Knihy veršů/Z kraje

Knihy veršů Jan Neruda
Loretánské zvonky	Z kraje	Ohlasy italských národních písní

Údaje o textu
Titulek:	Z kraje
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 161 - 168.
Licence:	PD old 70

Podřímlo i moje srdce

Ve polední palné záři
leží háj tichounký, tichý.
List se skrývá v stínu listu,
strom se skrývá v stínu stromu,
list i strom tichounce dřímá.
Ba i ptáček ustal v pění —
ticho — ticho — a v tom tichu
jako dětské ve kolébce,
nad níž závoj zlatý rozstřen,
podřimlo i moje srdce.

Bázliv v proud se blaha dívám

Divocí jsou hoši v kole,
bujny jsou ty jejich holky —
v každé noze jarní síla,
v každé tváři jarní růže,
v každé ruce jarní chvění,
každé oko náruživé!

Tichý měšťák nezávidím
venkovanům toho blaha,
ano těším se i z něho!
Tiše zpívám píseň s sebou —
teskně zní však v mojí lebce,
je mně, jak bych ani hoden
nebyl podobného blaha,
je mně, jak bych vržen na břeh
smutně zřel ve proudy živé,
bázliv v proud se blaha díval!

Jen ty tony scházející

Chudák starý kolovrátek,
jeho hlas už přeskakuje,
chvilku hlučí, chvilku mlčí,
jako by se dech mu krátil.

Divno, že ta bujná chasa,
zpívající, výskající
předce celou píseň slyší,
a že v sluch můj unavený
jen ty němé, bolné tony,
jen ty tony scházející
jako vzdechy zalehají!

Hochu, malý hochu

Hochu, malý hochu
s buclatou tou tváří,
s přizrzlým tím vlasem,
s lesknoucím tím okem!
Ještě jsem tě nikdy,
hošíčku můj drahý,
zahálet nespatřil!
V jedné ruce koláč,
v druhé ruce chleba,
dásně v plné práci,
a to od bílého
rána do večera,
to v košilce v síni,
to když po zahradě
v sukynce se touláš.

Ještě jsem tě nikdy,
hošíčku můj drahý,
zahálet nespatřil!
Jenom někdy není
koláč v pravé ruce,
za to ale se v ní
bílá lžička blýští.
Ještě jsem tě nikdy,
hošíčku můj drahý,
zahálet nespatřil!
Jenom někdy chvilkou
dáseň odpočívá,
když se na mne, hochu,
jako kvítko směješ,
když se tváře tvoje
jako růže šíří
a když rtíky tvými
malé zoubky svítí.

Kdož jí poví

Srdéčko ji mladé bolí —
kdož jí poví, kdož jí poví,
zdaž ten hoch, na nějž si myslí,
zdaž si také myslí na ni! —

Ve svatvečer po večeři
vyšla tiše ze světnice,
tiše ku krbu přistoupla.
Krb dnes nadchnut věštčím duchem,
dnes se děvče pravdy doví;
bude-li v něm oheň vidět,
všechen statek její shoří,
bude-li v něni hudbu slyšet,
nechť si rychle věno strojí,
uslyší-li modlícího,
nechť se k smrti připravuje.

„Jmeno boží!—Pověz ty mně,
jaký soud mne očekává!“
Bázlivě se nyní shýbá —
slouchá — slouchá, jak bezdechá
ruku k srdci přitiskuje.
Aj tu z krbu jak by kroky,
krátký šramot a zas ticho —
krátké ticho — — ty můj bože —
vždyť to hlas je modlícího,
vždyť to hlas je rozechvělý,
třesoucí se otčenášek!

K smrti zbledla — nazpět skočí —
nemůž' dál, neb náhle mužská
silná páž ji obejímá.
Ohlídne se — leží v rukou
hocha, na nějž stále myslí,
k němuž její srdce stůně.

„O srdnatá čarodějko!
vždyť to já jsem otčenášek
modlil se zde nahlas za to,
že jsem konečně tě našel
o samotě, beze svědků!“

Vyletěl skřivánek v pole

Vyletěl skřivánek z pole,
teskně volá, zmaten lítá,
že byl z hnízda vyplašen.

Nestrachuj se, milý ptáčku,
 ti dva lidé dobří věru
sotva hnízdu ublíží.

Měkounké si sami hnízdo
vedlé tvého, milý ptáčku,
pro svou lásku vyhlídli. —

Což jsi zpěv svůj zakopala

„Sestřičko má roztomilá,
což jsi zpěv svůj zakopala?
Jindy jsi už od svítání
do soumraku zpívávala,
jako ten skřivánek v poli.
Což ti láska písně vzala?“
„„Nevzala, o ne, sestřičko,
snad by ještě přidávala?
Kterou mohu ale zpívat
nyní píseň ? kterou — když má
hoch můj tak dlouhánské jmeno,
že mně v žádnou píseň nejde!""

Stará chatrč

Stará chatrč, na ní stříška,
pozapadlá, vetchá, vlhká,
na ní mech a v mechu tráva,
jako na prastarém hrobě.

Věru bych se sotva divil,
kdyby náhle z vlhké stříšky
vyrosť kříž jak nade hrobem;
věru bych se sotva divil,
kdyby náhle na té stříšce
klečela babička stará
žehnající, modlící se
za nějaké tiché srdce,
jež tam dole dávno mrtvo.

U studánky

U studánky stojí děvče,
mladé jako strůmek mladý,
bledé, jako rubáš z kmentu.
A na nebi bílý měsíc,
kolem něho vodní kolo,
jak by ze studánky hleděl.

      „Povídala matička má,
      že se dítky z vody rodí,
      ze studánek vylézají.
      Dobře tedy vykonáno,
      že jsem to své malé děcko
      v studánku zas uschovala!“