Kopřivy (Langer)/Žižkův dub

Kopřivy Josef Jaroslav Langer
Žádost	Žižkův dub	Jednorožců rod

Údaje o textu
Titulek:	Žižkův dub
Autor:	Josef Jaroslav Langer
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Náhodou anebo snad již osudem
narodil se slavný Žižka pod dubem,
a ten byl pak nazván „Žižkův dub“;
a hladový čas, co světy dáví,
ani hromné hroty, ani bujných větrů zub
neporušil tento dub,
pěkný obraz síly a vítězoslávy;
to pak na památku, by pomněli potomkové,
že v oboře české rodili se lvové,
před nimiž se chvěli - národové!
    Uplynuloť od té doby století,
co dub tento není více viděti;
a takož se vskutku stalo,
jako dávno nám se podívalo
v Jiříkovu vidění:
že dříve než odletí
- ani nevím které - století,
v naší pěkné vlasti, v zemi české,
zajde všecko slavné, všecko hezké,
a radost se v žalost promění.

Matka naše na herce si jede,
k žluči nám a jiným k posměchu;
nebe vzalo nám i útěchu -
a kde se lvů dřív ozýval rev,
kde jen pro pravdu na způsob vod
v plném nadýmání valila se krev,
tam se nyní zaječí a liščí pyšní rod;
ba i samy řeky, Labe, naše Vltava,
Orlice okřídlená a prudká Sázava
a co víc jich druhdy valilo se oužlabinou,
hnijí skoro teď, a zdá se - páchnou umrlčinou!
A tak v pěkné vlasti, v zemi české,
zašlo všecko slavné, všecko hezké;
a že Žižkův dub též slavný byl -
osud nám ho závistivý zryl.
    Naši dědové jsou rádi kovali
aneb šípy aneb ocelové meče,
kdykoli se mužně vydali
v nepřátelské bitvy a ve kruté seče;
aby ale stačila kovářům síla,
- takovátě byla tenkrát víra -
vše jen ke Žižkovu dubu běhalo,
když byl měsíc na nově, vždy o půlnoci,
a tu s namáháním a velikou mocí
třísky z toho dubu sobě sekalo;
a jakmílo je do nákladivka vendalo,
kladivo hned snáze vzhůru lítalo
a železo se dle vůle poddalo.
Ach - ubývalo vždy dubu víc a víc,
a kde stál dub Žižkův, nestojí teď nic.
    Kdož by si byl pomyslil,
že se nám navrátí zase
onen staročeský čas?
(Oh, ty pěkný - pěkný čase!)
A co dědové jsou dělávali,
že my dělat budem zas?
Onino si ocelové meče dělali,
nás však - verše kovat nechali!
Tímto pak se písmo vyplnilo,
že to chtěj neb nechtěj kovat musí,
co se ve kovárně narodilo.
Avšak dobře se ti stalo, slavný dube,
že jsi zjařil statných českých ruk;
slyšíš-li pak? „Ťuk“ a „ťuk ťuk ťuk!“
Teď je kováříků příliš, až bez míry,
kašlí hymny k base, neznajíce lýry;
každý, kdo pět prstů má, teď sedě
kove verše z železa i z mědě,
a div divu - nohy frašně skákají,
ač ni žil, ni citu v sobě nemají.
I protož se dobře stalo, slavný dube,
že jsi zjařil statných českých ruk;
teď by velký - a snad cizí - hanobil tě pluk,
aby svému nejápnému dílu
dal tvou slávu a tvou sílu!
I já, ačkoli jsem - mezi náma! -
jen kovárský kluk,
dost bych já ti, milý dube,
dost bych nadělal ti muk,
chtěje nakovati ostrých veršů místo meče
v nepřátelské bitvy a ve kruté seče.