Kolébka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kolébka
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: Soubor:Alois Jirásek - Kolébka.djvu
Licence: PD old 70
Index stran
Jednání první.

Dolina v křivoklátských lesích. V pozadí, na úpatí lesnatého svahu, dřevěná myslivna s přístřeškem na dřevěných sloupech, obrostlých posedem, a s lávkou u každého. Přístřeškem viděti hlavní dvéře, k nimž vedou dva kamenné schody. Na pravo (od diváka) dále od přístřešku dvéře do komory Dobroničkovy. Opodál, na pravo, nekrytá studně s roubením. Okolo ní do pozadí v pravo cesta do pobočného úvalu. Na levo (od diváka) v popředí skupina starých dubů a křoví, za něž vede od myslivny cestička do vedlejšího lesnatého údolí. Před myslivnou volná, travnatá prostora, kterou vede cesta ku přístřešku. Je v červenci, v neděli pozdě odpoledne.

Výstup první.
Alena, Jíra.

Alena (sedmnáctiletá, na lavičce u sloupu přístřešku blíže studny, u nevelké nenatřené truhličky. Přehlíží v ní prosté šperky (korale, pentle), až vytáhne modrou a červenou točenici (pentlí). V tom

Jíra (statný stařec bílé brady i vlasů, v zelenavé sukni přepásané nebarveným řemenem. Má přiléhavé nohavice a škorně. Vyjde z myslivny beze zbraně, s hlavou nepokrytou, hledí do lesa v pravo, Aleny nedbaje, až přilože dlaně k ústům, zavolá)

Hahou — Dobroničko! (Čeká, pak prudčeji.) Dobroničko!

Alena (se obrátí). I vždyť on přijde, dědečku.

Jíra. Ale už tu měl být. Na pekelný řetěz s ním. Někde on zas bábu chytl nebo kmocha nějakého. Alena (chlácholivě). Snad na něco uhodil, na oka —

Jíra. Na tlachy a noviny. (Zlostněji.) Už zas abych za ním šel. Chochtanina stará; ale jak ho spatřím — (Zachází do stavení.)

Alena (vesele). Bude rachotit ale neuhodí.

Výstup druhý.
Alena, Maří.

Alena (zatím prohlednuvši obě pentle, uvázala si modrou do vlasu, zašla popěvujíc polohlasně ke studni, v níž se shlíží a zamyšleně zpívá):

Andílku milovaný
nade vše převýborný – —

Maří (mezi sloupy, mladší nežli Jíra, ale šedá. Jinak svěží, čiperná). Ah, ah, hrdlice zpívá. — Nu jen dál.

Alena (překvapená, rychle se vztyčí). A já dál neumím.

Maří To abych ti pomohla (stařeckým hlasem:)

Mému srdci zvolený,
ty jsi kvítek —

Alena. Ej, jakou má tetka paměť na nové písničky.

Maří (dobromyslně). Žádnou paměť. Ale když nám to, či tobě, ten student pořád zpíval, za dne otevřeným oknem, večer ze zahrádky a pak zas na floitnu a pořád: Andílku milovaný — —

Alena. To já tak neposlouchala.

Maří. To ne, ale radějis po očku vyhlížela a ještě radši, když nezpíval a přišel k tetce. — No, Alenko, mladosť, radosť. Však i mladý v té radosti má dost toužebnosti, viď —

Alenka (se směje). Jáť nevím.

Maří (s líčenou vážností). A na tu není kořene lékařského

Alena (také tak). Ani prachu apotekářského. — Maří. Leč bychom —

Alena (kvapně). Co — leč?

Maří. Leč bychom šli zas do Rakovníka — k tetě — Čas vagací už nastal —

Alena. A teď právě ne —

Maří. A proč?

Alena. Aby řekli, že tam teď schválně chodím, nebo aby si — on — pomyslil —

Maří. Jan? A tak by musil on k nám.

Alena (čtveračivě). A nesměl by?

Maří. No, což já — ale děd! — A ty už na to točenice přehlížíš.

Alena (kvapně, žertem). I to abych se Vítu Dobešovu líbila. —

Maří. A pak ho vodou polila. Zlobí se prý hrubě.

Alena (vesele). Právě vhod. Nebudete mít alespoň takových milovných řečí.

Maří. A Beneš z Bud! Ten hrozí —

Alena. Ať hrozí, poštvu na něj zase fenu, bude-li tak dolízat — Pro ty —

Výstup třetí.
Jíra, předešlé.

Jíra (maje u pasu tesák, přes plece toul a kuši, v ruce hůl). Alenko, zběhni na chlumek a podívej se s té strany po Dobroničkovi.

Maří. Co ho tak sháníš?

Jíra. Chci a musím vědět, není-li zase stádo purkrabího ve škodě.

Maří. Tenť ti krve upíjí. Duše lakomá! A jak mu hned rohy narostly! Bodejť z takového zemánka Mrákotínského hned králův purkrabí!

Jíra. Z toho se poděkuj jeho sestřenci, panu lovčímu na Křivoklátě. (Prudce.) Ale já mu nic nesmlčím, nebude-li v právu, a kdyby deset lovčích a purkrabích! — Alenko, zběhni tedy — (Odejde do lesa v pozadí.)

Alena. Už běžím. (Chce srovnat vyložené věci do truhličky, ale hned ustane.) Vždyť se hned vrátím (chce jíti).

Maří (náhle, pohlednuvši v pravo). Ej — koho sem nám vítr nese. Hleď! Purkrabího hospodyně.

Alena. Svatá Margreta! Jdeť jistě shánět noviny.

Maří. A z nich klevet nadělat a jedu přimíchat. Však ví, jak se purkrabímu nejvíc zavděčí —

Výstup čtvrtý.
Margreta, předešlé.

Margreta (v tmavých, celkových šatech, majíc hlavu bílou plenou zavinutou, tak že jí vlasů neviděti, za to velké lesklé čelo). Když mám tak cestu kolem, jak bych se nestavila, na vás se nepodívala —

Maří. Vítej.

Margreta (k Aleně). A panenka doma, dnes, kdy v Belči kolo, tance? Dnes bys tam právě měla být —

Alena. A proč?

Margreta. Toť, pro tebe už teď synkové nejsou! (Škodolibě se usmívá.) Ale viděla bys dnes v Belči kolem zatočit.

Alena. Kolem zatočit? A kdo? — Jak?

Margreta (sebevědomě). Naši, hradští pacholci tam jsou. Neviděli jste jich, nešli ještě od Bělče?

Maří. Neviděli. Ti tam jsou?!

Margreta (spokojeně). A tak je potkám.

Alena. Jdeš-li také do Bělče?

Margreta. Eh — co myslíš! Já! Shánět hříšné veselíčko! Na to nejsem zvyklá. U nás — v Mrákotíně, nebývalo takových hříšných kratochvílí — Jak bych já! — Co tu jsem, od jara, nikam jsem nepřišla —

Maří. Leda do Rakovníka. Margreta. Ale kolikrát! A to že tam střídník pěkně káže. Ale Alenka tam už dávno nebyla.

Alena (schválně). Však já zas půjdu.

Margreta. To věřím, to věřím. Sv. panny Margrety už bylo — Panenko, víš-li vzácná svatá a tobě přemilá, viď?

Alena. A proč?

Margreta. Však ty víš a počítáš. Přinášíť vagací čas, a přivodí domů studenty, veselé, milovné žáčky. (Významně.) Také do Rakovníka. A ten tvůj Rakovnický mládenec —

Alena (smějíc se). O tom střídník také kázal?

Margreta (ostřeji). Ne, ale Marta věnečnice mi vypravovala —

Maří. Její jazyk se ke všem věcem připlichtí.

Margreta (důrazně). Je to zbožná žena, věřím jí, i to, promiň, holoubku, žeť ten Jan je veselý tovařiš až trochu příliš, žeť proto škol nedbá.

Maří. Znáš-li ho?

Margreta. Neznám, ale Marta věnečnice —

Alena (rychle). Klevetnice.

Margreta. Do očí bys jí toho neřekla!

Alena. Hned — Až přijdu do Rakovníka —

Margreta. To se budeš raději honit za studentem (důrazně, skoro výhrůžně), nepřejde-li tě chuť po dnešku, až uslyšíš, co náš pán dal v Bělči ohlásit a poručit. To snad ti zajde chuť sama chodit za zmilelíčkem. (Odejde v levo.)

Alena (popuzena). Já? Sama že! — Tať řečí točí —

Maří. A utrháním musí uhlodnout. (Po Margaretě vyslovujíc.) A „náš pán“ co ten zase — ale nech jí — a raději běž — Já jdu k potoku —

Alena. Už běžím. (Odkvapí úvalem v pravo.)

Výstup pátý.
Maří, purkrabí.

Maří (chtějíc na levo, shlédne purkrabího). Sv. Maří, a hned ten zas!

Purkrabí (v tmavé sukni, hustých, šedých vlasů, takého obočí. Zpod něho hledí slídivé oči. Je vrásčitý, bez vousů, pleti žlutavé. Vyjde z předu v pravo jako prve Margreta). Moji pacholci zbrojní tudy ještě nešli od Bělče?

Maří. Neviděla jsem pane purkrabí.

Purkrabí. Polesný doma?

Maří. Před chvílí odešel do lesa.

Purkrabí. Vyhánět mé stádo a střílet psy — ale — řekni mu — žeť bylo včera naposled. A kam ty —

Maří. Mám na paloučku u potoka plátno —

Purkrabí. Stržíš za ně. Ukládáš —

Maří. Ukládám, ale jen to plátno, Aleně neteři.

Purkrabí. A ještě jí kmentu přikoupíš, toť se ví. A ona v Bělči v kole —

Maří. Ne, je v lese.

Purkrabí. V lese pobíhat, a stará robotí —

Maří. Jaká robota! A mladým musí člověk něco přát.

Purkrabí. Přát, přát a kazit! To pak arci odvykají dílu a mají samé bláznové myšlénky a marnosť a shánějí kratochvíle.

Maří. Ale pane purkrabí: všichni časové svůj čas mají, a mládí je veselé. Toť jeho právo a my staří mu ho nevezmeme. Byliť jsme také mladí.

Purkrabí. Ale tohle se nedálo, co tohoto nynějšího času. Teď ďábel panuje. A zvláště tu, v této krajině. Za toho půl léta — ani ne — co jsem přehlédl! Té marnosti! A mládež, a zvlášť (posměšně) panenky! Ty jen k skokům a tancům se strojí a jenom po freji stojí.

Maří. Ty pane ani za mák nepřehovíš.

Purkrabí. Nepřehovím, ne, ne, ale domlouvám, hrozím, a když to všecko marný hlas (vypne se) — Uslyší, uvidí — Dnes v Bělči a všude na panství — ať uvidí, že ty vody, kam pán káže, téci musí. A ty si také pamatuj!

Výstup šestý.
Alena, předešlí.

Alena (vracejíc se popěvuje si. Zpozorovavši purkrabího) Ah —

Purkrabí. Panenka veselá, zpívá si.

Alena. Mám-li být smutná? Jáť ráda zpívám.

Purkrabí. Hm, ráda, a co všechno ještě ráda?

Alena (vesele). Ale nejraději tuhle tetičku a dědečka —

Purkrabí (kousavě). A pak?

Alena. Pak? (Rozmýšlí se okamžik.) Pak les, les, — les plný ptáků a zvěře.

Purkrabí (vyčítavě). A tanec!

Alena (schválně). A jak! Tenť jedno se zpěvem.

Purkrabí. Ale to ofěruješ ústa ďáblu, když v tanci zpíváš. —

Alena. O tom jsem nikdy neslyšela.

Purkrabí. A uši ďáblu ofěruješ, když pištce posloucháš a hudce.

Alena (vesele). A ruce snad —

Purkrabí. A nohy také, když na nich v tanci poskakuješ jako by do tě běs vstoupil.

Alena. Ale tuhle plebán kázal, že v Káni také tancovali, — a ty bys pane purkrabí také sotva vydržel, když se takhle (ukazuje) sestaví kolo, když housle a dudy začnou, když chlapci zadupají a děvčata v dlaně tlesknou a spustí: (naznačuje jako v tanci)

Milování bez vídání
jakožto noc bez svítání —

Maří (dusíc smích, varuje). Alenko! Pane purkrabí, mladé pivo čep vyráží.

Purkrabí (nevrle brání rukou, potrhuje sebou). A — a — mladé — Nezvedené! (K Aleně.) A ty ochechule — tyť se ještě smát?! Ustaň! Víš-li, že to všecko a tanec nejvíc je ponícením ďáblovým? V jeho poslušenství stojíte a svých starost ne — A pro tanec vše na roucha nakládáte, na točenice divných barev, jen aby bylo rozkošné líčko a pěkné vlásky, abyste se líbily mladým bláznům; a aby každý na vás hleděl, vymýšlíte pořád nové dvornosti a roucha novým krojem. A to všecko jen smilstvo a frej ukazje. (K Aleně.) A ty zvlášť — To abys hochy plašila — A plaší se jich, viď?

Alena. Kdož za to.

Purkrabí. Vít Dobešův, viď.

Alena (schválně). Ten, věru ten.

Maří. Ale vždyť —

Purkrabí. A Beneš z Bud.

Alena (už podrážděná). Také, také. Jak všechno ráčíš vědět!

Purkrabí (trne). Světe, tohoť nebývalo, aby která bez studu ukázala, že má svého frejíře — a ty jich kolik! (K Maří.) A to trpíš, a to mlčíš! A když ty — Eva stará nekážeš — co děd (posměšně), ten přísný polesný! Tenť doma málo káže. Divná správa — hm — jako v lese.

Alena (prudce). Máš-li něco proti dědečkovi!

Purkrabí. Ej panenko, v příliš horké vodě bába tě koupala. Do toho ti nic není. Alena (popuzená). Jakož tobě, kázal li mně děd.

Purkrabí. Toť mou péčí, jsem oprávce své čeledi a já tyto neplechy všecky stavím — uslyšíš — a po tomto a za ten smích musíš uslyšet: — A uslyšíš! — (Kvapně odejde v levo.)

Výstup sedmý.
Alena, Maří pak Dobronička.

Alena (hledíc za ním). Co hodlá ten nevrlec nerudný?

Maří. Až dědeček uslyší! — To teď budou milé časy — A lovčí je jeho sestřenec —

Alena. Jáť bych králi žalovala.

Maří. Běž za ním do Němec někam na Rejn; a Bůh ví kdy se vrátí —

Dobronička (šedovlasý, bez vousů, s tesákem po boku a s oštěpem v ruce. Juž z úvalu.) Alenko! Dušičko! (Docházeje.) To jsou noviny.

Maří. Noviny? Jaké?

Alena (škádlivě). U milířů — volali tě —

Dobron. Nechtěl jsem se zastavit, ale když — Kdo by řekl! Užasnete! Purkrabí z Jívny bude kolébat —

Alena (se zasměje).

Maří. On, panic! (Vzpomene si.) Ah — snad. (K Aleně.) Že to bylo, jak teď hrozil.

Dobron. (sklámán, smutně). Už víte?! Že dal kolébku vytáhnout, oprášit (ukazuje), že už stojí v dolní síni —

Alena. Ne, to nevíme.

Dobron. (oživne, chutě, vesele). A že prý ji čtyři chlapi nemohli unést.

Alena (divíc se). Ne, to ne.

Maří (žasnouc). To snad tu starou pokutnou kolébku z Křivoklátu.

Dobron. Tu, tu. Maří. Tu, co dal císař starý odtud na Jívnu odklidit, tenkrát, když si přivezl na Křivoklát první královou — Blančí — (sedne na lavičku u sloupu zajatá novinou).

Dobron. Tu, tu — Jak té paní Blančí dal císař tenkrát schytat všechny slavíky. (Začíná žvavě a zapomínaje sedne na druhou lavičku proti Maří.) Však to vám byla krásná paní.

Alena (za tetou). Ale co ta kolébka?

Maří. No, je taková velká, květovaná —

Dobron. A to ne, květovaná není —

Maří. Vždyť jsem ji také viděla.

Dobron. A já stál u ní, a díval jsem se — je tomu dobrých čtyřicet let — kdes to byla, Alenko — to tenkrát Ivu Šímovu — věru — Ivu Šímovu dobřeť vím a pamatuju, jak jí biřic hradský upletl slaměný vrkoč a děvečky hradské ji medenicí vyzváněly, jak ji vedly — a chechtali se všichni a zpívali — a pak houp (ukazuje) s tou Ivou na kolébku, a kolíbali, až sebou házela, sem tam (ukazuje) pořád víc a víc, houpy, houp (ukazuje).

Alena (vážně). A proč ji kolébali?

Dobron. Hm, jak by nekolébali. —

Maří (rychle). Bylať taková záletná dívka, hošice helmbrechtná. — Hoši za ní hrubě chodili. —

Alena (živě). A teď snad purkrabí chce —

Jírův hlas. I ty chochtanino stará, na pekelný řetěz s tebou.

Dobron. (leknuv se, vstane). Alenko! kvítečku!

Výstup osmý.
Jíra, předešlí.

Jíra. Tu je! Štěbetné krky husí! A jak by ne, ta bába nejhorší Dobronička! U žvavých, ženských kosínek. Jak je! Bylo-li v pasece purkrabího stádo? — Dobr. Ah, pane, mají vítr. Dnes nebylo.

Jíra. Viděls-li nějakou šelmu vrahovskou, pytláckou?

Dobr. Nikoho, jen jakéhos kořínkáře či apotečníka.

Jíra. Měls ho hnát.

Dobr. Myslil jsem, pro trochu koření —

Jíra. A co je vzácnějšího, všecko vyplení. Kde máš jaké gemadi čarovné na střelbu — kde — a ty ostatní škody? — (prudčeji). Taková učená latinská partéka —

Maří (se podívá na Alenu, jež se usměje).

Jíra. — je v lese vždycky lidské neštěstí. Ať je to mistr nebo bakalář z královy kanceláře, všechno střelí, blikavec, kozu jako srnce i nejstaršího jelena, jenž z ruky žral — jak ho zabil mistr Purkart — ten — ale toť jelen mladého krále těšil a od proklatých knih odváděl (náhle k Dobroničkovi). A co osmnáctník!

Dobr. Neshlédl jsem ho dnes.

Jíra. Pomalu tu nebude poctivého jelena. Co mně řeknou, mně, starému lovci, jenž krále cvičil ve všech myslivostech. (K Dobron.) A ty, cos mi platen? Ale já vím, ty — a ostatní vy mně to nepřejete — samou svízel, samou nesnáz strojíte jako ten zemánek, pan purkrabí. Ten se bude ještě mstít —

Dobron. (zarmoucen). Ale — vždyť já —

Jíra. Ale to jste už zapomněli — a pan purkrabí a pan lovčí myslím nevědí — jak mne tu — tamhle (ukazuje k dubům) císař starý pochválil — hlasem, přede všemi. (Pojednou k Dobroničkovi.) A na tebe se také optal.

Dobron. (dojat). Optal — sama Velebnosť císařská — !

Jíra. A ty — co ty — tys mlčel jako dub a slze prolévals jako baba — a já — co jsem řekl? (Mírněji.) Velebnosti císařská! — (Dojatěji.) To je také starý paroháč, od mladosti tu věrně slouží. Dobron. (dojat, mrká očima, přemáhaje slzy). V pravdě, věru — starý paroháč. — (Náhle ustane, napjatě naslouchá.)

(Z leva se ozve hluk a směs hlasů.)

Dobron. (trhne sebou). To něco je. To se něco stalo!

Výstup devátý.
Bláha sedlák, dva synkové selští, tři děvčata selská, předešlí.

Bláha (za ním ostatní, obraceje se k nim, utírá si rukávem čelo tváře zpocené, oddychuje). Ještě bubnují?

1. synek. Nic neslyším.

Bláha. Mám toho plné uši. (Obrátí se.) A hle, tu nic — a bodejť tady jako za větrem jak se říká. (K Jírovi.) Ale tam v Bělči — lidičky!

Dobron. (dychtivě). Co se stalo?

Bláha. Kramol — nekřesťanský kramol. — Mám tam dceru vdanou a tu je druhá — Kateřina. — Šli jsme se tam podívat.

Maří. Je tam kolo?

Bláha. Bylo — bylo.

1. synek. Jen jsme začali tancovat.

2. synek. A bylo už po nešporách!

Bláha. Počkej synku — já to povím — tak tedy — dudák pod lipou jen spustil a juž tu byli — z čista jasna — jak se říká —

1. synek. Purkrabští pacholci z Jívny — čtyři —

1. děvče. S tesáky, s oštípy!

2. děvče. A s bubnem.

Alena (se směje). S bubnem!

Maří. Všichni z Mrákotína.

Dobron. (žádostivě). A což něco hlásili? Bláha. A bodejť! S bubnem! Tak jak se říká — my sedíme, my kmotři sousedé, a mladí pod lipou.

Jíra (netrpělivě). Tak co hlásili?

Bláha. No, že ďábel (pokřižuje se a družina s nim) panuje, a že naše ženské, vdané i svobodné — a ty nejvíc —

1. děvče. Hanba!

2. děvče. To je ostudné.

Bláha. Mlčte — že jste — že jsou — jako všecky lehké — helmbrechtné

Maří. A že bude purkrabí zase trestat kolébkou.

Bláha (diví se). Tak vy —

Jíra. Pokutnou kolébkou někdy z Hrádku?

Dobr. Tou — tou, už jsem slyšel.

Jíra (se zasměje). Starý blázen. (K sedlákům.) A to jsou holé strachy.—(Ke svým.) Nevíť, jak by svého panství dokázal.

Bláha. A — žádné strachy — měls vidět, jak se pak na nás obořili.

1. synek. Z kola nás vyhnali

2. synek. A dudáka ze vsi.

Jíra. A vy jste se dali?

Bláha. A když — no když — s pánem a s větrem je marný zápas, jak se říká

Dobr. A co dál?

Bláha. To sám Bůh ví. — My utekli.

Dobr. (stranou). To musím zvědět (vytratí se nepozorovaně do zadu, do lesa).

Maří (k Jírovi a k Aleně). Proto on šel purkrabí tudy k Bělči.

Alena. A Margreta se nemohla teprve dočkat. — Nepotkali jste jich?

1. děvče. Ne, my stezkou běželi. (V tom se ozve rachot bubnu.)

Bláha (a družina se leknou a chtějí rychle odejíti). To jsou oni! —

Jíra (zostra). Zůstanete-li!

Výstup desátý.
Purkrabí, Margreta, čtyři pacholci — předešlí.

Purkrabí (v čele, za ním pacholek, jako ostatní starší už a nevalně ustrojení, s mečem. Za tímto pacholkem druhý s bubnem a tesákem, pak dva ostatní vedle sebe s tesáky a oštěpy. Za nimi Margreta).

Purkrabí (vyšed pyšně kyne pacholkovi, aby ustal bubnovati).

Pacholci (stanou a zůstanou v témž pořádku jak přišli).

Margreta (přibočí se blíže k purkrabímu).

Purkrabí (otočiv se shledne sedláky). A vy duše selské, kostrbaté, páchnoucí nemastným zelím a kyselým mlékem — Co vy tu!

Sedlák a družina (se krčí).

Jíra. My tu jsme tiše, nekvasíme, aniž tancujeme.

Purk. Ale stáda vyháníme a cizí psy střílíme.

Jíra. Když nemají kyj přivázaný a běhají na škodu po lesích J. Mil. krále.

Purk. To si ještě vyrovnáme, až budu tvé vruby přehlížet.

Jíra (prudce). Od tebe se přehlížeti nedám, pane purkrabí!

Purk. Možná, že ty ne — ale mladší ještě rád.

Jíra. Ah — tak je to — překážím. Ale jáť nejsem jako ti tu (ukáže na sedláky) ani jako ti v Bělči, abys na mne pouštěl hrůzu.

Purk. (posměšně). Kdež pak na tebe! — Ale na panenku ji pustím, proto jsem přišel a (ukáže rukou po žoldnéřích). Tu jsou —

Jíra. Na jakou panenku?

Marg. Na pannu Alenku.

Alena. Na mne?! Jíra. Děvče je má starosť!

Purk. Ale já jsem pán a správce své čeledi, abych jí bránil nesličného. A ty vody kam pán káže téci musí.

Jíra. Ale ne všechny — Co je s Alenkou!

Purk. Shání příliš ďáblův šlecht.

Marg. (rychle před truhlici, ukazuje pentle, korále). Hle — tu korálky — pentličky —

Alena (se postaví před truhličku).

Maří. Co ti do toho!

Purk. Chlapci za ní valmo chodí.

Jíra (zlostně se směje). Má ona za nimi běhat?

Purk. A také běhá.

Alena. Lžeš!

Děvčata a hoši (mezi sebou). To není pravda!

Purk. (k Margretě). Mluv!

Marg. Nechystáš-li se zas do Rakovníka?

Purk. Studenta si tam namluvila.

Marg. Všechen Rakovník o tom mluví.

Alena (uražená). Neutrhej!

Jíra (vyvaliv oči, dá se pak do smíchu). Ale, pane purkrabí, tak starý a že se tak staráš o takové klevety a takové mrzké klevety, a od takových (ukáže na Margretu) dymudnic! Alena, myslivcovo dítě, že by si oblíbila hubeného sagitáře, nějakou školskou partéku! To není pravda! Pane purkrabí, nech lesů a mladých a rač se starati jen o hrádek J. Mil. a ujdeš zlostem a smíchu.

Purk. Smíchu?! Já? Purkrabí?

Jíra. časové a purkrabí se na témž hradě mění, a já se směji, jak jsi s tou kolébkou —

Purk. Směješ? Kolébce? A tím mně! — A prve panenka také? Vy se mně smát! — A kolébce? (K pacholkovi.) Spusť! (K prvnímu.) A ty provolej! —

2. pacholek (začne bubnovat).

Jíra (vytrhne mu paličky). Tak spusť! Jen spusť! Bláha (žasne).

Synkové a děvčata (se stranou smějí).

Purk. Jak — ty se opovažuješ? — (K 1. pacholkovi.) Hlas! Tak hlas bez — bubnu!

1. pacholek (rozkročiv se). Ve jméno urozeného Daniele z Mrákotína, purkrabí —

Jíra. Mlčiž!

Purk. (křičí rozzloben). Hlas — křič — a vy (k ostatním) taste!

Pacholci (chtějí napřáhnouti oštípy).

1. pacholek (tasí).

Jíra (strhne kuši). Hne-li se kdo —

Marg. Pro Bůh! (staví se ve strachu za purkrabího).

Maří } Bratře!
Alena Dědečku!

Jíra (neslyše jich, k purkrabímu). Nám ohlašovat kolébku? Mé vnučce? Což je nějaká záletná helmbrechtnice? Vari! A hned pryč — hned — pravím, kliďte se! (Postupuje s kuší proti pacholkům.)

Pacholci (zmateni hledí na purkrabího a zase na Jíru i za sebe).

Bláha (přistupuje blíže k Jírovi). Jářku — kmochu — tuhle — tohle —

Jíra. Střelím, hrdinové z Mrákotína!

Pacholci (ustupují).

Purk. Stůjte! Lotři zbabělí —

Bláha (ku svým). Berou do zaječích, jak se říká.

1. synek. A tak na ně!

2. synek. Hrr — na ně! (Vrhnou se na žoldnéře.)

Jíra (v čele). Tak braši, jsou větší baby nežli vy —

Purk. Stůjte! Bodejte! Sekejte! Do věže vás vsadím. Eh — vy —

Pacholci (dali se na útěk).

Bláha } Běží! Běží! (Ženou se za nimi.)
Synkové

Děvčata. A půjdeme zas tancovat! (Běží za nimi.)

Alena } (se smějí).
Maří

Purk. (všechen od sebe). To — toto — mně?! A před těmi chámy selskými?

Marg. Rač, prosím, pamatovati — teď je volno (ukazuje na pravo). Rač, prosím —

Jíra (vrátiv se k purkrabímu). Teď ty vody, kam pán káže, tekou. (Posměšně.) Rač dáti provolati.

Purk. Ty — ty — za toto —

Marg (potahuje ho). Pro Bůh — on nás ještě —

Jíra (k Marg.) Ty’s tu ještě, stará klevetnice?

Marg. (rychle ustupujíc). Pane — on mne — zastřelí — (Pojednou se otočí a rychle odejde, všecka vyděšená, v pravo.)

Purk. (také tam ustupuje, snaže se zachovat důstojnosť). Za to se mi zodpovíš — a ta — (na Alenku) svodnice — tať přece kolébce neujde! (Odejde.)

Jíra (za ním se smíchem). A přijď si pro ni s těmi z Mrákotína!

Výstup jedenáctý.
Jíra, Maří, Alena.

Jíra. Dračí pokolení!

Alena. A ta bába co sklevetila!

Jíra. Jakoby medvědu v ucho nadmýchal. (K Aleně.) Ty že máš ráda takovou školskou partéku!

Alena. Studenta.

Jíra. Takovou mrzkou lež!

Alena (něco váhavši, se sklopenýma očima). Je to pravda, dědečku —

Jíra (trna). Jak? (Hledí na ni.) A není myslivec? Alena. Ani veverky nezastřelí.

Maří. Ale děvče!

Jíra. Ty že takového?! A to nevěřím! Takové hedvábné paňátko — chleba nemá —

Maří. Jeť možného měštěnína.

Jíra. A na každé zástěrce uvázne, aby si jen žerty stropil.

Alena (prudce). To ne, se mnou ne —

Jíra. Tak je to pravda? (Náhle, prudce.) A tak je také pravda, že sama za ním chodíš! —

Alena (prudce). To ne, dědečku!

Jíra. Lžeš! Ta bába měla pravdu! I ten! (Mávne rukou.) I na pekelný řetěz s tebou — a já starý medvěd — Má vnučka! (Náhle prudce k Maří.) To paní teta jistě při té leči byla.

Maří. Křivdíš Aleně hůř nežli purkrabí — A bratře, nač toho dubového hlaholu! Ohně neupálíš, vody neutopíš, větru nezadusíš —

Jíra. A ženského jazyka nepřebrousíš.

Výstup dvanáctý.
Posel z Křivoklátu, předešlí.

Posel (přijde z leva). Pozdrav vás Bůh.

Máří. Vítej!

Posel. Jdu na Jívnu s důtklivým listem od lovčího a vás minouti nemohu. Takové noviny! Král přijede!

Jíra (dosud hrubě ve svém hněvu nedbav, náhle). A hrome!

Maří. Král!

Alena. Mladý?

Jíra. A kdy?

Posel. Povídali, že zítra. Včera se vrátil z Němec.

Jíra. A zítra už k nám do lesů — Dobroničko — (Vida, že tu není.) I na pekelný řetěz — kde zas — (Vesele.) Král! Mladý král! Budou zas honice, budeme lovit a štvát — A pane purkrabí!

Posel. Král se však vrátil churav —

Jíra. Ej, u nás se pozdraví, a hned, jak se jen lesa nadýchá.

Posel. Teď víte už a já chvátám —

Jíra. Pozdrav tě Bůh za ty noviny.

Maří. Purkrabího ještě dojdeš, byl tu před chvilkou.

Posel (odejde).

Výstup třináctý.
Jíra, Alena, Maří.

Jíra (rozjařen k Maří). Chystej se, jistěť se král u nás staví — Ale kde ta chochtanina stará — (Pohled jeho utkví na Aleně, jež s živým účastenstvím vyslechnuvši zprávu, skládá teď věci do truhličky děda si nevšímajíc).

Jíra (chvilku čeká, pak se obrátí k Maří). Jak jsem řekl, a já —

Alena (rychle, s výčitkou). Ty pomůžeš purkrabímu soudit na kolébku.

Jíra. Já?! Na kolébku? I ty vyžle!

Alena. Když věříš, že sama chodím —

Jíra (zaražen). No — (Okamžik váhá, pak prudce.) I čert aby s ženskými jednal. (Odejde do stavení.)

Výstup čtrnáctý.
Maří, Alena.

Maří. Proč jsi se vyznávala?

Alena. Jednou zvědět musí.

Maří. Alespoň v dobrý čas uhodilo, když král přijede. — Kdo by se nadál! Tak z nenadání! Toť on se jistě u nás staví, když tak rád u nás býval. A jak se za ta tři léta asi změnil. Na čtrnáct let byl jako šestnáctiletý, teď v šestnácti bude on panic vyspělý, jistě —

Alena. Bude-li zase tak veselý.

Maří. O, jako bývalo, juž nebude. Takéť už ženatý —

Alena. Že ho ženili, tak mladého —

Výstup patnáctý.
Dobronička, předešlé.

Dobron. (udýchán, jako vyjeven z pozadí, z lesa). Jsou pryč — (Shlédne ženské, rychle k nim.) Pro bůh, kde je — polesný! —

Maří. Co se stalo ?!

Dobron. Kde je polesný! Jsemť jako u vidění — To jsou noviny!

Alena. Co neseš.

Dobron. Ne, ne — On musí nejdřív. (Chvátá ke stavení, ale u sloupů se zastaviv, vybuchne.) Král je tu! (Běží pod přístřešek a volá.) Hajný! Já řku! Rychle!

Maří. Je-li při rozumu!

Výstup šestnáctý.
Jíra, předešlí.

Jíra. Kde u všech — Co je —

Dobron. Chtěl jsem zvědět — co bylo dál, v Bělči (ukáže v tu stranu) a tak jsem uskočil. (Ukazuje kudy.) A jdu, abych přišel na stezku. (Náhle.) Král je tu — mladý král

Jíra. Netřešti!

Dobron. Tak slyš — Alenko — Maří — řekněte samy — jdu lesem a na protější stráni — v lipovci — shlédnu jakéhos drába zbrojného — a cizího — jistěť — a ten leze dolů pasekou — A tu někdo s hora, já ho neviděl — ale hlas mi byl nějak povědom — Pojď zpátky —, volá, tady krále nenajdeš — tudy ne —

Jíra (kvapně, dychtivě). A co víc?

Dobron. Nic — zašli a byli pryč.

Maří. Že by král — A jaký král —

Alena. Mladý — ó mladý, nedalo mu —

Jíra. Pryč — do lesa — Svatý Ostaši — Že on — nemohu se dočkati — A to je krev, myslivecká krev! — (K Dobroničkovi prudce.) A žes na ně nezkřikl!

Dobron. Já — já se lek’ — a ten druhý — ten hlas, zdálo se mně — že to mistr Purkart —

Jíra. Jak, ten co starého jelena střelil a chce, aby král u knih shrbatěl? Ale nechť — A teď do lesa, a kdybychom tak na krále uhodili! (K ženským.) A kdyby snad přišel, sem, ať počká — nebo — ne — ať přijde ke studánce pod Havlovy buky — on ví — a vy mlčte. Pojď! (Chvátá do stavení.)

Alena (k Dobr.). Tak ho jen přiveďte.

Jíra (vrátí se vyzbrojen jako prve). Tak stará Chochtanino! (Odejde do lesa v pozadí.)

Dobron. (za ním odcházeje, k ženským). Honit krále! My honit krále! (Zajde.)(Soumrak nastal.)

Výstup sedmnáctý.
Maří, Alena, pak purkrabí.

Maří. Děd pro krále na všechno zapomněl.

Alena. Ale já ne — (Shlédne purkrabího.) A zase ten! Purkrabí (s pravé strany nesa v ruce otevřený list, zamračen, pyšně). Ukážu jim, žeť jim ještě poroučím. Kde je polesný?

Maří. V lese.

Purk. Jdu s nařízením. (Zamračeně.) Král přijede.

Alena (mrkne na Maří a usměje se).

Maří. Slyšeli jsme od posla. Nesl list.

Purk. (uhodí hřbetem dlaně na list). Tu je a v něm píše lovčí z Křivoklátu, můj sestřenec, že J. Mil. zítra na Jívnu přijede, že nejprve ke mně zavítá. A není nic připraveno, ani poklizeno. Všecko bylo různo a v nepořádku, když jsem přijal purkrabství, jako všecko zde. (K Maří.) Margreta všechno nezmůže. Pomůžete poklízet.

Maří. My?!

Purk. Tuť píše lovčí: „Z hájovny nechať jdou ti ihned na pomoc. Poroučím tak.“

Maří. Alenka snad ne —

Purk. Ta až později — na kolébku —

Alena. To se na Jívně neuvidíme pane purkrabí.

Maří (rychle, zamlouvajíc). Šeří se juž, přijdu hned ráno.

Purk. Půjdeš hned.

Maří (váhajíc). A pan lovčí tak poroučí —?

Purk. A já! (Obrátí se k odchodu).

Maří (ne s valnou chutí). Tak tedy —

(V tom se ozve z lesa na levo zpěv Janův, z daleka ještě:)

Andílku milovaný,
nade vše převýborný —

Alena (sebou trhne, a bezděky se obrátí po hlase k lesu).

Maří. Sv. Maří — to ta píseň! Purk. Ejhle (zlomyslně k Aleně). Co je to? „Andílku milovaný —“ (ironicky.) To snad Dobronička nebo dědeček. (Zkoumavě.) To není ani Vít, ani Beneš —

Alena (vzdorně). Ani ten žák, ale je to čtvrtý!

Maří. Aleno! Děvče!

Purk. Čtvrtý, tak! Tyť hrubě k nám chvátáš, myslím že se na Jívně přece uvidíme! (Odejde v pravo.)

Alena. Čert starý, lakomý a nevrlý, hořký závistí — Ale tam — (ukáže živě k lesu.)

Maří. Je to on! — A že právě teď! — Ty s ním teď nesmíš mluvit. Kdyby děd — A pomni purkrabího — Jdi, prosím tě — (Nutí ji, aby šla domů.)

Alena (ustupujíc). A přijde-li?

Maří. Zavři se! (Dovedla jí zatím do dveří.) Zavři se, prosím tebe —

Alena. A kdyby volal!

Maří. Řekni mu, ať přijde ráno.

Purk. (se vrátí, povyhledne). Čekáš, stará, také na zpěváka?

Alenka (uskočila zatím do síně).

Maří. Ne, já Alenku domů zavedla; zavřela se —

Purk. (ironicky). Na jak dlouho? —

Maří. Tak mne tu rač nechati, když nevěříš.

Purk. (kousavě). To by bylo jedno. Jen pojď — (odejde).

Maří. Čert, opravdu čert! Ten by nejlíp hlídal nebo ta jeho Margreta — (Odcházejíc ohlíží se po hájovně a po lese.) Ale ti mladí! — Ubožátka!

(Opona spadne.)

Jednání druhé.
Hájovna jako v 1. jednání. Večer. Měsíc svítí.
Výstup první.

Alena (u otevřeného okna vyhlíží k lesu).

Jeviště prázdno. Z leva, z lesa ozve se Janův zpěv, ale juž blíže:

Ty jsi kvítek ovšem převýborný,
toběť sloužím beze vší proměny,
já tvůj sluha jediný —

Alena (stane na schodech u dveří, okamžik váhá, pak sestoupí a rozhlížejíc se vyjde z přístřešku). Chudáček — Čeká toužebně. A mám ho nechat. Je tak na blízku — A tak dlouho jsem ho neviděla — ah — (Naslouchá s patrným potěšením.) — Zpěv:

Andílku milovaný —

Alena. Co tak náhle ustal? Kde je? (Ohlíží se, pak k dubům postoupí a vychýlivši se, naslouchá.) Křoví haraší; to není vítr. (Trhne sebou.) Už kráčí — (čeká.) On! (Náhle vstoupí na volnou prostoru k přístřešku.) — Co teď! (Ohlédne se v pravo, pak k dubům obrátí zrak.)

Výstup druhý.
Apotečník, Alena, pak Jan.

Apotečník (vyvalí se s černého stínu dubů. Je tlustý, v tmavé sukni přepásané, v takových přiléhavých nohavicích a ve střevících. Na hlavě černý biret bez péra. Přes plece brašnu, z ní láhev vyčuhuje. U pasu kabelku. V ruce hůl, ve druhé svazek bylin. Dvě otépky jich má přes levé rameno, dvě u pasu.

Alena (zklamána zlehka vykřikne).

Apoteč. (mile překvapen). Á — á — to je lesní kvíteček! A nic se mne neboj. Jen po koření a (sladce se usmívaje) vonném kvítí chodím. Ej a teď vidím to nejhezčí (postoupí k Aleně) — flos mirabilis!

Alena (ustupuje). Ty-lis zpíval?

Apot. Ne to někdo opodál — jáť myslil že tu — mé lilium. Bloudím, chlapec s nůší se mi v lese ztratil. Lékovník jsem, vzácné léky a theriaca strojím, (sladce se usmívaje) i pro stonavé srdce —

Alena. To u mne neprodáš.

Jan (v pozadí pod duby se objeví).

Alena (stojíc proti apotečníkovi tváří k dubům Jana spozoruje).

Jan (jí kyne).

Alena (vzrušená, rychle k apotečníkovi). Co chceš, máš-li žízeň?

Apot. (povytáhne z brašny láhev). Ta mně zbyla — Zkus, je vománkové, dobré chuti lahodné —

Alena (netrpělivě). Ne, ne

Apot. Tak až pak, můj kvítečku — ah (sedá na lávku u sloupu) zondán jsem — ah — nohy —

Alena. Pokroč dál, abys —

Apot. (smekne biret, utírá lysou hlavu, pak skládá zvolna se sebe věci). A tady je líp — Gratias ago — (hledě na Alenu významně se usmívá.) A líp nežli v mé apotečnické zahradě plné vonných bylin. Jeť tu kvítek — mh — jako jacinthus krásně aromatský, vůně rozkošné — Tibi est nomen? Jak ti říkají?

Alena (roztržitá, valně neposlouchajíc, ohlíží se po Janovi a kyne mu tajně, aby počkal). Ale tu nemůžeš zůstat. Apot. (sladce). A proč? Nech mne tu, lilium údolní a sedni si také. (Ukazuje na druhou lávku.)

Alena. Ne, spěchám.

Apot. A kam, teď večer!

(V tom se ozve z lesa zatroubení.)

Apot. Co je to?

Alena (náhleť jí připadlo). To je děd — stíhá pytláky a — také lesní škůdce — věru, také kořínkáře — Někdo mu vytrhal vzácné koření.

Apot. (trhne sebou).

Alena. Nepřála bych ti — chytne-li tě, pošle tě hned na Jívnu do věže, do pytláckého kabátu.

Apot. (sbírá brašnu a dává ji na plece). Ale pro Bůh — co si myslí — to bych nerad —

Jan (ustoupiv, změněným hlasem). Ej — jsem na stopě — tady někde je ten zlořečený apotečník.

Apot. (rychle vstane). É hoře! É hoře! Kam teď — Můj kvítečku, mé —

Alena. Do stavení. Schovám tě. (Pomáhá mu sbírat květiny.) Sem do komory — honem — (Vede ho za rukáv do Dobroničkovy komory.) Ale ticho tam — sic bys musil do věže.

Apot. To ne — to ne — (Už v komoře.) Mám-li pak všechno — láhev, brašnu —

Alena. Všechno, všechno, a juž mlč, dědeček je tu. (Přirazí dvéře a zavře na petlici. Pak se rychle, smějíc se obrátí.)

Výstup třetí.
Jan, Alena.

Alena. Vítej dědečku!

Jan (kvapí k ní). Alenko! (Chce ji objati.) Alena (zdrží ho). Tak to dědeček nedělá. Ale kde jsi se tu vzal! A co myslíš, teď! Pojď dál, do stínu. (Vede ho, ohlížejíc se.)

Jan. Z toužebnosti jsem přišel, rovnou z Prahy. Tys sama doma.

Alena. S apotečníkem. Teta musila na Jívnu, uklízet. (Živě, vesele.) Přijedeť mladý král, není-li juž tu —

Jan. Král? Vždyť sotva přijel do Prahy.

Alena. Ó ano, zastesklo se mu po nás, po lesích. A my se na něj také těšíme.

Jan. Ty také?

Alena. A jak! On k nám, sem do hájovny často chodíval —

Jan (s jemnou výčitkou). Tyť o něm hrubě ráda mluvíš — A děd —

Alena. Je v lese. Ale přijde snad co nevidět. (Ohlédne se.)

Jan (usmívaje se). Snad jím nehrozíš?

Alena. Kdybys byl myslivcem!

Jan. Za to pytlače chytil jsem pěknou hrdlici. (Vzal ji za ruce a chce ji vésti na místo měsícem ozářené.)

Alena. Pytlák na světlo nechodí.

Jan. Ale když jsem tě tak dávno neviděl! Přej mi toho, ať se ti do očí podívám. Tys mé utěšení. Jdu schválně přes vaše lesy, chvátal jsem jako vítr duši Bohu poručiv. A teď srdce i tělo dávám v tvoje ruce.

Alena (radostně). Ty nejdříve k nám! Na mnes nejdřív vzpomněl!

Jan (vyndá z kabelky u pasu prsten). Tu na svědectví.

Alena. Ah, prstýnek! Mně? Opravdu? Ah, já ještě žádného neměla. (Jde s ním na světlo.) Jak se třpytí, a ten kamínek nebeské barvy. (Dává prsten na palec.)

Jan. Na palec ne!

Alena. Vždyť dívky také tak — Jan. Ó ty ne ze srdce, ale z plic věrnosť drží. Ukaž mé sluníčko. (Vezme jí levou ruku.) Na tenhle — který jde vedle nejmenšího.

Alena. Proč právě na ten?

Jan. Od toho prstka, víš-li, jde žíla jedna až do srdce a tím ukážeš, že věrnosť srdečnou chceš držeti.

Alena. A to je pěkné! — To jen sem (nastrkuje prst) tak —

Jan (navléknuv prsten podrží ruku). Tak — na naši věrnosť. (Líbá jí prsty.)(Zatroubeni z lesa.)

Alena (se lekne). Dědeček! (Mrzutě.) Co dnes pořád troubí — A je blízko. Rychle jdi, nežli —

Jan. Jen jsem tě shlédl. Ať mne pozná.

Alena. Ne, teď ne — všecko ti pak povím. Děd už o tobě ví. Dnes uslyšel.

Jan. Tys mu pověděla?

Alena (už znepokojená, rychle mluví). Ne — purkrabí z Jívny, jenž mne ztupil, že za tebou sama chodím.

Jan. Ohavný utrhač!

Alena. A potupnou kolébkou mně hrozí — a to všecko z jeho hospodyně — chodí k vám — do Rakovníka — ale teď — prosím tě — skryj se, někdo jde — třeba tam za duby. (Vede ho tam.) Můžeš tam uskočit.

Jan. Ale přijď brzo — Brzo! A na cestu — (Políbí ji náhle na skráň a odkvapí pod duby.)

Výstup čtvrtý.
Purkrabí, Alena, pak mistr Purkart.

Alena (slabě vzkřiknuvši prchá ku přístřešku. Tam se ohlédnuvši spatří purkrabího. Zůstane za sloupem).

Purkrabí (vyšed v pravo v popředí, zahlédl ono políbeni). Však jsem dobře počítal. (Chce k hájovně, v tom) M. Purkart (vystoupí z ouvalu provázen zbrojným pacholkem, jenž zůstane v pozadí. Mistr je šedé brady i šedých vlasů, lysého čela, odměřený, vážný, pedantsky důstojný. K purkrabímu). Kdo jsi?

Purk. Já? Tady pán, Daniel z Mrákotína, purkrabí na Jívně.

M. Purk. E, valde bene! Sežeň lid a do lesů s nimi.

Purk. Já? Kdo jsi ty?

M. Purk. Slyšel-lis o mistru Purkartovi, doktoru in arte medicina, učiteli a teď průvodci i lékaři J. Mil. mladého krále?

Purk. (se skloní). Prosím tebe — jsemť tu nedávno.

M. Purk. Král se nám ztratil.

Alena (ráda). Je tu!

Purk. J. Mil.?! Máť teprve zítra přijeti! —

M. Purk. Vymohl si však na J. Mil. císaři, aby směl hned. Naléhal tolik, touže po Hrádku. Však jsem dosti varoval —

Purk. (dosud užaslý). A zmizel —

M. Purk. Před Hrádkem — Porouchaloť se kolo na lesní cestě ve výmolu a nežli spraveno — uskočil nepozorován do lesa —

Purk. A proč mistře? Proč — Toť —

M. Purk. Vášeň lovecká ho podnítila — A nemá honiti za kolik dní — Jen odpočívati, tak na mou radu císař přikázal.

Purk. Je chorý —

M. Purk. Je a za něj zodpovím!

Purk. A noc je tu — Kdyby tak se skály — nebo medvěd, nebo rys —

M. Purk. Co mluvíš! Eheu! Proto spěš a pomoz hledat a kdybys naň uhodil —

Purk. J. Mil. neuposlechne. M. Purk. Ulož mu ve jméno J. Mil. císaře otce a jménem mým, a neodváží se — Myslil jsem, že ho zde v hájovně stihnu — Nemáť zbraně —

Purk. (trhne sebou). Zde v hájovně? Že snad — Teď před chvilkou zhlédl jsem tu cizince a mladý byl —

M. Purk. Ecce! Však jsem si myslil —

Purk. Stál tam (ukazuje k dubům) s vnučkou polesného.

M. Purk. S Jírovou.

Purk. Ano, s tou ochechulí svodnou.

Alena (pro sebe). I ty —

Purk. (jde k dubům, pátrá). Je pryč. Snad obešed (ukazuje) zadem do stavení se skryl. Ale tu (ukazuje) stál a líbal ji.

M. Purk. Per deos! Hajného vnučku? Král?! Víš-li jistě —

Purk. No, jistě nevím. Neznámť J. Mil. krále.

M. Purk. Proč jsi hned neřekl.

Alena (se tiše směje).

M. Purk. Toť jistě mýlka. To král nebyl. O tom mlč, ale chvátej, sežeň pacholky a přijď sem —

Purk. (odcházeje v pravo). Teď musím odtud — Ale líbal ji tu ochechuli. (Odejde).

Alena (jak M. Purkart osaměl ustoupí rychle do dveří a zajde do stavení).

M. Purk. Kdyby měl pravdu? Dřív tu byl ochočený jelen, a teď aby mladá laň — Principiis obsta —

Výstup pátý.
Jíra, m. Purkart.

Jíra (přišed úvalem za řeči M. Purkarta, promluví krátce se zbrojným pacholkem. Pak rychle v před postoupí). Toť ten polívečník dvořácký, jenž jeleny — M. Purk. (zhlédnuv myslivce, vážně a suše). Myslil jsem, žes doma.

Jíra. A snad že u mne J. Mil. král.

M. Purk. Už víš tedy. Mládí rádo vzpomíná na to, co mu lahodilo, byť i jedovaté bylo.

Jíra. Ochočeného jelena juž žádného nemám.

M. Purk. Ale snad laň. — Kde je vnučka.

Jíra. Laň? Vnučka? (Ostře.) Doma je. Aleno!

Výstup šestý.
Alena, předešlí.

Alena (pokloní se prostě.) Vítej, pane —

M. Purk. Nikdo sem teď nepřišel?

Jíra. Cože? Sem?

M. Purk. Silentium. Tiše. (K Aleně.) Nepřišel?

Alena (poněkud v rozpacích.) Nikdo.

M. Purk. Jistá nejsi.

Jíra (stranou). Snad král (nahlas) J. Mil. král tu nebyl.

M. Purk. Schytralý lovce, přesvědčíme se sami.

Jíra (chce se Aleny tiše zeptat).

M. Purk. Jen jí nech — a pojď se mnou.

Jíra (přemáhaje zlosť). Koho ráčíš vlastně hledati.

M. Purk. (jehož podezření utvrzeno). Však ty víš. (Vejde s Jírou do stavení.)

Alena. Král je na blízku — Ale Jan! (Zaskočí k dubům, nahnutá volá za ně tlumíc hlas, ale živě). Jene! Jen dál, dál! Hledají mladého krále, utekl do lesa lovit. Počkej! (Chvátá zase zpět.)

Jíra (na prahu.) Ráčils se dobře podívati. Není ho tuto.

M. Purk (mrzutě). Není. (V tom si všimne dveří Dobroničkovy komory. Jde k nim. K Jírovi.) Tu je také něco. Otevři.

Jíra. Tam nikdo není. To je Dobroničkova komora.

M. Purk. Jen otevři.

Jíra. Je vždycky otevřeno. M. Purk. (oddělav závoru, zkouší otevřít. Pak s výčitkou): Tentokrát nikoliv.

Jíra (jde ke dveřím se přesvědčit). A hrome! Zavřeny vnitř! (Zaražen pohlédne na Alenu, pak k M. Purkartovi.) To jistě Dobronička — v lese jsme se rozešli, tajně se vrátil, zalezl a usnul (buší). Ty stará chochtanino!

Výstup sedmý.
Dobronička, předešlí.

Dobron. (z pozadí, z lesa vycházeje zarazí se spatřiv m. Purkarta).

Alena. Dobronička!

Jíra. Na pekelný řetěz — Co tu chceš, řekl jsem ti —

Dobron. A když jsem viděl někoho sem stezkou chvátat.

Jíra. To jsem byl já.

Dobron. O ne, byl outlejší (ukazuje) a svižný, mladý.

Jíra. Ty pro hlouposť neumřeš.

M. Purk. (k Jírovi). Z léčky se nedostaneš. Otevři. Ve jméno J. Mil. císaře poroučím.

Jíra (sotva tají zlosť). Ale jak — klíče není —

Alena. Vzácný pane, tam není —

M. Purk. Ty mlčiž. Jdete zchytra, ale — (Zaklepe na dvéře). Račiž jen otevříti.

Alena (k m. Purkh.) Nerač mysliti.

M. Purk. (přísně, ledově). Řekl jsem. (Klepe.)

Alena (pokrčí rameny).

Jíra (rychle k Aleně). Je-li tam?

Alena (také tak). Starý kořínkář.

Jíra. A to počkej! (Jde rychle ke dveřím.) Mil. královská!

(Je slyšeti bručeni z komory.)

M. Purk. Patefac fores! In tanta spelunca! Apoteč. (vnitř). Latine! O, o — homo eriudtus, literatus — es non forestus! —

M. Purk. (zaražen, chce se ptáti, v tom slyšeti závoru a dveře se otevrou).

Výstup osmý.
Apotečnik, předešlí.

Apoteč. (nejistě vyhlédne, pak leze ven, plný sena, byliny v ruce).

M. Purk. Kdo to?!

Jíra. Jáť nevím —

Apoteč. Celeberrime — já — já — nejsem pytlák — já zbloudilý apothecarius na noclehu.

M. Purk. (k Jírovi přísně.) Tys o něm věděl?

Jíra. Tolik jako ty mistře.

M. Purk. (nahlédnuv do komory kapot.) Nikohos tu neviděl?

Apoteč. Kromě té dívčiny nikoho

M. Purk. (k Aleně). Proč jsi nic neřekla!

Alena. Dvakrát jsem se ozvala.

M. Purk. (pojednou). A kdo tě tu líbal?

Alena. Mne?

Jíra. Viděls ji?

M. Purk. Ne, purkrabí řekl.

Jíra. Toť mrzký klevetník! (Hledí na Alenu.)

M. Purk. Uvidíme. (K Dobroničkovi.) A kdys viděl toho po stezce?

Dobron. To, prosím, Milosti, teď, jako před chvílí. — Jdu s kopečku (naznačí vlnitým pohybem) tudy k úvalu, v tom někdo — a shýbá se (ukáže) a v tom houp, jako srnec, a ten tam —

M. Purk. A co víc?

Dobr. To už prosím nic.

Jíra (se usmívá). M. Purk. (pohledí s Dobroničky přísně na Jíru). Zdá se mně. (Aby zakryl rozpaky, nevěda na čem je). Jistěť není král daleko. Tedy do lesa. (K Jírovi.) Ale já ti pomohu. Půjdeme na loviště, kam jste nejčastěji chodívali —

Jíra (nemile dojat). Však se ho sprostím.

Apoteč. (k m. Purkartovi.) A já doctissime — rač se mne ujati —

M. Purk. Zůstaň tu s pokojem (polonahlas). Custodias hanc puellam! Dobře ji hlídej!

Jíra (současně Aleně také tak). Kdyby král přišel — jak řekl — pod Havlovy buky, dej znamení, a toho dědka hlídej!

M. Purk. Pojďme!

Jíra. Rač poroučeti.

Dobron. A já myslil — že tu král bude! (Odejdou se zbrojným pacholkem do lesa v pozadí.)

Výstup devátý.
Alena, apotečník.

Apoteč. (vydechne si). Ach — to bylo hluku, to bylo hlasů! Ještě mám v kříži —

Alena. To království?

Apoteč. Ach, kvítečku, já byl na chvíli králem!

Alena. A mladým králem, a také ti to slušelo.

Apoteč. (blíží se, usmívavě, sladce). Jen se směj, můj přesladký kořínku. Kdybych byl králem — (Pohladí ji stařecky žádostivě po rameni a zase ustoupí, milostných oči s ní nespouštěje.)

Alena. Kdybys byl králem —

Apoteč. Kdybych byl králem (přistupuje zas zamilovaně), tak bych mé lilium — takhle (vezme ji za bradu). Alena (ho pleskne přes ruku). A já bych řekla: Mil. král., je pozdě, rač jíti spat! (Ukáže na komoru; sama se po dubech ohlédne naslouchajíc.)

Apoteč. Spat? Teď? Tento večer? Jeť tak líbezně, jako by se člověk napil pivoňkové vody z listu i z kořene, jež srdce posiluje. Krev mladne, srdce mladne — Ten večer zrovna k milosti zapaluje (vzdychne a blíží se roztouženě k Aleně), a to u tebe, mé kvítečko —

Jako fenix oheň nítí,
tu kdež chce svou mladosť vzíti —

Alena (se směje). Co to mluvíš?!

Apoteč. Ej — staré rytmy jdou mi na jazyk, nevím ani jak —

Jako fenix — v ohniť vzhoří —
eh — (nevěda hned dále) v ohni vzhoří (rychle)
v silné moci.
Taktéž můj kvítek žádoucí.

Alena. Dědek bláznivý! (Je jí to k smíchu i k zlosti, ohlédne se po dubech.) Jdi raději spat —

Apoteč. Jsem lékovník — a hle — sám nemohu zdráv býti. Jako by víno —

Alena (rychle). Máš-li ještě jaké.

Apoteč. (přeochotně). Mám, mám. Chceš-li teď.

Alena (usmívajíc se kyne hlavou).

Apoteč Ah mé utěšení, ty bys chtěla! A my budeme pít, spolu pít! Tu při měsíčku. — Už běžím! (Chvatně vstupuje do komory.)

Alena (jde za ním).

Apoteč. (se u prahu zastaví, hlavu po Aleně otočí, milostně se usmívaje). Spolu!

Alena (ho v tom vstrčí do komory, přirazí dvéře, zavře na petlici a kolíkem).

Apoteč. (vnitř). Počkej — co děláš, kvítečku! (Klepe.) Alena. Jen pij sám a říkej bláznivé rytmy. (Běží k dubům, vyhlíží, naslouchá, pak tlumeně volá:) Jene, Jene!

Apoteč. (tluče na dvéře). Kvítečku! Alenko! Víno! Víno!

Alena. Ah ten — (hlasitěji). Jene! (Jde dále.) On tu není!

Apoteč. (rachotí dveřmi). Slyšíš! Lilium!

Alena (nedbajíc, postoupí dál, až zajde. Je slyšeti ještě její hlas). Jene!

Apoteč. (lomcuje dveřmi). Já tu nebudu! Otevři ty, perný kořínku! Otevři — (ještě zalomcování dveřmi, pak ticho, pak

Alenino (opodál v lese zahoukáni).

(Okamžik jeviště prázdno.)
Výstup desátý.
Král Václav IV.

Král (v obleku nikterak nádherném, plášť přes ramena přehozený, beze zbraně, jen dýku maje u pasu, v birýtku, plavovlasý, šestnáctiletý, ale statný, jako dospělý. Vyjde bystře z úvalu v pravo). To byla líbezná cesta černavým hvozdem, vřesem a metlicí tiché paseky, zeleným ouvalem pod buky v měsíce svitu! Kterak je krásné měsíčné světlo! A já! — Volný jak pták! Dost už všech cest, vítání, hluku a šumu, dost německých sporů a pří. Pryč kancelář, kanclíř, pryč zdlouhaví mistři. Kolem zas doubravy, daleké lesy. A co v nich utěšení, co bude útěchy v lovích, se sokoly, s jestřáby, v honu s ohaři, vyžlaty, chrty, v běhu koňském i skocích jeleních! Tu volně se dýchá a v lovectví rozkoš už cítím. Mistru se vězniti nedám, abych se kolik dní na lesy s okna jen díval. — Ještě dnes! — A tu stará hájovna milá, kam vždycky jsem chvátal. Tu dají zbraň a starý Jíra mne zavede v loviště, kde stihnu zvěř. Bude to noc za zvěří v lese! Ale tak ticho, ani psí hlas — (Naslouchá.) Že by juž spali? (Vejde pod přístřešek.) Jíro! (Chopí se dveří a když povolí vejde.)

Výstup jedenáctý.
Alena, Jan, pak král.

Alena (z pod dubů obrácená do lesa, živě). Ne, to ne. Jen ty pojď sem. Teď je tu jisto. Lékovník zavřen.

Jan (vyjde za ní). Pořád mně prcháš a jen tě shlédnu — počkej — (Vztahuje po ní ruce.)

Králův (hlas z myslivny). Jíro! Aleno! Maří!

Alena (vykřikne). Toť král!

Jan. Přesvědčím se —

Alena. Ne, počkej —

Král (vnitř). Aleno! Alenko!

Alena. Je to on! Král! A přišel k nám!

Jan. Ej, to je radosti! A tebe volá (štiplavě). Mám-li zas jíti?

Alena (nerozumějíc mu). Prosím tebe, jen na chvílečku.

Jan. Ty se tak těšíš.

Alena. Tři léta jsem ho neviděla, a on byl tak hodný (něžně). Ale jdi, prosím tě, co by si pomyslil.

Jan. Tak?

Král (s kuší, s toulem, s rohem i s oštěpem stane nepozorován na prahu. Spatřiv Alenu s Janem, opatrně je pozoruje.)

Alena. Král se dlouho nezdrží, chvátáť lovit, a pak — (Vede Jana k dubům.)

Jan (ustupuje). A král nejprve sem — teď — a tebe jen volá, a ty mne pryč ženeš. —

Alena (pochopivši, živě). Ale Jene!

Jan. Vážil jsem takovou cestu, a ty teď. —

Alena. Tak přece slyš! Jen na chvílečku.

Jan. Nebudu překážet! (Vytrhne se a za duby.) Alena. Jene! Co si jen myslí! Také on! (Uraženě.) Obludný! (Obrátí se).

Výstup dvanáctý.
Král, Alena, Jan (za duby.)

Král (vykročí rychle proti Aleně z přístřešku).

Alena (zaražená i stydíc se).

Král. Ej přece! Je to Alenka! Nemohl jsem tebe ani poznat. Jak jsi urostla — a tam ! (Pohlédne k dubům, hned se však vzpamatuje.) Sama-li doma?

Alena. Sama. (Rychle.) Byl tu dvořenín Tvé Milosti. — M. Purkart.

Král. Dříve nežli já! Kdož by řekl!

Alena. Děd s Dobroničkou musili s ním.

Král. Mne honit, haha — Kudy šli. (Z úmysla.) Tudy za duby? (Vykročí.)

Alena (kvapně). Ne, tudy (ukáže), a děd vzkazuje Tvé Milosti, abys ráčil ke studánce pod Havlovy buky.

Král. Tam trefím.

Alena. A abych dala znamení. (Chce jíti.)

Král (vesele). Jen tak nechvátej, času dost, a těšil jsem se také na vás, na tebe —

Alena (potěšena i v rozpacích). Milosti — tři léta juž —

Král (živě). Víš-li, jak jsme tu starého jelena čekávali a tvého sokola pouštěli, a ty — nosilas mně jahody, maliny, byly tak dobré, a vaše mléko a váš chléb — mh — To’s byla takové děvčátko, a (blíží se jí) teď —

Alena (rychle, čtveračivě). A tys ráčil zatím svatby míti.

Král. Už loni — A ty — Alenko — tys libého vzezření —

Alena (po dubech se kvapně ohlédne). A Milosti, máme nového krahuje; a Jiskra, líhavý pes — Král. Toho až zítra. — Ale ty, Alenko, žasnu, tys jako nevěsta. — A myslíš na někoho, mluvíš o něm, zpíváš —

Alena. Jak bych zpívala! A Milosti, nového purkrabí máme na Jívně, od jara —

Král. Je-li lovec jako nebožtík?

Alena. To ne, Milosti, je starý a hrubě nerudný —

Král. A ty raději mladého?

Alena (se po dubech ohlédne).

Král. Je jako na trní — (Sedne si schválně na lavičku a skládá toul, roh, kuši i oštěp.)

Alena (tajně). Ah —

Král. Anis mně ruky nepodala. (Podává jí pravici.)

Alena (rozpačitě mu podává ruku). Jak bych já —

Král (drže jí ruku, hledí na ni usmívavě, pak náhle). Ej, prstýnek!

Alena (vyvine rychle pravici z jeho).

Král (směje se chytne ji levou). To na téhle. — Ukaž. — Tak od koho —

Alena. Ale Milosti — kdyby m. Purkart —

Král (pustí prudce její ruku). Ten klopýtá o kořeny. A já tu zůstanu. (Mírněji.) Mám žízeň. (Vida, že se Alena zarazila, s úsměvem.) Dáš-li mně trochu medoviny?

Alena (ochotně). Už jdu, Milosti. (Odcházejíc po dubech se ohlédne.) Odešel-li opravdu? (Do stavení.)

Král. Ty duby! O ty má strach. Hle, Alenka, o níž se mi zdávalo, na niž jsem se těšíval, která by pro mne bývala se skály skočila — jak je nevěrná. Koho má? Sama nevyzná. (Vstane, ohlédne se po stavení, pak zamíří k dubům.)

Alena (volá na prahu). Milosti, kam ráčíš medovinu, do jizby —

Král (se směje). I jen sem — Ale zvědět musím!

Alena (se džbánem a dřevěnou číší).

Král. Zdálo se mně, že tam za duby něco — Alena. Což by tam bylo, Milosti. Rač píti —

Král. Na zdraví — tvého tajemství!

Alena. Na zdraví Její Milosti, paní králové!

Král. Tak na zdraví! (Pije.) Ale ty už nejsi srdce tak sprostného a přímého — (Živě.) Tak nepovíš? Nikdo sem nechodí?

Alena (za okamžik). Ach, proč chce Tvá Milost věděti?

Král (prudce). Máš pravdu. (Vstane.) Půjdeme. Ke studánce. Ty se mnou. Mohl bych zbloudit.

Alena. Já, Milosti?! A teď, zrovna?

Král. Ty-li se bojíš? Kudy? (Obrací se k dubům.)

Alena. Úvalem, Milosti.

Král. Podej mně ruku, budeme spolu putovat.

Alena (váhajíc mu podává ruku).

Král. Měsíček krásně svítí, ach toť utěšené! — A u studánky — (vykročí) tam si sedneme, pod buky —

Výstup třináctý.
Jan, předešlí.

Jan (který na konci předešlého výstupu povystoupil vše s netajenou žárlivosti pozoruje, patrně vzrušen). Toho nelze dopustit!

Král (zastaví se). Tedy přece! (Pozoruje oba.)

Alena (neutají potěšení, že Jan neodešel, ale přec v rozpacích).

Jan (nyní v rozpacích). Rač prominouti, Milost královská.

Král. Ty mne znáš. A odkud, kam.

Jan. In diebus vagationum, z Prahy do Rakovníka.

Král (směje se). Žáko! Tudy?

Jan Zbloudil jsem.

Král. Ó jsi na pravé cestě. A kdes byl teď, té chvíle?

Jan (mlčí).

Král (k Aleně). Ty-li nevíš? Ejhle tvé tajemství — z dubů! Alena. Milosti!

Král. Tys tvrdošíjná, neupřímná. (K Janovi.) Za to ty mužsky hájíš své laně. Ale proč se skrýváš?

Jan (ducha nabývaje). Nejsem myslivec.

Král. Aleně přec nevadí.

Alena. Ale dědovi.

Jan (rychle). A purkrabímu.

Král (k Aleně). Tomu starému, nerudnému? (K Janovi.) A kam teď?

Jan. Ráčí-li Tvá Milost dovolit, doprovodím tě k studánce.

Král (jenž za toho hovoru dostal se s ostatními blíže k hájovně, dá se do hlasitého smíchu). Teď abych tam šel raději sám.

(V tom se ozve bušení na dvéře Dobroničkovy komory.)

Apotečník (v komoře). Ej, hlasy! Slyšíte-li! Kdo jste kdo! Otevřte!

Král. Kdo je to?

Alena. Noclehář, jakýs apotečník zbloudilý.

Král. Ale ten v pravdě zbloudilý.

Alena. M. Purkart také Tvou Milost tam hledal a měl toho tam za Tvou Milost.

Jan. Směšný staroch milovný.

Král. Ah, vám překážel! Zavřeli jste ho. (Směje se.) A to ho pusť, Alenko — ale — ať mne neznáte. (K Janovi.) Jsem žák jako ty. (K Aleně.) Pamatuj si to. Pusť ho, ať vidím, koho M. Purkart lapil — (směje se)(K Janovi.) Pojď! (Postaví se za sloup, Jan za druhý sloup.)

Výstup čtrnáctý.
Apotečník, předešlí.

Alena (otevře). Milosti —

Apot. (ještě uvnitř). A — tos ty — ty kolčavo — Zrrádná — (Stane na prahu, v jedné ruce láhev. Je znáti, že víno účinkovalo.) Král. Na tom se ujaly dary boží — a m. Purkart — toho za mne — haha —

Apot. Ty — tys mne zavřela a já tě měl — hlídat — hehe — hlídat, a tys hlídala mne.

Alena. Ty? Kdo ti to poručil?

Apot. Ten, víš-li, ten pán učený.

Král. M. Purkart!

Apot. (vycházeje nepevným krokem). — Ten, mistr jakýs — a tys — počkej — a já bušil, volal — mé lili — lilium — až hrdlo vyprahlo.

Alena. Až jsi všechno víno vypil.

Apot. (láhví třese). A věru — nic — na mou duchu — A to nic — Pít budeme, a spolu — víš — jsiť jako proutek — z voňavosti myrrhy — a ka — didla a všelikého prachu apote —

Alena. Měj rozum, starý.

Apot. Starý! Starý! Kůň jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem — A já jsem dítě — dítě — mládenec — srdcem mládenec — a to tys udělala — auveh — ty má — (Vztahuje ruce.)

Jan. Kozel starý.

Apot. (vzdýchá). Silnáť jako smrť milosť a tvrdé jako peklo — mi — milování.

Alena (ustupovala k přístřešku).

Apot. (za ní s otevřenou náruči, chce ji objati).

Alena (uskočí).

Jan (apotečníkem, jenž vrazí pod přístřešek, otočí tak že)

Apot. (zapotácev se vyletí). E hoře — auveh — Spaste duši!

Jan (stane před ním). Ty ji spas.

Král. Amor est amarum.

Apoteč. (žasne). Jak — vy — kdo — jste.

Král. Studiosi. Apoteč. Ah, ah — to jsem rád — já také — starý student — žáko — A kde je ta oche — chule —

Alena (mezi sloupy). Tu jsem.

Apoteč. Ty — ty — té se střežte — ta mne.

Alena (na pokynutí královo dá mu džbán.) Když sám nemáš —

Apoteč. Ah — vida (spokojeněji.) No to — (drže džbán). Ale počkej — Mám kořen, jenž kopán v obzvláštní konstelaci. (Pije.) Kdy byl měsíc na schodu — V komoře bylo dusno. (Pije.) Uvařím tinkturam, žeť budeš schnout, chřadnout — mř — ít tou — žebností.

Alena (se směje). Po tobě!

Apoteč. (pije).

Král. Tys hrubě vzal v žádosť krásu ženskou.

Apoteč. A co — což můž’ být libějšího — nežli krása ženská — Co je v ní utěšení — co, věř — věřte braši — já — na mou duchu — jáť bych ženské — živé jeď —

Král. Teď raději pij!

Apoteč. Tak budu — V tom je také útěcha (zatočí džbánem). Ej jako student — (Spustí chraptivým hlasem):

Famem, sitim saepe passi
propili jsme kukly s pásy.

Král. Pij!

Apoteč. A pij! — Pij, hrdlo, než budeš viset.

Jan. Dobrou noc rozume, sám pán Bůh ví, kde se shledáme.

Apoteč. (napiv se, sklesne drže džbán na lavičku).

Král (se směje). Teď by tu měl ještě býti m. Purkart — a ten nerudný purkrabí.

Alena. Nerač si ho přáti. M. Purkart mu přísně nařídil, aby odvedl Tvou Milosť na Jívnu —

Král (prudce). Mne?

Jan. Je zlý, na cti utrhá, Milosti Královská.

Apoteč. (probrav se na to slovo). Milosť královská? ah — (vstává). Milosť královská. Jan (k apotečníkovi). Ty seď!

Apoteč. Tak — sedám — Královská Milosti — (Sedne.)

Jan (tajně k Aleně). Ať zví. (Ke králi.) A ten purkrabí —

Král. Co je s ním pořád?

Jan. Ten — Alence — hrozil pokutnou kolébkou —

Král. Tou potupnou? Na níž helmbrechtné panny houpali? A proč?

Alena. Žeť — žeť prý sama chodím — do Rakovníka.

Král. Tu — za studentem (směje se). To přec není pravda, vidím sám — A víc nic?

Alena (slabě zkřikne). Tu jde! — A s pacholky — (Hledí do předu v pravo.) To pro Tebe, Milosti — Rač tudy (ukazuje k dubům). Času dost —

Apoteč. (mumlaje). A času dost — dost času —

Král (prudce). Já prchat? Zůstanu a nepůjdu s tím —

Alena. Milosti, mistr Purkart nařizoval purkrabímu, aby ve jméno Jeho Milosti císaře Tebe vyzval, to že neodepřeš —

Král. Tak si mistr tvrdě umínil? (Vzdorně a prudce.) A zrovna ne — Nezvede se mu — já budu lovit a neprchnu — a on — (náhle a živě) počkej — m. Purkart bude míti také lov — haha — a ten váš purkrabí — také. (K Aleně.) Nezná mne —

Alena. Nikdy Tvé Milosti neviděl.

Král (k Janovi). Tak půjdeš za mne.

Jan. Já?! A Alenka?

Král. Tať tu zůstane se svým studentem, jak sluší — Ej — toť věc veselá, toť se mně líbí — Mistře Purkarte! (K Janovi.) Vezmi plášť — rychle —

Jan. Opravdu, Milosti?

Král. Jen na chvíli — a nedaleko — jen do hradské brány — Rychle — (K Aleně.) Pomoz — Alena (podá Janovi plášť). Milosti — Už je tu —

Král. Nezmylte se — jako prve — Ej — toť milý kulíšek!

Výstup patnáctý.
Purkrabí, předešlí.

Purk. (kyne pacholkům zbrojným, aby zůstali opodál shlédnuv Jana a krále.) A už dva? A tam třetí! Tak daleko ji čert zapálil?

Král. (k Aleně). Podej zbraň Jeho Milosti.

Alena (kloníc se podává kuši Janovi). Račiž, Královská Milosti.

Purk. Král? Ten? Ten to tedy byl!

Jan. Přijdu lovit.

Purk. (postoupí). Rač prominout, Královská Milosti. (Kloní se Janovi.) Mám nařízeno — jsemť purkrabí z Jívny — Daniel z Mrákotína — abys ráčil se mnou. (Ke králi.) A ty — snad z družiny Jeho Milosti?

Král. Jsem student z Rakovníka.

Purk. Tak to tys — prve zpíval z lesa a pak u dubů —

Jan (rychle). Nech ho —

Král (vesele). Jen ať poví, co u dubů —

Purk. (trna). On — se ještě směje — a líbali se tam!

Král (rychle). Kdo?

Purk. Ty — ty — a tu ta —

Jan. Není pravda.

Král (vida rozpaky jeho i Aleniny). I je — Milosti — viď Alenko —

Jan (k Aleně). Uloupil ti políbení?

Alena. — Ano — uloupil.

Purk. Ona se sama přiznává.

Král. A co ještě, povídej. Purk. (na něj). I ty nekázaný. (K Janovi.) Hříšné, smilné líbání — ale (k Aleně) jáť to stavím, já tu Sodomu a Gomorrhu spravím.

Jan. Kolébkou, slyšel jsem.

Král. Za to políbení?!

Purk. (pyšně, s opovržením). Holoplíště! Tobě-li budu odpovídati. (K Janovi). Račiž Milosti — (S důrazem.) Ve jméno Jeho Milosti Císařské toho žádám —

Jan. Toť musím — Půjdu —

Purk. (králi pánovitě). A ty půjdeš tam s těmi (ukáže na pacholky).

Král (zapomenuv se, zlostně). Já?! Při sám Bůh —

Jan (rychle). Pojďme, ale toho studenta zde necháš, poroučím.

Purk. Ale Milosti, on zůstane tu sám s tou panenkou?

Jan (bezděky, v rozpacích). To je pravda —

Král. To je strašlivé!

Purk. (kvapně). Tak vezmu ji, ať jde na Jívnu, máť tam tetu; (a dodá zlomyslně) ať se podívá na kolébku.

Alena (prudce). S tebou nepůjdu!

Král (k purkrabímu naschvál). Rač ji tu nechati.

Purk. (zlobě se). Milosti — ten —

Jan (k purk.). Ať jde Alena s námi.

Alena (dohřáta, k Janovi). Ne, já půjdu sama.

Purk Ještě odmlouvá a se vzpírá.

Alena. Už jdu! (Králi polonahlas.) Rač dáti znamení.

Purk. Hle — ještě se umlouvá.

Král (k Aleně). Ráno se uvidíme.

Purk. Ráno! Vida ráno!

Alena (ukloní se Janovi ironicky). Tvé Milosti dobrou noc.

Jan. A ráno?

Alena. Více víry nežli večer — (Odejde v pravo.)

Purk. (žasna hledí na krále).

Král. Dobře mu. Jan (k purkrabímu). Nuže pojďme.

Král. Ten teď pospíchá.

Purk. Tak snadno poslechl — To jsem na něj — (Shlédne apotečníka, jenž zatím tvrdě usnul.) A ten tam?

Král. Tomu starému bláznu neruš spánku.

Purk. Mluv jinak o starých!

Král. Čert starý a proto dobrý není.

Purk. (k Janovi). Milosti, toho bych nepustil.

Král. A já bych zas nešel.

Jan. Jděme!

Král. Ale pacholci ať jdou napřed. —

Purk. Zas?!

Jan. Ano, pošli je napřed, a nic se neboj, neprchnu.

Purk. (kyne pacholkům, aby šli napřed).

Pacholci (odejdou).

Jan (v tom ku králi). Ať Tvá Milosť lovu mile užije.

Král. A ty dobře své moci. Ale jen do brány! Do brány, pravím.

Jan (chce se poklonit, ale jak se purkrabí jda od pacholků obrátil, vzpomene si a jde k purkrabímu).

Král (purkrabímu fraškovně kyne).

Výstup šestnáctý.
Král, apotečník.

Král (hledí za nimi, zasměje se). M. Purkarte učený, opatrný, dobřes nalíčil. Už ho máš Jeho Milosť a teď ho leč a trap! A já za kus koruny studentem (bera trubku, toul, kuši i oštěp) a teď lovcem. (Chce odejít, v tom si všimne apotečníka.) Ej, to dítě, ten mládenec s holicí. Dobrou noc, měchu milovný! A teď na lov! (Zacházeje do ouvalu zatroubí znamení k honici. Odejde úvalem.)

Výstup sedmnáctý.
M. Purkart, apotečník.

Apoteč. (spí na lavičce opřen o sloup, chvilku sám), pak

M. Purk. (všechen unaven, mrzut, vyjde z pod dubů). Jak? Post tot discrimina — zase u hájovny? A sám! Zradil mne ten lstivý lovec. A král — ani stopy — (Shlédne apotečníka.) Co ten — (Přistoupí k němu.) To ten apothecarius (zatřese jím). Probuď se.

Apoteč. Co — co chceš — kdo to — ah — (Probírá se.)

M. Purk. Kde je ta dívka? (Káravě.) Měls ji hlídat!

Apoteč. Ta — oche—chu—le — kde je? Teď tu byla (a náhle si vzpomene), Jeho Milosť královská také.

M. Purk. Král?! Byl tu? A kde je?

Apoteč. Kde že je — (vyvalí oči, rozhlíží se) tu — teď tu byl — (Vstane, rozhlíží se.)

M. Purk. (vejde rychle do stavení, vrátí se však brzo). Tam není nikoho.

Apoteč. Tak je pryč — celeber —

M. Purk. A to děvče?

Apoteč. (rozhlíží se, pak). To také.

M. Purk. (trna). Oba? Spolu?

Apoteč. (pokročiv do předu, rozhlíží se). Toť jsou v tom čáry — všichni zmizeli. — A teď tu byli! — Je-li to sen — nebo vědma. —

M. Purk. (dohřát). Asine!

(V tom zatroubení z lesa.)

M. Purk. (žasna naslouchá).

Apoteč. (stojí vedle něho směšně užaslý).

(V tom hned druhé zatroubení s druhé strany lesa se ozve. Ozvěna hlasy opakuje.) (Opona padá.)

Jednání třetí.

Klenutá síň na hradě Jívně. V levo (od diváka) v popředí dvě staré stolice bez lenochů a velká kolébka, úplně zastřená hrubou plachtou. V pozadí v levo, vysoko, blíže rohu (koutu) nevelké, železné dvéře, od nichž vedou dolů do síně dřevěné schody se zábradlím. V pravo v pozadí hluboké gotické okno, níže nežli ony železné dvéře. V něm, jak obyčejně, dvě kamenná sedátka proti sobě. Do okna vedou dva schody. V pravo velké dvéře. Je na úsvitě.

Výstup první.
Margreta, Maří, pak purkrabí.
Je slyšeti klíč v zámku horních dveří, jež se pak otevrou. Vstoupí Margreta s hořící svěcí v jedné, s pometlem v druhé ruce. Za ní

Maří. Už dost, jsem všecka zondána tím poklízením. Svitáť už; kam mne ještě vedeš?

Marg. Na lože, do tvé komory. Tudy je nejblíž. (S úštěpkem.) Je tu tesklivo, viď?

Maří. U vás je všude tesklivo — ale (zkoumavě) dnes máte náhlé hosti. Slyšela jsem prve hlasy —

Marg. (chlubně). Ano, vzácné hosti. Jeho Milost král k nám přijel — K nám nejdřív!

Maří (živě). Král? Tedy přec! — (S úsměškem.) Přijel? A prosím tebe —

Marg. (jakoby neslyšela, sestupuje, svítí). Pozor na schody — a tady — (Stane u kolébky a nese svíci vzhůru.) Maří. Nač svítíš?

Marg. Abys dobře viděla. (Odhaluje kolébku, zlomyslně se usmívajíc. Kolébka je černě natřená s rudým malováním, zpodobujícím důtky, věnec přetržený a ďáblovy karikatury.)

Maří (odvracujíc se). Protos mne tudy vedla?!

Marg. Je to kolíbička — hle — (ukazuje), všecka jeden květ — pěkné malování — Něco pro zdejší panenky — No, podívej se — Takovéhle kolíbičky u nás, v Mrákotíně, nebylo třeba.

Maří. A u nás jí není.

Marg. To ty myslíš — ale náš pán usoudí —

Maří. A ty budeš kolíbat.

Marg. (jedovatě). Jen abych nemusila Alenku kolíbat. Náš pán —

Maří. „Váš pán“ by sám se měl skolíbat.

Purk. (vstoupí hořejšími dveřmi, kdež stane nepozorován).

Maří. Protože na cti utrhá a křivdí a ty s ním, a sám čert aby vás kolíbal! (Odejde dveřmi v pravo.)

Marg. (křižujíc se při slově čert, popuzená hledí za ní). O našem pánu takhle — a já s ním na kolíbku! (Shlédne purkrabího.) Kdybys byl slyšel!

Výstup druhý.
Purkrabí, Margreta.

Purk. Slyšel jsem, jak lála. (Sestupuje.) A král chce s ní mluvit.

Marg. To ne — a to ne, já bych jí k němu nepouštěla. Nechceť se ta (ukáže za Maří) nikoho báti, ani kolébky. Snad na krále spoléhá. Všecka ožila, jak zaslechla, že je tu. Chodíval k nim, slyším, když byl chlapcem.

Purk. Z toho budou míti hubený koláč. Král už není chlapcem, a já jsem s ním a u něho — Ját už polesnému zasoluju.

Výstup třetí.
Jan, předešlí.

Jan (vešel dveřmi nahoře).

Marg. (se lekla. Vidouc purkrabího se kloniti, kloní se také).

Purk. Milosti Královská, kam to ráčíš?

Jan. Zač mne máš? Řekl jsem hned u brány, že nejsem král.

Purk. (nutí se do úsměvu). Milosti v to osidlo nepůjdu. Rač jen zůstati, dokavad nepřijde m. Purkart. Budeť Tvé Milosti zdrávo —

Jan (s posměškem). Zdrávo! A tobě! — Tak nepolevíš? (Sestupuje dolů.)

Purk. (proti němu). Sem do této síně! Rač jen nahoře —

Jan. Abys mne novou večeří držel — Ne, už se nedám. Toť tvá hospodyně?

Marg. (se ukloní).

Purk. Margreta.

Marg. Také z Mrákotína, Milosti královská.

Jan (ukáže na kolébku). A co tu hlídáš?

Purk. Toť ta pokutná kolébka, Milosti.

Marg. (zvedá ochotně plachtu). Pokutná kolébka, Milosti.

Jan (ironicky). Ej — spanilá — pěkně malovaná, a — pohodlná. (Bleskne mu při tom slově myšlénka, podívá se na purkrabího s úsměvem.) Bylo jí potřeba?

Purk. O hrubě, aby mrav a (s důrazem) správa zůstaly v poctivosti, aby z úředníka Tvé Milosti měli strach, a vážnost k němu.

Jan. Toť pravda.

Marg. (potěšená přisvědčuje).

Jan. A bude někdo na ní? (Ukáže na kolébku.)

Marg. (naznačuje, že dost).

Purk. Všudeť tu, Milosti, velká rozpustilost — za tu dobu, cos neráčil tu býti. — Sodoma a Gomorrha — Marg. Zvláště dívky se světa chytají.

Purk. A ta polesného obzvláště.

Marg. Ó, což ta —

Jan (prudce). Jak? (Zpamatuje se.) Že se tak změnila?!

Marg. Za rok, za dva se, Milosti, děvče hrubě změní.

Purk. Zvláště když starý nekáže.

Marg. A teta ve všem hoví.

Jan. I aby — (Na Margretu mírněji.) Je-li tu dosud polesného sestra?

Marg. (rychle). Spí už, Milosti.

Jan. A neť je s ní?

Purk. Nikoliv, je v komoře, jinde.

Jan. S tetou ještě nemluvila?

Purk. Dosud nikoliv.

Jan. Zavolej ji.

Purk. Teď? Sem?

Jan. Teď a sem! Ať vidí, když je taková — (Ukáže na kolébku.)

Purk. To pravda, Milosti, pravda, ať vidí. (Odejde po schodech.)

Výstup čtvrtý.
Jan, Margreta.

Jan (prohlíží si Margretu). Svobodná?

Marg. Pustila jsem, od světa Milosti, a zaslíbila svatou čistotu.

Jan. Takéž panenstvo je jako zlato. Jenže ho málo.

Marg. A tady, v krajině, Mil., obzvlášť. U nás pak, v Mrákotíně —

Jan. Je zas málo ženichů. (Směje se.)

Marg. (zmatena). Jan. A teď to přikryj (ukáže na kolébku) a přiveď polesného sestru.

Marg. (přikryje kolébku). Spí-li — však —

Jan. Tak ji vzbuď.

Marg. (vezme pometlo, pokloní se a nechutě odchází). Mně se zdá — (Odejde v pravo.)

Výstup pátý.
Jan, pak Alena.

Jan (rozhlíží se síní, pak vstoupí do okna, otevře je, vyhlíží ven dolů. Nad lesy viděti oknem ranní červánky).

Alena (dveřmi v pravo. Na prahu, nahlíží pátravě do síně, Jana nevidí). Teto — Teto! Jsi tu?

Jan (zaslechnuv její hlas seskočí a chvátá jí vstříc). Alenko!

Alena (překvapená). Ty! Hledám tetu — Utekla jsem z komory. Tys sám tu —

Jan. Pojď jen dál, teta přijde hned, poslal jsem pro ni — A pro tebe purkrabího. (Směje se.) Běžel jako pachole.

Alena. Snad jsi ještě králem?!

Jan. Purkrabí jiného nechce.

Alena. Jsi mu milostiv?

Jan. Teprve budu. (S žertovnou vážností.) Tobě pak poroučím, pokroč.

Alena. Nemožná, Milosti.

Jan. Ach, nežertuj, Alenko, mámeť jen tu chvilku, jenom tento okamžik. Či mne zase pryč pošleš?

Alena. Krále nesmím.

Jan. A Jana?

Alena. Zde musila bych zas.

Jan. Zas? A doma jsi tak s králem přísně nemluvila. Alena. Dosud ty bláznové myšlénky? Proč jsem s ním nezůstala?

Jan (živě). Je pravda. Tys hodná. Promiň! (Vztahuje ruku.) Ani mně ruky nepodáš?

Alena. Nesmím, Milosti. Mám zlého, nerozumného —

Jan. Milého. A ten-li nebrání?

Alena (postoupí na krok, uhodí Janovi do ruky, s úsměvem). Zasloužil bys. Co jsem dnes k vůli tobě poměla!

Jan. A já! A nejvíc tam u dubů. (Nepustiv Alenu, přitočí se k ní a vede ji dál směrem k oknu.)

Alena. Důmněnlivý! Ale kam mne vedeš? A co je tam? (Ukáže na kolébku.) Snad —

Jan. Nechej — To až pak, ale věz, že tebe pomstím.

Alena. A jak? Ty?! A jak vše skončí?

Jan. Když s tebou jsem, tesknosti žádné nemám. Hleď, mrákoty noční pomíjejí a juž cítit ranního větru vání. Den se přibližuje. Ah, jak je krásně, a s tebou! (Přitulí ji k sobě.) A slyš! Ze stráně ptačího hlasu veselé přehudání. Alenko! — Ty se chvěješ — Je-li ti chladno?

Alena (na okamžik vzrušením jata přiklonila hlavu k Janovi, teď se vytrhne). Ne — není — Musím pryč — Tentokrát půjdu já —

Jan. Jen okamžik!

Alena. Ne, prosím tebe. Kdyby ti lidé — Pomni mé cti — A ty — Jene, chraň se, ať zdráv se odtud dostaneš. (Vytrhne se mu a odkvapí v pravo.)

Výstup šestý.
Jan, pak purkrabí.

Jan (hledí za ní). Pomni mé cti! Ano tvé cti. Uvidíš, má duše. (Zaslechnuv kroky, obrátí se.) Purk. (shora). Milosti král., té hajného dívky jsem v komoře nezastal. Jako kolčava unikla. Hledal jsem ji —

Jan. Kam by se poděla?

Purk. (sestoupiv). Jistět tetu hledá. Vyzná se tu. Bývalať tu za mého předchůdce. (Pohrdavě.) Tenť zvával hajných pro svou prudkou milost k myslivosti.

Jan. Na úkor svého důstojenství —

Purk. Mně pak, že důstojenství dbám, jak sluší, za pýchu to mají, zvláště polesný Jíra. Tenť nejvíce, a proto mnohé naschvál a na příkoř mně činí —

Jan. Je v hněvu prudký —

Purk. Ale ne na všechny, Milosti. Je polesný; že hájiti má, tak slove —

Jan (prudce). A snad že nehájí?

Purk. Jen dobré Tvé Milosti a Jeho Velebnosti hledám, račiž věřiti, ale tolik pytláků a lesních škůdců nebylo jako tohoto času. Tak pozoruju, co tu jsem. Nechci Jírovi křivdit. Jeť letný a věkem mdlí —

Jan. Tedy nějakého mladého myslíš — Než toť péčí lovčího — Či věděl bys? —

Purk. U nás u Mrákotína — byl by — lovčí ho také zná.

Jan (prudce). Tak už máte někoho — Dobře. Uvidíme. Připomeň mně.

Purk. (spokojeně se klaní).

Výstup sedmý.
Margreta, Alena, předešlí.

Margr. (s poklonou). Tu ta panenka. Stihla jsem ji u komory její tety.

Jan. Přijde-li také teta? Marg. Jak by nechala svého holátka! Provázíť ji — i za milým.

Alena. Není pravda!

Marg. Nebyla-li s tebou v Rakovníku?

Purk. Za tím žákem, Milosti — rač věděti, jenž u hájovny —

Marg. Jeť to žák nekázaný, škol prý v Praze nedbá.

Alena (se usměje a hledí na Jana).

Jan. Jak to víš?

Marg. Od ctných lidí — Kateřina Tobešova, měštěnínka —

Jan (zapomenuv se s posměškem). A Marta věnečnice —

Marg. (překvapena). Tvá Milost ráčí? —

Jan (vzpamatuje se). Bylať kdysi na Hrádku —

Výstup osmý.
Maří, předešlí.

Maří (k Aleně). Proč jsi nečekala? — A co se stalo?

Alena (jí vstříc). Mlč — mlč! Je tu —

Maří. A kdes tady se vzala? (Shlédne Jana.) Jak? (Chce k němu.)

Alena (tiše tetě). Nehlas se k němu!

Purk. Milosti král., tuť polesného —

Jan (zapomenuv, živě). Ej, vždyť my se dobře známe. Chodívám —

Maří. Ba věru, k mému zeti.

Purk. K zeti?!

Marg. Tenť v Rakovníce!

Jan (vážně). Ale býval u vás v hájovně.

Alena (tiše tetě). Je tu za krále.

Maří. Ah — Jan. Tomu juž kolik let — (vážně). Za tu dobu se mnoho změnilo. — A — nejvíc tu s Alenkou. — Žaloby na ni slyším. —

Maří. Od těch tady?

Jan. A vážné. — Nuž tedy rozsoudím (k Aleně a Maří) a přísně jak řád káže.

Purk. (spokojen). Milosti!

Marg. (k Maří). Slyšíš?

(Venku se ozve troubení.)

Purk. Někdo je u brány! (Obrátí se.)

Jan (kvapně k Aleně). Chyba, král!

Purk. (k Janovi) Toť snad m. Purkart.

Alena. Pro Bůh! To by bylo!

Výstup devátý.
Hradský pacholek, předešlí.

Pacholek. Polesný Jíra žádá do hradu.

Purk. Ej, právě vhod.

Marg. (k Maří a k Aleně). Jako na zavolanou.

Jan. Je-li sám?

Pacholek. S Dobroničkou a jakýs mladý s nimi.

Alena (si vzdychne, k Maří). To je král.

Jan (na okamžik zaražen). Co teď? — Pusť je.

Pacholek (odejde).

Purk. Milosti, ať Jíra uslyší. — Však se mně ještě vysmál i s tou kolébkou, i když jsem mu o tom sagitáři Rakovnickém povídal. —

Jan. Kdy?

Purk. Na večer. Obořil se na mne takovým tvrdým hlaholem — a pacholky mně zahnal — Milosti — před mýma očima — a smál se — a ta tu — také —

Výstup desátý.
Jíra, Dobronička, král, předešlí.

Jíra (nahoře). Kde v horoucím pekle —

Dobron. (za ním).

Král (v pozadí k Jírovi). To ten student —

Jíra. Ten! (Vida Alenu s Maří.) A ty s ním!

Purk. (hledí vzhůru vítězně, krále nevida dobře). Jako na zavolanou.

Alena (tajně k Janovi). Pro bůh, ustaň — víš, co král ti řekl.

Jan (jenž se ani neohlédl, jakoby krále neviděl). Nelze, ať se děje cokoliv. — Zkusím. —

Purk. (k Jírovi). Jen vejdi. Jeť tu Jeho Milosť král.

Král (prudce). Jak? Dosud král?

Jíra (obrací se ke králi). Milosti. —

Král. A jak by mne neviděl. — Počkej. Co tropí?

Jan (k purkrabímu). Tys žaloval na hajného.

Jíra. Na mne?! (Sestoupí prudce několik schodů.)

Král. Ej, soudí!

Purk. Milosti, jáť myslil, že s tou dívkou —

Jan. Měj strpení. Žeť tobě polesný činí mnohé na příkoř.

Jíra. Já? haha. — Že mu vyháním stádo z králova lesa, když nespravedlivě tam pase, na svých určitých platech a pastvách dosti nemaje?

Jan. Je-li to pravda?

Purk. Milosti, každé ovce nelze uhlídati.

Jíra. Ale celé stádo, (obrací se nahoru ke králi) Milosti. —

Král (kyne dolů). Tam! — (Pro sebe.) Uvidíme.

Jíra. A pravda — a ještě jiné příkoří, jen ať poví — že jsem mu také psy zastřelil, protože (nahoru) bez kyje běhají.

Král (kyne dolů). Jíra. Ano — Bez kyje.

Purk. Milosti. Když někdy psík na píď zaběhne —

Jíra. Psík! Draví hafani a ne na píď, na hony hluboko.

Král (zapomenuv se). A hubí zvěř a dáví. A co lovčí?

Purk. Jak? Toť zas ten Rakovnický student. Co ten tu?

Marg. (plná zvědavosti snaží se, aby domnělého studenta uviděla).

Jan (neobraceje se). Ten helmbrechtník, jak jste povídali.

Purk. Ten, jenž u hájovny, u dubů —

Jan (rychle k purkrabímu). A cos prve mluvil, že jak živo nebylo tolik pytláků a lesních škůdců —

Jíra. Tak? Ale největší je on — Tenť by měl státi s parohy v trhový den na pranýři. To proto je najednou tolik škůdců, aby mne odtud odklidil — Hrozilť mně. (Obrací se ku králi.)

Jan. Mladého jsi mně za Jíru nabízel, ten že už věkem mdlí.

Jíra. I na pekelný řetěz —

Král. Tolik už zvěděl?

Jan. Že lovčí o něm ví. Ví-li?

Purk. Ví — pravdať.

Král. Přiznává se —

Purk. (ke králi). Co zas to holoplíště, Milosti.

Dobron. Pro bůh, holoplíště!

Purk. Milosti, rač dovoliti — jáť myslil —

Jan. Tu dívku.

Purk. Jeť tak smělá, stáří sobě za na nic neváží. Ještě včera, když jsem ji napomínal, naschvál, v smilné bujnosti vysoko táhnouc hlavu nesla, hřbet zkřepčila a ústa marným, světským zpěvem prznila — Však hle — zas se směje — A nestoudná je!

Jan (prudce). Jak! Dokaž!

Král. Dokaž.

Park. Sama se přiznala, že má čtyři — čtyři milé — Král (se směje).

Jan. Jmenuj je.

Purk. První: Dobešův Vít.

Jan (pokyne hlavou, usměje se). Vím.

Král. Toho se nebojí —

Maří. Toho Alenka vodou polila, však ty víš.

Purk. (rychle). Druhý: Beneš z Bud.

Jan (zase tak). Ej —

Maří. Na toho psa poštvala.

Jan (k purkr.). A třetí?

Purk. (ukáže na krále). Tuť ten partéka Rakovnický.

Alena } (se usmívají, hledí na krále).
Maří
Mysl.
Dobron.

Král. Ó, už bude mít brzo zas jiného.

Jan. Nehněvá se — (K purkrabímu.) A ten čtvrtý?

Park. Toho jménem neznám, ale sama z večera — když jí z lesa zpíval, řekla, to že ten čtvrtý.

Alena. Ten apotečník.

Purk. (žasne, tuše zlomyslnosť). A smála se mně a kolébce! Tvé Milosti purkrabímu!

Marg. Jistěť ta dívka čaruje.

Purk. Toť káry zasluhuje. (Vzpomene si.) — A líbala se —

Jan (rychle). To vím —

Král. Důkazů netřeba.

Maří (k Aleně). Slyšíš!

Jíra. Tedy přece! —

Král. Nemohla za to.

Jan. Nuž — (Zarazí se.) Toť všecko trestu zasluhuje. (Ohledne se po králi.) Kolébku sem.

Král. Co myslí?

Purk. (překvapen). Kolébku? Teď Milosti?

Jan. Teď, a sem, do prostřed. Král. Ej — dobře, dobře!

Purk. Jdu pro pacholky.

Jan (ohlédne se po králi).

Král (kyne, že ne).

Jan. Nač pacholky! Plachtu dolů.

Marg. (ji odklidí).

Jan (k purkrab.). Sem ji dotáhni.

Purk. Já? Kolébku táhnout? Milosti je — tu (ukáže na Dobroničku.)

Král. Nic. nic.

Jan. Nic, nic. Řekl jsem (k Marg.) a ty mu pomoz! (Ohlédne se zase po králi.)

Král. Tak! Tak!

Purk. (s Margretou táhnou kolébku).

Dobron. Koho budou kolébat?

Maří. Nás ne — a vidíš, že je květovaná.

Dobron. A to jsou divné květy.

Král. Sluší jim to.

Purk. (zarazí, vzpurně pohlédne na krále, pak k Janovi). Milosti, to holoplíště —

Jan (nedbaje). Dál, jen dál, tak.

Purk. (zahanben, rozzloben chce odstoupiti).

Král (nedočkavě). A teď na ni!

Jan. A teď na ni! — (K purk.) Ty!

Marg. Svaté rány!

Jan. Na cti utrhals tu Aleně a hroze jí kolébkou znectil. —

Jíra. Ten mluví!

Purk. Pro takové děvče, já starý zeman —

Král (rychle v před, ostře). Na cti utrhat, to-li po zemansku? A jak s úřadem? Udři, utrhni, užij úřadu pro sebe, pro strýce a Bůh ví jaké tetěné bratry, tak, není-li pravda? Purk. (zmaten). Jakže — ten —

Jan (klaní se králi). Milosti královská — (Ustoupí.)

Purk. Král. Milosti? (Hledí na krále a zase na Jana.) A ty —

Jan. Jsem ten helmbrechtný student z Rakovníka.

Marg. Rány boží!

Purk. (náhle prudce). To není pravda, toť všecko nastrojeno!

Jíra. Snad s m. Purkartem?

Purk. (zarazí se, ale juž rychle). A kde je, nehledá-li krále? Ještě ho nemá.

Král. A ty máš zrovna dva.

Purk. Obě šelmy — oba potutelné partéky (k Jírovi) a tys je na mne nalíčil.

Jíra. Osidlo v tom je, ale já ho nestrojil a tys sám do něho vlezl samochtě, tam u hájovny. Jeho Milost jsi pustil, a tu toho (Jana) poctivě jsi odvedl.

Jan (vesele). A od brány mnes ty králem udělal.

Purk. Do věže s tebou!

Král. A ty na kolébku!

Purk. Já? Purkrabí? Vy všichni jste spiklí — král po lesích honí, a ty —

Král (se směje). Mám-li svolat svědky, že já jsem já? (Vážně a přísně, vztáhna pravici.) Znáš-li sekryt královský?

Purk. (se lekne). Se — sekryt — (Skloní hlavu, pak v bázni přistoupiv, pohlédne na prsten.) Mi — losti krá — lovská!

Marg. A řekl holo—holo—plístě — (Zmlkne hrůzou.)

Král (ukáže na kolébku). Tam!

Purk. (ke kolébce, těžko, zvolna do ní stoupá).

Marg. (chtěla se ztratit).

Dobron. (ji zadrží). I pojď také trochu. (Ukazuje kolébání.)

Král (k Marg.). Za ním!

Marg. Já — na kolébku — pro rány! —

Maří. Je pěkně malovaná. Jan. Co řekne Marta věnečnice!

Král. Vezmi stolici!

Marg. (tak učiní).

Král. Sedni a kolíbej.

Marg. (odvrátí tvář na levo, kolebe).

Purk. (odvrátí tvář od Margrety).

Jíra. Ještě aby zazpívala.

(Smích.)

Král. Víc! (K purkrabímu.) Jeť to tvůj poslední nocleh na Jívně. A té nám tu nenecháš! (K Marg.) Kolíbej!

(Smích.)

Král. A teď dosoudíme! (K Janovi.) Ty trestu zasluhuješ. —

Jan (kloní se). Milosti král., purkrabí nedopustil, nevěřil mně.

Purk. Óh! —

Jan. A pak, Milosti, běželo o česť Alenino. Rač trestati — rád —

Král. Že soud byl spravedliv — toho nepřím — proto — (k Jírovi). A jsi-li ty spokojen s tím „hubencem hubeným“?

Jíra. Milosti, na takového školometa je to hrubě dost —

Marg. (ustává kolébati).

Purk. (spustí nohu s kolébky, pak druhou).

Král. A nezastřelí ani veverku. — Aleně však nevadí.

Jíra. Hanba dost. — Myslivecká krev! —

Maří (vpadne). Mladá krev, toť vše, a jak jsem řekla, ohně neupálíš, vody neutopíš, větru neudusíš a mladé krve nepředěláš!

Král (k Janovi). Tať dobrá přímluvci. Jen co řekne Alena. —

Alena. Milosti, já s tetou držím. Marg. (za tohoto hovoru vstala a plaše se ohlížejíc ustupuje, až zmizí).

Purk. (také tak, za ní se vytratí).

Král. (k Dobroničkovi). A ty starý?

Dobron. (překvapen, že ho král oslovil). Já — Milosti — my vždycky spolu — s Alenkou. (Naznačí přátelství, že si své ruce tiskne.)

Jíra. I ty. — Na pekel — (Směje se.) Všecko je proti mně.

Král. Jenom já ne. — Já tě ho (ukáže na Jana) zbavím.

Jíra } překvapeni.
Maří
Alena
Jan
Dobron.

Král. Ať zůstane u mne, v dvorské čeledi. (K Janovi.) Nebude-li ti líto summulae magistri Hispani a jiného učení i examin.

Jan (překvapen radostně). Milosti! (Dodá.) Examin nejméně!

Král. Učit se však musíš. U mne střílet. (K Jírovi.) U tebe se bude doučovat. (K Janovi.) A nebude třeba, abys za duby se skrýval (k Aleně) a ty ho zapírala. (Náhle.) Tak od koho ten prstýnek?

Alena. Milosti, vždyť už ráčíš věděti. Ale rač věřiti, že teprve dnes jsem ho dostala. (K Jírovi.) Vidíš, že Margreta na cti utrhala.

Jíra. No — to vidím (ukáže na Jana), tenť chodí sám, ale —

Alena (lichotně, ukazujíc na prstýnek). A smím ho nosit, dědečku?

Jíra (ku králi). Eh, dobře vyšetří kočka, komu bradu bez odporu může lízati. Král (k Jírovi). A neštěstí nebude žádné. — Ale (ohlédne se po oknu, jímž padá zář vycházejícího slunce) slunce na východu a m. Purkart nejde. — Teď abych já měl strach a dal ho honit, neublížil-li si.

Výstup jedenáctý.
Hradský pacholek, předešlí bez purkrabího a Margrety.

Pacholek. Dva muži, jeden hrubě tlustý, druhý suchý. —

Král. Rychle. — Pusťte je — ať vejdou.

Pacholek (odejde).

Výstup dvanáctý.
Předešlí, bez pacholka.

Král (k Jírovi). Zůstanu zde k vůli m. Purkartovi, ať si odpočine. (K Janovi.) A ty se mnou. (K Jírovi.) Odpoledne na Křivoklát. Přijď tam —

Výstup třináctý.
M. Purkart, předešlí.

M. Purk. (horem; zastaví se na okamžik zamračený, pak suše, s výčitkou). Tvá Milost zde?!

Král (vesele). Vítej, mistře!

M. Purk. (sestoupiv). Hledám — (s důrazem a výčitkou) Tvou Milost celou noc. Rač dovoliti. (Sahá mu na tepnu.) Kdes ráčil být?

Král. Ó jsem jako mník. (Vyvine ruku z jeho.) A byl jsem — Nejprve jsem lovil a šťastně, pak jsem spravedlnost konal — a konat dal. (Ukáže na kolébku.) Uslyšíš. A tu dobrý skutek. (Ukáže na Jana a Alenu.) Ale kde je tvůj společník? Ten ať také vejde —

(Dobronička na pokyn Jírův pro apotečníka.)

M. Purk. (s despektem). Ten apotečník? Parasitus! S tím bylo! V hájovně — A co cestou!

Výstup čtrnáctý.
Apotečník, Dobronička, za ním předešlí.

Apot. (vstupuje kýchne. Bez bylin, bez láhve, s prázdnou brašnou).

Král. Kde máš koření?

Apot. Ach — auveh — všecko za té začarované noci jsem roztrousil. (Kýchne. Sestoupiv hledí na krále a na Jana.) Račtež — mně se zdá —

Král. Jak jsi se vyspal?

Apot. Ach — bídně — (Ohlíží se pořád na Jana.) Hřbetu necítím —

Král. A tady by byla postýlka. (Ukáže na kolébku.) Však bys jí zasloužil, takový frejíř starý.

(Hlahol trubky.)

Král. Co to? (Vstoupne do okna.) Ej, toť naše družina — s nepořízenou. (Vychýlí se ven a kyne.) Tu jsem! Tu jsem!

(Venku veselá fanfara lovecká.)

Král (v plném světle do jeviště). Poznali mne — a teď — (Sestoupí svižně dolů k Jírovi a rodině.) Dobrou noc i dobré jitro — Jděme mistře!

Král } (odcházejí po schodech na horu).
M. Purk.

Jan (chystaje se za nimi, kvapně podá Alence ruku). Na brzkou shledanou má duše a beze strachu!

Alena. A bez žárlení! Jan (podává Jírovi ruku). Teď snad smím. Už nejsem školní partéka —

Jíra (potřese mu rukou). Ani král, a proto vítej!

Jan (kyne jim a odkvapí za králem).

Apot. (udiveně). Tak kdo je vlastně král?

Alena (vesele). Tys byl.

Jíra (za Janem ukazuje). Ten byl.

Apot. A tam ten?

Jíra. Ten je a bude.

Apot. A tato kolébka?

Alena. Ta také byla.

Jíra (kopne do kolébky). A nebude! Pojďte!

Dobron. A naposledy dnes — (Ukazuje kolébání.)

(Zajde za Jírou v pravo, s nímž Maří a Alena odcházejí ohlížejíce se vesele po apotečníkovi.)

Apot. (hledě na rozhoupanou kolébku). To jsem měl štěstí! Tuhle za ten kvíteček údolní? — (Rychle se otočí a chvátá v pravo.) Počkejte! (Kolébka se kolébá.)

(Opona spadne.)