Kočovníci severu/Kapitola I

Kočovníci severu
	Kapitola I	Kapitola II

Údaje o textu
Titulek:	Kočovníci severu
Autor:	James Oliver Curwood
Zdroj:	CURWOOD, J. O., Kočovníci severu. str. 5-11 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Staněk
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Bylo pozdě v měsíci březnu, na sklonku orlího měsíce, když Neewa, mládě černého medvěda, spatřil po prvé doopravdy svět. Noozak, jeho matka, byla stará medvědice a jako stará osoba byla naplněna reumatismem a touhou dlouho spát. Tak místo aby se oddala obyčejnému krátkému tříměsíčnímu spánku, právě té zimy, kdy se malý Neewa narodil, spala čtyři měsíce, a proto bylo Neewovi, jenž se narodil, zatím co jeho matka tvrdě spala, něco přes dva měsíce místo šesti týdnů, když vyšli z doupěte.

Vybírajíc toto doupě, vešla Noozak do jeskyně na vrcholu vysokého, pustého hřebene a odtud shlížel Neewa po prvé do údolí. Na čas, přicházeje z temnoty do slunečního svitu, byl oslepen. Mohl slyšeli, čichati a hmatati mnohé věci, dříve než mohl viděti. A Noozak, jako by zaražena tím, že shledává teplo a sluneční záři místo zimy a sněhu, stála po mnoho minut, zkoumajíc čichem vítr a shlížejíc na své panství.

Po dva týdny časné jaro konalo svou zázračnou proměnu v onom podivuhodném severním kraji mezi Jacksonovým Kolenem (Jackson’s Knee) a řekou Shamattawa a od severu k jihu mezi Božím jezerem (God’s Lake) a Churchillem.

Byl to nádherný svět. S vysokého, skalnatého cimbuří, na němž stáli, vypadal jako veliké moře sluneční záře s ojedinělými pouze kusy bílého sněhu tam, kde jej zimní větry vysoko nakupily. Jejich hřeben zdvíhal se z velikého údolí. Na všech stranách kolem nich, až kam by bylo dosáhlo lidské oko, byly modré a černé plochy lesa, třpyt jezer zčásti ještě zamrzlých, lihotání slunečního světla v potůčcích a řekách a zelenající sě volné prostory, z nichž se zdvíhaly vůně země. Tyto vůně stoupaly jako posilující lék a potrava k nozdrám Noozak, velké medvědice. Tam dole kypěla již země životem. Pupeny na topolech se mocně nalévaly a div již nepukaly; traviny vysílaly něžné a sladké výhonky; camassie^[1] plnily se šťávou; americké bramboříky,^[2] psí zub^[3] a claytonie^[4] spěly vzhůru do teplé sluneční záře, zvouce Noozak a Neewu k hostině. Všechny tyto věci čichala Noozak se zkušeností a znalostí dvacíti let života, jež měla za sebou — lahodnou vůni smrku a jedle nízké; vlhkou, sladkou vůni leknínových kořenů a rostoucích cibulí, jež přicházela z rozmrzlé bažiny na úpatí hřebene; a nad všechny tyto věci vůni země samé, překonávající jejich osobitou sladkost v ještě větším záchvěvu života!

A Neewa je čichal. Jeho ohromené tělíčko se třáslo a zachvívalo po prvé vzrušením života. Byv ještě před chvilkou v temnotě, shledal se nyní v zemi divil, o níž se mu nikdy ani nesnilo. V těchto několika málo minutách Příroda naň působila. Neměl znalosti, ale pud se v něm zrodil. Věděl, že je to jeho svět, že slunce a teplo jsou pro něj a že sladké věci země zvou jej do jeho dědictví. Skrčil svůj hnědý nosík a čichal vzduch a měl pronikavý pocit všeho, co bylo sladké a čeho bylo si přáti.

A naslouchal. Jeho zašpičatělé uši byly obráceny dopředu a vzhůru k němu stoupal hlas probouzející se země. I kořínky trav patrně zpívaly ve své radosti, neboť celým oním slunným údolím nesla se tichá a bzučivá hudba kraje, jenž byl v míru, poněvadž byl prost lidí. Všude zaznívalo šplounání plynoucí vody a on slyšel zvláštní zvuky, o nichž věděl, že je to život: cvrlikání skalního vrabce, stříbrozvukou píseň drozda s černým hrdlem dole v bažině, pronikavý chvalozpěv nádherně zbarvené sojky kanadské, pátrající po hnízdišti v houští sametových jedlí balšámových. A pak, daleko nad jeho hlavou, pronikavý skřek, který jím zachvěl. Byl to zase pud, jenž mu řekl, že v onom skřeku je nebezpečí. Noozak vzhlédla a uzřela stín Upiska, velikého orla, jak se vsunul mezi slunce a zemi. Neewa uzřel stín a přikrčil se blíže ke své matce.

A Noozak — tak stará, že pozbyla z polovice svých zubů, tak stará, že ji kosti bolely za vlhkých a zimavých nocí a její zrak se kalil — nebyla přece ještě tak stará, aby nehleděla dolu s rostoucí radostí na to, co viděla. Její duch putoval za pouhé údolí, v němž procitli. Tam daleko za lesními stěnami, za nejvzdálenějším jezerem, za řekou a plání byly neomezené prostory, jež jí daly domov. Slabě k ní doléhal zvuk, jehož Neewa neslyšel — skoro neslyšitelný hukot velikého vodopádu. Byl to tento hukot a bublání tisíce potůčků plynoucí vody a vánek, vanoucí balšámovými jedlemi a smrky, co způsobovalo jarní hudbu ve vzduchu.

Noozak vydala posléze hluboký vzdech ze svých plic, a zamručevši na Neewu, jala se zvolna první sestupovati cestou mezi skalami k úpatí hřebene.

V zlaté prohlubni údolí bylo dokonce tepleji než na vrcholu hřebene. Noozak šla přímo ke kraji bažiny. Půl tuctu vlhovců rýžových^[5] vzneslo se s takovým třepetáním perutí, že Neewa jím byl skoro povalen. Noozak si jich ani nevšimla. Potáplice se ozvala kvíkavým protestem, když se Noozak tichým krokem objevila, a provázela ji drsným jekem, jenž zježil Neewovi srst na hřbetě. A Noozak si toho ani nevšimla. Neewa pozoroval tyto věci. Jeho oko na ní spočívalo a pud již okřídlil jeho nohy pohotovostí k běhu, kdyby matka snad dala znamení. V jeho směšné hlavičce rozvíjelo se velmi rychle poznání, že jeho matka je velmi podivuhodné stvoření. Byla podle všeho největší živá věc — to jest největší, jež stála na nohách a pohybovala se. Věřil tomu snad po dobu dvou minut, než přišli na konec bažiny. A zde se ozvalo náhlé zafunění — praskot kapradí — nemotorný pohyb ohromného těla bahnem, sahajícím po kolena, a obrovský los, čtyřikrát tak veliký jako Noozak, vyrazil v živém útěku. Neewovi div oči nevystoupily z důlků. A přece Noozak si toho ani nepovšimla!

Tehdy skrčil Neewa svůj drobný nosík a zavrčel, právě tak jako vrčel nad ušima a srstí Noozak a na klestí, jež tahal po černé jeskyni. Slavné pochopení mu vzešlo. Mohl vrčeti na vše, nač jen chtěl, nezáleželo na tom, jak to bylo veliké. Neboť všechno prchalo před jeho matkou Noozak.

Po celý tento první slavný den Neewa objevoval věci a každou hodinu se mu víc a více vštěpovalo přesvědčení, že jeho matka je nepopíranou vládkyní celého tohoto nového, sluncem ozářeného panství.

Noozak byla pečlivá, stará medvědí matka, jež odchovala svou dobou patnáct nebo osmnáct rodin, a cestovala velmi málo tohoto prvního dne, aby se útlé nohy Neewovy trochu otužily. Sotva opustili bažinu, vyjma že zašli do blízké skupiny stromů, kde Noozak použila svých drápů, aby rozdrásala smrk, tak aby se dostali k šťavnaté a mazlavé hmotě hned pod korou. Neewa měl tento zákusek rád po hostině z kořínků a cibulí a pokoušel se rozdrásati strom na svůj vlastní vrub. V poledne byla Noozak najedlá tolik, až se jí nadmuly boky, a Neewa sám — mezi mlékem své matky a mnoha ždibci jiných věcí — vypadal jako přeplněný lusk. Vybravši si místo, kde sklánějící se slunce vytvořilo teplou pec z veliké bílé skály, líná, stará Noozak lehla si, aby si na chvilku zchrupla, zatím co Neewa, potuluje se kolem a hledaje svého vlastního dobrodružství, octl se tváří v tvář lítému brouku.

Byl to obrovský dřevožrout, dva palce dlouhý. Obě jeho bitevní klepeta byla černá jako uhel a zakřivená jako železné háky. Byl bohatě hnědé barvy a v slunečním světle leskl se jeho kovový pancíř oslňujícím leskem. Neewa, leže docela na břiše, pohlížel naň se srdcem rychle bijícím… Brouk nebyl vzdálen více než stopu a postupoval! To bylo při tom zvláštní a dosti zaráželo. Byla to první živá věc, s níž se toho dne setkal, jež neutekla. Přibližuje se zvolna na svých dvou řadách noh, brouk způsoboval praskavý zvuk, jejž slyšel Neewa zcela zřetelně. S bojovnou krví svého otce Soominitika, posiluje se k dobrodružství, vystrčil váhavou pracku a ihned Chegawasse, brouk, nabyl velmi zuřivého vzhledu. Jeho křídla začala bzučeti jako pila, jeho klepeta se otevřela, že by byla mohla obsáhnouti lidský prst, a on se pohyboval na svých nohách, až to vypadalo, jako by provozoval nějaký tanec. Neewa odtáhl pracku a po nějaké chvilce Chegawasse se utišil a znovu jal se postupovati.

Neewa nevěděl ovšem, že zorné pole broukovo končí se asi čtyři palce od špičky jeho nosu; situace byla tudíž hrozivá. Ale nebylo vrozeno synu takového otce, jako byl Soominitik, aby utekl před broukem, ani v devíti týdnech věku. Zoufale vystrčil opět svou pracku a na neštěstí pro brouka jeden z jeho drobných drápů dal broukovi polovičního Nelsona a přidržel Cliegawassa na jeho lesklých zádech, takže nemohl ani bzučeti ani praskati. Veliká radost zaplavila Neewu. Palec za palcem přitahoval svou tlapku, až se brouk octl v dosahu jeho ostrých zoubků. Pak ho očichal.

To byla vhodná chvíle pro Chegawassa. Klepeta se zavřela a Noozačina dřímota byla přervána náhlým jekem nejvyšší muky. Když zdvihla svou hlavu, Neewa válel se sem a tam, jako by měl záchvat. Škrábal, vrčel a prskal. Noozak ho několik okamžiků zkoumavě pozorovala, pak se zvolna pohnula a šla k němu. Jednou velkou tlapou jej převalila — a uzřela Chegawassa, pevně a umíněně připojeného k nosu jejího potomka. Položivši Neewu na záda tak, aby se nemohl pohnouti, popadla brouka mezi zuby, kousala zvolna, až Chegawasse povolil, a pak jej spolkla.

Odtud až do soumraku ošetřoval Neewa svůj bolavý nos. Krátce před tím, než se setmělo, Noozak se schoulila u veliké skály a Neewa povečeřel. Pak se uhnízdil v ohbí jejího velikého, teplého předloktí. Přes to, že ho bolel nos, byl šťastným medvědem a na konci svého prvního dne cítil se velmi statečným a velmi nebojácným, třeba mu bylo teprve devět neděl. Přišel do světa, patřil na mnoho věcí, a nezvítězil-li, aspoň slavně prošel dnem.

---

1. Camassia eseulenta camas nebo quamasli), rostlina liliovitá, jejíž cibule pojídají severoameričtí Indiáni. — Pozn. překl.
2. rostlina prvosenkovitá s květy tvaru bramboříku na vysokém stvolu (Dodecatheon Meadia). — Pozn. překl.
3. rostlina liliovitá, zvaná také kandík (Erythronium dens canis). — Pozn. překl.
4. druh šruchy (Portulaca), pojmenovaný podle angl. rostlinopisce Claytona. — Pozn. překl.
5. Čeleď řádu pěvců; pták velikosti strnada pustoší rýžová pole ve Spojených státech. — Pozn. překl.