Kočovníci severu/Kapitola IV

Kočovníci severu
Kapitola III	Kapitola IV	Kapitola V

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IV
Autor:	James Oliver Curwood
Zdroj:	CURWOOD, J. O., Kočovníci severu. str. 35-39 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Staněk
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Vé noci přišel studený, drobný dešť ze severovýchodu. V mokrém svítání vyšel Challoner, aby rozdělal oheň, a v dutině pod kořenem smrku nalezl Mikiho a Neewu přitisklé k sobě v pevném spánku.

Byl to medvídek, jenž první uzřel člověka-zvíře, a po krátkou dobu, než se štěně probudilo, Neewovy lesknoucí se oči upíraly se na podivného nepřítele, jenž tak úplně změnil proň jeho svět. Vyčerpání bylo příčinou, že spal po dlouhé hodiny oné první noci svého zajetí a ve spánku zapomněl mnohých věcí. Ale teď mu to všechno zase připadlo na mysl, jak se choulil hloub do svého útulku pod kořenem a tak tiše, že ho slyšel pouze Miki, kňučel pro svou matku.

Toto kňučení probudilo Mikiho. Zvolna se rozmotal z klubka, do něhož se svinul, natáhl své dlouhé a příliš vyrostlé nohy a zívl tak hlasitě, že zvuk dosáhl Challonerova sluchu. Muž se obrátil a uzřel dva páry očí, upírajících se na něj z chráněné dutiny pod kořenem. Dobré ucho štěněte i druhé, kterého polovice scházela, vztyčily se hbitě, jak pozdravil svého pána s neomezenou dobromyslností nepotlačitelného kamarádství. Challonerova tvář, mokrá prškou šedých nebes a bronzová účinem větrů a bouří čtrnácti měsíců ztrávených na severu, rozzářila se v odpověď úsměvem a Miki vrtěl dále ohonem, zkrucuje a stáčeje své tělo groteskním způsobem, vyjadřujícím štěstí, že jeho pán se na něj tak přímo usmál.

Maje celý prostor pod kořenem sobě ponechán, Neewa se zatáhl zpět, až bylo viděti pouze jeho kulatou hlavu a z této tvrze dočasné bezpečnosti plála jeho jasná očka na vraha jeho matky.

Živě byla zase před ním včerejší truchlohra — teplé, sluncem prozářené dno potoka, v němž on a Noozak, jeho matka, honili raky na snídaní, když přišel člověk-zvíře; praskot podivného hromu, jejich útěk do lesa a konec toho všeho, když jeho matka se obrátila, aby se utkala s nepřítelem. A přece nebyla to smrt jeho matky, jež mu nejvíce tanula na mysli tohoto rána. Byla to vzpomínka na jeho vlastní hrozný zápas s bílým mužem a na jeho potomní boj v tmavém a dusivém nitru pytle, v němž jej Challoner donesl do tábora. I teď pohlížel Challoner na své poškrábané ruce. Popošel několik málo kroků a usmál se na Neewu, právě tak jako se dobromyslně usmál na Mikiho, hranaté štěně.

Neewova očka plála.

»Řekl jsem ti včera večer, že je mně líto.« pravil Challoner, hovoře k němu jako k někomu sobě rovnému.

V několika směrech byl Challoner zvláštní, neobyčejný typ na severu. Věřil na příklad v jistou zvláštní psychologii zvířecí duše a učinil zkušenost k své vlastní spokojenosti, že zvířata, s nimiž se jedná a rozmlouvá skutečným lidským způsobem, vyvíjejí často porozumění, jež on svým nevědeckým způsobem nazýval rozumem.

»Řekl jsem ti, že je mně líto,« opakoval, dřepě na patách na loket od kořene, zpod něhož naň plály Neewovy oči, »a to také jest. Je mně líto, že jsem zabil tvou matku. Ale potřebovali jsme nutně masa a tuku. Kromě toho Miki a já hodláme ti to vynahradit. Hodláme tě vzít spolu s sebou dolů k Děvčeti, a jestliže si jí nezamiluješ, jsi nejšpatnější, nejničemnější darebáček v celém stvoření a nezasluhuješ matky. Ty a Miki budete bratři. Jeho matka je mrtva též — zhynula přímo hladem, což je horší než zemříti s kulkou v plicích. A nalezl jsem Mikiho zrovna tak, jako jsem nalezl tebe, těsně lnoucího k ní a naříkajícího, jako by pro něho už nebylo světa. Nuže, vzmuž se a podej mi svou tlapku! Potřesme si pravicí!«

Challoner vztáhl ruku. Neewa byl tak nehybný jako kámen. Před několika málo chvilkami byl by zavrčel a vycenil zuby. Ale nyní byl docela potichu. Toto bylo podle všeho nejdivnější zvíře, jaké kdy viděl. Včera mu neublížilo, ledaže ho strčilo do pytle. A nyní se nenabízelo, aby mu ublížilo. A ještě více, jeho hovor nebyl nemilý nebo hrozivý. Jeho oči změřily Mikiho. Štěně se úplně protlačilo mezi kolena Challonerova a hledělo na Neewu zaraženým, tázavým způsobem. jako by se ho ptalo: »Proč pak nevylezeš zpod toho kořene a nejdeš pomoci při snídani?«

Challonerova ruka se přiblížila a Neewa se tlačil zpět, až nebylo pro něho ani palce více místa. kam by se skrčil. Pak se stal div. Tlapa lidského zvířete dotkla se jeho hlavy. Podivný a hrozný záchvěv pronikl jeho tělem. Ale neublížila mu. Kdyby se tam nebyl vklínil tak těsně, byl by škrábal a kousal. Ale ničeho z toho nemohl učiniti.

Challoner zvolna posunul své prsty k volné kůži vzadu na Neewově šíji. Miki tuše, že se něco okamžitého stane, pozoroval děj vyvalenýma očima. Pak se Challonerovy prsty sevřely a v příští chvíli táhl Neewu ven a držel na délku paže mládě, jež kopalo a svíjelo se a dalo se do takového řevu, že Miki z čiré sympatie pozdvihl hlasu svého a vpadl do mukyplné orgie zvuku. Za půl minuty potom uvěznil Challoner Neewu znovu v pytli, ale tentokráte nechal jeho hlavu vyčnívati a stáhl otvor pytle těsně kolem jeho šíje, upevňuje jej bezpečně kusem řemínku z kozlí kůže. Tak byly tři čtvrtiny Neewy uvězněny v pytli a jen jeho hlava vyčnívala. Byl mládětem v pytli.

Nechávaje mládě, aby se v odporu kutálelo a svíjelo, Challoner dal se do připravování snídaně. Pro jednou nalezl Miki zajímavější událost, než byla tato práce, a stál nad Neewou, jak zápasil a brečel, pokoušeje se marně poskytnouti mu nějakého přispění zdůvodu sympatie. Konečně se Neewa utišil a Miki si sedl těsně vedle něho a pozoroval svého pána s vážnou otázkou, ne-li skutečným nesouhlasem.

Šedé nebe se trhalo slibem slunce, když byl Challoner hotov obnoviti svou dlouhou cestu na jih. Naložil své kanoe, nechávaje Neewu a Mikiho až naposledy. Na přídě kanoe udělal měkké hnízdo z kůže, stažené z matky mláděte. Pak zavolal Mikiho a uvázal konec opotřebováného provazu kolem jeho šíje, načež upevnil druhý konec tohoto provazu kolem šíje Neewovy. Tak měl mládě i štěně na téže ohlávce loket dlouhé. Vzav oba dva za týl, zanesl je do kanoe a umístil v hnízdě, jež udělal z kůže Noozačiny.

»Tak, teď buďte, mlaďoši, hodní,« dával jim výstrahu. »Hodláme dnes uraziti čtyřicet mil, abychom nahradili čas, který jsme včera ztratili.«

Když kanoe vyrazilo, šíp slunečního světla pronikl nebem nízko na východě.