Koprník a soustava světová/Nástupnictví a nástupnictvo Koprníkovo

Koprník a soustava světová Camille Flammarion
Smrt Koprníkova	Nástupnictví a nástupnictvo Koprníkovo	Dodatek

Údaje o textu
Titulek:	Nástupnictví a nástupnictvo Koprníkovo
Autor:	Camille Flammarion
Zdroj:	Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Čeněk Ibl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kapitola desátá. Nástupnictví a nástupnictvo Koprníkovo.

Tycho de Brahe, — Mœstlin, — Galilei, — Kepler, —Newton. — Ustavičné potvrzování soustavy a pokrok moderní astronomie.

Ctihodný obnovitel soustavy světové opouštěje zemi ve chvíli, kdy právě byl dokázal její pohyb, zanechával po sobě slavný ale těžký úkol. Theorie o pohybu země pokládaná za nesmyslnou od dob Ptolemaiových nemohla býti bezprostředně přijata, všeobecný hlas musil i na dále ji prohlašovati za směšnou a nepřípustnou. Officielní učenci zařadili Koprníka mezi illumináty (visionáře). Někteří vzácní duchové, myslící a svobodní, mohli jediní si věnovati čas, aby ji opravdové studovali, pochopili a prohlásili se jejími zastanci.

Dle toho, co nám praví sám Koprník, mužové, které počítal za svého života za první přívržence nové theorie, byli: z přátel jeho kardinál Mikuláš Schonberg z Kapue; dále přítel jeho biskup Tiedemann Gysius z Chelmska; jeho žák a kollega Jáchim Rhaeticus; profesor Schoner z Norimberka; mathematik Achilles Gassarus a lékař Vogelinus. Nezdá se, že by jiní známí mužové byli pochopili velikost a důležitost jeho objevu, i zemřel nevěda, bude-li přijat, ujme-li místo theorie Ptolemaiovy a donese-li „soustavu Koprníkovu“ až do našeho devatenáctého století, — doby daleké, v níž dle obecného předpokládání měl nastati konec světa, — a až na nejpozdnější potomstvo, neboť jméno Koprníkovo jest na příště nezničitelné.

Poslední všeobecný sněm církevní, na němž církev ustavila základní články víry, pověstný koncil Tridentský byl zahájen dvě léta po smrti Koprníkově a po vydání jeho knihy, 13. prosince 1545, a skončil se na starém názoru o nehybnosti země ve středu světa: lidstvo pozemské stále se tu pokládá za střed a cíl veškerého stvoření. Víra katolická nezměnila se od té doby značně.

Tycho de Brahe, z největších pozorovatelů, kteří byli na světě, a tak veliký v pozorování jako Koprník v theorii, narodil se tři léta po smrti Koprníkově, 13. prosince 1546, a žil až do r. 1601. Od krále (dánského) Fridricha II. dostal ostrov Huen, ležící v úžině Sundské mezi Elsenörem a Kodaní, aby tam zařídil ústav čistě hvězdářský a osadu hvězdářů. Skutečně vystavěl tam město a zámeckou observatoř Uraniburg (město Uranie). Pozorování jeho a jeho třiceti spolupracovníků byla základem, na němž Kepler zbudoval zákony řídící soustavu světovou.

Na neštěstí pro svou památku Tycho Brahe dal se strhnouti rozpaky náboženskými, aby připustil soustavu Koprníkovu opravenou. Předpokládal jako Koprník, že oběžnice krouží kolem slunce, ale podržel nehybnost země a dal slunci s celou jeho soustavou otáčeti se kolem ní. Taková kombinace byla mechanicky nemožna.

Jest viděti z hvězdářských prací Tycho Braheových, že shledal slunce 140krát větším nežli zemi. Podle něho průměr měsíce měl se ku průměru země jako dvě k sedmi, to jest, že měsíc byl 42krát menší než naše zemská koule. V této druhé polovině XVI. století myslilo se též, že Merkur jest 19krát menší nežli země, Venuše šestkrát menší, Mars 13krát menší, Jupiter 14krát větší a Saturnus 22krát větší (Tycho, Progymnasmata I., str. 294). Jest vidno, že byli ještě velmi daleci skutečnosti. Tycho také vypočítal vzdálenost sféry stálic. Dle něho vzdálenost Saturnova byla by bývala 12300 poloměrů země, a sféra stálic o něco dále: ve vzdálenosti 14000 těchto poloměrů. Jak daleko ještě byli od pomyslu pravých velikostí astronomických! Hvězdy byly kladeny pouze na 21 milionů mil, což je sotva vzdálenost oběžnice Marsa, kdežto nejbližší nám hvězda jest pětsettisíckrát dále vznášejíc se na deset tisíc milionů mil odsud.

Soustavy Koprníkovy oceněné ale potírané Tycho Brahem všimnul si také hvězdář Moestlin z Wirtemberska, narozený okolo r. 1529, zemřelý r. 1590, jehož největší slávou jest, že byl učitelem Keplerovým. Michal Moestlin byl profesorem mathematiky v Tubinkách. Sdílel se o bludy starých a vydal docela stručný přehled astronomie, v němž udržuje nehybnost země. Ale na sklonku života zkoumav výklad Koprníkův stal se nejvřelejším a nejvytrvalejším jeho zastancem. Hlásal to hrdě ve svých přednáškách, rozmluvách, dopisech. Nejvroucnější jeho touhou bylo nalézti žáka, který by byl mohl pokračovati v díle Koprníkově. Měl štěstí získati nové theorii oba nejvýtečnější muže své doby, Keplera a Galileie.

Kepler omrzelý překážkami a odpory, s nimiž se potkával při každém kroku ve studování staré soustavy hvězdářské, chopil se horlivě výkladu, který jej překvapoval svou jednoduchostí, vyhovoval jeho citům a otvíral širé pole novému pátrání. Galilei, unesený vřelostí, s jakou Moestlin se zastával hypothés Koprníkových, zkoumal jeho učení a přijal theorii, která se stala příčinou jeho neštěstí i jeho slávy.

Tak, díky úsilí ctihodného Moestlina, oba největší geniové Německa a Italie dodali nového lesku pracím hvězdáře polského.

Galilei, narozený 19. února 1564, 21 let po smrtí Koprníkově, byl prvním hvězdářem, který se hrdě prohlásil pro novou soustavu. Vydal se odpovědnosti za to, že jí učil písemně, an jsa professorem úředně učil ústně soustavě staré. Ještě jsa velmi mlád a již náruživě zaujat božskou vědou o nebi četl knihu Koprníkovu a rozmlouval s některými mysliteli o pravděpodobnosti nové soustavy.

Jsa pětadvacetiletý již professorem astronomie v Pise, potom v Padui, ničeho nezanedbával uprostřed svých úspěchů ve světě, aby své sympathie vpravil jiným. Dopis Keplerovi datovaný ze 6. prosince 1597 jeví názory jeho velmi ustálenými. Dostav Prodromus, v němž jsou shromážděny nejsilnější důvody, které byly podány ve prospěch Koprníka, píše Keplerovi: „Přečtu si vaši knihu tím raději, že již ode dávna jsem přívržencem Koprníkovým. Našel jsem v jeho myšlenkách vysvětlení mnohých přírodních úkazů, které by sice byly nevysvětlitelny. Napsal jsem to všecko, ale chráním se to vydati; osud Koprníkův mne leká, přiznávám se: byl hoden slávy nesmrtelné, a vřadili jej mezi nerozumné. Byl bych smělejší, kdyby bylo více lidí jako vy.“

Stále puzen touhou šířiti pravé učení, Kepler odpověděl: „Mějte důvěru, Galilei; málo mathematiků, mám toho jistotu, odepře jíti s námi. Bude-li Italie klásti překážky vašim publikacím, Německo snad vám poskytne více svobody, a nechcete-li nic vydati, sdělte aspoň se mnou zvláště, co asi najdete příznivého Koprníkovi.“

Zvláště v letech 1610 a 1611 Galilei potvrzuje novým pozorováním theorii Koprníkovu stal se jaksi jejím představitelem. Nařídiv na měsíc dalekohledná skla, jež právě byla vynalezena, objevil a ukázal, že tato sousední hvězda jest zemí jako naše, pokrytou horami a údolími. Obrátiv je na slunce zjistil skvrny na jeho povrchu a otáčení jeho od západu k východu. Toto otáčení denní hvězdy poskytovalo svědectví veliké pravděpodobnosti na prospěch posuvného pohybování planet a země kolem něho v témž směru. Otáčeje dalekohled k Jupiterovi, věhlasný hvězdář objevil, že ohromná tato oběžnice jest provázena čtyřmi měsíci či družicemi, jež jdou za ní jako luna provází zemi: tato soustavička představovala v malém celou planetární soustavu.

Tak hromadila se jako kouzlem svědectví Koprníkovi příznivá. Nejmakavější a nejvýznamnější ze všech bylo, že bylo viděti uskutečňovati se na poli dalekohledu předpovědění, které Koprník učinil před 70 lety svým utrhačům. „Kdyby bylo pravda, řeklo se mu tehdy, že slunce jest ve středu planetární soustavy a že Merkur s Venuší obíhají kolem něho ve dráze ležící uvnitř dráhy zemské, obě ty oběžnice musily by míti obměny. Když se nachází Venuše s této strany slunce, musilo by jí přibývati jako měsíce na večer zapadajícího; když tvoří pravý úhel se sluncem a námi, musila by se jeviti zjevem první čtvrti, atd. Nuž, toho nebylo nikdy viděti.“ „A přec tomu tak, odpovídal Koprník, a lidé to jednou uvidí, najdou-li prostředek zdokonaliti svůj zrak.” Takéť zvolal Galilei ve svém nadšení, když objevil fáse Venušiny:

„Ó Mikuláši Koprníku! jak bys byl býval šťasten, kdybys byl mohl se těšiti z toho nového pozorování, které tak plně potvrzuje tvé myšlenky!“

Až dotud nová nauka nebyla předmětem žádného přímého pronásledování. Ale když se ztělesnila, stala se mocí a zdála se vnucovati sama sebou, aby nastoupila na místo principů hlásaných od věků, officielní učenci se spolčili jednotným souhlasem, jedni upřímně, druzí zištně nebo ze žárlivosti, aby zabránili novotě zvítěziti. Theologové rozhodli jednohlasně, že se příčí Písmu. Congregazione dell’ Indice zřízená na udržování víry katolické, měla od papeže uloženo obírati se tou otázkou s hlediska dogmatického.

Dne 5. března 1616 autorita církevní vydala dekret Svaté Kongregace prohlašující, že nová theorie o pohybu země jest na odpor Písmu, a že ti, kdo by se jí zastávali, budou pokládání za kacíře, dále zakazující po všem křesťanstvu jí učiti ať v přednáškách ať písemně a zapovídající dílo Koprníkovo, dokud by nebylo opraveno.

Čtyři leta po té táž kongregace oznámila změny, jež se měly zavésti v knize Koprníkově. Nejdůležitější jsou, aby se vložilo slovo hypothésa všude, kde spisovatel vykládá theorii o pohybu země, a aby se škrtlo slovo hvězda všude, kde jest ho užito o zemi.

Každý ví, že Galilei byl odsouzen do vazby doživotní ve Ville Arcetri u Florencie za to, že neuposlechl výslovných zákazů církevní autority, a že zemřel r. 1642 potvrdiv nezničitelnými důkazy skutečné pravdy theorie Koprníkovy.

Obecný výsledek pronásledování bývá, že proslaví své oběti a zvětší jejich slávu a jméno. Tak představuje nyní Galilei většině lidí pravého zakladatele novověkého hvězdářství: hvězdář polský jest zastíněn leskem pověsti astronoma florenckého. Myslí se vůbec, že Galilei jest původcem soustavy světové, a zapomíná se na Koprníka, jemuž nicméně zůstala spravedlnost vědecká, jelikož soustava podržela jeho jméno. Galilei jest nepoměrně populárnější, a jsem přesvědčen, že něco mých čtenářů sdílelo se o tento blud, prve než otevřeli tuto knížku.

Básnictví, hudba, divadlo, všecko se spojilo, aby pělo chválu toho, jenž trpěl, aby učil pravdě hlásané půl století před ním od Koprníka. Kepler, který potvrdil jako Galilei novými objevy skutečnost novověké soustavy hvězdářské, je znám jen hvězdářům a učencům; Newton rovněž zůstal ve výšinách čisté vědy; a Galilei, díky svým strastem, zosobňuje vůbec společnosti zakladatele theorie o pohybu země.

Církevní rozsudky vynesené po několikráte v 17. století proti víře v pohybování země byly odvolány papežem Benediktem XIV., a dnes katolická církev připouští pravou, soustavu světovou. Sbory učící, podrobené církvi, až do Revoluce (francouzské na konci 18. století) přímo i nepřímo velmi dlouho se protivily tomu, aby se jí učilo jako pravé, a není tomu sto let, co se jí učí všude svobodně. Sorbonna^[1] octla se ve zvláštní okolnosti, dovolujíc professorům učiti moderní astronomii založené na pohybu země, jakožto hypothési pohodlné, ale falešné!..... Neměl-li Descartes sám podivný nápad řka, že v soustavě Koprníkově země je tak nehybná jako v Ptolemaiově, ana jest nesena ve svém pohybu kosmickou hmotou vírů a že jest v této hmotě nehybná jako loďka na řece.^[2]

Pater Boskovič tiskna v Římě r. 1746 pojednání o kometách klade za předmluvu toto velikolepé prohlášení: „Pln úcty k Sv. Písmu a dekretu sv. Inkvisice pokládám zemi za nehybnou… Nicméně k vůli jednoduchosti budu dělati, jakoby se točila…“

Byl to čin dobrého jesuity tím spíše, ježto jeho výpočet dráhy vlasatic byl by nemožný, kdyby se země netočila. Přes všechny překážky a podivné průtahy přijímání pravdy, tato musila konečně zvítěziti, a to již od úsvitu moderního hvězdářství, an Galilei dokazoval fysicky realnost ponětí Koprníkových, Kepler je dovozoval mathematicky.

Kepler, narozený r. 1571, zemřelý r. 1630, prohlásil se touž dobou jako Galilei pro Koprníka a vydal v Německu s větší svobodou než soupeř jeho v Italii své hluboké a důmyslné práce, které vesměs přispívaly k upevnění sporné theorie (o pohybu země a poměrné nehybnosti slunce uprostřed drah planetárních) na základech nezvratných. Tento podivuhodný muž hlubokého důmyslu a statečného srdce, ačkoli musil chleba si dobývati, hleděl ustavičně řešiti veliké záhady o stavbě všehomíra a sledoval svůj cíl přes neštěstí, která jej stihla. Jsa žákem Moestlinovým a Braheovým oddal se vášnivě geometrickému studiu pohybů planetárních. Zvolil si za předmět studií dráhu oběžnice Marsa, a jsa přesvědčen, jako byli přesvědčení jiní až dotud, že pohyby nebeské musejí se díti v kruhu, strávil devět let tím, že hleděl nakresliti kruh běhu Marsova,^[3] aniž mohl kdy toho dovésti. Světy se nepohybují v kruzích, nýbrž v ellipsách. Teprve po sedmnáctiletých studiích našel své tři nesmrtelné zákony, z nichžto oba nejdůležitější doplňovaly znamenitě dílo Koprníkovo: 1. oběžnice se pohybují v ellipsách, jejichžto jedno ohnisko zaujímá slunce; 2. čtverce dob obratů mají se k sobě jako trojmoc vzdáleností.^[4]

Tento objev konečně vymítil ze soustavy Koprníkovy kruhy výstřední a nadkruží, které ji dosud zatarasovaly zůstavše jí jaksi ústrojným dědictvím staré soustavy.

„Stavba světa planetárního objevila se tu ve své objektivní skutečnosti a vznešené jednoduchosti, praví Humboldt, jakožto dílo obdivuhodného umění stavitelského.“ Ideální soulad, jejž předem byl uhodl v sestrojení všehomíra, Kepler právě pochopil a dal poznati lidstvu.

Nevidíme soustavu planetární z předu, nýbrž stranním řezem, ne na plocho, nýbrž průsekem. Důvod toho jest, že naše hledisko leží v rovině obecné, že ponětí, jež hledíme si utvořiti o soustavě světa, není pojmem jejího průseku, nýbrž její roviny. Je to jako kdybychom zkusili čísti knihu, nebo probíhati, obsáhnouti krajinu na mapě držíce oko v rovině papíru. Můžeme souditi toliko přímo o vzdálenosti předmětů z jejich velikosti, či lépe o jejich změně vzdálenosti z jejich změny velikosti; můžeme dokonce rozeznávati jenom nepřímo vzájemné skutečné postavení předmětů od postavení, v němž se nám zdají býti. Nuže obměny zdánlivé velikosti, jež jeví měsíc, slunce, jsou příliš nepatrné, než aby bylo možno je měřiti bez použití dalekohledu, a oběžnice neposkytují žádného kotouče pouhému oku.

Připuštěna-li jednou soustava Koprníkova, obtíž tato mizí, je to již jen prostá úloha geometrická a početní, která záleží v tom, aby se určila podle pozorovaného postavení planety její skutečná dráha kolem slunce, jakož i ostatní okolnosti, které podává její pohyb. Tak počínal si Kepler, co se týče dráhy Marsovy, kterou uznal za ellipsu, jejíž jedno ohnisko zaujímá slunce. Zkusil rozšířiti tento zákon na všechny oběžnice, a seznal, že se vztahuje stejně na všecky. Tento výsledek a jiné neméně pozoruhodné, označované ve spisech jménem zákonů Keplerových, činí nejkrásnější, nejdůležitější soustavu geometrických vztahů, jaká kdy byla objevena indukcí a bez pomoci jakéhokoli odhadu theoretického.

Zákony tyto obsahují pohyby všech oběžnic a umožňují nám naznačiti místo jejich v jejich drahách v kteroukoli dobu minulou i budoucí nehledíc k jejich vzájemným poruchům, dovedou-li se jen rozřešiti jisté úkoly, které jsou čistě geometrické.

Nicméně teprve dlouho po Keplerovi seznána skutečná důležitost zákonů, které byl objevil. Pojímány samy o sobě poskytovaly ovšem krásného příkladu harmonie, pravidelnosti, s jakou jsou rozloženy všechny části velikého díla stvoření, jakož i podivné protivy s úpravou kruhův a nadkruží předchozích. Ale na to zdála se přednost omezovati. Vyčítánoť dokonce Keplerovi a ne bez jakéhosi důvodu, že ztížil výpočet postavení oběžnic, jelikož prostředky geometrie byly tehdy nedostatečny na rozřešení úkolů, jež přivodila přesná applikace jeho zákonů.

Poznání družic Jupiterových a proměn Venušiných působilo nejvíce na ustavení a rozšíření soustavy Koprníkovy. Malý Svět Jupiterův (Mundus Jovialis) poskytoval rozumu úplného obrazu veliké soustavy planetární. Objevení družic Jupiterových značí v dějinách a střídavých osudech astronomie epochu na věky památnou. Zatmění družic, jejich ponoření do stínu Jupiterova vedlo ke změření rychlosti světla (1675) a po té k vysvětlení aberační ellipsy, stálic (1727), jíž se takořka obráží ve zdánlivém postavení hvězd roční pohyb země kolem slunce.

Tyto objevy Roemerovy a Bradleyovy byly právem pojmenovány svorníkem soustavy Koprníkovy, hmotným důkazem přenosného pohybu, který unáší zemi.

Vědecký převrat, jehož původcem jest Koprník, měl ten vzácný osud, že, vyjímaje krátké zastavení přivozené zpátečnickou hypothesí Braheovou, tíhla stále k cíli, to jest k objevení pravého sestrojení světa. Ba Tychonův bohatý základ přesných pozorování posloužil k objevení zákonů soustavy planetární, které později rozlily na jméno Keplerovo nehynoucí lesk a tlumočeny byvše Newtonem, theoreticky jím dokázány, byly přeneseny do světlé sféry myšlenky a založily rozumové poznání přírody. Bylo řečeno důmyslně, že Kepler napsal Zákonník a Newton Ducha zákonů.

Koprník, Kepler, Galilei odvolávali se k faktům. Jejich objevy ztepaly bludy filosofie Aristotelovy. Zbývalo však dokázati, jak a v čem se byla mýlila, ukázati slabiny jeho soustavy a postaviti na její místo nauku, které by bylo lépe porozuměno. Tento úkol byl proveden touž dobou Františkem Baconem Verulamským (1561—1626), který bude právem pokládán od příštích věků za oprávce filosofie, ač málo přidal ke spoustě fysických pravd a ačkoli myšlenky jeho nejsou vždy prosty bludů, které dlužno klásti na vrub spíše nevědomosti jeho věku než obmezenosti náhledů, jíž u něho nebylo. Pokoušeno se ztenčiti služby, které prokázal, dokazováním, že methoda jeho jest věcí pudu, že bylo jí užito za různých okolností od starých i novověkých.

Ale zásluhu filosofie Baconovy nečiní to, že zavedl usuzování indukční jakožto nový, neobvyklý postup. Co ji doporučuje a karakterisuje, jest její prohlédavost, její nadšenost, důvěra, s jakou se ohlašuje jako alfa a omega vědy, jako veliký a jediný řetěz, který váže pravdy fysické.

Vědě dostalo se tehdy ohromného popudu. Byl bys řekl, že lidský důmysl dlouho spoutaný uniká svým poutům, že konečně se vrhá do všehomíra, že začíná zdělávati netknutou půdu, obnažovati poklady v lůně jejím zahrabané. Uznána vůbec chudoba a nedostatečnost vědy po stránce fakt. Každý se dal do badání a brzo zahájena nová éra plná nadšení a divů, s níž nelze srovnati nic v letopisech pokolení lidského. Příroda zdála se podporovati sama ten popud. Ana dodávala nových neobyčejných prostředků smyslům, které ji měly zpytovati, any dalekohled a drobnohled otvíraly nekonečno na všech stranách, rozvinula, jako by chtěla upoutati pozornost na své divy a vyznačiti tuto dobu, nejtajemnější z úkazů hvězdářských; zjevení se a úplné zhasnutí stálice, kterou Galilei mohl pozorovati ve dvou okolnostech.

Bezprostřední nástupci Baconovi a Galileiovi převrátili celou přírodu novými překvapujícími údaji, k nimž se přimísilo trochu té lásky k zázračnému, kterou jest pokládatí za zbytek věku magie a alchymie, ale která dobře jsouc řízena jest nejmocnější a nejužitečnější pobídkou k bádání experimentálnímu.

Zvláště Boyle zdál se nadšen horlivostí, která jej pudila ku pokusu za pokusem nenechávajíc mu chvilky oddechu. Hooke se své strany, vrstevník a téměř sok Newtonův, obsáhl ještě rozsáhlejší řadu výzkumů. Ana se fakta množila čím dále tím více, počaly vznikati zákony a vyvíjeti se generalisace. Postup výzkumů byl tak rychlý, vítězství filosofie induktivní tak skvělé, že dostačilo jedno pokolení a práce jediného muže, aby se postavila soustava světová na základ nezdolný.

Skrze své neurčité, podivínské úvahy o příčinách pohybů, jejichžto zákony tak pěkně a tak pracně dovodil, Kepler zahlédl, že zákon o nečinnosti hmoty vztahuje se na veliké massy, jež nebe obsahuje, jako na ty, jež pokrývají zemi. Galilei pak svou mohutnou argumentací, směšností, kterou je zahrnoval, zasadil poslední ránu dogmatům Aristotelovým, která byla postavila pažení mezi zákony pohybu nebeského a zemského. Přispěl také svým badáním o zákonech řídících pád těles a let střel, ku položení základů pravé soustavy dynamiky, jíž lze určiti pohyby podle sil, které je způsobují, a sil podle pohybů, jež vyvozují. Hooke šel ještě dále. Zjistil tak určitě způsob, jímž planety jsou udržovány ve své dráze přitažlivosti slunce, že nelze pochybovati, kdyby dovednost mathematikova byla se rovnala bystrovtipu filosofovu, a kdyby práce jeho byly bývaly méně rozmanité, méně různé, že by byl dospěl zákona o gravitaci.

Ale vše, co bylo vykonáno v tom oboru před Newtonem, nemůže se pokládati takořka než za pokusy mající za účel odstraniti první nesnáze, za práce přípravné určené k tomu, aby umožnily tomuto velikánu vyvinouti veškeru mohutnost genia. Jsa tak hlubokým mathematikem jak obratným fysikem, dovedl najíti nové methody, methody neznámé, aby studoval účinky příčin, jež pochopiti podařilo se jeho pronikavosti. Stoupaje sledem sevřených, kompaktních indukcí zpět ku prvním zásadám dynamiky, dovedl vyvoditi z nich úplné vysvětlení všech velikých zjevů hvězdářských, vyložiti mnohé i z těch, které mají méně důležitosti a jsou temnější. Mathematika nebyla dosti pokročilá té doby, aby odstranila obtíže, jichž poskytoval tento rozsáhlý úkol. Všecko se mělo teprve utvořiti na jeho rozřešení. Ale tato okolnost daleka toho, aby jej zrážela, jen zdvojnásobila jeho odvahu a zjednala mu příležitost, aby vyvinul prostředky svého důmyslu. Prostředky, jichž bylo užito, nemohly vésti k cíli. Uměl je nalézti sám v sobě: vynašel methodu známou dnes jménem počtu differenciálního, a zjednal tak prostředky badání, které se mají k těm, jichž se užívalo před tím, tak jako parní stroj k živým motorům, které nahradil.

Hlavní dílo Newtonovo jest, že dokázal, že příčinou vznášení se země a všech hvězd v prostoru jest určitá, vypočítatelná síla, jíž ubývá v převráceném poměru ke čtverci vzdálenosti a kterouž nebeská tělesa na vzájem se přitahují, se pohybují a se udržují v rovnováze neviditelné sítě.

Měsíc není nic jiného než dělová koule vržená vodorovně ve výši 96000 mil, opisující svou vlastní tíhou k zemi křivku místo čáry vodorovné a padající o 1 a dvě třetiny millimetru za vteřinu, ana probíhá v též době 1 kilometr. Kámen vyzdvižený do té výše a ponechaný své vlastní tíži padal by za první vteřinu pádu zrovna tolikéž o jednu a dvě třetiny millimetru. Všechny výpočty se shodovaly na důkaz totožnosti síly, která udržuje hvězdy tíhou. Takto věda poznala jsoucnost a způsob bytí všeobecné přitažlivosti, gravitace, síly vskutku světové, jelikož působí od nejnižších pohybů, které se dějí na povrchu půdy, až k nejvzdálenějším končinám dalekohledu dostupným, udržujíc naše kroky, byty, budovy, ovládajíc kapku dešťovou jako zrnko prachu větrem unášené, nesouc balon nad moři, řídíc lunu v jejím běhu měsíčném kolem slunce, spravujíc běh planet i nejvzdálenějších komet, a pořádajíc pohyby hvězd dvojitých v hloubi nekonečna. Koprník oznámiv obměny Venuše uhodl takořka přitažlivost, jak jsme již poznamenali a jak dosvědčuje výslovně toto místo jeho knihy:

„Tíha, vece, jest snaha, kterou Původce přírody vtiskl všem částem látky, aby se spojily a utvářily se ve hmotu. Vlastnost tato není nikterak zvláštní zemi; přináleží stejně slunci, měsíci a všem oběžnicím. Jí částečky skládající tato tělesa spojily se a zaokrouhlily se v koule a zachovávají svůj tvar kulovitý. Všecky látky na povrchu těles nebeských tíhnou stejně ke středu těchto těles, aniž to brání těmto koulím, aby kroužily ve svých drahách. Proč by tato vytrvalost kladla překážky pohybu země? Anebo, předpokládáme-li, že střed tíže musí býti nutně středem všech pohybů, proč zase by se měl klásti tento střed do země, ano slunce a všechny oběžnice mají také své středy tíže a ano slunce pro svou nekonečně převážnou hmotu spíše by zasluhovalo této přednosti? Volba ta je tím rozumnější, ježto se z ní vyvozují prostým způsobem všechny úkazy a zjevy v pohybech hvězd a oběžnic.“

Jest viděti z tohoto sevřeného a methodického usuzování, že Koprník první tvrdil, že tíže jest obecná vlastnost hmoty zasahujíc ji ve všech jejích částech; že se vztahuje na slunce a všecky oběžnice; že účinkem této síly částky hmoty, z nichž se skládají tělesa nebeská, se spojily a utvářily v kouli a drží se v tomto tvaru.

V této rozsáhlé a zcela nové myšlence zbývalo učiniti jen krok, který zjednal nesmrtelnost Newtonovi.

Známost soustavy světové postupujíc s vývojem věd a přinášejíc s sebou rozmanité důkazy, navzájem od sebe neodvislé, o skutečnosti pohybu země, pokračovala následujícím za sebou úsilím hvězdářův.

R. 1759 poznalo se, že vlasatice jsou lehké hvězdy, často zachvácené naší soustavou planetární a pohybující se podél ellips nanejvýš roztažených, které je přivádějí periodicky zpět do končin, v nichž pluje země; drahně komet arci neodhalilo své dráhy a zdálo se, že prošly těmito kraji jen jako cizí poutnice; nicméně však známost drah kometních rozšířila vládu slunce nad nimi daleko za starou mez označenou Saturnem, jelikož tato oběžnice tíhne na 364 milionů mil od slunce a pověstná kometa z r. 1680 vzdaluje se od něho až na 32 milliard mil.

Objevení planety Urana r. 1785 Herschelem a r. 1846 Neptuna, který zanesl hranici drah planetárních ze 732 na 1147 millionů mil, doplnilo obecné pojmy o soustavě sluneční. Ale ze všech objevů nejdůležitější pro naše ponětí o vesmíru byl bez odporu objev vzdálenosti hvězd.

Země opisujíc kolem slunce roční dráhu o průměru 74 milionů mil unáší nás podél cesty, na níž vidíme měniti se nebeské perspektivy. Jako stromy přiblížené krajinky se posunují před obzorem pozorovateli, který ubírá se cestou, tak hvězdy nám nejbližší trochu se posunují zdánlivě s místa naproti vzdálenějším, které zůstávají stálými. Ale tato roční změna je tak skrovná, že přes postupné úsilí Tycho-Braheovo, Galileiovo, Wallisovo, Hookeovo, Flamsteedovo, Gregoryovo, Huygensovo, Cassiniovo, Roemerovo, Horrebowovo, Halleyovo, Bradleyovo, Pondovo, Struveovo, Besselovo teprve po pracích tohoto poslednějšího hvězdáře od r. 1835 do 1840 počal se určovati malý zlomek vteřiny oblouku, o nějž hvězda se posune následkem postupného pohybu země.

Tak teprve uprostřed 19. století bylo možno změřiti vzdálenosti nebeské a duch lidský opravdu se zmocnil všehomíra. První hvězda, jejíž vzdálenost byla takto změřena, náleží k souhvězdí Labutě (č. 61) a jest málo jasná. Jest 420tisíckrátnásob tak daleko jako odtud ke slunci, to jest vznáší se na 15475 milliard (15 a půl billionu) mil odsud. Ta je z nejbližších nám: známe jen jednu bližší, α Kentaura, kteráž jest vzdálena 10 milliard mil. Polárnice, jejíž roční změna rovněž mohla býti změřena, jest vzdálena 71950 milliard (skoro 72 billionů) mil.

Známe dnes vzdálenosti asi dvaceti hvězd; jsou to hvězdy nám nejbližší. Vidno, že vzdálenosti ty se čítají na billiony mil. Hvězdy jsou slunce zářící svým vlastním světlem a osvětlující jako naše bezpochyby čeledi planetární, udržující své soustavy světové svou přitažlivostí a vydržující neznámý život, který se vyvíjí na povrchu těchto dalekých zemí.

Tou měrou, jakou pozorování a výpočet, praxe a theorie pokračovaly ve studiu všehomíra, soustava Koprníkova se potvrzovala důkazy a doklady neustále obnovovanými. Žádné faktum nikdy jí neoslabovalo ani v nesnáz nepřivádělo, což se přiházelo naopak soustavě zdánlivých úkazů pokaždé, když pozorování se stávalo přesnějším. Fysika, mechanika, chemie, mathematika v různorodém spolupůsobení, jež přinesly astronomii, jenom zvýšily lesk theorie hlásané Koprníkem a Galileiem.

Dnes astronomie jest vědou nejlépe odůvodněnou, nejnezviklatelnější a nejváženější; je také obdivu nejhodnější ze všech. Svou velikostí jest povinna geniům, zpytatelům přírody, jejichžto čistá a neposkvrněná sláva podrží vždy svou svatozář; jest jí povinována zvláště slovutnému knězi Frauenburskému, jehožto život byl cele věnován studiu stvoření a který zemřel zůstavuje zemi dílo nejvznešenější, jaké vzešlo z mozku lidstva: poznání soustavy světové.

---

1. Universita Pařížská. Pozn. překl.
2. Descartes dopouští se toho žertu v soustavě vírů. Napsal veliké dílo synthetické o vesmíru, a kniha ta měla býti konečně dána do tisku koncem r. 1633, když tu pověst o odsouzení Galileiově rozšířená Gassendim a Bouillaudem pouze 4 měsíce po tom, když bylo prohlášeno inkvisicí římskou, všecko přerušila a zbavila potomstvo tohoto rozsáhlého díla sepsaného tak pečlivě a namáhavě. Descartes se zřekl vydati svou práci, aby nevydal v šanc poklid, jemuž se těšil ve své samotě Deventerské a též aby se nezdálo, že nemá úcty k autoritě Svaté Stolice, tvrdě opět planetární pohyb koule zemské.
3. Rhæticus nás zpravuje, že rovněž Marsem Koprník dospěl nejsilnějších indukcí na prospěch pravé soustavy, srovnávaje jeho zdánlivé průměry a nesmírné rozdíly mezi jeho vzdálenostmi k zemi. Toť planeta, která asi prokáže nesmírnou službu vědění obyvatelů pozemských. Ovšem s jiné stránky Mars (bůh války) měl dosti neblahý vliv na lidstvo, jelikož válka ničí průměrem 40 milionů lidí každé století. Moderní planeta nahradí snad křivdy starověkého božstva krve.
4. Dne 2. března 1618 Kepler došel po mnohých marných pokusech k myšlence srovnati čtverce dob, v nichž oběžnice vykonávají svůj oběh, s trojmocí prostředních vzdáleností; ale zmýliv se v počítání zavrhnul tuto myšlenku. Dne 15. května 1618 vrátil se k ní zase a počet jeho shledal se správným: »třetí zákon Keplerův byl nalezen.« Tento objev a ty, jež se k němu pojí, spadají právě do žalostné doby, kdy tento velikán, vydaný od nejútlejšího dětství nejdrsnějším ranám osudu, pracoval po šest let o vysvobození od mučení a upálení na hranici své sedmdesátileté matky obviňované z travičství a čarodějství. Podezření bylo sesilováno těmi okolnostmi, že nešťastná žena měla za žalobce svého vlastního syna, hrnčíře Krištofa Keplera, a že byla vychována u své tety, která byla upálena jako čarodějnice ve Weilu.