Kopřivy (Langer)/Nářek zamilovaného mládence

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nářek zamilovaného mládence
Podtitulek: nebo Lamentace ve třech zpěvích
Autor: Josef Jaroslav Langer
Zdroj: citanka.cz
Licence: PD old 70

Kochaný Lubomíre!

Co jsem Tobě již ondyno v listu podotknul a co tehdáž pouhé tušení bylo, uzrálo v letošním podzimku a stalo se jistotou, totiž: náš Jeník není, čím se býti zdá! Zde Ti odesílám od něho sepsanou lamentaci, pro mládence a panny na světlo vydanou a vytištěnou v Litomyšli u Jana Turečka roku tohoto. Zpívá se jako „Amor a Kupido netrap!“ Možno-li, dej ji třeba v Praze do tisku. Doufám, že se práce jeho i Pražankám líbiti bude, neboť prej šafářovic Babetka plakala hned po prvním řádku: „Slyšte nářky moje, hory, doly!“, ale litovala velmi, že tomu sem a tam dobře nerozumí, nevědouc, že je teď nesrozumitelnost právě ve módě; mně pak se zdá, že to není ta nejhorší móda; - ženské by všeličemu neměly rozuměti! - Místo všech poznamenání slov budiž pod každým zpěvem kratičký výklad, jejž mi kritický spisovatel Krákonošské literatury zdarma vypracoval a dovolil, aby i práce jeho přitlačena byla, avšak anonym. -

Sbohem!

Tvůj

Kopřivárius


Zpěv první[editovat]

Česnek[1]

Slyšte nářky moje, hory, doly!
    Slunce hasni a nebe se kal!
    Ty pak, řeko - do moře se val,
a nechceš-li - ostaň stát v poli.
Já mám chleba, ale žádné soli;
    och, pěknou jsem pannu miloval!
    Já ji chtěl a jiný mi ji vzal,
a proto mne srdce moje bolí.
Ach, bolí mne, bolí srdce moje,
    měkké posud, měkké jako jíl;
    ale zkamení, jsa v ohni dýl!
Hurra - syp se, nebes klenutí,
    ale zlehka pouštěj mraky svoje,
neb tě žádný k spěchu nenutí.

Zpěv druhý[editovat]

Cibule

Ano - zlehka pouštěj mraky svoje,
    neb tě žádný k spěchnu nenutí;
    já pak nechci, aby leknutí
pohněvalo děvče, někdy moje! -
Jednou - veda kruté s láskou boje -
    stál jsem v prose; ona tu s chutí
    po mezi jde; - plésám, bez hnutí
jako dřevěná tu socha stoje.
Vůkol mě létali vrabečkové
    bez bázně na klásek se klasu
    a v líbezném pěli souhlasu.
    Ona přijdouc hned se jemně lekla -
    a odevrouc usta malinové:
    „I jdi -!“ jaksi divně na mě bekla.[2]

Zpěv třetí[editovat]

Křen

Smiluj se, ať hořem nezahynu;
    jenom jednou hochu okem kyň;
    buďto pohledem tím volej „Hyň!“
nebo „Pojď, ať k srdci tebe vinu!“
Marná žádost; skrze peluninu
    jenom rychle, můj živote, plyň!
    Ne jako řeka, čím dál míň a míň,
ale jako tuča23 ve dolinu! -
Ach, mou láskou - srdce její hrdne;
    herež! - klokotem se voda vaří -
a vajíčko navzdor varu tvrdne.
    Často naději však osud maří!
Neboť mnohé juž u velké tvrdotě
varem vody přemoženo puklotě.[3]

Konec lamentace

  1. Jak pěknou vyzrazuje chuť juž volení těchto nadpisů! - Geniálnost i z roztrhaného kabátu svítí! -
  2. Výklad. Zde vypravuje básník, jak jednou stál v prose a milenka jeho jdouc po mezi jak se ho ulekla, neboť myslela, že to tam stojí strašidlo na ptáky neboli hastroš. Činíme tu pozorna čtenáře na něžnost, kterak místně básník hejno vrabečků do básně uvedl.
  3. Výklad. Zde srovnává básník velmi pěkně srdce milenčino se slepičím anebo husím vejcetem a svoji plamennou lásku s vařící se vodou. Prozaicky by se to asi takto dalo: Tak jako vejce (slepičí anebo husí) v hrnku, čím více voda se vaří, tím více tvrdne, tak srdce tvoje etc.