Koprník a soustava světová/Koprník kanovníkem, lékařem a hvězdářem

Koprník a soustava světová Camille Flammarion
Mladý věk Koprníkův	Koprník kanovníkem, lékařem a hvězdářem	Hvězdářské práce Koprníkovy

Údaje o textu
Titulek:	Koprník kanovníkem, lékařem a hvězdářem
Autor:	Camille Flammarion
Zdroj:	Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Čeněk Ibl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kapitola čtvrtá. Koprník kanovníkem, lékařem a hvězdářem.

Stává se knězem po svém návratu do Krakova. — Jest jmenován kanovníkem ve Frauenburku. — Jeho oblíbená zaměstnání. — Boj s řádem Německým. — Oprava peněz. — Oprava kalendáře. — Podobizna Koprníkova.

Po svém pobytu v Italii Koprník vrátil se do své země r. 1502 u věku 29 let. Pochopiv, že štěstí nepřichází ani ze jmění ani ze slávy, nedychtil po jednom ani po druhém; dal přednost před obojím osamělosti ducha v klidném a pracovitém životě. Jednal tu jakožto člověk ducha i citu plný.

Jmění mohl nabýti, kdyby se byl usadil v Krakově jako doktor lékařství s tituly, jež jeho studie již přinesly jeho vznikající pověsti; mohl je doplniti bohatým sňatkem a státi se mužem velkého světa, vynikajícím občanem, poslancem.

Slávy mohl dojíti bezprostředně, kdyby se byl stal nástupcem Brudzewského na hvězdářské stolici universitní a pokračoval na březích Visly ve výmluvných přednáškách, které jej ověnčily vavříny na březích Tiberských. Přede vším tím lákadlem světským dal přednost rozjímavému životu klidného kanovníka: stal se knězem. Jan Konarski, biskup Krakovský, jej vysvětil. Po několika letech, roku 1510 k doporučení svého ujce byl jmenován kanovníkem ve Frauenburku, jiném městečku polském ležícím 66 km. jihozápadně od Královce (Königsberku) a přináležejícím dnes Prusku (s 2200 obyvatel.)^[1]

Hlavní příjemnost kanovnictví byla tehdáž jako dnes, že se berou pravidelně a bez namáhání roční důchody vždy vážené, a že lze věnovati všecken čas oblíbeným studiím. Duch Koprníkův měl rád badání mathematické; srdce jeho rádo konalo dobro; povaha jeho milovala spravedlnost. Kanovník Frauenburský svůj čas věnoval dílem astronomii pro své osobní uspokojení, dílem provozování lékařství na prospěch chudých. V jeho životě poloveřejném vidíme stále u něho převládati hluboký cit pro spravedlnost.

Tehdy byl v Německu řád polo řeholní, polo bojovný, velmi nepokojný, Polákům nepřátelský a neprávem či právem viněný, že se živí kořistěním a lupičstvím: byl to řád Německý. Rytíři němečtí byli postrachem měst nejblíže sousedících s jejich panstvím, jež neustále znepokojovali a pronásledovali. Neušetřili také útulku kanovníka-hvězdáře. Pokaždé, když Koprník na ně žaloval, obmezovali se na to, že věc popírali nebo odpovídali pomluvami. Napadnuvše ho v jeho právech držebních šli ve své pokrytecké smělosti tak daleko, že jej obviňovali před sněmem poznaňským v pamfletu hanobícím jeho povahu, že byl sám útočníkem. Aby se mu dostalo práva proti nim, potřeboval podpory veškerého vlivu, jakého požíval biskup Warmínský.

Roku 1513 po smrti biskupa Fabiana de Lusianis^[2] byv jmenován administrátorem diecéze zpozoroval, že některých statků církevních se zmocnil řád Německý. Šlo o to žádati a obdržeti jejich navrácení. Ježto byl již sám dříve znepokojován ve svém vlastním majetku rytíři německými, věděl předem, jaké činné, mocné a proradné lidi bude míti za protivníky. Jsa mužem pevným a odhodlaným naproti překážkám jakéhokoli rázu neváhal pustiti se v zápas. Obrátil se ke králi Polskému Zikmundovi I., předložil mu nároky vlastnické a obdržel svolení pohnati na soud řád jsoucí tak na postrach. Bylo třeba vytrvalosti a času, aby se to šťastně provedlo. Konečně odsouzený řád byl přinucen navrátiti statky církevní. Rytíři němečtí, popuzení ztracenou pří, neskrblili Koprníkovi urážkami a hrozbami; způsobili mu svízele, které nesmírně unavovaly jeho ducha, aniž jím otřásly.

Důležitá otázka byla na denním pořádku sněmu Grudziadzského (v Hrudězi). Porušování mince, které bylo přední finanční výpomocí států ve středním věku a za renaissance, bylo dovedeno v Polsku do krajnosti. Došlo na to, že cizí obchodníci nechtěli již vyměňovati své zboží než za pruty ryzího zlata nebo stříbra.

Té doby některá města polská měla výsadu raziti peníze, z čehož vzešla jakási anarchie peněžní, z níž rychle těžil řád Německý, postavený na hranicích. Dal v oběh minci, v níž bylo mnoho mědi a málo stříbra, což s hlediště obchodního uvedlo v nevážnost celé Polsko. Bylo slyšeti odevšad nářky na závady a zlořády, které vzcházely z oběhu takových bezcenných peněz. An stav ten se stával nesnesitelným, bylo potřebí stanoviti pravé jeho příčiny a naznačiti prostředky, jak zameziti, aby se neopakoval.

Taková byla otázka, o níž měl Koprník pojednati na sněmu. Ujímaje se slova zachází k původu zla, jež sleduje v jeho postupu a ukázav k nebezpečenství, které hrozí Polsku vůbec a Prusku zvláště, navrhuje na zjednání opětné důvěry, opatření dřívějšího úvěru a zachránění obchodu a průmyslu národního před hrozící zkázou, aby se zrušila výsada ražení peněz udělená Toruni, Elbinku, Gdansku,^[3] a aby se ustanovilo jediné město, kde by se vyráběly peníze na jednostejném základě a pod ochranou krále Polského. Staré peníze by se vzaly z oběhu a nahradily by se novými. Litvě, Polsku, Prusku a všem státům králi podrobeným mělo se naříditi, aby užívaly při svém projednávání průmyslném a obchodním jen mince národní, která by poskytovala všech záruk způsobilých přivoditi opět důvěru a vyhověti zároveň potřebám soukromníkův i státu.^[4]

Tato reforma Koprníkem navrhovaná byla jasná, jednoduchá a zřejmě užitečná, nenaskytovaly se při jejím užití jiné obtíže, nežli jaké vždy vyvolávají některé prospěchy výsadní. Takovéto překážky zabránily její přijetí. S jedné strany všichni, kdo počítali na zisk ze zlehčené mince, bojovali proti ní důvody zdánlivými; s druhé strany města oprávněná raziti peníze hájila tvrdošíjně svých privilejí. Záměr tento tedy se neprovedl. Sněm rozhodl, že má býti rukopis Koprníkův uložen do archivu Grudziadzského. Tento původní rukopis, po němž marně se pídil Leibniz, byl uložen do archivu Královeckého péčí krále Pruského, který si ho vyžádal r. 1801. Existuje úřední jeho opis v knihovně Varšavské. Byl přeložen a vydán francouzsky od Wolowského, člena Akademie (francouzské).

Konaje služby své vlasti, pečuje o nemocné a plně zbožně povinnosti svého úřadu, kanovník Frauenburský se zálibou věnoval nejlepší díl svého času svému badání hvězdářskému.

Jak uvidíme v kapitole příští, badání toto jej brzo přesvědčilo, že domněnka o nepohyblivosti země není shodná se soustavou přírodní, a jakkoli nic neučinil, aby dal smýšlení své na veřejnost, nezůstalo na dlouho tajno jeho přátel ani jeho závistníků, že se kloní příznivěji ku pohybu zemskému. Brzo věděl kde kdo, že jakýs polský hvězdář věnoval část života na to, aby dokázal pohyb naší planety.

Jedni, a těch byl počet skrovnější, čekali důvodů a důkazů. Jiní se smáli a litovali snílka, který maří čas myšlenkou tak podivínskou jako pravdě nepodobnou.

To byla také voda na mlýn řádu Německého. Nebyliť odpustili Koprníkovi, že se přepočítali, a předsevzali si, že se pomstí způsobem nejopovržlivějším nad mužem, který si byl dovolil hájiti svého majetku a statků církevních. Uplatili potulné herce a komedianty, aby jej parodovali a uváděli v posměch. Bylo snadno baviti obecenstvo přepínáním a přibájením k nové myšlence, jež se příčila zdání a představám přijatým. Lidu hojně se scházelo, aby se smál a tleskal. Šaškové měli dobré příjmy a opakovali to divadlo po městech blížíce se i sídlu hvězdářovu.

Rozhořčení jeho přátelé nabádali jej, aby překazil tato představení, tím spíše, an lid se k nim hrnul valem a tleskal této nedůstojné parodii. „Nechte je, odpovídal Koprník, nikdy nebudu se ucházeti o pochvalu davu, neboť co vím já, to lid neschvaluje, a co schvaluje, není vždy nejlepší.“ Odvolával se toliko od soudců nepříslušných k soudcům schopným porozuměti mu.

Věhlasný astronom pozoroval a badal dále nestaraje se o posměšky nevědomců ani o úvahy učenců. Když v chladných a mlhavých končinách polských jasná a hvězdná noc zrakům jeho se naskytovala, zapomínal rychle v patření na nebesa malicherností pozemských a před Bohem jediným, jehož dílo studoval, cítil, jak v duši se mu ustaluje prostá velkolepá theorie, která měla učiniti jméno jeho nesmrtelným po věky. Mezi tím, co sprostí komedianti jej přiváděli v posměch, soudcové povolanější pozdravovali slávu jeho hlubokého důmyslu. Mathematikové měli povědomost o jeho badání i základní myšlence jeho nové theorie. Erasmus Rheinold ve svém rozhovoru o soustavě Ptolemaiově vyslovuje se co nejlichotivěji o Koprníkovi, byť ho nejmenoval; nazývá jej mistrem věhlasným, jehož dílo, určené obnoviti astronomii, jest očekáváno s nejživější netrpělivostí. Mluvě o jistých pohybech nebeských, jejichž důvod ještě nebyl nalezen, dodává, že otázky ty čekají nového Ptolemaia, i doufá, že tento výtečník vzejde z Pruska, neboť tam žije muž, jehož božskému důvtipu bude žehnati veškeré potomstvo.

Savérien nám však vypravuje, že přes ochranu svého ujce, biskupa, Koprník nemohl učiniti mír s mocným řádem Německým, n ž když slíbil, že napříště více se bude zabývati bohoslužbou a chudými nemocnými, a že bude věnovati astronomii jen čas, kdy nebude míti zhola co dělat.^[5] Bylo to opravdu dosti zvláštní postavení pro hvězdáře, připomínající poněkud otázku, kterou podivínská choť lorda Byrona dala svému manželu tážíc se ho, dokud prý bude skládati verše! Ale Koprník měl ke studiu lásku; nad to skvělý duch vládl pod jeho čelem, srdce oddané bilo v jeho prsou.

Život tohoto znamenitého muže vybízí nás ob čas zastaviti se v této biografii, abychom obrátili na naše obecné vychování úvahy, jež nám vnuká. Tak můžeme poznamenati zde, že velikost povahy jest korunováním a oslavou života; jest to největší dobro, jediné, které v obecné úctě zastupuje důstojenství a jmění; jediné, co zušlechťuje každou dráhu životní a povznáší vysoko každé postavení v očích společnosti lidské. Ušlechtilost povahy provozuje větší moc než bohatství, a nevzbuzujíc takové žárlivosti, jako slavné jméno, přináší stejné pocty. Má v zápětí vliv, který se vždy projevuje a vším právem; neboť je to vliv přímosti, stálosti, vyzkoušené cti, vlastnosti to, které více snad než kterákoli jiná přikazují úctu a důvěru lidí. Jesti to přirozenost lidská sama v tom, co má nejlepšího; je to vtělený mravní pořádek. Veliké povahy vskutku jsou netoliko svědomím společnosti, jsou také, alespoň v každém státě dobře spravovaném, po výtce hybnou mocí, neboť vlastnosti mravní jsou to, jež řídí svět. Způsoby jsou okrasou činu; a způsob, jak se řekne dobré slovo nebo jak se prokáže laskavost, zvyšuje ohromně cenu toho. Co se zdá býti děláno nerado nebo jako skutek blahosklonnosti, zřídka jest přijato za přízeň. Jsou však lidé, kteří si drsnost kladou za zásluhu a kteří se ctností a nadáním umějí se činiti téměř nesnesitelny svými způsoby.

Jest těžko milovati člověka, kterému, byť se ovšem zdržoval vás poličkovati, jest potěšením bodati vás do svědomí a říkati vám věci nepříjemné. Jiní tváří se hrozně protektorsky a nedají si ujíti příležitosti sebe nepatrnější, aby nedali pocítiti své velikosti a blahosklonnosti.

Takový jest typický příklad, jejž nám oznamuje Smiles ve své knize o vychovávání sebe: Abernethy ucházeje se o místo ranhojiče v nemocnici Svato-Bartolomějské, vyhledal takovou osobu, bohatého kupce a spolusprávce nemocnice. Veliký muž — mluvíme o kupci, — vida vcházeti chirurga, důležitě se tvářil na uvítanou kandidáta, o němž myslil, že jde se ucházet o jeho hlas. „Mám za to, pane,“ pravil k němu, „že v této rozhodné době svého života potřebujete mého hlasu a vlivu.“ Abernethy, jemuž byli nafoukaní žamputáři solí v očích a jejž roztrpčilo takové oslovení, zvolal: „Ne, dokonce ne, chci jen za šesták fíků; honem, zabalte mi to v letu, mám na spěch.“

Praví velikáni naopak jsou prostí a za všech poměrů lidé skutečně zasloužilí vyznačují se svou téměř dětinskou prostotou. Proto však nemusíme býti příkrými a hrubými, neboť nejsouce domýšlivi, jako předešlý kramář, můžeme míti duchaplné a vybrané způsoby hovoru.

Vzdělanec mluví málo, ale užitečně nebo příjemně. Ostatně uhlazenost vrozená, která vzniká z přímosti srdce a laskavosti citů, není výlučným údělem žádné vrstvy, žádného postavení společenského. Dělník pracující u své stolice může jí býti nadán právě tak, jako člověk nejlepší společnosti. Není nutnou podmínkou práce, aby byl člověk v čemkoli drsný nebo hrubý. Uhlazenost jest zjemnělost vyznačující všechny vrstvy společenské. Od nejvyšší k nejnižší, od nejbohatší k nejchudší není vrstvy, není stavu společenského, jemuž by příroda byla odepřela nejvzácnějšího ze svých darů, vznešeného srdce.

Ve svém skromném útulku Koprník přijímal každého dne chudé nemocné. Dával jim nejen rady, ale i léky, znaje se v jich připravování. Jeho léčení téměř zázračné zjednalo mu tak velikou pověst, že nemocní přicházeli nebo posílali z daleka široka k němu o radu. Nejpřednější lékaři dovolávali se jeho znalosti a zkušenosti.

Lze si představiti, jaký účinek asi mělo toto milosrdné chování na mysl obyvatelů jeho obce. Jestliže péče, které věnoval chudým, stačily získati mu jejich obdiv, Koprníka ještě neuspokojovaly. Chtěl prokázati obci službu vydatnou a trvalou. Frauenburk leží na vrchu. Obyvatelům se nedostávalo vody, a aby si ji opatřili, musili pro ni choditi k řece na půl míle od města vzdálené. Obdržeti uměním, čeho příroda odepřela obyvatelům městečka, toť úkol, jejž provésti Koprník se odhodlal.

Nejprve pozdvihl vodu říční jezem a dovedl ji k úpatí hory. An tok její byl dosti rychlý, aby hnal mlýn, zřídil jej tam Koprník; tady pak přístroj tak jednoduchý jako důmyslný vyhnal vodu do výše kostelní věže. Obyvatelé, kterým bylo až dotud choditi daleko pro vodu, dostávali ji teď potrubím rozvedeným na vše strany.^[6] Obec pamětliva jsouc tak velikého dobrodiní dala postaviti u paty stroje kámen, na němž dala vyrýti jméno svého dobrodince.^[7]

Proto také služby, které prokazoval vůkol sebe, získávaly mu lásku všech. Zároveň pověst učencova šířila se daleko a obraceno se k jeho osvícenému duchu pokaždé, když povstala důležitá nějaká otázka v té pamětihodné době, kdy se cítila potřeba zkoumati pravdivost podání a opravovati zvyklosti opřené o neúplné základy.

Když na koncilu Lateranském pojednáváno o otázce opravy kalendáře, zvolena v té příčině komise za předsednictví biskupa Pavla Middleburského, který dopsal Koprníkovi dovolávaje se jeho rad a vědění. Hvězdář polský nechtěl jednak dáti své dílo ještě na veřejnost; jednak však nemohl zůstati lhostejným k vyzvání, jež ho docházelo z Říma. Musil sděliti se o ovoce svého badání s církevním sborem, který se zabýval opravou kalendáře, jsa přesvědčen, že pozorování jeho může býti církvi prospěšno. Poslal do Říma své tabulky známé vůbec pod jménem Tabulae prutennicae, jakož i výpočty a pozorování potřebné.

Clavius mluví o nich s obdivem ve svém díle o opravě kalendáře: „Jediný, praví, od nepaměti lidské, Mikuláš Koprník, slovutný mathematik našeho věku, spojiv pečlivě svá pozorování s Hipparchovými, Ptolemaiovými, Albategniovými, Alfonsovými, podal důkaz neuvěřitelné dovednosti připouštěje nové hypothésy. Dokázal přibývání a ubývání roku slunečního a dovedl odůvodniti tuto nestejnost. Shledal rok trochu větším než nám byl udán od Ptolemaia, trochu menším než jej shledal Albategnius. Podle jeho výpočtů rok sluneční skládá se ze 365 dnů 5 hodin, 55 minut, 57 vteřin, 40 tercí.“

Výklad o posouvání bodů rovnodennosti naznačoval potřebu, aby se určila periodická doba pohybu země kolem slunce a délka roku. Ježto bez přesného určení té věci oprava kalendáře nemohla se provésti za církevního sněmu Lateranského, Rímský dvůr vyzval Koprníka, aby se podjal této práce, která měla dáti novému kalendáři trvalý základ. Koprník zavrhuje také s té stránky učení Ptolemaiovo vynasnažil se dokázati, že trvání roku zvaného tropickým, upravené podle návratu ročních počasů, bylo by vždy nejisté a měnivé, ježto by se odnášelo k bodům rovnodennosti, o nichž bylo dokázáno, že jsou pohyblivé. Vzal tudíž raději za měřítko návrat slunce k též hvězdě jakožto k pevnému bodu. Této methody byli se drželi již Chaldejští, a koncem IX. století byla ještě zas připomenuta Thebithem, astronomem arabským. Koprník veden jsa tímto příkladem zašel zpět k nejvzdálenějším pozorováním a se svými je kombinuje vyvodil z nich délku roku, která jest proti nynějšku o 28 vteřin delší.

Život hvězdáře polského rozděloval se tedy na práce úřadu duchovního, péče, jichž vyžadovali nemocní, studování věd a pozorování hvězdářská.

Jeho zkoumání hvězdářské neslo se zvláště ku postavení stálic srovnávanému s tím, jaké určili hvězdáři starověcí, a ku běhu planet v okruzích dosud neurčených. Bylo velmi nesnadno konati pozorování ta přesně, ježto dalekohledy ještě nebyly vynalezeny, kruhy pak a pravítka dřevěná, měděná nebo železná byly příliš hrubě sestrojeny na měření velmi malých úhlů.

Znajícím veřejný život muže toho jest nám zajímavo vniknouti na okamžik nikoli právě do jeho života soukromého, neboť vniterný život každé bytosti uvažovaný sám o sobě může býti pochopen a posouzen jen od ní samé, nýbrž do jeho domácnosti, obydlí, zvyků, pokud ještě je můžeme shledati, a spatřiti tak osobně muže laskavého u pracovítého, jehož jméno mělo na vždy se zaskvěti ve slávověnci potomstva.

Ve tváři Koprníkově zračila se dobrota a rozjímavost. Ruměná jeho líce naznačovala vnitřní mír a poklid svědomí. Oči jeho, krásné a živé, oživovaly se podle dojmů jeho duše. Vlasy mu spadaly v kadeřích na plece, a postava jeho byla postavou silného, statného člověka. Nikodem Frischlinus vida jeho portrét dokonale podobný napsal tyto verše (latinské):

Quem cernis, vivo retinet Copernicus ore,
Cui decus eximium, formæ par fecit imago;
Os rubeum, pulcrique oculi, pulcrique capilli,
Cultaque Apellæas imitantia membra figuras,
Illum scrutanti similem, similemque docenti,
Aspiceres, qualis fuerat, cum sidera jussit,
Et cœlum constare loco, Terramque rotari
Finxit, et in medio mundi Titana locavit.^[8]

Hle obraz Koprníkův, jenž věrně podává vzácnou krásu jeho obličeje. Ruměné jeho líce, krásné oči, krásné vlasy a údy souměrné připomínají malby Apellovy. Ponořen v badání a rozjímání zdá se poroučeti hvězdám, zastavovati oblohu, otáčeti zemi a stavěti slunce doprostřed všehomíra.^[9]

Mluvíce o obrazu Koprníkově nemůžeme pominouti mlčením dojem, jaký podoba jeho učinila na slavného Tychona de Brahe. Dánský astronom zapomíná, že byl Koprník jeho soupeřem, že náhledy jejich se rozcházely, že byl dalek, aby připustil pohyb naší oběžnice; obdiv jeho před geniálním mužem vítězí nad všelikou jinou úvahou: staví obraz velikého muže do hlavní komnaty své observatoře připsav k němu básnický nápis, v němž vzdává čest muži, který zastavil slunce, zemi vrhnul do prostoru a běh těles nebeských učinil pravidelnějším a snazším. Tato báseň Tycho-Braheova rovněž jako ta, kterou jsme výše uvedli, budí v nás domnění, že jestliže Tycho nepřipouštěl pohybu země, jest možná, že bázeň před pronásledováním umlčela jeho vnitřní přesvědčení.

Bylo by těžko vysvětliti jinak rozpor jeho osobních náhledů s nadšením pro jeho odpůrce, zvláště když si připomeneme, že jeho poetické vnuknutí vešlo ve známost teprve po smrti jeho původce, tehdy teprve, kdy člověk vyproštěný ze vlivů zemských nemá se již čeho báti od nespravedlnosti tohoto světa. V básničce té Tycho Brahe vyslovoval povýšenost Koprníkovu nad giganty, kteří byli vyhlásili válku Jovišovi.

Jediným hromem bůh Olympský hroutí jejich nesmyslné úsilí, kdežto Koprník vrhá zemi s jejími horami a moři do víru všehomíra, aniž budí hněv Odvěčného. Jupiter musil odraziti opovážlivé záměry obrů, kteří chtěli vládnouti násilím, a musil se prokázati příznivým člověku, který neměl jiných zbraní než svůj důmysl.

Nejstarší portrét Koprníkův, jejž máme, jest obraz malovaný podle jednoho z medaillonů pověstného orloje ve Strasburku, milém tom hlavním městě našeho krásného Elsaska. Tento planetární orloj byl zhotoven pouze 30 let po smrti Koprníkově a představuje roční oběh země (365 dní 5 hodin 48 minut 48 vteřin) podle výpočtů oné doby, a oběh každé oběžnice kolem slunečního středu. Vížka se závažími, nad jejíž bání jest kohout, zachovala několik maleb pocházejících ze starého orloje. První shora představuje Uranii, onu z devíti Mus, která vévodí astronomii. Druhá jest allegorický kolos čtyř říší připomínaný v VII. kapitole proroka Daniele; představuje se postavou válečníka nesoucího žezlo. Na třetím obraze pak jest viděti podobiznu Mikuláše Koprníka, jemuž někteří spisovatelé připisovali sestrojení orloje ze XVI. století, ačkoli náš slavný hvězdář nikdy nebyl ve Štrasburku a ačkoli dílo toto bylo začato 30 let po jeho smrti.

Toto planetarium kathedrály štrasburské představuje světovou soustavu tak, jak byla vyložena Koprníkem. Důmyslný stroj umístěný uvnitř kostela a vystavený zrakům lidu vykládá jasně, jaká byla myšlenka jeho zakladatelův.

Aby však nikdo nemohl o tom pochybovati, umístěna tam podobizna Koprníkova s tímto nápisem: „Nicolai Copernici vera effigies, ex ipsius autographo depicta.“^[10] Obraz i nápis ten byly zbožně uchovány podnes. Každý snaživý člověk, který navštíví Štrasburk a jeho hlavní chrám, může pozorovati zároveň jak obnovené Schwilguéem planetarium, tak rysy velikého hvězdáře; který vnuknul myšlenku na postavení tohoto důmyslného stroje.

Doba, v níž byl proveden tento orloj, jest pozoru hodna: bylo to ve chvíli, kdy Kongregace odsuzovala Galilea a kdy Italie veškerá zavrhovala výklad Koprníkův. Bylo zakázáno na školách katolických učiti jeho theorii. Universita Štrasburská rozhodla se protestovati proti tomuto zneužívání moci předvádějíc obecenstvu před oči stroj, který dokazoval dokonalou souměrnost a harmonii hvězdného nebe s podobiznou a jménem toho, jenž je odhalil. Prve než dal vyrýti podobiznu Koprníkovu do svého životopisného díla o nesmrtelném astronomovi, Gassendi se postaral o to, aby ji srovnal s obrazem v kathedrále štrasburské. Tento byl tedy od té doby pokládán za autentický.

Nyní, když jsme se seznámili co nejblíže s mužem, jemuž děkujeme za objevení pravé soustavy světové, můžeme vniknouti na okamžik do jeho domácnosti a přihlédnouti k jeho zaměstnání.

Kanovník Warmínský^[11] obýval v pohodlném příbytku. Nábytek jeho byl skromný přiměřeně ku pracím toho, kdo zcela se věnuje studiu. Měl laboratoř, v níž připravoval léky pro chudé nemocné. Hvězdářské jeho nástroje, ne příliš složité, byly zhotoveny jeho vlastní rukou. Jsa dovedným malířem zachoval stopy všeho, co se vtisklo jeho obraznosti cestou po Italii. Viděli jsme již, že dovedl malovati podobizny velmi věrné, a mohli jsme to posouditi z radosti, kterou pocítil Tycho Brahe, když dostal obraz Koprníkův samým Koprníkem malovaný.

Z jeho životopisů také vidíme, že vstávával časně, ačkoli pracoval v noci. Biskup Gysius tvrdí, že se vyznal ve všech vědách, a podotýká, že v umění léčitelském byl tak šťasten a tak dovedný, že jej měli za nového Aeskulapa. Připravoval mnohé léky tak pečlivě a šťastně, a léčil jimi tak zdárně, že chudáci, došlí úlevy jeho pečlivostí, ctili jej jako božskou Prozřetelnost.

Neměl ctižádosti uveřejniti své práce; věda, že nejvýtečnější díla jsou vydána posuzování nevědomých a závistivých snižovatelů, nechtěl vydati jejich uštknutí pravdy, které byl objevil. Ale nejednal týmž způsobem vůči lidem, jejichž úsudku si vážil. Sděloval se  s nimi o své rukopisy, odpovídal rád k otázkám, jež dostával, neodpíral výkladů, vyvracel námitky, dával rady dle povahy a přání svých dopisovatelů.

Jan Brosius měl četné opisy jeho listů, jakož i souvislou korespondenci. Jest litovati, že přítel a důvěrník slovutného mathematika nevydal těchto cenných listin. V jednom ze svých dopisů k někdejšímu spolužáku gymnasijnímu Wapowskému oznamuje mu svou práci pod názvem „De Motu Octavae Sphaerae (o pohybu osmé sféry). Gassendi zmiňuje se o té práci.

Koprník nerad mařil planými rozmluvami čas věnovaný zcela studiu, nevyhledával četných známostí, a neplýtval snadno jménem přítele. Proto také jej časem vinili, že staví na odiv přísné mravy. Pravda jest, že vyhledával vroucně styků s muži vědy a vyhýbal se rozhovorům s lidmi neschopnými, aby ho pochopili a ocenili: biskup Chelmský, polský to Gysius, požíval nad jiné veškeré jeho důvěry a lásky. Dantiscus, biskup Warmínský, z nástupců jeho ujce Wasselroda, ctihodný svým věděním tak jako svými ctnostmi, byl jeho přítelem. Rhaeticus, zasvěcenější svědek prací Koprníkových, proniknutý obdivem k tomuto geniálnímu muži, věnoval mu veškeren svůj život; také jej astronom polský miloval jako syna.

Mužové zasloužili přicházeli ke Koprníkovi přivábeni jeho pověstí, dychtíce poznati předem nový výklad ústrojí nebeského. Polský hvězdář je vítal s pohostinstvím v Polsku příslovečným, podával jim veškerá vysvětlení a poučení, jichž si přáli. Činil-li někdo námitky, a čelil jeho theorii, zastával se jí s rázností, která naznačovala hluboké přesvědčení.

Podání oznamuje také, že jeho příjemnému hlasu nechybělo síly, a že tvář i oči jeho rychle se oživovaly v horlivém rokování. Duch zvyklý dlouhé práci duševní pociťuje jistou náklonnost k rozhovoru o záhadách, které jej zajímají, se vzdělanci, kteří jsou s to, aby jej pochopili; ale netěší ho nikterak dotazy lidí malicherných a nevědomých, kteří se domýšlejí, že jsou vzdělaní, ale nikdy o ničem důkladně neuvažovali, ba bývají dokonce neschopni, aby pochopili nějakou novou pravdu.

---

1. Dle sčítání z r. 1890 2600 ob. Pozn. př.
2. Dle Studničky (str. 26.) biskup Fabian r. 1513 teprve papežem byl potvrzen. Pozn. překl.
3. Flammarion uvádí mylně Lipsko. Pozn. př.
4. Figuier: Vie des Savants illustres, Kopernik.
5. Savérien: Histoire des Mathématiciens, 1775 díl V.
6. Pověstný stroj v Marly, postavený za Ludvíka XIV., byl zařízen na témž základě.
7. Dle prof. Voigta (Studnička, str. 35 Pozn. ²) odporuje této zprávě smlouva kapituly Frauenburské s Zendlem z Vratislavi o zavedení vody do bytů kanovnických. Pozn. překl.
8. Jejž tu vidíš, Koprník to živoucí jest plně tváře,
   Obraz jen rovnou těla sličnost věrně podává;
   Ústa jsou ruměná, oči krásné jakž vlasy krásny,
   Souměrné jeho údy, jakéž malovával Apelles.
   V té zde podobě, jaký byl, když badal a když učíval,
   Zříš ho, jaký byl, když hvězdám kázal, nebi státi
   Na svém místě a dal zemi vířiti v okruhu dalném,
   Uprostřed světa pak vstavil obrovské kolo zářné.
   Pozn. překl.
9. Podán tu věrný překlad příliš volného překladu spisovatelova. Pozn. překl.
10. Pravý obraz Mikuláše Koprníka, malovaný podle jeho vlastní podobizny.
11. = Frauenburský, t. j. Koprník. Pozn. překl.