Přeskočit na obsah

Knihy veršů/I. Ze srdce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: I. Ze srdce
Podtitulek: Lístky „Hřbitovního kvítí“
Autor: Jan Neruda
Zdroj: NERUDA, Jan. Knihy veršů.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 200 - 208.
Licence: PD old 70

Ach jakž to srdce divně v prsou bije!
Hned jak by předhánělo mračné povětří,
hned jako hoch, jenž dechu nešetří,
tak tlukotem svým horou, dolem kráčí,
že sotva stín mu věrný jeho stačí.

A náhle v nejdivějším, nejmocnějším hnutí
se zase zastaví,
jak by to hloupé srdce přemýšlelo,
zda má bít dál, zdaž jíti na odpočinutí.

Když nás srdce pobolívá,
náhle se kdys ztiší,
stane jako v přemýšlení,
pak zas dál pospíší.

Tak si srdce hraje jako
tiché dítě stále,
chvilkou tiše — tiše stojí
pak zas bolí dále.

- - -

Mocná řeka krve proudí
srdcem mým se — mocná řeka!
Mnohý s čistými však proudy
písek, mnohá hlína vtéká.

Jakž by mohla čistá býti,
když z všech úhlů světa přišla,
když snad z nejkrajnějších světů
na své pouti ke mně vyšla.

Jakž by mohla čista býti,
když se staletími vlekla,
než-li v to mé mladé srdce
jako potok bujný vtekla.

Kdyby potok jenom obraz
všech těch krajů, všech těch lidí,
které zrcadlil, přinášel —
dost by nesl s sebou bídy!

- - -

V mém srdci je už mrtvo tak,
že těžko říci slovu,
když se kdys srdcem procházím
jak bych šel po hřbitovu.

A všude pusto — jediná
zde kvete ještě růže,
a ta je krásna — krásna jak
jen z krve vyrůst může.

Kde ona roste, krvavě
vždy lístky rozekládá.
ta růže— láska k lidstvu je
a vždy si krve žádá.

Chtěl jsem ji často vyhubit
a dostál svému slovu,
však v zemi zbyly kořeny
a přes noc vzrostla znovu.

- - -

Teď každý žijem truchle pro sebe,
a předce tužeb našich jedin květ,
by v rovnosť, v lásku splynul celý svět
ach dlouhá cesta ještě do nebe!

Druh druha maličkostí klamáme,
co nepřátelství, kolik trapných chvil,
a veliký přec máme, svatý cíl —
jak dlouho ještě, než se seznáme!

- - -

To jaro letos ani nepřichází,
juž duben zde a matka ještě topí
a venku zimní vichr sebou hází
a dláždění déšť drobný, chladný kropí.
U okna dechem omženého sedím
a na ten divný, oranžový žár,
jenž z kamen lítá, v zamyšlení hledím;
tam v kamnech jiskry sem tam lítají,
snad jsou to snové zašlých z jar,
již v dřevě spali dlouho potaji.
Svým světlem ve mhlu oken růže kreslejí
a z růží máj a mládí kouzlejí. —

„Ty starče vetchý, nač tam v dešti stojíš?
Tvé staré kosti mrazík prochvívá
a v šedý vons déšť kroupy našívá, —
což o přístřeší poprosit se bojíš?
Vždyt v světě dosti ještě dobrých lidí
a uvědomělou je u nich dobrota,
a klejou, jak je v světě mnoho bídy
a nevděčnou jak chudá holota.
Ba dobře máš, že o lásku neprosíš
a co ti souzeno, že pevně nosíš.
Nač bys měl shýbat stříbrný svůj vlas —
Ach vlas tvůj! — věru se mi podobá
jak v bujném mládí náhlá choroba.
Snad ještě nevypršel mladý čas,
a velká starosť spíš než velké stáří
si cestky vyhloubala v sešlé tváři ? —
Tvé oko podivně mnou zatřáslo,
jak nedávno by bylo vyhaslo,
nedávno bylo v posled zalesklo,
než nade vším si k smrti zastesklo!
A ret tvůj bledý jak fialka mroucí
nedávno se snad červenal jak růže,
nedávno dával políbení vroucí,
tak vroucí, jak jen mládí dávat může!
Teď zub se bolem ve rty zatíná —
Jdi, starče, jdi, a jen mne nezarmuť,
mám měkké srdce a teď věru chuť
si zahrát na svatého Martina.
Zde plášť můj, vezmi jej a skryj svou nahotu,
zde stříbro, opij se, nač myslet na psotu!“

A kolem rtů mu hraje úsměv skoupý,
a k posměchu se otevrou rty zchřadlé:
„Což více neznáš mne, ty blázne hloupý?
vždyť jsem tvé vlastní srdce pouvadlé!“

- - -

Jen matko „Náděj“ zůstaňte,
syn zná už cestu k dáli,
a na ulici loučit se —
toť by se lidé smáli.

Uzlíček malý, zbytky v něm:
půl bývalého mozku,
a svadlé věnce z jarních dob,
a půle srdce z vosku;

košilka bílá k neděli,
to z bílých, milých ze snů;
z myšlének rubáš spletený,
až po práci kdes sklesnu!

Z uzlíčku boty čouhají,
a mají podšvy silné,
vždyť jsem si na ně kůži dal
z své pýchy neúchylné!

- - -

Milosť! — Můž-li jemný slavík mnohým
krásnějšího slova zapěti?
může-li však noční šedá sova
hrůznějšího také úpěti? —

Strom bych žití svého v zemi vsadil,
krví vřelou denně zalíval,
tlukotem jej srdce okopával,
aby s časem stejně prospíval:

a kdy prsou hrany vyzvánějí,
že jsem smrť si pracně vydobyl,
ze dřeva bych zestárlého sobě
motyku a prkna vyrobil:

motykou a prkny připravil si
jámu, lůžko, jež mne pohostí —
o kéž vichr jámu sám zavěje —
jiných žádných nechci milostí!

- - -

To věčné bolův polykání,
ta věčná stejnost na pohled
to věčně udusené lkání,
ten v tváři kámen — v hlasu led!

Ach jakž bych leckdy člověka rád
si k prsoum túžným přilákal,
na prsou jeho zas jak dítě
se do uspání vyplakal!

Však pak bych nejspíš bratru svému
jed do poháru připravil,
by lidem o hodince slabé
a o mých slzách nepravil.

- - -

Shlížela se vrba u potoku,
skalilo se oko bystrých toků —
nedbá o mne žádný, ba pražádný,
nedbám o žádného, v srdci chladný.

Vítám led, jenž kol hrudi se klade,
vždyť i led má svoje něžné kvítí; —
pěknýmť bodlák v růžovém i sadě,
proč by nemoh' též své trní míti?

- - -

Až umru, přátelé, kéž je to dnes,
ach pohřbete mne někam v temný les,
kde šedé šero v nejjasnější den,
kde chlad a chlad je v nejparnějším letě,
kam slunce padá hravým pruhem jen,
kde v mechu nejdrobnější zvonek květe,
kde zrídka jen si ptáče zavzlyká
ne píseň víc, spíš bolné varování,
a kam se z lidstva jenom utíká
to nešťastné a němé milování.

Sám, sám jsem životem jak lesem šel,
o štěstí, lásce měl jsem jenom sen,
a píseň pěl jsem ve stesku si jen, —
rád bych i mrtev o samotě dlel!