Knihy veršů/Otci

Knihy veršů Jan Neruda
Legenda o chudobě	Otci	Matičce

Údaje o textu
Titulek:	Otci
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 123 - 131.
Licence:	PD old 70

Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.

Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou Velkonocí.

Cítím, jak ty mocné zvuky
moje srdce budí,
jak se srdce rozzvonilo
v třesoucí se hrudi.

Rozzvonilo jak za dávných,
jak za dětských časů,
když jsem ještě rozumíval
kovovému hlasu.

A teď zase srdce zvučí
hučí, porozumí,
v rozechvělé pobožnosti
v chorus zvonů šumí.

Letí s sebou, šumí s sebou,
celo rozechvělé,
jak by putovalo k Římu
ve kovovém těle.

Skáče, jako v dětském těle
dětské srdce skáče
bože, zvuk ten k smrti smutný,
kdož to, bože, pláče?

Jaký zvonův šumem zvoní
zvonek pronikavý? —
jeho zvuk jak smrtná trýzeň,
jako uhel žhavý!

Zvonku truchlé naříkání
v srdce náhle padne,
že mu zápal horký, žhavý
náhle v ledy zchladne.

Znám tě, znám tě, zvonku pláče,
znám tvé naříkání,
vždyť jsi předrahému otci
zvonil k umírání!

Vždyť tvůj pláč mně srdcem mojím
věčně, věčně zvoní,
vždyť i v radovánkách náhle
moji hlavu skloní!

- - -

Vždyť mne ze dne vzvoníš v noci,
z noci vzbudíš ke dni —
zvoniľs otci ku hodince
a to ku poslední!

- - -

Těch žhavých zvuků umíráčka,
těch nikdy nezapomenu,
vždyť jsem je nehty vryl v svá prsa
a čelem vtlačil ve stěnu.

Vždyť jsem je vdychal ve své plíce
a posud mne tam dusily,
že i mé písně umíráčkem
v svět krásný zvonit musily.

- - -

Otec pomalu umírá
jako naděj zmírající,
ret se hýbe, jak by předce
ještě nechtěl „s bohem!“ říci.

Brzo, brzo dojde míru,
o bolesti snad už neví,
ale syn — ten si až zoufá,
že mu bol dán bez úlevy.

V prsa prázdná bůh sám ví co
by se ještě smutku shluklo,
ale srdce přeplněné
malou kapkou už by puklo.

K zemi hledí oko suché,
oko v uhel rozohněné,
čelo rozpálené, horké
tlačí se ku mrtvé stěně.

Oko uhel, čelo plamen
a ta stěna je tak chladna —
bože, což mně neuleví
žádná slza? žádná — žádná?

- - -

Dále, chaso pomáhačská,
přibiju si sám ty hřeby!
Nemohu si sám zavříti
dvéře k ztracenému nebi?

Jediný mne milovával —
a vy pomáhat teď chcete? —
Kdo si lásku pochovává,
může sám stát v šírém světě!

- - -

Nad hlubokým, tmavým hrobem
černá rakev se tu vznáší —
ach tak černá, že mně černosť
všechno světlo z oka plaší.

Že mně rozum rozplašila,
až ta hlava k prsoum sklesla,
až ta lebka kolotá se
jako loďka beze vesla.

Byla by mne umučila
snad ta nekonečná muka,
štěstí moje, že mne náhle
vyrušila cizí ruka.

Štěstí moje, že tak náhle
slova ruší sen můj těžký:
„Nemá se snad otčenášek
předříkávat pouze česky?“

- - -

Otce zde už pochovali
v tmavou hlínu přehluboko —
posud žádná, — žádná slza,
posud jako troud mé oko.

Posud ani jedna horká
slza neskanula k hrobu,
aby vykouzlila kvítek
nade rovem v jarní dobu.

Prsa by se rozskočila,
rozskočilo by se čelo —
což ni k jedné slze nemůž'
rozkvést moje mladé tělo?

Ve mdlobě se hlava náhle
k přítelovým prsoum sklání —
„Aj proč jste se nevyplakal —
máte to jen z přemáhání.“

- - -

Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,
a u hrobu ta pýcha zlá
se v nás zas obou budí.

Jsme blízko zas i daleko,
jak jsme si vždycky stáli,
zas rozpínáme ruce své,
bychom se neobjali.

Jsme blízko zas, však v oči zas
druh druhu nepohledí,
zas velká láska pojí nás —
a dělí nás zas ledy.

- - -

Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.

A předc stála jakás síla
příkré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jako žijou
dobří ale chladní známí.

Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli — chladně
proti sobě zas jsme stáli.

- - -

Já ležel na rov natažen
a holý rov jsem líbal,
a zdálo se mi, jako by
se rov ten holý hýbal.

A tisknul jsem vždy znovu zas
ku hlíně ret horoucí
a při líbání cítil jsem
tam dole srdce tlouci.

- - -

Kéž dobudu si jména věčného,
kéž vydobudu všechnu světa slávu,
bych nesmrtelností pak ověnčil,
o otče drahý, syna tvého hlavu!

Byľs jedním z těch, jimž svět náš věnem dal,
by pro život se o den oloupili,
a za ten hřích, že žít a cítit chtí,
se vlastní krví bídně vykoupili.

Tvůj život pestrý byl a bohatý
a přemnohé jsi přežil utrpení,
a když si páni spánkem hověli,
budilo chudáka tě kůropění.

A práce celé jaké ovoce ? —
Že zaplatiľs si místo vlastním v hrobě!
Kde jiným po radostech oddech dán,
tam po otroctví mír zakoupiľs sobě.

Nad hrobem strmí prostý, černý kříž
a čtoucím ochotně tvé praví jmeno —
tak bude kříž ten sedm let tam stát —
pak bude také jmeno zapomněno.