler, Newton (vyslov ňutn) jsou vlastní zakladatelé novověké astronomie. Úmyslem naším jest napsati zde dějiny těchto velduchů způsobem populárním, který vyloží pravdu vědeckou zároveň se životem a pracemi těchto mužů. Počneme dnes prvním, Koprníkem.

Účastenství, pojící se k životu nesmrtelných duchů, jimž lidstvo děkuje za skvělé své stupně na dráze pokroku a uvolnění, pochází odtud, že stoupajíce zpět k oněm hrdinům dějin osvětových poznáváme filosofický a společenský stav doby, kterouž ozářili, a měříme jednak krok, jejž přivodili, jednak postup, jímž jsme šli od té doby dále.

Studujíce tyto znamenité muže nezávisleji a spravedlivěji, než mohli vrstevníci jejich, oceňujeme přímo působení jejich ve vývoj lidských vědomostí a methody, jichž užili, aby dospěli k objevení pravdy. Osobní život sebe slavnější osobnosti historické budil by účast jenom prostřední a plané zvědavosti, kdyby nebyl takořka rámcem, do něhož by se umístily skutky skládající se v dějiny a vystavené ve své činnosti životní tak, jak se udály.

Také život Koprníkův mající se rozvinouti na stránkách následujících není pouze životopisem slavného reformátora soustavy světové, nýbrž spíše obrazem hvězdářství starověkého a novověkého, podrobným výkladem práce, jíž pracovitý hvězdář postavil základy pravé v soustavy světové na místo složité budovy dávné soustavy pouhého zdání. Jděme nejprve zpět ku prvním představám, které si as lidé činili o tvaru všehomíra soudíce jedině dle svědectví smyslů. Vzpomeňme si, co jsme si myslili jsouce dětmi; neboť prvotní lidstvo bylo podobno slabému nevědomému dítěti.

Obloha zdá se býti modrou klenbou postavenou na obzoru nad plochou okrouhlou zemí. My se vidíme uprostřed tohoto kotouče zemského. Tak myslí o sobě nárůdkové, prve než cestovali: každý se chlubí, že jest uprostřed světa. V jaké vzdálenosti dotýká se obloha obzoru? Odpověď zůstává neurčitou, neboť kráčejme kamkoli, nedodejme té zdánlivě meze. Na čem spočívá země sama? Toho nevíme, a sotva se odvážíme ptáti se na to sami sebe: pokládáme jí nejprve za nekonečnou do hloubi.

Brzo však, any slunce, měsíc, hvězdy vycházejí nám nad hlavami, zapadají a opět se objevují zítra na východě, cítíme, že potřebují naprosto nějakého průchodu pod zemí. Tu se domníváme, že země nenoří již kořenů do nekonečna, nýbrž že se nese na horách, na sloupech, mezi nimiž by hvězdy mohly procházeti.

Ale na čem pak by zase spočívaly tyto opory? Cítíme, že nesnáz jest jenom oddálena, a ježto zároveň pomalu se tvoří představa, že klenutí nebeské otáčí se za 24 hodiny kolem nás a že hvězdy jsou od nás stejně daleko tkvějíce na té klenbě domněle pevné, připouštíme konečně, že země jest koule postavená bez opory uprostřed všehomíra a že okruh nebeský ji obklopuje kolem do kola.

Tato soustava zdánlivých úkazů jest pak utvrzena pozorováním lodí na moři, které potvrzují, že země jest kulovitá, jelikož loď, jako hory pobřežní, mizí od spodu podle vzdálenosti. Pozorování hvězd, které sestupují pod obzor na severu, a nových, které se objevují na jihu, když cestovatel jde z našich šířek k rovníku, pozorování stínu země, který se rýsuje černým kruhem na měsíci zatmělém, dodává dvojího nového potvrzení představě, že obýváme na kouli umístěné uprostřed hvězdného okruhu.

Později se pozoruje, že některé hvězdy mění své místo mezi ostatními.

První, u níž si toho povšimnuto, jest Venuše, zářná hvězda večera a jitra, jejíž posunutí jest patrné den ze dne a jež brzo jde za slunce západem brzo před slunce východem.

Druhá hvězda pohyblivá, které si bylo všimnuto, jest Jupiter, skvělá hvězda, která obíhá zvolna oblohu za 12 let.

Potom zpozorována třetí hvězda potulná, méně skvělá než obě předešlé, ale časem velmi jasná, Mars, červených paprsků, obíhající po obloze za 2 leta, pak čtvrtá, Saturnus, pohybující se zdánlivě tak zdlouha okruhem nebeským, že jej oběhne teprve za 30 let. Později zpozorovali ještě pátou hvězdu pohyblivou, Merkura, který se objevuje brzo večer na západě, brzo z rána na východě, jako Venuše, ale jest méně jasný a odchyluje se méně od slunce, tak že bylo tíže jej rozeznávati a poznávati. Tyto hvězdy nazvány oběžnicemi či planetami, t. j. bludnými naproti ostatním hvězdám, zvaným stálicemi, protože trvají stále na témž příslušném místě nebeského klenutí.

Ježto slunce každým ránem se opozďuje za hvězdami a vrací se k témuž bodu na obloze teprve po 365 a čtvrti dne, mělo se za to, že jest připevněno ke kruhu, který, jsa rozdílný od sféry hvězdné a uvnitř této, pohybuje se od západu k východu za rok.

Měsíc vykonává oběh obdobný asi za 27 dní a 8 hodin; zavěsili jej stejně na kruh umístěný blíž země a točící se v té mezeře; sloučením tohoto pohybu s pohybem slunce vykládala se řada fásí či proměn měsíčních, která se dokonává za 29 a půl dne. Kromě těch dvou kruhů přidalo se jich pět pro pět oběžnic právě vyjmenovaných, což dalo celkem sedm kruhů jdoucích za sebou od země k obloze v tomto pořádku: měsíc (27 dní), slunce (365 dní), před nímž jde Merkur a Venuše, jejichž to postavení často měnili, Mars (dvě leta), Jupiter (12 let) a Saturnus (30 let). Všecky ty kruhy mimo to unášel s sebou okruh nebeský denním pohybem o 24 hodinách. Ponětí o této soustavě dostaneme z připojeného obrazce.

Toto spořádání všehomíra, tato soustava světa fysického představovala přírodu zemskou a nebeskou tak, jak ji vidíme, zcela

Camille Flammarion, Čeněk Ibl - Koprník a soustava světová - 1900 - image from page 10.png

Původní soustava Ptolemaiova.

věrně dle svědectví zraku. Pochopíme snadno, že rozliční národové dospěli jednotlivě k utvoření téhož obrazu obecného, a že hvězdářství pozorovací, založené jednou staletým studiem v zemi zvlášť obdařené, vybudovalo tento soubor v naprostou soustavu, která se podávala s pokolení na pokolení a s národa na národ. Tak přešla z východní Asie, kolébky našich dějin, s jedné strany do Číny na východ, s druhé strany do Chaldeje a Egypta na jihozápad. Postupem věků Řecko umělecké a rozumem vyspělé, dospěvši vysokého stupně skvělosti, čerpalo z Egypta tytéž základní představy, jež rozvinulo a doplnilo vlastním pozorováním.

Od královského národa, proslulého obrovskými pomníky a vysokými pyramidami, Judsko dostalo také touž soustavu hvězdářskou, jejíž zlomky nám zachovali Mojžíš a Job, jako Hesiod a Homér s druhé strany je zachovali u Řeků.

Hvězdář, jehož studie nejvíce přispěly k zřízení pevného základu soustavě úkazové, jest Hipparch, který žil v prvním století před naším letopočtem. Jeho pozorování jsou nám i dnes ještě velmi nápomocna, čemuž se nebudeme diviti, povážíme-li, že přesné pozorování poslouží hvězdářství novověkému na skutečnosti založenému právě tak, ne-li lépe, než astronomii starověké spočívající na zdánlivosti. Mezi jiným děkujeme tomuto hvězdáři, že zjistil, slunce že není každého roku za jarní rovnodennosti na témž bodě oblohy, nýbrž postupně že ustupuje pod hvězdy, takže hvězdy, které vidíme na příklad v kteroukoli dobu na jihu, nejsou přesně na témž místě roku následujícího a že rovněž ty, jež vidíme na severu, posouvají se znenáhla tak, že jednak rovník, jednak pól zvolna se pohybují a působí úplné otočení hvězdné oblohy za 25870 let. —

Dnes vztahujeme ku pohybu země toto veliké otáčení oblohy, zvané předstoupáním bodu jarního či praecessí ekvinokciální a přičítané dříve hvězdné klenbě samotné. Známe nyní jeho příčinu: tento staletý pohyb vzniká z přitažlivosti moře a slunce na rovníkovém vypjetí naší koule zemské.

Tak pozorování, na nichž byla založena soustava nehybnosti země a pohybu nebes, slouží dnes theorii o pohybu země. Aristoteles vyložil a hleděl řádně dokázati soustavu úkazovou. Věhlasný učitel Alexandrův, veleučený přírodopisec (Aristoteles). věnoval celý život napsání skutečné encyklopedie vědění lidského. Astronomie zabírá tu, jak přirozeno, první místo.

Až do XVI. století Evropa či lépe řečeno sbory učitelské uznávaly Aristotela za velmistra, přísahaly jen při něm a chtěly připustiti jen to, co jest psáno v jeho dílech. On vyložil co nejjasněji, že země jest nehybná uprostřed všehomíra, poněvadž veškeré přitahování drží si tu rovnováhu, že jest živlem nejtěžším a že každý předmět těžký musí nutně tíhnouti k tomuto středu. Obecný a zvláštní pohyb všech okruhů nebeských že pochází z nevyčerpatelného zdroje lpějícího na samé bytnosti nejvyššího nebe, označeného jménem primum mobile (prvotní hybnost). Za stálicemi pak a touto prvotní hybností že se rozkládá poslední a nejrozsáhlejší okruh, obsahující v sobě všecky ostatní a zvaný Empyreum či nebe plamenné. Vesmír byl tedy omezen, uzavřen skutečně v tom posledním nesmímém okruhu, za nímž nebylo již ničeho.

Toto zobrazení všehomíra stalo se předmětem zvláštní knihy, nejdéle ctěné z pojednání astronomických, díla zdobeného jménem Almagest, t. j. veliké[1] od Klaudia Ptolemaia.

Tento zeměpisec-hvězdář sloučil veškeru astronomii starověkou doplněnou pracemi Hipparchovými, a po jeho díle, sepsaném ve druhém století po Kr., označována jeho jménem i dávná soustava světová, jež se jmenovala a posud jmenuje soustavou Ptolemaiovou.

Nástupci Ptolemaiovi obdivují se jako článku víry mínění ostatně na oko tak přirozenému o stálosti, nehybnosti země uprostřed všehomíra. Každá věc byla zařaděna na svém místě a uspořádána pro celé trvání světa. Dva živlové: země a voda, rozeznávali se na tomto světě; těžší země tvořila základ; voda okeánu, řek splývala na povrchu. Třetí živel, lehčí obou prvních, obklopoval zeměkouli: byl to vzduch čili atmosféra. Nad vzduchem živel čtvrtý, oheň neb éther, nejlehčí z těch čtyř, tvořil pásmo vyšší nad atmosférou, v němž zapalovaly se meteory. Nad tím přicházely potom kruhy nebeské v pořadí výše udaném.

Nad těmi sedmi kruhy byla umístěna sféra stálic, které tvořily tak osmé nebe. Devátým bylo primum mobile. Desátým bylo Empyreum, podnoží sídla božského. Celá ta budova byla domněle vystavěna z průhledné hmoty, která se přirovnávala k ledu neb skalnímu křišťálu. Jen někteří vznešenější duchové, zdá se, nepřipouštěli do slova hmotnosti nebes, na př. Platon; ale většina prohlásila, že jim nelze pochopiti ústrojí a pohyb hvězd, nejsou-li nebesa utvořena z hmoty pevné, tvrdé, průhledné a nezničitelné. Jako zajímavá podrobnost na příklad může se poznamenati tvrzení slavného architekta Vitruvia, že osa procházející zeměkoulí jest pevná přečnívajíc na pólech jižním a severním, že spočívá na čepech a prodlužuje se až k nebi. S druhé strany vidíme u Plutarcha, že staří přírodozpytci měli povětroně za kusy odtržené od klenby nebeské, jež uniknuvše síle odstředivé padaly na zemi svou vlastní tíží.

Soustava tato zdá se velmi jednoduchou a shodnou s pozorováním. Uvidíme však, že shoda byla jen zdánlivá, že zkoumáme-li dopodrobna jednotlivosti, uchylovaly se čím dál tím více od té prvotní jednoduchosti, a že konec konců budova ta nemohla odolati útokům vědeckého přetřásání. Vskutku, aby byl mohl pokračovati vesmír takto sestrojený, bylo potřebí podmínek mechanických, kterých není; bylo třeba, na příklad, by země byla těžší než slunce — čehož není; aby byla sama o sobě důležitější než celá soustava sluneční — čemuž jest tím méně tak; aby hvězdy nebyly v té vzdálenosti, která nás od nich dělí; slovem, aby vesmír tíhnul kolem nás, byl by musil býti docela jinak stvořen nežli jest. Tak jak jest, země nutně se točí a poslouchá silnějšího než je sama. Jest pochopitelno tedy, že tou měrou, jakou pozorování hvězdářská se rozhojňovala a nabývala větší přesnosti, jednoduchost projevivší se nám právě v náčrtku předchozím byla opravována a množena přídavky neobmezenými.

Toť jsou hlavní komplikace, které byly následkem zdokonalených studií astronomických.

Aristoteles a Ptolemaios prohlásili ve spolku ostatně se všemi filosofy, že kruh jest nejdokonalejším obrazcem měřickým a že tělesa nebeská, božská a neporušitelná, mohou se pohybovati jen v kruhu kolem ústřední koule zemské.

Nuž pravdou jest: 1. že se dokonce netočí kolem koule zemské; 2. že obíhají společně i se zemí kolem slunce poměrně nepohyblivého; 3. že se pohybují nikoli v kruzích, nýbrž v ellipsách.

Zdánlivé pohyby oběžnic, které odsud pozorujeme, jsou výslednicí sloučeného běhu země kolem slunce s obíháním těchto planet kolem též hvězdy.

Vezměme za příklad Jupitera. Obíhá kolem slunce ve vzdálenosti pětkrát větší nežli jest vzdálenost země k též zářné hvězdě. Kruh jeho tedy objímá náš maje průměr pětkrát větší. Potřebuje dvanácti let ku svému oběhu. Za těch 12 let, co Jupiter vykonává svůj oběh kolem slunce, země vykonala 12 let čili 12 oběhů kolem téže hvězdy. Tudíž pohyb Jupiterův viděný odsud není prostým kruhem prošlým zvolna za 12 let, nýbrž sloučením tohoto pohybu s pohybem země.

Chce-li se laskavý čtenář namáhati nakreslením obrazce: bodu představujícího slunce, kroužku kolem něho vzdálí dvou centimetrů, představujícího okružní dráhu země, a druhého kruhu zdálí deseti centimetrů, představujícího dráhu Jupiterovu, pozná snadno, že otáčením kolem slunce přivodíme zdánlivé posunutí Jupitera na hvězdném okruhu, před nímž se promítá. Toto pošinutí děje se půl roku jedním směrem a půl roku druhým směrem. Jest to, jakoby se dráha Jupiterova skládala ze dvanácti prstenců. Na vysvětlení zdánlivého pohybu Jupiterova starověcí hvězdáři nemohli tedy podržeti na dlouho prostý jeho kruh, nýbrž vidělo se jim nutné zavésti na tom kruhu průběhem dvanácti let přebíhavý střed kroužku, na němž oběžnice byla zasazena. Tak Jupiter nešel přímo svým velkým kruhem, nýbrž kroužkem, který se otáčel dvanáctkrát v též rovině běže zároveň podél prvotního kruhu v období dvanácti let.

Saturnus kolotá ve třiceti letech kolem slunce.

Na vysvětlení jeho zdánlivých postupů a ústupů přidán podobně jeho dráze druhý kruh, jehož střed sledoval tuto dráhu a jehož obvod nesoucí zasazenou oběžnici otáčel se třicetkrát o sebe za celého oběhu.

Tento druhý kruh dostal jméno epicykl (nadkruží, příkruží).

Dráha Marsova byla rychlejší než předešlé. Venušina a Merkurova byly mnohem složitější.

Toť tedy první zápletek prvotní soustavy kruhové.

Nyní vizme druhý.

Jelikož ve skutečnosti oběžnice pohybují se v ellipsách, jsou na jistých bodech své dráhy slunci blíže než na jiných. A jelikož všechny oběžnice i se zemí obíhají v různých obdobích kolem slunce, jde z toho, že každá oběžnice jest hned blíž a hned dále od země samé. V některých místech na př. Mars jest od nás více než čtyřikrát vzdálenější nežli v jiných. I bylo pozměniti prvotní kruhy, aby se vyhovělo těmto změnám vzdálenosti. Ježto chtěli udržeti obrazec kruhový, podložili ze střed kruhům, jimiž obíhá každá oběžnice, ne přesně kouli zemskou samu, nýbrž bod položený mimo zemi a točící se též kolem ní.

Nahlédneme snadno, že touto tůčkou oběžnice, buď si to na př. Mars, jež opisuje kruh kolem středu položeného vedle země, jest v jisté části svého běhu od země dále a v části opačné blíže. Skutečný střed každé okružné dráhy nebeské nespadal v jedno se středem země leda vytáčkou druhého středu pohyblivého, kolem něhož se točila. Toto nové upravení mechanické bylo označeno jménem soustavy excentrické (výstřední).

Ta příkruží a výstředí byla postupně vynalezena, pozměněna a rozhojněna dle potřeb věci. Tou měrou, jakou pozorování stávala se přesnějšími, bylo přidávati prostředků nových, aby se pohyby nebeské přesněji představily. Každé století přidalo nový svůj kruh, nové ozubení mechanismu světovému, takže za času Koprníkova na počátku šestnáctého věku bylo jich do sebe zapuštěných už množství velmi zamotané.

Dodejme že astronomové a povolaní učenci té doby stěží dopouštěli, aby kdo sáhl na tuto staletou budovu.

Podle Aristotela přirozená hraničná čára dělila nebe od země. Země se svými čtyřmi živly byla sídlem změny; nebe, počínajíc kruhem měsíčným, bylo nezměnitelné a neporušitelné.

Pohyby nebeské byly upraveny zákony, které jim byly vlastní, a neměly nijakého vztahu k těm, kterými se řídí země.

Táhnouc takto hranici mezi mechanikou nebeskou a zemskou filosofie kladla jednu mimo pole vyzkumů pokusných; zamezovala pokroky druhé stavíc principy založené na všímání neúplném, které nezasluhovalo ani jména pozorování. Astronomie tudíž po věky byla dále pouhou vědou památek, v nichž theorie nebyla k ničemu, leda k pokusům na urovnání neshod pohybů nebeských s domnělým zákonem stejnoměrného kruhového otáčení, jejž jediný pokládali za srovnalý s dokonalostí ústrojí nebeského.

Odtud nestvůrná, odporů plná soustava domnělých pohybů slunce, měsíce a oběžnic v kruzích, jejichž středy kladeny do jiných kruhů, které opět byly v jiných a tak dále, až konečně, když pozorování stávalo se přesnějším a epicykly neustále se množily, nesmyslnost soustavy tak zmatené stala se makavou.

Vyslovovány pochybnosti; a posměšky Alfonsa Kastilského (r. 1252) dodaly jim síly, které by nebyly jinak nabyly v době, kdy tak málo lidí odvažovalo se mysliti svobodně. Tento panovník, který zanechal koruny pro astrolabium (přístroj na měření výšky hvězd) a zapomínal země pro nebe, osmělil se říci v plném shromáždění biskupů, že kdyby jej Bůh byl vzal na radu, když tvořil svět, byl by Pánu Bohu dobře poradil, aby ustrojil svět méně složitě!

Ale jen duchové povýšenější a neodvislí zahlédli v rostoucí složitosti soustavy Ptolemaiovy svědectví proti její podstatnosti. Filosofové peripatetičtí pronášeli v tomto sporu zvláštní důvod, jejž později opět uvádí jesuitský hvězdář Riccioli (vysl. ričoli) ve svém pokusu na vyvrácení rozmluv Galileiových.

Budeme-liž namítati proti soustavě Ptolemaiově, že by se tisíce hvězd točily kolem nás s pravidelností těžko pochopitelnou u těles na sobě nezávislých? Že jejich denní pohyby měly by býti přísně úměrny se vzdáleností?

Že hmotnost slunce naproti naší kouli zemské jest nepopíratelným téměř důkazem pohybu tohoto posledního tělesa? atd.

Riccioli nám odpoví: „že ve hvězdách jsou mysli rozumné; že čím nesnadnější jest vysvětliti pohyb oblohy, tím více se projevuje velikost Boží v tom zjevu; že vznešenost člověka převyšuje vznešenost slunce; že málo na tom záleží člověku, pro nějž všechno bylo stvořeno, točí-li se tisícové hvězd kolem něho, atd.“

Důvody té síly nevymáhají dnes se své strany dlouhého vyvracení. Nicméně zarážely mysli snaživé, a zvyk obdivovati se bez odporu této soustavě světa udržoval ji ve školách přese všecku nepřirozenou spletitost, s jakou byla vybudována.

Lze říci, že před touto velikou dobou založení hvězdářství novověkého přirozená filosofie v tom významu, jaký slovo to má míti, sotva existovala. Zkoumáme-li řecké mudrce prvních věků, jejichžto vědecké vědomosti můžeme positivně ač obmezeně oceniti, jsme překvapeni protivou, která jest mezi jemností, jakou vyvinuli v probírání věcí, zázračnými úspěchy, jakých dosáhli v abstraktním rozumování, obdivuhodným důvtipem, jaký prokázali v oborech čistě duševních, a mezi skrovnou péčí, jakou věnovali studiu vnější přírody.

Vyvozovali v jistých případech úsudky nejméně logické ze zásad zevšeobecňovacích, založených na nečetných a špatně pozorovaných faktech; v jiných případech zase s nepochopitelnou lehkovážností zneužívali zásad abstraktních, které byly jen v jejich obraznosti; užívali prostých forem slov, které se nevztahovaly k ničemu v přírodě a z nichž přece vyvozovali, jakoby to bylo tolikéž daných veličin základních vět mathematických, všechny zjevy a zákony, které je spravují. Tak na příklad byli přesvědčeni, že kruh musí býti nejdokonalejším obrazcem, a usuzovali z toho přirozeně, že obíhání těles nebeských musí se díti v přesných kruzích a pohyby stejnoměrnými, jestliže pak pozorování stanovilo opak, nepřipadalo jim na mysl, aby vyslovili pochybnosti o principu. Daleci toho pomýšleli jenom na záchranu své ideální dokonalosti a té aby došli, vymýšleli všemožné kombinace pohybů kruhových.

V tom boji slov studium přírody se zanedbávalo, a trpělivé, skromné vyhledávání fakt pokládáno za nedůstojné mudrce.

Základní chybou řecké filosofie bylo domnění, že methoda davší tak krásné výsledky v mathematice jest vhodná ve fysice a že, vychází-li se od pojmů jednoduchých, pojmů téměř samozřejmých či vět základních, možno rozhodovati o všem. Proto také vidíme ty, kteří methodu tu pěstují, stále zaměstnané tím, že mudrují nebo zpozdile mluví o těch domnělých zásadách. Jeden činí oheň podstatnou látkou a původem všehomíra; druhý béře za to vzduch; třetí nachází rozřešení a vysvětlení všech těch zjevů v nekonečném; čtvrtý je vidí ve jsoucnosti a nejsoucnosti. Konečně mudřec, kterému bylo dáno vévoditi mínění obecnému po dva tisíce let, rozhodl, že hmotu, tvar a rušení jest pokládati za prvky všech věcí.

Tento způsob metafysického maření času pod záminkou provozování vědy trval ve školách od starého věku až po Koprníka a opozdil na dlouho dlouho nastoupení věd exaktních. Hvězdářství pozorovací pokračovalo nicméně u Arabů a za školy alexandrinské; ale bylo jalové a skorem nemožné zabývati se theorií a spěti k samému cíli vědy, který záleží v tom, abychom poznali přírodu.

Dodejme však, abychom nebyli viněni z nevděku ke starému a střednímu věku, že dozajista bez prací dávnověkých vědy novověké by nebylo. Jsme dříve malí, než-li vyrosteme. Díky pozorováním a vysvětlováním starodávným bylo možno zjistiti nedostatečnost hypothés a vymysliti za ně lepší.

Musíme dojíti až do patnáctého a šestnáctého století, abychom viděli zavádění methody pokusné, abychom našli učence samostatné, povznášející se ku známosti všehomíra a jevící se nám za této jitřenky nového věku co předchůdci nesmrtelného hvězdáře, s nímž brzo vstoupíme v bližší styky.

Jiří Purbach, první astronom vědeckého obrození, narozený v Purbachu (v Horních Rakousích) roku 1423, zemřelý r. 1461, dospěl ještě uprostřed XV. století k tomu, aby doslovně opět vystavěl hmotná nebesa starých národův. Ačkoli se mu dostalo od kardinála Cusy osobně vyzvání, aby uvažoval o možnosti pohybu země, který, jak uvidíme, byl uhodnut již od dob starého věku, neměl býti obnovitelem soustavy světové a filosofie přirozené, nýbrž měl ponechati zásluhy o to Koprníkům, Galileům, Keplerům. Bylo již tak nesnadno vysvětliti dráhy oběžnic, že měl za nutné dovésti starou soustavu až do posledních jejích důsledků hmotných. Učil tedy pevným nebesům křišťalovým. Ba více: místo, aby předpokládal, že každá planeta jest připevněna ku povrchu své vlastní sféry křišťalové, smyslil si, že se pohybuje mezi dvěma podobnými výstředními sférami jako prý mezi dvěma zdmi, které nedopouštějí, aby vyšla ze svého okruhu. Tato pevná nebesa byla tvaru půlměsícového a výstřední tak, že oběh každé oběžnice měl jednu část svého obvodu bližší zemi a druhou vzdálenější, čímž se vysvětlovaly obměny pozorované v jasnosti planet dle toho, jsou-li v blízkozemí či odzemí.

Jan Müller, nar. v Královci (Königsberku) 1436 a zvaný proto Regiomontanus, zemř. 1476 a nastoupiv po Purbachovi na vídeňské jeho stolici hvězdářské, doplnil pozorování svého mistra a rychle proslul více než on svými pracemi a výmluvností svých přednášek.

V měsíci únoru r. 1472 zpozoroval první kometu, která byla hvězdářsky pozorována v Evropě. Ramus sděluje, že sestrojil železnou mouchu, která byvši puštěna na stůl, létala kolem hostí a vracela se na ruku, a samohybného orla, kterého pouštěl v let před císařem. Oznamovati ty bajky, jest vyvraceti je, praví Bailly. Ale kdož ví? Snad byly to mechanické pokusy vztahující se ke vzduchoplavbě. Schonner prohlašuje, že Müller byl přívržencem pohybu země.

Fracastor, narozený ve Veroně r. 1483, zesnulý r. 1553, pracoval touž dobou co Koprník o vysvětlení soustavy světové, ale tak, že dovedl, jako Purbach, hypothésu ptolemaiovskou do nejkrajnějších jejích důsledků. Eudoxios a Kallippos ve starém věku předpokládali, že jest potřebí 56 krystalových sfér, aby představily v různých kombinacích všecky pohyby planetární. To bylo již mnoho. Fracastor přidáváním jich dosáhl počtu 79. Any pohyby a neshody byly lépe známy, kolečkový stroj stával se ještě příliš jednoduchým, i bylo přidávati ještě nových stroji koleček. Fracastor dává 6 sfér hvězdám, 17 Saturnovi, 11 Jupiterovi, 9 Marsovi, 4 slunci, 11 Venuši, 11 Merkurovi, posléze 7 měsíci.

Všecky ty sféry byly soustředné navzájem. Nebylo již výstředních, a proměny jasnosti oběžnic vykládaly se předpokládáním, že světlé paprsky procházejí prostředím více méně hustým a prostor vyplňujícím.

Jest viděti, že tato složitost byla již jakousi průpravou k jednoduchosti kruhů Koprníkových. Dlužno ostatně chváliti Fracastora, že zavrhl naprosto duše přidělené hvězdám, aby je vodily po cestách nebeských.

Zatím co hvězdáři činili, seč byli, aby vyložili co nejlépe nebeské pohyby, aniž by se uchýlili od staré hypothésy o nehybnosti země, nesmrtelný Krištof Kolumbus objevoval Nový svět, koule zemská se odhalovala ve všech svých tvářnostech zrakům dobrodružné vědy a duch lidský znaje na příště přímo i zkusmo kulovitost země a její osamocenost v prostoru, nabýval základu nejpodstatnějšího, aby se připravil na pochopení jejího pohybu.

Šťastnou shodou okolností největší události dějinného postupu lidstva setkaly se v této právě době. Probuzení svobody náboženské, vývoj ušlechtilejšího citu v umění a poznání pravé soustavy světové hlásaly souběžně s velikými podniky námořními věk Kolumbův, Gamův a Magellanův.

Koprník dosáhl dvacátého prvního roku a konal svá pozorování v Krakově s hvězdářem Vojtěchem Brudzewskim, když Krištof Kolumbus objevil Ameriku. V roce, který následoval po smrti velikého plavce, nacházíme jej opět v Krakově, an se zabývá převracením všech představ nabytých o astronomii, po šestiletém pobytu ve městech Padově, Bologni a Římě. Rok 1543, který spatřil vyjití jeho nesmrtelného pojednání de Revolutionibus orbium celestium, spatřil také vyjití díla Vesalova De Corporis humani fabrica, které utvořilo anatomii lidskou.

Soustava zdánlivostí, mínění o nehybnosti koule zemské a pohybu nebes panovaly tedy, jak jsme právě řekli, ještě před třemi sty let od r. 1500 do 1600 za doby Františka I. ( francouzského, Medičejských a Jindřicha IV., což není tuze vzdáleno naší doby nynější; tato představa prostá a neurčitá panuje také posud v nevědomé mysli národů nynější Evropy, neboť i dnes ještě ze sta osob vzatých ze všech tříd jest jich jen několik, které pochopily, že země se otáčí, a které jsou si tím jisty, a není snad dvou, které by si přesně byly vědomy rychlosti jejího pohybu oběžného a účinků jejího pohybu denního.

Přemýšleje o mechanických podmínkách soustavy úkazové, kterou jsme právě načrtli, Koprník dospěl k myšlence, že tato soustava tak složitá a tak hrubá není zajisté božskou ani přirozenou, neboť všecko v přírodě jest nejvýš jednoduché. Po třicetiletých studiích byl přesvědčen, že přičítáme-li zemi pohyb dvojí, jeden otáčivý kolem ní samé, druhý oběžný kolem slunce za 365 a čtvrt dne, vysvětlíme si všecky ty pohyby nebeské, pro něž musily se vyrobiti ty nesčetné sféry křišťálové.

Soustava Koprníkova jest zde předvedena ve vší své jednoduchosti a podle vlastnoručního náčrtku Koprníka samého.[2]

Slunce jest uprostřed světa, země se otočí za rok kolem něho, a za 24 hodiny o sebe samu; jest provázena měsícem. Mezi zemí a sluncem kolují Merkur a Venuše. Za zemí obíhají Mars, Jupiter a Saturnus. Nepohyblivý okruh stálic uzavírá soustavu světovou.

Camille Flammarion, Čeněk Ibl - Koprník a soustava světová - 1900 - image from page 28.png

Soustava Koprníkova (snímek vlastnoručního náčrtku Koprníkova).

Důmyslný astronom povznesl se ku poznání obecného plánu přírody, odhalil své mínění učeným vrstevníkům svým, a uveřejnil je, prve než opustil tuto zemi. Od r. 1543, doby to smrti Koprníkovy a vydání jeho velikého díla, hvězdáři potvrdili, definitivně dokázali a ustavili na vždy toto mínění, s počátku odvážné a dnes tak prosté o pohybu země. Hodláme zde sami konstatovati, jak toto krásné poznání pravé soustavy světové bylo přijato a jaký podíl měl Koprník při jejím budování.


  1. V arabském překladě, viz Všeobecný zeměpis Studničkův str. 320., a Ottův Naučný Slovník I. Pozn. překl.
  2. Autografi di Niccolo Copernico, raccolti et ordinati, dal Dr. Arturo Wolynski. Ve Florencii 1879.