Knihy veršů/Mrtvá nevěsta

Knihy veršů Jan Neruda
Jeník	Mrtvá nevěsta	Matka

Údaje o textu
Titulek:	Mrtvá nevěsta
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 63 - 66.
Licence:	PD old 70

Mrtva, ale jak by živa,
jenom z očí smrť se dívá —
sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
zaplakaly, pokropili. —

První noc na márách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
přítelkyně přivolila,
která od dětství s ní žila,
přítelkyně, děvče svěží.

Do lampičky olej vlila
modlitby své rozložila.
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala
strážná dívka už-už spala.

Půlnoc čerstvě dozněla,
dívčina se zachvěla
a jak stěna náhle zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.

„Nejsi mrtva, sestro milá?“
„„Jsem, ach jsem o družko moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem svatby nedožila,
že nemožno mezi vámi,
s mládenci a družičkami
do kola se zatočiti,
do syta se vytančiti!"" —

Sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
poradily, pokropili.

Druhou noc na marách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
ženich sám si nyní zvolil,
jenž s ní od dětství už žil.

Oleje si v lampu dolil,
modlitby své rozložil. —
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala,
spánku moc ho upoutala.

Ještě zvon snad nedozněl,
strážce se už pozachvěl,
jeho tvář jak stěna zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.

„Nejsi mrtva, moje milá?“
„„Jsem, ach jsem, o nebe moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem svatby nepřežila,
že jsem dříve mřít musila,
než jsem lásky zakusila,
že nemožno aspoň k roku
ženou býti po tvém boku!""

Sotva že to pochopili!
Přišly báby, přišli kněží,
poradily, pokropili.

Třetí noc na marách leží;
při ní prodlít na modlení,
obětovat spaní, snění,
matka sama přivolila,
která v lásce s ní vždy žila.

Do lampičky olej vlila,
modlitby své rozložila.
Modlí se a modlí tiše,
ale divného cos tíží,
že už odměřeně dýše,
že se oči mdlobou klíží,
a než půlnoc duchy zvala,
matička už skorem spala.

Půlnoc čerstvě dozněla,
matička se zachvěla
a jak stěna náhle zbledla —
na marách se mrtvá zvedla,
podepřela, tiše sedla.

„Nejsi mrtva, dcero milá?“
„„Jsem, ach jsem, matičko moje!””
„A co tíží srdce tvoje?“
„„Že jsem zbůhdarma tak žila,
že zlá smrt mne dříve zmohla,
než jsem rovna býti s váma,
než jsem potěšit se sama,
sama matkou býti mohla!""