Knihy veršů/Divoký zvuk

Knihy veršů Jan Neruda
	Divoký zvuk	Kolovrátek

Údaje o textu
Titulek:	Divoký zvuk[red 1]
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 9–32.
Licence:	PD old 70

I.

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou —
cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —
cigáni jinam zase zaměří.

„Hej, hoši, počkejte! — jen ještě jednou!“
a než cigáni ku oknům pohlednou
a než se po hlase kdo otočí,
muž mladý, bledý z domu vyskočí.
„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.
„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,
jejž každý mistrem houslí býti prál —“
cigánka mladá zašeptá.

On oddechne si zhluboka —
„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,
cigánská chaso divoká!“

A ruce s houslemi se zase zvednou
a ruka pevněj struny obejme,
že každou strunu nové chvění jme,
a černá šíj se v lásce k houslím kloní —
a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.

Tak zvolna píseň bolná započala,
jak by bol její teprv vyzrával,
tak mocný žal tou písní zahrával,
jak píseň by všech srdcí žalost znala
a po kapkách krev horkou z nich si ssála.
Hned zklamaného srdce doufání,
hned šťastných lidí náhlé zoufání,
hned zmučené bolestným smíchem tváře
a lásky smrť — poslední žití záře;
hned jak se sama šťastná láska mučí
a zas jak slavík mladé písním učí —
tak vše to plně, silně písní plyne,
až náhlý vzdech — as vzdechem píseň zhyne.

Okamžik pomlčí — a náhlý vzkřek
a píseň divoce zas vzduchem letí,
jak po léta když zadržený vztek
své orgie, svou pomstu strašnou světí.
Myšlének běsných v písni celý svět! —
Hoj divokého koně vzteklý let,
jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí
a jemuž oblak dát jen může lemy!
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
či jak by všechny struny náhle pukly,
neb někdo nůž si vrazil do prsou —
cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří
a cimbál ozvěna jak zahučí,
jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —
cigáni jinam zase zaměří.

A za nimi ten bledý, mladý muž,
jak by ho tóny divným kouzlem vedly –
a tváře bledé jak by více bledly
a oči slabé jak by mřely už.
A když se tlupa zastaví,
hrou zase až se unaví,
tu slyšet smutné volání —
„Ten csárdás ještě, cigáni!“

II.

Cigán a puszta — oba stejně němi,
jak skamenělý král ve živé zemi,
a v bujném kraji dva by strmé ledy!
Cigán a puszta, oba pohozeni,
i jejich radosť — květ jen smutný, hnědý,
a v těžké bolesti předc narozený!
Co jediná jen známka života
divoký oheň okem šlehotá,
a jak se jiskry v oku kmitají,
cigánův ohně pusztou lítají.

Jak tmavé listí oranžův žár svírá,
noc v pusztě svírá oheň cigánův,
jenž lehounkých a hnědých ze stanův
v noc černou plamenné jak oko zírá.
Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,
své rudé světlo kolem sebe šíří
a ve vzduch hází jisker záplavy;
kol ohně vysoké cigánův postavy,
své truchlé pusztě nad psa věrnější,
podivný stín ve šerou pusztu hází;
stín ten jak hádě po zemí se plazí,
až s čirou tmou — svou matkou — v jedno splyne
jen malý skok — a světlo tmou zas hyne,
a noc se stává ještě černější.

A jaký život, jaká bujná řava!
Zde bystrá noha v tanci divém skáče
a zvučná struna k tomu písně pláče,
tam zemi holou holá kryje hlava;
zde zase kolem ohně starci sedí
a zamyšleni v plamen tiše hledí;
tam opět děti s tváří živou, hnědou
svá bujná kola mrtvou pusztou vedou
a noze po trávě si skočit velí,
pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —

„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!
Co hraješ, může být, že všechno pěkné,
však každý cigán upřímně ti řekne,
že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.
Tvá hra — vždyť člověk by se rozplakal,
jen samý bol a při tom beze vzteku;
to cigán jiných má pro smutek léků,
když bol ho trýznil, tanec zaskákal.
Zpomínej na matku a na otce,
jak nouzí, bídou byli stísněni,
že k chudobě je svedly nemoce,
že pro chudobu byli plísněni,
pak divoce tvá píseň zavěstí —
jak? — nepoznal’s jich? — holé neštěstí!
Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,
snad sestru, kteréž mladosť ukradli,
snad světem štván jsi byl co hošík nahý,
snad záhy lásky doby ovadly —
to všechno ne? — Nuž, zůstaň mezi námi,
buď bídným člověkem, buď cigánem,
buď cigánem, hoď holí za pánem
a staň se věrných bratrů soudruh chámý!
Až seznáš krásnou naši svobodu
a pro ni mnohou těžkou nehodu
konečně lehce snést se naučíš,
až poznáš vše, co lidské srdce bolí,
až jako zvěř štván budeš parným polem,
až každou bolesť nad tím umučíš,
že žiješ mezi žalářem a kolem,
až smyčec bude žebráckou ti holí,
pak housle tvoje písně zapějou,
že srdce v prsou lidem rozchvějou
a každý bezdech hře tvé slouchat bude!
Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,
a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!
Tak mocně píseň naše dojímá,
že každý za cigána zapláče,
když chvějící se ruka struny svírá,
že pán jak cigán sprostý zaskáče
a žebráka cigána objímá!“

III.

Zavál teď vichr, až se plamen sehnul
a povyskočiv v divoké ty tváře
moc celou vrhnul plamenné své záře; —
však víc v ty tváře oheň nenakreslí,
než divoké sny puszty v ně už vnesly,
ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! —

Zas zavál vichr mrazný, ledový,
jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,
by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! —
vše umlklo a vše se mrazem třese
a vichr mrazný dál se pusztou nese —
snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!

„Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!
Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?
Hej, Janko, udeř znovu na cimbál —“

Zvuk zahučel a letěl v tichou dál
tak chvatně, jak by prodlít zde se bál —
a za ním druhý v chvatném dospěchu.
Cigán se starý mladě vypíná,
divokou píseň kvapem počíná,
divokou píseň — sobě k posměchu!

„Hochu, starý hochu,
kde jsou vlasy černé,
proč se třesou, hochu,
staré ruce věrné?
Hochu, starý hochu,
slepý jsi a hluchý,
sešel jsi už, hochu,
jsi jak ptáče suchý!“ —
,Jakž by vlasy černé
barvu dochovaly,
když je dobří lidé
slinou poplivali!
Tolik v životě mém
ztraceného blaha,
že se ruka třese,
když po něčem sahá;
tolikkrát se lidé

jinak ukázali,
že se konečně mé
oči podvázaly.
Přezdívek tak mnoho
lidmi hromaděno,
že přeslechnu teď už
vlastní svoje jmeno.
Bojím se už všeho,
uzavřel se v sobě,
seschnul, jako ptáče
seschne v zimní době! —

„Tak, Janko! — udeř v cimbál ještě jednou,
nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,
ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,
by letěl čas, než naše ohně zhasnou!“

A znovu zas se cimbál rozzvučí
a tajuplně pusztou zahučí,
snad zalehal kdes do klenutých hrobů
a mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.

„„Žil jednou cigán — však za dávných časů,
snad tenkrát nebyl ještě cigánem,
nebloudil světem lehkým se stanem,
nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.
On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,
on ještě ve svatých se vodách koupal
a v žilách proudila mu klidná krev —
neb život jeho byl jen klidný zpěv.
Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,
a když svou píseň z prsou plných zpíval,
nebylo v písni jara bolestného,
nebylo podzimku v ní žalostného.
Aj tenkrát cigán směl i umírat,
vždyť neodešli bratři ode hrobu
a nemusili hrob ten zapírat
a ulehli si podlé v slední dobu.
Ba směli z hrobu pracím nalákat — —““

„Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?
Dost, milý Janko, dnes to věru nejde —
Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“ —

Ba přešla radosť! — Vše už ulehlo
i plamen už se v popel uschoval,
na nebi měsíc k horám vesloval,
jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.
Ve stanech mnohé mužné, tmavé oko
se zahledělo v nebe převysoko,
jak čísti by v něm chtělo smutný sen,
pouť jakou novou dá as nový den.

IV.

Zas slunce v posled zemi políbilo
a zaplálo ve záři jasné, svaté,
jak před oltářem by se zaslíbilo;
po modrém, hlubném nebi světlo hyne
a jasný obláček jak z vlny zlaté
za sluncem ku západu zlehka plyne.

Zem těžce vzdychá! větřík poskočil
a k houštinám se lesním zatočil,
kde ve větvích se rozložil na chvíli;
teď šeptá list a teď už větev celá,
už celá houština se rozechvěla
a večerní svou píseň zapět pílí.

Však slyš! v to krásné, milé šumění
teď náhle tón za tónem cizí plyne
a tóny podivná se píseň vine —
toť musí člověka být umění! —

Na kraji puszty tiché, přerozsáhlé,
jak v mírné písni vykřiknutí náhlé
se náhle zraku strmá výše jeví;
po skále mechy, známky starých časů,
a tmavá houšť co síla mladých vlasů.

Na skalním kraji bledý jinoch sedí,
a zamyšlen v tu dálnou pusztu hledí —
kam zadíval se, sám snad ani neví!
Své housle rukou obejmuty maje
naslouchá večernímu šepotání
a v šepot větví milou píseň hraje,
že zazní v houšť jak ptačí klokotání.

Ba zdá se věru, vánky lehounké
že vložily se v struny tenounké,
že větřík šeptný strunou zahrává
a její píseň s větrem dozrává
jak radostí, že vše v té přírodě
je s lidským srdcem divné ve shodě.
Teď umlkává už ten větřík milý
a také píseň ku konci už pílí —
a větřík dále pusztou pospíšil
a zpěv se houslí vzdechem utišil.

Muž mladý housle lokty obemknul,
jak by to dívka milovaná byla,
a struny ke rtům vřele přitisknul,
jak ve strunách by také srdce bila.

„Ó housle mé, ty vaše milé zvuky
mých citů stříbrné jsou, jasné zvony,
a nejtajnější mého srdce tluky
naleznou ve vás sbratřené své tóny!
Třesoucích prstů slabé přitisknutí —
a bolestná se píseň vzduchem třese,
zas silné ruky náhlé obemknutí —
a vítězná se píseň vzduchem nese!
Když přitisknu vás k tváři, housle milé,
zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,
že ducha svého v píseň dumnou vpřádám,
že přišla svaté zpovědi už chvíle.
Jak divně vždy to na mne působí,
kdy zpěvným slovem se tak zpovídám
a myšlénky své jako osoby
mně divné mimo sebe uhlídám!
Tu měří oči moje nedůvěrné,
jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,
a srdce cítí, co vystouplo z něho,
že vykoupeno, že víc není jeho.
A štěstí ještě, že v té přírodě
je s lidským srdcem všechno ve shodě,
že příroda se nám zas zpovídá,
v nás myšlének svých obraz uhlídá.
Když slavík v háji píseň klokotá,
má zpěvná struna za ním šepotá;
když proudy vod svou píseň zahučí,
má zpěvná struna se jí naučí;
když vichr píseň mocnou zašumí,
ptám se své struny, zdaž jí neumí;
když bouř svou písní hory roztřese,
ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“

V.

Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýše
a divoké své sny si spřádá tiše.

Ve hloubi tmavých nebes, převysoko
měsíc se houpá jako oko bílé,
jak by se spánek kradl v nebes oko;
a že je hlídač měsíc ospalý,
i hvězdičky se mlhou zakalí
a měří v dřímotě své dlouhé míle.
Jen obláčkové, bůh ví odkud hnáni
a dlouhou poutí k sněhu vybledlí,
si kolem měsíce tam usedli;
po chvilkách některý z nich vyskočí
a kolem měsíce se zatočí
a tvář mu lehkou rouškou pozaclání.

Na pusztě bílá zář jak jíní leží,
jak bílý plášť, v němž ani záhyba —
jen když se oblak nebem kolíbá,
lehounký stín po spící pusztě běží. —

Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí,
že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?
Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu –
už zanesen až k patě strmé skály;
a spěchá k výši, spěchá bez oddechu —
sem tam se mezi stromy zakmitá,
jak by si stíny stromů spících hrály —
už dospěl výš — tam světlá záplava —
a v světle stane dívčí postava,
jak v skalách růže přes noc rozvitá.

Ba je to růže, puszty krásná růže!

Měsíce lhostejná ta bledá záře
se dívá v cigánčiny mladé tváře,
tak krásné, jak jen puszta rodit může.
Jak puszty hnědý květ jsou tmavé líce
a hebké, jak by byly sammetové,
jak jižní rudá krev jsou mladí rtové,
jak černý měsíc tmavé oko plane
a v něm jak hvězd zas jisker na tisíce —
bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!

V měsíce plné záři tiše stojí —
vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.

A asi o krok dál na kraji skalném
muž mladý v zamyšlení dumném sedí,
ku výši tmavomodré tiše hledí,
jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.

Cigánka mladá přistupuje blíže
a celá postava se kloní níže,
až rudý ret a tváře tmavé, hnědé
se přitiskly ku muže tváři bledé.

Ona:

„Ty’s ještě zde, a hvězd už mnoho zašlo
a měsíc svými stříbrnými vesly
postoupil v dál — už naše ohně sklesly —
tys’ zde, což srdce novou bolesť našlo?“

On:

„Já zahleděl se maně do nebe
a myslil, drahá, právě na tebe!
O skloň se, Almo, blíž si přisednu,
a místo abych hleděl do nebe,
do hloubi očí tvých si nahlédnu —
já žiju sen, když žiju bez tebe.
Tvé velké, černé oko s mocným plamem svým
jsouc nyní blaho mé — dřív bylo žalem mým,
v noc proměnilo často mnohý mladý den
a v noci v prsa kladlo těžký černý sen!
Z těch snů jsera jeden, druhých živější
a nad vše hrůzy mnohem divější
si pamatoval — ku strasti snad sobě! —
Tvé oko bylo černým jezerem,
v němž slunce kmit bojuje se šerem,
až přemožen se zemdlen zkonejší
a v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě.
Kol břehu vlnky mocně šplouchaly,
jak srdcem krev, když černá vznikla zášť,
a ku výši svou pěnu stříkaly,
že břeh jak ve pohřební vhalen plášť.
As na krok od břehu, jak k posměchu
slunéčko hrálo lesklém ve mechu,
mech vroubil porozkvětly krásný kraj,
tak krásný jak by zaslíbencův ráj!
Po břehu jsem se truchliv procházel
a vlnek kmit svým zrakem sprovázel
a zahleděl se v černých vod těch smutný klín. —
V tom vlny ztichly —jsou jak hladká zrcadla,
jsou tichy —jak by v srdci zášť už uvadla —
a na dně jejich spatřím bledý muže stín!
Hned spřádám z myšlének svých tenkou nit
a vrhnu do vln umělou svou síť.
Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul,
stín bledý v náruč svou jsem obemknul.
Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,
však než jsem zase hlavu pozvednul.
už z jezera ni slabé, malé sledy —
však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá,
tvé oko plálo jako lampa zářivá.

Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,
jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,
a v oku světlo plesá, hrězd svit neznaných,
k novému plesu rej jat hostí sezvaných —
ach nejsou hosté hvezdy, ni máť zářivá,
toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,
a pakli písně mé k němotě umučí,
zas němé srdce moje zpívat naučí.“

Ona:

„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas
i v prsou mých vzbudily nový čas!
Dřív noha má si pusztou lítala,
a ruka hravá věnce splítala,
teď noha často po poloji prahne
a ruka často na srdce si sálme.
Dřív šírý svět jsem měli za nebe
a vše v něm sloužilo míč ku radosti,
radosti vždy jsem měla do sytosti,
vždyť jsem ji měla sama ze sebe —
teď často bolesť vlastní bez viny
jak tráva z rána rosu setřásám,
a zas jak dítě bez vší příčiny
si divoké své písně zajásám!

Ty’s zanechal svých přátel, domovu
a vyměniťs to s naší svobodou
a počaľs nyní žíti poznovu,
o s puszty syny, s puszty přírodou.
Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkou
u nás jsi jinak strunu naladil,
a struna tvá se stala cigánkou
a cigánku jsi sobě přivnadil.
Máš milenky, jsou cigánky to dvě
a obě vroucně ku svým prsoum vineš,
ty líbáš, tiskneš obě střídavé —
opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!
Kéž mohu všechny tóny přivolat,
jež ve přírodě krásné, zvučné leží,
jež se slavíkem po planině běží,
jež orel z prsou vyrve hrdinských,
když těžko černým mrakům odolat;
kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,
šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,
hlas mužů, zvuky prsou dětinských,
a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —
bych ve překrásnou spojila to pásku
a věnčila tím milenku tvou — píseň!
Pak odměnila by tvou vroucí lásku
a píseň milenka by byla věrná
a vděčná — já jak — puszty dcera černá.“

VI.

Po náměstí lid se krouží
jako v mořských skalách vlny,
a nad lidem vzduch zahučí
jako dravcův křiku plný.

Po náměstí černý lid se
krouží jako v moři víry —
všudy v kole černé oči,
černý vlas a černé kníry.

Nejbujněji ale lid ten
kolem středu místa jasá,
ku csárdási kde zahrála
divoká cigánská chasa.

„Zahráli jste dobře, starý,
zde máš zlato, poděl chasu,
a ty děvo, pohleď v oči,
pozdvihni tu dlouhou řasu.

Csárdásem jsou moje žíly
jako vínem v rozechvění,
nuže — pojď sem, růže černá,
dám ti za to políbení!“

Velká česť to od magnáta,
vždyť cigánka polonahá,
velká česť, že magnát v zlatě
po té plané růži sahá.

Magnát děvče k sobě vine,
jeho dech jí v tváře pálí —
náhlý vzkřek a magnát zlatý
už se sražen v prachu válí.

Rychle ze země se vzchopí
jak oř skleslý zase vzskočí,
divě zajiskřejí kolem
rozohněné černé oči.

„Chopte se mně toho chlapa,
jenžto bije pána svého,
svažte ruce, rozbijte mu
o hlavu ty housle jeho!

Svažte také cigánku tu,
vezte oba k mému zámku,
však tam jeho žárlivosti
vykopáme divnou jamku!“

VII.

V městě Pešti před divadlem
jako k velké poradě
stojí muži, ženy, děti,
rob i šlechtic v hromadě.

Je zde ticho, města hluk se
dál a dále vzdaluje,
a tím tichem teskná struna
cigánova žaluje.

„Hej to csárdás, jaký sotva
z nás zas někdo uslyší —“
zašeptnou si nahlas ženy —
„Ticho!“ —vše se utiší.

Je to csárdás? — vždyť to zní jak
zoufalého stýskání!
Je to píseň? — což je písní
šíleného výskání?

Zdá se věru, že ty housle
jsou spíš srdce uvadlé,
na nich struny — prsou žíly
přervané a vychladlé,

že je mozek k dávným písním
v šílenosti napíná,
a když nechtí mladé zaznít,
že až hrůza proklíná.

Každý tón se zdá být hrobem —
v jednom lůžko mladosti,
v druhém láska, rozum — v třetím
šíleného radosti!

Divná píseň, divný hudec,
divný šat ten servaný,
divný obličej ten mrtvý,
tajnou runou prorvaný! —

Zvuky houslí táhlejší vždy
jako k věčné žalobě,
tišší vždy a mřely — mřely,
skonaly jak v chorobě.

Kolem ticho, tón doznívá
v každých prsou potají,
náhlý jásot — dary k nohoum
cigánovým lítají.

Vida cigán! — hrdý žebrák!
proč těch darů nezdvihá? —
Skok a skok a davem lidstva
žebrák cigán ubíhá!

VIII.

Nad Neziderským jezerem
je nebe jako černý zvon,
z nějž jako umíráčka ston:
že den počíná večerem.

To Neziderské jezero
už den a noc burácí —
bouř hrozí nové ve šero —
zdaž se dnes vykrvácí!

Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —
Mrak za mrakem se k vodě snižuje,
blesk za bleskem se v vlnách křižuje
a vichr vztekle do vln bílých pere,
že vlna po skalách se k výši dere
a k mrakům letí — bílý, lehký kouř!
Teď vložil vichr se v ty strmé skály
a hýká tam, jak by se skály smály:
teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené
tak chladný, že by zimničné i čelo
se jeho mrtvým ledem bídně chvělo
a oheň smyl se s tváře šílené.

Ba šílené! — Zdaž není šílení,
když bouře taká mezi skalou pláče
a kámen, vlna v divém kvílení,
že v bouři muž ten po břehu si skáče?

Své housle v ruce v kostru vyzáblé —
divější písně než ta bouře hraje
a k skokům nutí tělo zeslablé.
Vlas hustý šílených co prapor vlaje
a oko s bleskem po vlnách se kmitá
a s vlnou po skalách ta noha lítá.

Ba zdá se věru, že se vložila
bouř celá do houslí těch zvučících,
že každá struna štěstí přežila
a zlost svou hlásá v tónech skučících! —

Ty Neziderské vody zemdlené
tři dni, tři noci bouřily,
a nešťastné ty oči šílené
se ještě nezamhouřily.

Když na chvíli se bouř snad utiší —
„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.
A noha v ustavičném plesání,
jak neznala by, co je klesání,
a housle v ustavičné smutné hře,
jak neznaly by, že též smutek mře!

Už třetí noc se k svému konci chýlí
a bouř se zponenáhla utišuje
a chladný vítr skály osušuje
a vlna bílá uspati se pílí.

„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?
Můj csárdás ještě! — tichým nebudu,
a takovou ti píseň zahudu,
že jistě tebe k tanci zase zvednu!“

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
a ticho zas — tři struny hudci pukly.
Smích divoký a housle k skále letí —
a náhlý ston a píseň mír svůj světí,
už poslední i její povzdech zesne.
Teď rychlý nazpět jeden krok
a zase náhlý k předu skok
a vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —

Tak tiše vlnky malé šplouchaly
a bublinky se šerem mihaly,
a když zasvitla první rána záře,
zasvitla v umrlcovy siné tváře.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V almanachu Máj (1859) je báseň otištěna s touto Nerudovou poznámkou:

   „Lumír“ podal roku 1856 (str. 1076) dle jiných listů krátký životopis „uherského muzikanta“ Antonína Čermáka. Byl jsem už tenkráte dojat osudem zvláštním hudebního tohoto velikána. Později jsem sobě, byv jedním ze svých přátel náhodně ještě jednou na bohatosť látky této ku romancím upozorněn, umínil, že zajímavé osobnosti Čermákovy použiju, abych cyklus romancí sepsal. Přiznávám se, že jsem látce „Lumírem“, loňského roku i Westermannovým časopisem, podané veliké násilí učinil — nešlo to ale jinak. — — Antonín Čermák, Šlechtic z Luidu a Rohansu, byl prý vlastní syn hraběte Štěpána Illeshazy-ho, dědičného vrchního župana Trenčínské stolice, a české dámy rodu vznešeného. Ponejprv objevil se Čermák roku 1798 ve Vídni co skvělý meteor. Z Vídně odebral se do Uher, kdežto ponejprv cigánskou hudbu slyšel; slzy mu vyhrkly při zvucích houslí pověstného cigána Bihari. Oddal se zcela národní uherské hudbě, a přivedl to k takové dokonalosti, že jej Uhři právem Beethovenem svým nazývají. Jeho skladby jsou nejlepší ze skladeb uherských, a vlastní hrou převyšoval největší národní umělce, ba i cigána Bihari. O jeho hře vypravuje se až báječně. Nabyv jistoty, že láska jeho, již vysoce postavené ženštině byl věnoval, nešťastna jest, stal se zádumčivým a šíleným. Potloukal se pak ještě po salonech i krčmách a psával nejkrásnější své skladby třeba leckde v pastušce; jeho genius nebyl ani šíleností zničen. Kde a kdy Čermák zemřel, jest neznámo.